První jízda na Volve...
Po měsíci doma nastal pátek, den D.
Doma sbalím pár věcí do auta, včetně mé slečny, a brzo ráno
upaluju přes půl republiky do Budějek. Tak už čeká, peklostroj.
Ještě za tmy chytám za klíček, Volvo startuje na drba a vše
vypadá dobře. Jak obcházím auto, vidím, že levá zadní lampa
na tahači visí jen na drátech. Šroubky uhnily. Tak lampu hodím
do kastlíku a pokračuju. Ještě „učesat“ kabely a hadice za
kabinou a hurá na cestu. V plánu jsou 3 otočky, dohromady cca
400km. Ideální porce na pátek.
První půl hodina pohoda, rozednívá
se a Budějky za náma. Stoupám do jakysiho krpálu, prej Šumava
nebo co, pak ještě pár dalších kopců a zdá se mi, že
motorovka zní při každým brždění jinak. Někdy hlasitá a
účinná, někdy jen hlasitá ale bez účinnosti a někdy jen ticho
a auto letí z kopce jak šutrák. Pár kilometrů před Prachaticema
se ozývá varovný pískot z palubovky, prý nedostatek vzduchu.
Odstavuji auto na bezpečném místě, vyskakuju z kabiny a v
předklonu obíhám auto, abych identifikoval únik vzduchu. Nic není
slyšet, tak zase skočím do kabiny a koukám na budíky, co
ukazují. Malý tlak v prvním okruhu, jen necelé čtyři atmosféry.
Odbrzdím ruční brzdu a auto se z kopečka rozjede. Zvláštní,
nemělo by se ani hnout. Skočím po pedálu brzdy a auto stojí.
Pustím brzdu a zase jede, zatáhnu návěsovou brzdu a auto zase
stojí, takže brzdy brzdí. Dám pod kolo klín, odbrzdím a jdu
poslouchat, jestli není únik při odbrzděném stavu. Nikde nic
nesyčí. Přesto v kabině píská varování. Má slečna vyklepaná
jak sirka se dožaduje odpovědi, cože to sakra syčí, já jen
krčím rameny a odvětím, že něco s brzdami. Jak asi tušíte,
moc sem tomu nepomohl a slečna se klepe ještě víc. Za hlasitého
pískotu pokračujeme opatrně v cestě. Po pár křižovatkách a
pár zatáčkách vpohodě svištíme dál, ale začínaj bolet uši
z toho pištění. V první dědině brzdím na autobusové zastávce
a vypínám motor. Potáhnu nosem a citím spálenou elektriku. Lezu
z auta, čuchám k masce a nic. Z kastlíku od spolujezdce vytahuju
hasičák a dávám si ho pod svou sedačku, načež slečna bere za
kliku, že by nerada uhořela v takové vraně. Odpovídám, že já
taky ne a proto tady mám ten hasičák. Po pár minutách máme
vyvětranou kabinu, já znovu startuju a žádný pískot, jen vrčení
motoru. Pokračujeme dál, z normální silnice na úzkou,
třímetrovou asfaltku pod úzký čtyřmetrový mostek ještě v
zatáčce a nad řekou. Hned za ním je plac se štěpkou. Ladně se
otáčím a šteluju se pod nakladač. Borci nakládaj, já nahoře
v gumákách rozhrnuju, ať nejedu poloprázdnej. Po hodině
naloženo, morduju se s plachtou. Sice jde dobře rozmotat, ale konci
kurtů jsou roztřepené a nejdou protáhnout skrz ráčnu. Musím si
pomáhat sprostýma slovama a šroubovákem. Slečna mezitím prchá
do lesa a než já zakurtuju střechu, ona táhne plné náručí
hřibů. Setřu pot, vyklepu štěpku z ponožek a vydáváme se na
vykládku. Nutno dodat, že po pár letech zase poprvé s naloženým
manuálem. Čili, první menší kopec, řadím z velké řady na
malou, ze čtverky na trojku. Trojku sem netrefil a už skoro stál,
tak sem tam šoupl dvojku, pouštím spojku, Volvo jen lehce
nadskakuje a já stojím v půlce kopce. Slečna na mě čumí, co
dělám za voloviny, páč vždy semnou jela jen v automatu a to sem
kopce zvládal bravůrně. No tak co, malá jedna a jedem. V půlce
kopce velká jedna, malá dva, no dostal sem se zdárně až k velké
čtverce a pak už sem byl zase frajer, ale v každém kopci strach,
abych to zas nepodrbal.
