Jaro letem světem... a dvě Finska na konec...

Na začátku roku vlítnu do Německa, po rovině pohoda, jen docela chladno. Na prvním kopci to začlo bejt zajímavější. Začlo to mlhou a pomrzlými stromy, kamiony z 80kmh zpomalili na 30 a já nechápal proč. O pár kilometrů dál už sem pochopil, silnice pokrytá ledem, hrabal sem jak splašenej, sotva sem se vyškrabal na další kopeček. Tahle krizovka trvala 10 kiláků, pak dálnice klesla do nížiny a zase suchý asfalt a krásné počasí.

Cestou dom, na Hřebči, podobná situace. Od Prahy až po Svitavy všude zelená tráva a sníh nikde. Až na kopci u Hřebečského tunelu 20cm sněhu v příkopách. Zastavil sem na parkovišti, uplácal letos prvního a asi i posledního sněhuláka a hurá z pomrzlého kopce domů.

Po víkendu dojdu k autu, před odjezdem jej obejdu a vidím, že cedule na prdeli podvalu je nějaká pochroumaná. Někdo jak se lámal vedle mě do řady, tak mi zaháčil předkem návěsu o ceduli a pozohýbal ji. Protože už mám zkušenosti s jejím rovnáním, tak za 5 minut hotovo.

Po čase zase fůra do Belgie na ředitelství. Okolo oběda vyjíždím z půli Německa směrem na malé Holandsko. Tam už vjíždím když je tma. Šustím si to po dálnici, do cíle přibližně 80km, pohoda. Předemnou jakási značka svádějící dálnici do jednoho pruhu, pořád pohoda. O kousek dál i ten jeden pruh končí a svádí provoz na křižující dálnici. Sjedu na ní a už hledám v mapě kudy kam. Objížďka přes další dvě dálnice, ale když už mě to vede jinudy, tak to vezmu zkratkou a ušetřím si dvacet minut. Plán dobrej, realita trochu jinde. Přilítnu do Maastrichu, na prvních světlech mám prej jet doprava, ale to se mi nezdá, mám podezření, že tamtudy je zákaz pro kamiony, tak odbočím doprava až o kus dál. Na kruháči zásek, rovno nemůžu z důvodů prací na silnici, musím kamsi do boku, následuju značky objížďky. Po půl kilometru značky ukazují mezi paneláky. Vlítnu tam a už to začalo být těsné. Kruháčky sem musel krokem a stejně sem si odrbal gumy ze všech stran, občas i přes rantl. 10 minut pocení a sem zase na velké silnici. Do cíle 10 kilometrů, co se může stát? 5Km před cílem zákaz pro velké kamiony na mé trasy, prej na dálnici a objet to někudy jinudy. Mrknu na čas a už bylo před 23h. Já se někde budu motat. Z řidiče podvalu sem se začal tvářit jako řidič chlaďáku a tvářil sem se jakože jedu zásobovat jakejsi obchod. Projel sem předměstí jakésiho většího města, osobáky najeté na chodníku, abych se vlezl a v patách nějaká dodávka. Čekal sem, že to jsou policajti a bude diskuze. Dodávka to po pár set metrech švihla mezi baráky, tak letím potichu dál. Za pár minut stojím před vykládkou. Rychle vypnu motor, zatáhnu závěsy a dělám, že strašně hluboko spím a modlím se, ať mi nikdo neklepe na dveře, že tamtudy cesta nevede.

