Změny a nové destinace...

O víkendu jdu pěšky na autohof do sprchy, cestou vidím nějaké povědomé auto, ale nezapálilo mi, kdo to je. Cestou zpátky už tam stálo druhé krásné Volvo a to už mi bylo jasné.

Na B/NL hranici stojím od středy do pondělního rána. V pondělí ráno obvolávám práci a podařilo se mi domluvit spolupráci s novou spedicí. Po hodině od prvního telefonu mířím na 20km vzdálenou nakládku. Chlazení zaplé na -20°C, ale za těch 20 minut se to stihlo z 20° nachladit sotva na -5°. Nahlásím se v kanclu, couvnu před rampu a dalších 15 minut čekám se zavřenýma vratama, než se teplota uvnitř dostane na požadovanou teplotu. Naloží mi čtvrt návěsu sudů a vyrážím na 200km vzdálenou vykládku. Termín vykládky je na ráno, tak cestou ještě krátká rozprava s Gugýtem a poté pauza nedaleko Kölnu.

Za úsvitu přisvištím na vykládku, tam se na vrátnici nahlásím a předám krabičku se vzorkem té dobroty, co mám v sudech. Slečna vytáhne mapku Kolnu a fixem mi vyznačí trasu na vykládku. Nečekaně uprostřed docela dost obydlené oblasti. Zvládám to ale výborně, za hodinku složeno a upaluju ke Koblenzu, kde musím přes den udělat pauzu, abych mohl večer nakládat jakési třešně. Při pauze listuju mapou a internetem a zjišťuju, že mám adresu na pěkný penzion v nedaleké vsi. Vyměním pár telefonů s dispečerkou a ta mě utvrzuje, že adresa je v pořádku, že to tam určitě najdu.

Před 22h vyrážím na adresu. Kamion nechávám stát nedaleko na pumpě a cca 600m šněruju pěšky do toho penzionu. Na dvorku odchytnu zřejmě paní majitelku a osvětluju situaci. Ta kamsi volá a něměcky mi vysvětluje, že musím jet o křižovatku dál a tam že tu nakládku uvidím. Tam doběhnu do auta a jedu na další křižovatku. Odbočím, minu malé parkoviště, kde stojí polské frigo a pokračuju dál, mezi baráky. Po pár set metrech se na malé křižovatce otáčím a v nervu letím na to malé parkoviště, že tam vycvaknu návěs a pojedu se znovu optat do toho penzionu. Když parkuju vedle toho poláka, mává na mě borec někde zezadu, že mám jěště kousek couvnout a pak mává, že dobrý, že stačí. Naběhnu za ním a on povídá, že musím chvíli počkat, že nejdřív toho poláka naloží. Po ujištění, že sem správně se uklidňuju a večeřím. Borci maj všude okolo dědiny třešňové sady a nakládky probíhá zde na parkovišti, kam to dováží dva traktory po 6ti bednách. Do návěsu se vleze každému 24 beden, tak to docela trvá. V bednách naložené třešně i se šťávou a krásně to cáká ven na podlahu, lahoda. Za 2h odjíždím na jih k Lindau. Noční let přes Německo naprosto vpohodě bez provozu. Nad ránem přijíždím na vykládku, po nahlášení skládám a dozvídám se, že musím počkat na prázdné bedny, které veze to druhé auto. Kluk na vykládce mi podává hasičskou hadici, ať si vymeju návěs, do kterého vyteklo několik litrů té šťávy. Drapnu hadicu oběma rukama a čekám, až to zapne. On otočí kohoutem na plno a já lítám v návěsu od stěně ke stěně. On teda ubral na půlku a já mohl začít mejt. Poté vyjedu z areálu a začínám pauzu. Po chvíli spaní mě budí přijíždějící polák, že má složeno a že můžu naložit. Dodělám pauzu a najíždím dovnitř, obaly naložené a jako present sem dostal 4 lahve limonády, která se tady z těch třešní vyrábí. Celý den s dispečerkou ladíme adresu vykládky těch obalů, protože ona mi tvrdí, že se budou skládat u Koblenzu a pán u Koblenzu mi tvrdil, že tam je skládat nesmím, že není kam. Večer se přesunu kousek blíž k vykládce, která je o 500km blíž.

Ráno v dílně jeden cápek povídá, že mám couvnout na zahradu k rodinnému baráku. Jdu se podívat a tam bych necouvl ani tahačem, natož s návěsem. Po krátké diskuzi skládáme v boční ulici a za 20 minut mizím pryč. Přejezd nějakych 5h na nakládku mléčných výrobků. V kanceláři se dozvídám, že se musí měnit palety, tak za zrovna největšího deště tahám z košů 33 palet a hážu je na návěs. Borec ve skladě mi 3 palety nevezme, tak zase musím do deště dotáhnout další 3. Pak už jen vystojím řadu 6ti kamionů a sem na řadě. El. paleťákem nafoukám plný návěs šlehaček a mlíček do kafe a vyrážím na cestu domů. Pauza mezi Frankfurtem a Norimberkem.

