První jízda na Volve...

Po měsíci doma nastal pátek, den D. Doma sbalím pár věcí do auta, včetně mé slečny, a brzo ráno upaluju přes půl republiky do Budějek. Tak už čeká, peklostroj. Ještě za tmy chytám za klíček, Volvo startuje na drba a vše vypadá dobře. Jak obcházím auto, vidím, že levá zadní lampa na tahači visí jen na drátech. Šroubky uhnily. Tak lampu hodím do kastlíku a pokračuju. Ještě „učesat“ kabely a hadice za kabinou a hurá na cestu. V plánu jsou 3 otočky, dohromady cca 400km. Ideální porce na pátek.

První půl hodina pohoda, rozednívá se a Budějky za náma. Stoupám do jakysiho krpálu, prej Šumava nebo co, pak ještě pár dalších kopců a zdá se mi, že motorovka zní při každým brždění jinak. Někdy hlasitá a účinná, někdy jen hlasitá ale bez účinnosti a někdy jen ticho a auto letí z kopce jak šutrák. Pár kilometrů před Prachaticema se ozývá varovný pískot z palubovky, prý nedostatek vzduchu. Odstavuji auto na bezpečném místě, vyskakuju z kabiny a v předklonu obíhám auto, abych identifikoval únik vzduchu. Nic není slyšet, tak zase skočím do kabiny a koukám na budíky, co ukazují. Malý tlak v prvním okruhu, jen necelé čtyři atmosféry. Odbrzdím ruční brzdu a auto se z kopečka rozjede. Zvláštní, nemělo by se ani hnout. Skočím po pedálu brzdy a auto stojí. Pustím brzdu a zase jede, zatáhnu návěsovou brzdu a auto zase stojí, takže brzdy brzdí. Dám pod kolo klín, odbrzdím a jdu poslouchat, jestli není únik při odbrzděném stavu. Nikde nic nesyčí. Přesto v kabině píská varování. Má slečna vyklepaná jak sirka se dožaduje odpovědi, cože to sakra syčí, já jen krčím rameny a odvětím, že něco s brzdami. Jak asi tušíte, moc sem tomu nepomohl a slečna se klepe ještě víc. Za hlasitého pískotu pokračujeme opatrně v cestě. Po pár křižovatkách a pár zatáčkách vpohodě svištíme dál, ale začínaj bolet uši z toho pištění. V první dědině brzdím na autobusové zastávce a vypínám motor. Potáhnu nosem a citím spálenou elektriku. Lezu z auta, čuchám k masce a nic. Z kastlíku od spolujezdce vytahuju hasičák a dávám si ho pod svou sedačku, načež slečna bere za kliku, že by nerada uhořela v takové vraně. Odpovídám, že já taky ne a proto tady mám ten hasičák. Po pár minutách máme vyvětranou kabinu, já znovu startuju a žádný pískot, jen vrčení motoru. Pokračujeme dál, z normální silnice na úzkou, třímetrovou asfaltku pod úzký čtyřmetrový mostek ještě v zatáčce a nad řekou. Hned za ním je plac se štěpkou. Ladně se otáčím a šteluju se pod nakladač. Borci nakládaj, já nahoře v gumákách rozhrnuju, ať nejedu poloprázdnej. Po hodině naloženo, morduju se s plachtou. Sice jde dobře rozmotat, ale konci kurtů jsou roztřepené a nejdou protáhnout skrz ráčnu. Musím si pomáhat sprostýma slovama a šroubovákem. Slečna mezitím prchá do lesa a než já zakurtuju střechu, ona táhne plné náručí hřibů. Setřu pot, vyklepu štěpku z ponožek a vydáváme se na vykládku. Nutno dodat, že po pár letech zase poprvé s naloženým manuálem. Čili, první menší kopec, řadím z velké řady na malou, ze čtverky na trojku. Trojku sem netrefil a už skoro stál, tak sem tam šoupl dvojku, pouštím spojku, Volvo jen lehce nadskakuje a já stojím v půlce kopce. Slečna na mě čumí, co dělám za voloviny, páč vždy semnou jela jen v automatu a to sem kopce zvládal bravůrně. No tak co, malá jedna a jedem. V půlce kopce velká jedna, malá dva, no dostal sem se zdárně až k velké čtverce a pak už sem byl zase frajer, ale v každém kopci strach, abych to zas nepodrbal.

Cesta ubýhá, já párkrát zastavuju a kontroluju pohledem kola, blatníky, hadice, zcela upřímně, je to starej dědek a mám z něj respekt, nerad bych někde lehl kvůli tomu, že se uvolnil dvacet let starej šroub. Když sem jel předtím do kopce, zákonitě sem musel zpět z kopce. Už z prvního kopečka znejišťuju, zapínám motorovku a Volvo sviští z kopce jak urvaná vlečka. Poprvé to ubrzdím, řadím hned malou řadu a zbytek kopce jedu 15-25 kmh. I tak, pod kopcem zastavím a jde děsně cítit spálené brzdy. Bída, ještě že zbytek cesty je po rovině. Dosvištím na vykládku, na váze trošku víc, asi hutná snídaně a malá stolice. Couvnu k díře, zapínám posuv podlahy, lezu na lávku a koukám, jak to jede. Heh, při nakládce se ve štěpce svezla i jakási lasička, tak koukám jak bojuje. 

Zespodu na mě volá kotelník, že prý mám jít něco omrknout. Koukám pod návěs a z prostřední pístnice prosakuje trochu olej. Chlape, to auto má 21 let a návěs 10, tady pořád z něčeho teče olej. Lezu zpět nahoru a koukám. Je složeno už více jak půlka návěsu a podlaha se zastavuje. Letím dolů, lehám na zem, nic neteče. Kontroluju pístnice, nic neobvyklého. Kontroluju hladinu v nádrži a vše vpořádku. To celé mi trvá cca 5 minut. Zase zapínám hydrauliku a podlaha zase jede. Zvláštní. Návěs skoro prázdnej, chybí poslední metr a podlaha se zase zastavila. Pobíhám okolo, koukám na všechno, ale nic sem nevymyslel. Odjíždím od jámy k hromadě, beru do ruky kopáč a ten poslední metr vykopu růčo, po tom samozřejmě vyháním lasičku pryč. Zamyšleně chodím okolo auta, hledám nějaké příčiny či problémy a nic sem nenašel. Pustím hydrauliku, ta se rozjede, po 30s se zase zastavuje. Tak kuaaa co to je? Čistím ventily, znova pouštím a nic se neděje. Sednu na hromadu štěpky, čumím na návěs a i se zkušeným kolegou na telefonu přemýšlíme, co by to mohlo být. Po deseti minutách zapnu podlahu, ta se zase chvíli hýbe a pak se zastaví. Sem bezradnej. Odvolávám další dvě fury a jedu do servisu. Dojedu do servisu, mechoš mrkne na návěs a prohlásí, že je mu nějakej povědomej. Vysvětluju problém, mechoš klekne k nové cívce, co je na starém ventilu a ukazuje mi, že mezi nimi je vůle, která tam nemá být. A že když se ta cívka ohřeje, nepřenáší se na ventil a ten se zavře. Čili když cívka schládne, podlaha jede, až se cívka zahřeje, podlaha se zastaví. Bingo. Nová cívka objednaná, ale začíná se stmívat, tak auto odvést na plac a zase domů.

Testovací den měl smysl, Volvo se konečně trochu probralo a ukázaly se slabiny, které se v následujících týdnech v servise vyřešilo.

Tak a odteď naostro, příště něco zase zajímavého ;)