Skopl sem tam mašinu a letěl sem do Nizozemí naložit buldozer. Nakládku mám najitou na první pokus. Mrknu na stroj a radlice má okolo tří metrů na šířku. Já už byl předtím ujištěnej od šéfa, že radlici sundají, abych měl klasické rozměry. Odvezl bych to i s radlicí, jen mě čekalo noční parkování v Německu a většinou sem rád, že se tam protáhnu s klasickou šířkou, natož tak ještě s 25cm z každé strany. S dvouma mechanikama v hale špatná mluva, rozuměli jsme si všechno, jen se jim to nechtělo sundávat. Chvíli jsme se dohadovali, borci se pak otočili a šli kamsi do druhé haly. Komunikuju s vedoucím, jak to teda je, a mu prej nějakej borec říkal, že to není problém sundat a že je to domluvené. Borci vyšli ven a zase jsme se dali do řeči. Povídám jim, že povolení na šířku sice mám, ale že situace v Německu je prostě naprd a že by mi udělali radost, kdyby to sundali. A tak že prej to zkusíme. Hodinu do toho mlátili kladivama, povolovali metrovýma tyčkama, ale povedlo se, lopata je sundaná. Já už natěšenej na nakládku ale páni zahlásili, že se jde na svačinu, ať jdu taky. Sedneme k nim do jídelny, která je na všech stranách vykládaná dřevem, no moc pěkné. Dostal sem čaj, jakési domácí sušenky a 20 minut jsme rozjímali. Poté už to odsejpalo. Naložili jsme lžíci, poté aj buldozer, já to svázal a upaloval pryč. V půlce Německa dělám pauzu na malém parkovišti vedle dálnice. Ohřívám si jídlo, když v tom mě vyplaší troubící Volvo s frigem letící po dálnici v mém směru. Přemýšlím, kdo to je, ale nenapadá mě. Po jídle kopnu do vrtule a po 4h už po tmě se vplížím na malé narvané parkoviště. Skoro na výjezdu na mě kdosi huláká do vysílačky, že si mám stoupnout před něj, že za chvíli odjíždí. Zaparkuju před jeho rozsvícené a osvícené Volvo, jdu za ním hodit řeč a on to byl ten Volvista, co mě zdravil předtím na tom malém parkovišti. A z blízka už sem jej samozřejmě poznal. Chvíli jsme pokecali, on pak vyrazil domů a já do postele.

Druhý den dopoledne projíždím Prahou, na nakládku cca hodina. Prý mám půl hodiny před vykládkou volat na jakési číslo, tak volám. Borec vyplašeně povídá, že sem měl zavolat 3h dopředu, protože on nemá nikoho k ruce a musí všechny sehnat. Čekám na něj někde pod Prahou u jakéhosi zámečku. Sotva stihnu posnídat a už je u mě a vede mě do jiné vsi, na zasněženou polňačku. Ještě před tou polňačkou zastavím a ptám se, kam jako chtějí po tom sněhu až dojet?? Borec říká, že tam vyjedu jen kousek na kopeček a složíme to tam. A kdybych náhodou zapadl, vytáhnou mě tím buldozerem nebo dvouma bagrama, co maj na place o kus dál. Vyjedu na kopeček, nachystám nájezdy a jdem na věc. Motor na buldozeru točí a točí, ale motor nechytá. To už přijeli další dva pomocníci, vtipálci jak sviňa, to uznávám. Z kufru vytáhli hořák a začali naftou a olejem potečený motor ohřívat. Já pro jistotu udělal dva kroky dozadu, nemusím být u všeho. Motor už občas škobrtne, jsme na dobré cestě. Jeden maník ještě vytahuje z vesty startovací sprej a fouká jej do sání. To byl masakr, motor se roztočil, z komínu černej dým a motor se kroutil stále dál a dál. Když už byl na omezovači, všichni skočili dolů a utíkali pryč, protože i bez plynu šel motor na max. Po 10s se zase zaškytl a zdechl. No já už vidím, jak tu budu stát do jara, než to rozmrzne. Ještě pár takových servisních zásahů a buldozer konečně normálně předl. Přední rameno bylo opřené o podlahu a bylo potřeba jej zvednout. Strojník potáhne za páky a nic se neděje. Pojezd funguje, ale hydraulika nic. Rozebrali jsme celej vnitřek, všechny dráty v cajku. Zkoušeli jsme všechny přepínače a pořád nic. Až když někdo prohodil hlášku, že ten buldozer složíme v kovošrotu, tak najednou začalo všechno fungovat jak nové. Strojník s tím sjel, nasadili jsme lžíci a já uháněl pryč.