A není nad to končit pátek 10h letem domů. Všude provoz, kolony a 60km před cílem kombajny jedoucí 20kmh. Kdybych nespěchal, tak sem doma určitě minimálně o 20 minut dřív.

O nějaký čas později...

Ráno vyrážím z domu do Vyškova. První nakládka v jakémsi překladišti, na place kde se musím točit na pětníku nakládám sprchové gely a voňavky. Nějakou obchodník nakoupí zboží odněkud do cz, tam se nechá pár měsíců zaprášit a poté jej já vezu na překladiště do Belgie, kde ho naloží do kontejneru a pošlou kdoví kam. Naložím půl návěsu a pro zbytek mířím do nedaleké firmy. Už na vrátnici vidím něco nevídaného. Příjemná a usměvavá babička hází jeden fórek za druhým a prostředníčkem mi ukazuje, kam zaparkovat. S úsměvem od ucha k uchu mířím do skladu a tam mi samozřejmě sdělují, že hodinku musím čekat. Po hodině doložím návěsem, a jedu na vrátnici. 3x se s paní rozloučím, ale i tak stojím u závory přibližně 5 minut. Poté už svižno mířím do Německa k Lipsku.

Ráno první vykládka pohoda, za hodinu odjíždím složený a jedu na druhou do Nizozemí. Kousek od sjezdu z dálnice přijíždím před firmu se zavřenou bránou. Zazvoním na zvonek, brána se otevře a tak vjedu dovnitř. Zaparkuju na parkovišti pro kamiony, vezmu papíry a jdu zpět k té bráně přes celej areál, kde je i kancelář příjmu. Asi tak 20m od kanceláře si všímám, že u brány sedí jakejsi velkej rotvajler, nebo něco takového zubatého a nasraného, naštěstí ale koukal na druhou stranu. Přemýšlím, jestli se mám otočit zády a spěchat dálku k autu, ale bylo to daleko a taky sem nechtěl mít roztrhanou prdel. Jako baletka sem po špičkách docupital do kanceláře, setřel pot a nahlásil se. Ptám se borca, co ten pes venku a prej je hodnej a přátelskej, že se nemusím bát. Složil sem, vzal sem si papíry v kanclu a vracím se k autu. Jdu okolo garáží a ve vratech leží ten pes a čumí na mě. Přátelsky sem pozvedl obočí a nahodil úsměv, no štěk jen zvedl ret a vytasil pár zubů. Rychle sem se otočil a mazal do auta, z nás žádní velcí přátelé nebudou. 

 

Auto doma na Moravě, nakládka v Praze a práce do Prahy žádná, tak v úterý ráno letím do Prahy na nakládky, termín až někdy v noci, tak aspoň předtím stihnu udělat ještě pauzu. Potkal sem tam známého, tak místo spánku káva a posezení na sluníčku. Po pauze sem naložil a volal mi šéf spedice, že když jedu poprvé do Anglie, že se mám spojit s jeho řidičem a že pojedeme dvě auta spolu. Tak volám borcovi a ten dělá pauzu hodinu za Prahou. Přijedu k němu a prej pokračujem až ráno, takže sem zbytečně vyjížděl brzo z domu.

Druhej den docela nudnej přelet přes Německo na holandský Asten, tam večeře, pivo a spát.

Dopoledne vyrážíme do přístavu, cca za 4h jízdy jsme tam, ale kolona v přístavu Dunkerque (dankirk) tak na 6h. Postojíme, dostanem tiket na loď a na něm loď odjíždějící za 4h. No pecka. Poprvé na lodi do Anglie docela pěkný, jídlo jakštakš ujde, výhled taky fajn, no do Finska se ale plulo líp, na prázdné lodi. Vyjíždíme z lodi a kolega se mi hned ztratil, později mi píše, že je na kontrole, ale než sem k němu dojel, tak byl hotový a mohli jsme jet hledat parkoviště. První narvané až na ulici, 20 minut jsme museli čekat, než se uvolní kruháč a vyrazili jsme na další. Tak už flek byl, ale o 2,5h přetáhlej výkon.

Ráno mrskám na vykládku k Norhamptonu, díky 6h čekání v přístavu o hodinu nestíhám termín vykládky, tak mě tam skladníci nechali zase 4h čekat. Mezitím přijeli další dva češi, tak mě hned jakožto nováčka nakrmili informacemi o imigrantech, jakými způsoby lezou do návěsů a tak. Hned mi bylo líp. Ještě ten den sem přejel na nakládku, tam mi ale řekli, že mám dát auto na rampu, ale naloží mě až ráno, do Amazonu ve Španělsku.

A tak se taky stalo, ráno párkrát škublo auto, naložených 6t a letím zpět na loď. Termín napnutej, takže svištím sobotní Francií na jih, co nejvíc čas dovoluje. Okolo půlnoci stojím na malém odpočívadle a jelikož je krásně teplo, dělám večeři venku, k tomu trochu muziky a něco dobrého na pití, ať ten zkrácený víkend pěkně utíká.