Cesta ubýhá, já párkrát zastavuju
a kontroluju pohledem kola, blatníky, hadice, zcela upřímně, je
to starej dědek a mám z něj respekt, nerad bych někde lehl kvůli
tomu, že se uvolnil dvacet let starej šroub. Když sem jel předtím
do kopce, zákonitě sem musel zpět z kopce. Už z prvního kopečka
znejišťuju, zapínám motorovku a Volvo sviští z kopce jak urvaná
vlečka. Poprvé to ubrzdím, řadím hned malou řadu a zbytek kopce
jedu 15-25 kmh. I tak, pod kopcem zastavím a jde děsně cítit
spálené brzdy. Bída, ještě že zbytek cesty je po rovině.
Dosvištím na vykládku, na váze trošku víc, asi hutná snídaně
a malá stolice. Couvnu k díře, zapínám posuv podlahy, lezu na
lávku a koukám, jak to jede. Heh, při nakládce se ve štěpce svezla i jakási lasička, tak koukám jak bojuje.
Zespodu na mě volá kotelník, že
prý mám jít něco omrknout. Koukám pod návěs a z prostřední
pístnice prosakuje trochu olej. Chlape, to auto má 21 let a návěs
10, tady pořád z něčeho teče olej. Lezu zpět nahoru a koukám.
Je složeno už více jak půlka návěsu a podlaha se zastavuje.
Letím dolů, lehám na zem, nic neteče. Kontroluju pístnice, nic
neobvyklého. Kontroluju hladinu v nádrži a vše vpořádku. To
celé mi trvá cca 5 minut. Zase zapínám hydrauliku a podlaha zase
jede. Zvláštní. Návěs skoro prázdnej, chybí poslední metr a
podlaha se zase zastavila. Pobíhám okolo, koukám na všechno, ale
nic sem nevymyslel. Odjíždím od jámy k hromadě, beru do ruky
kopáč a ten poslední metr vykopu růčo, po tom samozřejmě vyháním lasičku pryč. Zamyšleně chodím okolo
auta, hledám nějaké příčiny či problémy a nic sem nenašel.
Pustím hydrauliku, ta se rozjede, po 30s se zase zastavuje. Tak
kuaaa co to je? Čistím ventily, znova pouštím a nic se neděje.
Sednu na hromadu štěpky, čumím na návěs a i se zkušeným
kolegou na telefonu přemýšlíme, co by to mohlo být. Po deseti
minutách zapnu podlahu, ta se zase chvíli hýbe a pak se zastaví.
Sem bezradnej. Odvolávám další dvě fury a jedu do servisu.
Dojedu do servisu, mechoš mrkne na návěs a prohlásí, že je mu
nějakej povědomej. Vysvětluju problém, mechoš klekne k nové
cívce, co je na starém ventilu a ukazuje mi, že mezi nimi je vůle,
která tam nemá být. A že když se ta cívka ohřeje, nepřenáší
se na ventil a ten se zavře. Čili když cívka schládne, podlaha
jede, až se cívka zahřeje, podlaha se zastaví. Bingo. Nová cívka
objednaná, ale začíná se stmívat, tak auto odvést na plac a
zase domů.
Testovací den měl smysl, Volvo se
konečně trochu probralo a ukázaly se slabiny, které se v
následujících týdnech v servise vyřešilo.
Tak a odteď naostro, příště něco
zase zajímavého ;)
Komentáře