Jindy zase, z přístavu v Belgii se vracím k Bruselu naložit něco do čech. Dorazím do malé vesničky nedaleko od dálnice. Navigace vede do jakési uličky a z té uličky ještě do jiné uličky. A jelikož ta vesnice má asi 5 ulic, tak tady někde to musí bejt. Nezbývá, než ji teda věřit a lámu se mezi domy. Na konci té druhé ulice malé dealerství a servis na zemědělskou techniku. Během půl hodiny mi naloží jakejsi bazmek velkej. Když ho vážu, dojde zamnou nějakej borec z haly a zdár a co novýho v česku a tak. Dali jsme se do řeči a chlapík dělá svářeče v Belgii, na turnusy tam jezdí a má se prý fajn. Říkal mi, kolik má peněz a to mi padla huba na zem. Bylo mu něco přes 50, měl třetí ženu a třetí a už zaplacenej barák. Asi to tam má fakt fajn. On povídal, já vázal a za půl hoďky hotovo. V kanclu mi poladil papíry a poradil mi cestu pryč, že se dá jet i aslfatkou za dědinu a tam se po hlavní silnici vrátit na dálnici. Nesrovnatelně lepší cesta, jen jedna křižovatka byla dost ostrá. Pořádně sem si nadjel až sem si škrábl tykadlem pod schodem o stráň. Naštěstí se tykadlo ohlo jen v držáku, tak sem jej narovnal a jel pryč.

Cestou do Belgie a pár fotek z přístavu...

Byl sem vyslán na naše stabilní vnitro pro pár železných beden na Vysočinu. Dopoledne sem naložil, svázal a mrskal na vykládku. Vykládka byla vždycky náročná, už sem to tuším někdy psal, jak sem se tam motal. Tentokrát to je ještě náročnější. V areálu probíhá rekonstrukce cesty a stavba nové haly, takže původní cesta je trochu míň široká a před vratama málo místa na manévrování. Vždycky couvnu metr, jdu to omrknout. Takhle pořád dokola, asi 20x. Když vylezu z kabiny, obcházím auto a vidím, že sem přehlédl jednu malou železnou bednu, ale se štěstím sem ji asi o 5cm minul. Utřel sem pot z čela, poskládal bedny a alou dom.

V Německu hledám servis a prodejce vrtací techniky. Sjedu z hlavní silnice na vedlejší a na té ulici má být ta firma. Tak třicítkou projíždím ulici, koukám doprava doleva, až dojedu na konec ulice. Otočím se, zaparkuju kamion mezi osobáky a jdu se pěšo podívat na čísla domů a najít tu firmu. Po 50m vidím úzkou pěšinu a na jejím konci dílnu s dvouma vratama a firemním nápisem na nich. Jdu zase zpět pro auto a najedu na jejich malej plácek. Otočím se a jdou zamnou dva borci. Ujistíme se, co a kam budem nakládat a jdeme na to. Jeden mi pomáhá sundat nájezdy, druhej už po nich najíždí vrtačkou nahoru. Svážu stroj řetazama a valím do čech. Nedaleko Prahy najedu do firmy a tam hned po pár metrech vidím, že sem správně. Kousek za bránou stojí stejná vrtačka, ale úplně shořelá. Odchytím tam mechanika a ptám se, jestli si koupili novou mašinku na výměnu. No prej jo, ta jedna při údržbě shořela, tak z ní sundali pár náhradních dílů a koupili si jinou. Shodili jsme teda tu novější, popřál sem jim, aby měli víc štěstí, než z tou minulou a jedu pryč.