V pondělí se snažím co nejvíc plachtit po neplacených silnicích, Francie je strašně drahá na mýto. S odjetými devíti hodinami zastavuju kousek nad Irunem, balím věci a šněruju na pláž. A řeknu vám, že písek mezi prstama je mnohem pohodlnější, než běhat za paleťákem v pracovních botech.

Ráno dosvištím do Amazonu a to je teda institut. Nahlásím se na neoznačené vrátnici, anglicky nikdo ani slovo, tak rukama nohama mi borec ukáže, že mám jet na jinou vrátnici. Přejedu kilák vedle, nahlásím se a paní říká, že mám jet na tu vrátnici, kde sem byl. V průmyslové zóně samá jednosměrka, tak kilometr zpět mi trval 15 minut. Tam už nasraně mávám rukama, že chci složit a jet pryč, tak borec mě konečně pustí dovnitř na rampu. Hodinku čekám na odplombování mezitím mě seřve borec, že zelenou vestu můžou mít jen pracovníci Amazonu, že mi mám vzít oranžovou, jinak mě nesloží, kteréni... Cuknu na rampu a nějakej pohuněk mě vyhnal do místnosti pro řidiče. 9 se nás tísní v malé komůrce s automatem na kafe, většina z nás tam sedí 2-3h. Po 3h odjíždím složenej, na nakládku cca hodinka. Okolo oběda sem tam, nahlásím se v kanclu a začal boj o informace. Paní tvrdí, že musím mít kód nakládky, ten sem ji ukázal. Prý ale musím mít jiný kód. Od 12h jsme se hádali až do 19h, telefon mezi mnou a spedicí, spedice mezi další spedicí a paní za oknem mezi celou firmou. V 19h mi volá šéf spedice, ať před ten původní kód napíšu dnešní datum a zkusím to ukázat paní. Prošlo to. Ale paní povídá, že dnes už je pozdě, že nakládat se bude až ráno. Zaparkuju v průmyslové zóně u nějaké malé firmy odpočívám. Po hodině přijel nějakej mužík s osobákem a začal nadávat, že mu stojím na místě a že mám odjet. Za plechovku Budějic jsme se domluvili, že tam můžu do rána přespat a mužík mi na oplátku dal půlku melouna, fajn výměnej obchod. U Madridu horko jak svině, kurtou svážu dveře, stáhnu okna dokořán a jdu spát. 

 
Ráno otevřu oko, podívám se do zrcátka a vidím otevřený paletovým koš. Prstama si promnu oči a koukám pozorněji, no fakt otevřenej. Mrknu do druhého zrcátka a koš sice přivřený, ale hlinikové tyčky, co byly původně položené na paletách leží vedle kor návěsu. Vyskočím ven, čumím do košů a 36 palet v pejči. Nálada na další 2 dny na bodě mrazu, nasranej na celé Španělsko naložím na dvou místech v té zóně a jedu do p*ce ztadyma... Večer vjíždím na malé prašné parkoviště ohraničené velkými kameny a končím. 

 
Ráno omrknu náklad, vlezu za volant a koukám, že někdo mezi těma šutrama natáhl v místě výjezdu řetěz a před ním stojí dva kamiony, co chtějí vyjet. Jdu se podívat, borci nadávaj a vrátnej nikde. Lehnu na postel a čekám, co se bude dít. Za půl hodiny někdo přišel, uklidil řetěz a odešel, tak sem jel pryč. Trasa byla od Barcelony po pobřeží až nad Monaco, zase odjeto 9,5h a překrásnej výhled. Sbalil sem věci do batohu a vydávám se na cestu do města. Cestou potkávám kolegu z ČSAD Kyjov a ten povídá, že už v 16h nemám nikam chodit, že tady nedávno dělal víkend a za sobotu nestihl projít ani půl města, natož abych já něco stihl za 2h. Nedal sem se a vydal se na cestu. Po hodině sem byl asi ve třetině cesty k prvnímu baráku. Vrátil sem se zpět, vytáhl pivko a židli a sedl sem si ke kolegovi, kterej měl vyprávění na 3h. Moc sympatickej pán, kterej se podruhé narodil. Po hodině a pár pivech vytáhl fotky z jeho nehody. Někde ve Švýcarech v pravé poledne zaspal a přes škarpu zahodil zánovní Volvo do pole, na totálku. Ale čuměl sem, že ze Švýcarska dojel vlakem až domů, a to mu bylo okolo 45. Já sem nervózní když musím vlakem do Plzně, ale pán si to štrádoval přes 3 státy až dom, klobouk dolů.

Zase pátek a dvě vykládky v Itálii. Celé tři dny chladím Německé tortily ze Španělska na 5 stupňů, no skládam to do skladu kde je normálně 22 stupňů a nikoho to netrápí. Ale mě je to fuk, svůj podpis na papírech mám a upaluju dál, k Římu. K večeru brzdím na parkovišti nedaleko Terni a čekám na kolegu z Olomouce, ať se tu sám nenudím.

Kolega přijel v sobotu večer, tak jsme pili a žrali až do nedělní noci. Navařil toho tolik, že sem se nemohl ani hýbat, jediná možnost byla to zalít litry piva, ať to rychleji tráví :P

V pondělí za úsvitu přijíždím na kraj Říma, Odbočím do malé ulice, parkuju na kraji a pěšo se vydávám hledat vykládku podle adresy v papírech. 20 minut chodím sem a tam, ale adresa vykládky potravin byla ve stavebninách. Když se vracím k autu, cestou mě odchytí nějaký borec, že jestli mu nevezu tortily. S radostí přikyvuju, shodím zbývajících pár palet a volám na spedici, ať pošlou adresu na zpátečku do Olomouce. Půl dne pryč a adresa stále nikde, speditér povídá, že objednavatel poslal objednávku bez adresy nakládky a vykládky a celý den nebere telefon. Tak to pokračuje i v úterý.

Ve středu odpoledne přejíždím na novou vykládku, ale termín nakládky až na čtvrteční oběd.

Ve čtvrtek po obědě teda naložím 23t tabáku a svištím do Německa, musím složit co nejdřív, ať stíhám naložit zpátečku do Plzně. Celý čtvrtek se honím, ať sem v pátek v 9h na vykládce. Den předem oznamuju termín vykládky, ať se s tím počítá a není žádné zdržení. V 8:30 zastavuju před vratama haly, v které mám skládat. Slečna destařka se objevila lehce po desáté hodině. Gertrůda langsam složí tabák, já nabírám směr Mnichov a zamnou jen ohnivá čára. Dolítnu na nakládku, nahlásím se a v kanclu se ptají, zda mám palety na výměnu. Zakejvu hlavou jakože že nemám, tak si mám sednout do auta a čekat na telefonu. 2h v tahu a konečně najíždím na rampu. Z 15ti palet je najednou 6 palet, destař naložil, já nachladil na -25 stupňů a letecky zaparkovat do Holýšova. Tam do vypůjčeného osobáku a za 4h doma.

Vtipná vsuvka, vzpomenete si později. Díky velkému účtu za telefonování u jedné společnosti sem zažádal o přestup k jiné společnosti. Bylo mi sděleno že žádný problém, akorát u jedné společnosti mi zrušili ihned paušál a předání čísla k druhé společnosti bylo naplánováno na další týden. Bylo s tím spousta komplikací, ale to asi není potřeba zmiňovat. Takže na nakládce v Mnichově mi přisla sms, že odteď fičím na kreditu, jako zamlada.

V pondělí dopoledne spousta vyřizování, okolo 9h sedám do osobáku a letím k autu. Mražák vydržel držet teplotu celej víkend, tak letím na vykládku a tam mi řekli, že vykládka až ráno. Normálně bych sebou práskl do postele a šel spat, jenomže dopoledne sem nestihl vyřídit všechno, takže hurá do první hospody s wifi a ještě další dvě hodiny a 3 Svijany úřadování.

Ráno sem v Penny skopal těch 6 palet a upaloval naložit do Nýřan a Holýšova. Náklad akorát po dveře a váha cca 12t, krásně se jelo. Druhej den sem to na dvou místech složil a přejel na nejzvláštnější nakládku měsíce. Nahlásil sem se v kanceláři, palety na výměnu samozřejmě nemám, ale prý si mám najet na rampu a oni mě naloží. Sotva se stihnu osprchovat, tak návěs je naložený. Odjedu od rampy a jdu zavřít dveře. Při zabezpečování nákladu tyčkama koukám do pytlů, co mám naložené, a tam obyčejný led. Normálně mi naložili 17t ledu do Švýcarska. Zakroutím hlavou, prásknu dveřma a jedu na jih, ke Švýcarským hranicím. Na hranicích vyřídím vjezdovou kartu skrz mýto, oběhnu spedice a po hodině fičím do vnitrozemí. Vykládku sem našel úplně vpohodě, sotva vylezu z auta před rampama, borec mi na prstech ukazuje číslo 4, jakože mám najet na 4. rampu. Já, kretén, se nevracím do kabiny pro rukavice, ale jdu otevřít návěs holýma rukama. Otevřu vrata a vevnitř 3 hlinikové tyčky držící palety zmražené na -25 stupňů. Sundám první tyčku, pohoda. Sundám druhou tyčku, trošku mi chládnou ruce. Sundám třetí tyčku a z chládnoucích rukou jsou hořící ruce. Pálilo to jak svině a mě trklo, že na nic zmrzlého se nemá chytat holou rukou. Chytnu za volant a hrkly mi slzy do očí, jak tu pracky bolely. Přemýšlím, kterou částí těla mám točit volantem, abych se dostal na rampu. Nevymyslel sem nic, tak dvouma prstama lehce chytám na volant a směřuju návěs na rampu. Daří se, bolest trochu ustupuje, tak jdu dovnitř. Návěs za pár minut složený, přebral sem děsné palety a jedu raději pryč. Speditérka mě zastavuje na nedaleké pumpě, že mi ještě upřesní adresu, ať nemám zbytečné kilometry navíc. Pro informaci, 1 kilometr po Švýcarské jakékoliv cestě stojí okolo 25kč, takže se snažím minimalizovat zbytečné zajížďky. Shodou blbých náhod mi došel kredit na sim kartě, na které mám přístup k internetu. Proto se speditérkou telefonujem, ona mi posílá sms zprávy s adresou a já z toho mám zmatek. Jedu na první adresu. Velká firma na kraji vesnice, naběhnu za hlavním skladníkem a ten odmítá komunikovat jinak než německy. První problém na světě. Dal mi na vyplnění papír, vypsal sem všechny kódy, které sem chtěl naložit a špatně. 3 kódy sedí, ale 4 kód, respektive to zboží v papírech nemá. Další a další hovory a zjišťování, jestli je vše vpořádku nebo ne. Po půl hodině na telefonu nakládám jen ty 3 předešlé kódy. V telefonu se při začátku dalšího hovoru ozývá, že kredit je nízký, ať jej dobiji. Vyřídím hovor se speditérkou a chci volat domů, ať mi dobijí kredit, protože nemám přístup k internetu. V telefonu se ozve „váš kredit je přílíš nízký na hovor“, to samé i na sms. Pecka, sem kdesi v prdeli ve Švýcarsku, večer mám překládat a nakládat někde v Baselu a sem odřízlej od světa. Odjíždím z první nakládky, cesta vede přes hory a doly a já přemýšlím, co budu dělat. Šoustka mě vyflusla kousek před Baselem, zastavuju na první pumpě a utíkám mezi kamiony. Za volantem sem našel německého řidiče. Vysvětluju mu situaci a říkám, že potřebuju odeslat jednu sms do Česka, že mu za to dám euro. On přikyvuje, tak píšu mámě, páč ta to umí mi dobít kredit. V zápalu boje mi ale nedošlo, že máma je na služební cestě a nemá přístup k internetu. Dojel sem na překladiště, při potvrzování papírů sem se v kanclu zeptal, zda si můžu zavolat. Moc se netvářili, ale prej jeden hovor můžu. Volám teda mámě a ptám se, kde je problém, že nutně potřebuju ten kredit. V tu chvíli mi cvaklo, že máma mi v tomto nepomůže, tak ji řikám, ať pověří bratra, jinak sem v řiti jak Baťa s dřevákama. Prej to zařídí, tak jdu do auta a přistavím jej na rampu. Hodina pryč a kredit stále nikde. V tom mi přišla sms od banky pro potvrzení platby kreditu. Ten kód sem měl poslat bratrovi, aby proběhla platba. Hlavou mlátím do návěsu, protože jak asi mám poslat kód, když nemám ani na tu zprávu?! Ukecal sem vedle stojícího Bulhara, že mi za 2 eura půjčí telefon a zavolal sem bratrovi. Vysvětlil sem situaci a za 5 minut kredit dobitý. Hurá hurá, sem zase mezi živými. Volám speditérce a povídám, jak se situace má a že mě dnes nechtějí naložit, že až ráno. Zároveň si potvrzujeme množství zboží a adresu vykládek. Hotovo, vyřízeno, postavím se před areál do zákazu stání a jdu spát.

Ráno v půl osmé naběhnu do kanclu a avízo na nakládku ještě nepřišlo. V 9 také ne. V 10 už konečně dostávám papíry a jedu zase na rampu, naloží mi, utíkám pro papíry a fičím zpět do Česka.

Po šoutka-letu bez mýta skoro přes půl Německa dojíždím večer k Folmavě, usínám s liškama.
Ráno prásknu do koní a naivně se v sobotu v 13h dobývám do Geisu v Modleticích. Vrátná mě šmahem vyhodila, že mám přijet až v pondělí ráno, tam sem to postavil na pumpu a hurá vlakem domů.


V pondělí ráno sem na Geisu. Vlítnu do haly, pikolík řekne číslo rampy, tak couvnu a jdu se podívat, jak skládá. Za hodinku složené tak letím domů, druhá vykládka nedaleko Šumperka.


V úterý ráno letím do Šumperka na celnici. Hodinka dřímání na posteli a můžu letět na vykládku. Na vrátnici strašně problém s tím, že mám sebou slečnu a že ta jakožto spolujezdec do areálu nesmí. Zkouším takovej ten fígl, jakože druhý řidič na zaučení, ale neprošlo to. Tak slečna se šla slunit a já upaloval na příjem. Cestou ostrá zatáčka mezi baráky, pořádně si nadjedu, zlomím to mezi budovy a v zrcátku vídím, jak se mi za návěsem houpe značka, o kterou sem drobet šolíchl. Růčo paleťákem sem vyfoukal 12 palet, práskl dveřma a jel pryč. Přes Skřítek letecky do Opavy. Tam dolítnu na vrátnici a hned hlásím, že jsme dva řidiči a že slečna jede semnou. Pohodová paní za okýnkem se začla smát a říká, že klidně může aj jako spolujezdec dovnitř, že tady se na to nehraje. Najedu do areálu a musím uklidit palety z návěsu do košů. Poprosil sem okolo jezdícího destaře, ať mi shodí palety dolů ke koši a začal sem. Borec na mě kouká a říká, že jestli chci, tak místo toho salátu, co mi sundal z návěsu mi může dát pár pěkných palet. Nakonec jsme jich vyměnili 17. Já spokojený, mu sem nacpal plechovku Budějovického moku a utíkal do kanclu. Pán u pc se mě ptá, zdali se mi dá zamknout návěs, tak přikyvuju, že jo. Povolil mi couvnout na rampu a musel sem donýst klíče k němu. Až tam sem si všiml obrázku, že návěs musí být zamknutý „španělákem“ (velký železný zámek, pro neznalé). To sem teda řekl, že nemám a on mi řekl, že mě bez toho nenaloží. Celej kyselej sem se vrátil do auta, volám na spedici a žádám o pomoc. Za pár minut přišla sms s adresou na nedalekou mototechnu, kde ho mají. Vycvaknu návěs a letím tam. Ptám se paní ve dveřích, jestli jej skutečně maj a ona povídá, že zrovna před chvílí ho tu někdo sháněl. Heh, to sem byl já. Nakoupil sem, v kanceláři zamávám zámkem a nakládka může začít. Půl návěsu naloženého a přejíždím na druhou halu. Jelikož mám 39 prázdných palet a koš je jen na 36, tak 3 palety musím nacpat někam ke zboží. Doložili mi zbytek nákladu a na konci akorát místo na ty tři palety. Zabouchnu, zaplombuju, zamknu a jedeme pryč. V papírech napsaných 17t, ale v prvním kopci se mi zdálo divné, že se nahoru škrábu 30. Zastavil sem, mrkl na váhy na palubce a tam 22,2t. Ještě lepší bylo to, že lehké zboží bylo naložené vepředu a těžké na prdeli, takže v každé zatáčce a na hrbolech tahač plaval jak akvabela.


Cesta v pohodě, za zmíňku stojí jen to, že sem dělal pauzu v Belgii, na poslední pumpě před Gentem ve směru od Antwerp. Až v přístavu prima zážitek. Stojím v řadě, čekám na loď, polehávám na posteli a najednou začal štěkat pes. Vystrčím hlavu z okna a ten parchant mi štěká před autem. Lekl sem se, že mám nějakou černou hubu pod nárazníkem, ale naštěstí měl černé borec v cisterně předemnou. Vytáhli dva borce, aj s batohama, ze žebříku je přidržovali, ať si náhodou neudělaj bebí a holandskej řidič se tam klepal jak osika. Ty potvory se mu dostaly do zaplombovaného návěsu, kdoví kudy. No čuměl sem, divadlo hrozny, ale žážítek na před držku.

V pátek odpoledne dojedu na vykládku. Před závorou 5 kamionů, takže k závoře skáču dalších 20 minut. Zastavím před ní, lehce pootočený tahač na pravou stranu, vyskočím a jdu se do telefonu nahlásit. Borec povídá, že chce nějaké číslo objednávky a že začíná 7. Čumím do papírů a nikde nic, volám na spedici, ti taky nevědí. Po chvíli přišel nějaký slovák pracující v anglii a radí mi. Nenašli jsme, tak tam volá a lepší angličtinou povídá, že tam nic takového není, že jen číslo začínající 5. Slovák ho přečetl, Anglán přemýšlí a že to je asi ono, tak že mám přijít na příjem. Na-pa-tě se otočím k autu a zdá se mi na té přední straně friga něco divného. Takové jakoby prázdné. Huba mi padla až na zem, nějaká KU*DA mi ukradla celej thermograf (zařízení na zaznamenávání teploty v návěsu, škoda cca 25 tisíc). Pičuju tak hlasitě, že v Calais skáčou imigranti z kamionů dolů a utíkaj se někam schovat. Doprdele práce. Stojím u rampy, čumím před sebe a předemnou se otáčí kamion. Je to tam úzké, já se otáčel na 2x a borec to zvládl na jednou. Problém nastal ale ve chvíli, kdy to zalomil tak moc, že si kabinou drkl do návěsu, frája. Odneslo to jen zlomený spojler. Mám složeno a půl hodiny výkonu, takže parkování jedině v odstavném pruhu u jakési silnici nad Oxfordem.

Víkend fajn, scalo a byla zima, tak sem dycky jen vylezl zkontrolovat nádrže a zase zpět. V pondělí ráno práce žádná. Po obědě konečně něco, naložit do Lille ve Francii hajzl papír a s tím k Manchesteru. Pomalu víc prázdných kilometrů než plných, ale pořád se to moc pěkně vyplatilo. Vykládka v Lidlu. Všechno fajn, až na to že tam bylo všude strašně málo místa. Očekával sem, že když je Anglie tak světová, že mě složí a ono ejhle, vytahat si to sám. Za půl hodinky hotovo a fičím zase napříč ostrovem do jiného přístavu naložit textilní zboží. Cestou mě chytla policie a odvedla na jejich parkoviště. Pan policajt a jeho kolega působili profesionálně, spolu jsme prošli všechny papíry, zkontroloval mi kartu i tachograf a pak ho začal páčit ven. Vypojil zezadu káble a dal si tam svůj měřák. S otevřenenou pusou se ptám, jestli to pak dá dohromady, páč tohle lego už asi sám neposkládám. On se směje a říká, že vše vpořádku, že nepodvádím. Pak mi ale řekl, že nemám zaplacené mýto na dnešní den. Volám na spedici a ptám se, zda jej platili. Oni tvrdí že ano a že mi pošlou tiket. Anglán mě pošle ještě na jámu zkontrolovat technický stav, ale po zjištění, že auto s návěsem má půl roku mě pustili ven, že si mám jít vyřešit to mýto. S fotkou tiketu utíkám do kanclu. Borec kroutí hlavou a že stále špatně. Předávám mu telefon s dobře anglicky mluvícím šéfem spedice a čekám. Verdikt takový, že mu se na počítači ukázalo až teď, že mám zaplaceno, tak že musím zaplatit pokutu. Přitom já měl mýto zaplacené už předchozí den. Nedalo se s ním bavit, prostě zaplatit 300 liber (cca 9500 kc)a že se pak můžu odvolat. Myslící si něco o ko**tech odcházím pro kartu, platím a jedu dořiti. Nasranej dolítnu do přístavu, couvknu ke kontejneru, borci během hodiny a půl přeloží obsah kontejneru do mého friga a já upaluju ven z přístavu se vyspat. Spím zase v tom ostrůvku u silnice, dál to nedá.

Ráno v 5 vstávám, vylezu z auta a jako opařenej čumím na litevský kamion před sebou. Měl řízlou plachtu, ale teď čtete pozorně. Byla řízlá po celé délce, ale 20cm nad stropem. Takže celá ležela na zemi. Stoupnu na špičky a na zemi vidím cca 16 prázdných palet a vepředu asi 6 plných. Rozklepali se mi kolena, když sem se šel podívat na své vrata, jestli mě náhodou v noci taky někdo nesložil. Naštěstí u mě vše vpořádku, tak sem vyrazil do přístavu. Zbytek cesty už nuda a šeď, složil v Praze nedaleko Sapy a vlakem domů.

Další týden prima kšeft do Švýcarska. V Boleslavi sem naložil cca 600kg, plný návěs, a hybaj. Na hranicích už jako frája, radil sem i jednomu klukovi, co tam byl poprvé. A já už potřetí asi, heč. Vlítl sem do Švýcarska a co nejkratší cestou sem to šinul k vykládce. Sjedu z dálnice, projedu městem a za městem čumím, že končí tento stát a kus vede přes Německo. „kua kua, co já vím, jestli můžu jezdit sem a tam?“ Takže v zemi, kde každý kilometr stojí jen na mýtě 10kč se otáčím a cca 12km se vracím zpět na dálnici. Cca půl hodiny od vykládky dělám pauzu, termín stejně až na ráno.

Ráno vyrazím na první sjezd a chci odbočit doprava. Nedá se, práce na silnici. Tak se vracím zpět na dálnici. Mrknu do navigace a místo asi 30km je najednou 65km. Mě jebne, znova koukám do navi a vidím, že kdybych nenajížděl na dálnici, ale odbočil doleva, tak to pak prokličkuju nějakyma dědinama a najedu sotva 10km navíc, né 35. Složím a čekám na práci. Je 9 ráno a mám jet na nakládu hodinu odtud, ale že nakládka až ráno. No co se dá dělat.

Přespím před firmou, ráno v 7 se jdu nahlásit a paní povídá, že mám termín až na 13h. Syčím nasraností, ale to je tak všechno, co můžu dělat. Ve dvě mám naloženo a letím opět do Belgie. Během jedné směny sem stihl projet Švýcarsko, Německo, Francii, Lucembursko a Belgii. V Belgii přijíždím k parkovišti a cca 5km předním stojí v odstavném pruhu porouchané osobní auto, ale bez všech kup, postavené na cihlách. Nemilé. Snad na tom ráno nebudu stejně.

Ráno pohoda, přeplavu do Anglie, udělám 30h pauzy a jdu skládat. Couvnu před rampu, otevřu dveře a málem mě omylo. Dvě vysoké palety postavené vedle jedné malé, jak to asi mohlo dopadnout. Couvnu na rampu a jdu to nahlásit na příjem. Borec se pouze suše zeptá, jestli to lehlo v návěsu nebo sem to vysypal ven. Odpovím, že jen v návěsu a on povídá, že mám počkat v autě. Po 3h složeno, vracím se zpět na parkoviště a dělám další 24h pauzu. Ano přesně tak, jen já si můžu dovolit dělat třeba 2-5 dni týdenního odpočinku týdně.

Další den nakládka na okraji Londýna. Vjíždím do nízko emisní zóny a přemýšlím, jestli se má něco platit nebo ne. Nevymyslel sem nic, ale našel sem firmu. Vjezd tak pro solo kamiony, tak to nechám na ulici a jdu se optat. Pán se chichotá, že tady jezdí osobáky, že sklad je za rohem. Za rohem vjedu do brány a protože tam stál jeden kamion, tak tam bylo přeplněno. Vycouvl sem ven, otočil sem se, páč vevnitř se to nedá, a čekal sem. Kolega čech nakládá nábytek do Brna, já nakládám nábytek do Dijonu. Naložili mi půl návěsu a já upaloval do Francie. Našel sem si tuším 800km dlouhou trasu podél všech dálnic. Jenom teda 2x sem musel na dálnici, přes některé centra totiž kamiony nesmí.

Druhý den (středa) po polední dolítnu před hotel v Dijonu a jdu se optat, co a jak se bude zítra dít. Manažer mi 10 minut vysvětluje, že on má domluvenou vykládku na pátek ráno, ne na čtvrtek. Zase hodina hádání a prej si někam zavolá. Asi čtyř-hvězdičkovej hotel, na zemi koberce, na stěnách obrazy, jen Gepas tam sedí na sedačce ve špinavé reflexní bundě a s papírama v rukávu. Borec donesl dobrou zprávu, můžu skládat ráno. Odjíždím bokem a náhodou potkávám malé parkoviště pro 4 kamiony. Druhý den ráno sem zpět u hotelu, prý mám najet na chodník a že můžu skládat. Najedu na chodník, otevřu vrata a jdu si sednout za volant. Za hoďku auto prázdné, ale práce opět žádná. Po poledni píše speditérka, že mám jet na F-D hranici, že v pátek něco naložíme.

Takže v pátek po obědě vyrážím ke Stuttgartu, tak naložím návěs plný mraženého masa a hurá šoustkama do Regensburgu, kde se večer mám potkat ještě s dvěma kolegy a tam pro nás přijede klučina ze spedice a hodí nás domů. Tak celou cestu letím, ať se nečeká na mě, když sem vyrazil tak pozdě. Ve 21:30 sem na místě. Čumím a nikdo známej okolo není. Za 2h přijel první kamion, kolega co měl snáma jet. Asi o jednu ráno dojel osobák a začali jsme shánět toho třetího kamiona. Borec to zapíchl o 3h dřív na jiné dálnici. Pecka. Demokraticky sme se domluvili, že jej tam necháme, že na rozdíl od nás dojede v sobotu domů. Čili v jednu ráno jsme vyjeli z Regáče a v 9h ráno sem byl doma, rozbitej jak dětsky hračky.

Podobně to bylo v neděli, ve 22h vyrážíme zpět. Párkrát sem cestou usnul. Cestou docela velké pozdvižení, když jsme vezli třetího řidiče ke kamionu a nikdo nevěděl, kde ten kamion je, jen na gps sme ho občas viděli. Hodina hledání a kamion v mlze nalezen, můžeme pokračovat. Před šestou jsme u auta, já vyrážím na první vykládku. V papírech termín 6:00, první člověk došel v 8:30. Skopali jsme pár palet a hurá na druhou. Tam sem složil zbytek, paní skladnice mrčela něco, že to sou rozbité palety a taky krabice jsou jakési zmuchlané, ale všechno německy, tak sem prd rozuměl. Vzal sem papíry, 3h počkal na další práci a jel naložit. Během dvou hodin čekání na uvolnění rampy sem se trochu prospal a pak ještě 3h jízdy na sever, jakože na Nizozemí. Skládal sem za Antwerpama, v té nudli cca 10km od hranic. Zase v 8h složeno, zpátečka přišla ve 12. Naložil sem u Liege půl návěsu a hurá s tím do Norimberka.

Tam skopat, kousek přejet a konečně naložit do CZ. Prý jediná nakládka je do Trutnova, z Norimberka prý žádná Praha či Plzeň není. Odkejvu, naložím a vyrazím.

Konec se nezadržitelně blíží, cestou počítám fakturaci za uplynulé přepravy a málem mě omylo. Za 3 týdny ujeto 6018km, dobrý ne? Následovalo pár telefonů a ukončení spolupráce. (píše se konec října)

… to byl výběr toho zajimavějšího, to nudnější sepíšu až po novém roce...

Tak snad se vám to líbilo, lajkujte a hlavně sdílejte, ať si to přečte aspoň pár lidí.

A ještě teda, kdo se dočetl až sem, nechte mi v komentáři nápad na nějaké video či článek. Jezdím teď stabilku, tak je to na psaní a točení takové trochu nezáživné, kór když nikde na nakládkách nemůžu fotit ani točit.

A nakonec, letos poslední článek, takže...

Všem přeji klidné a odpočinkové svátky nejlíp v teple domova a rodinném kruhu, a v příštím roce nejvíc úspěchů a hlavně pevné zdraví, ať se vždy vrátíte domů k těm nejdražším v pořádku ;)