Pryč bohužel ne, byl sem poslán do Prahy pro bagr. Instrukce od kolegy jsou jasné, takže firmu sem našel na první pokus. No firmu... to je zase institut. Prostě hromada hlíny uprostřed Prahy, to nepochopíš. Uvítala mě na vjezdu padesáti metrová čistící jáma na očištění kol. Voda teda očistí velké bláto z kol, ale zase ty kola z boku zašpiní úplně nehorázně. V areálu všude 10cm blatíčka, takže poprázdnu sem se dohrabal k bagru, mrdl nájezdy do těch sraček, bagr najel, já jak ty nájezdy tlačil tělem nahoru, tak sem si zajebal celou bundu, no peckaaaa, Praha vedeee.

Vykládka byla lepší, jakejsi menší lom za Brnem. Na hlavní cestě na mě čeká strojník, jedeme 2km lesem až zastavíme před závorou u lomu. Ptá se, jestli sjedu až dolu do díry a složíme to tam. Podívám se kousek dál a do díry padák jak sviňa, tak kejvu hlavou, že teda ne. Složíme to teda nahoře, já si pouklízím a on jede kopcem dolů. A to je sobota ráno, tak alou dom.

Odkaz na 360° fotku z lomu.. když se pozorně podíváte, uvidíte dole ten bagr, kterej sem tam vezl...

Zpátečku nakládám v Rakousku s vykládkou tam, kde nakládám mašiny. Větřím, že je to teda nějaká naše mašina a nemýlím se. Najedu na vrátnici do firmy a ptám se, kde najdu někoho, kdo mě dá papíry a vypraví mě. Borec o ničem neví, někam telefonuje ale stejně neví. Tak volám já k nám a že se to zařizuje. Po půl hodině smska, že zamnou jede nějakej servisman z místního dealerství našich strojů. Za hodinu telefonát, že si špatně rozumněli, že zamnou nikdo nepřijede, ať si to prostě naložím a jedu domů.

Ještě sraz na pumpě v Olomouci s tátou. Snad poprvé jsme se potkali oba dva v práci s kamionama (všimněte si slunečních clonítek v kabině MANu)

A to už se dostávám k prvnímu Finsku. Nebudu jej detailně popisovat, místo toho vám sem dám odkaz na video, kde je vše podstatné.

Jen pár doplňujích informací. Ve Finsku na vykládce shodím mašinu, nastartuju motor a slyším, jak za kabinou něco hučí. Párkrát drnu do plynu a hučení je závislé na otáčkách motoru. Zvláštní. Ale jak říká soused mechanik „co má upadnout, upadne“, tak pokrčím rameny a jedu pryč. Volám šéfovi, že mám ten a ten problém a on povídá, ať zkusím dojet dom, že na to mrkneme. Zaparkuju uprostřed lesa a protože je duben, jdu smočit nohy do jezírka. Ah tak, v jezírku ještě 5cm ledu, tak nic.

Druhý den pokračuju v kochání. Za kabinou to hučí pořád stejně, ale to mi nebrání v motání se po šoustkách a venkovu. Okolo oběda sem v přístavu. Spím spím a najednou je večer a volají nás na loď. Couvu do lodi, ze všech stran to je na těsno, tak pomalu a opatrně. Když mi chybí tak půl metra do zastavení, začne zlobit spojka. Místo aby spolupracovala, tak jde proti mně. Snažím se s tím něco udělat, alespoň vyřadit rychlost, abych potom mohl nastartovat, ale nepovedlo se, Daf skočí o 30cm dozadu a sám zdechne. Vazač na lodi na mě křičí, jestli nejsem jelito, že sem ho málem zajel. Sorry chlape, nechtěl sem, zradila mě technika.

Dva dny houpání, spaní a chlastání na lodi. V neděli ráno lezu z lodi, sluníčko svítí, já sednu za volant, otočím klíčkem a motor naskočí. První dobrá zpráva. Tím to asi končí ale. Převodovka odmítá spolupracovat, takže nejde nic zařadit. Vyskočím z auta a povídám vazačovi, že mám v háji spojku a že nevyjedu. On volá manipulační tahač a já tahám řetěz z návěsu. Tahač mě vysmékne na parkoviště a já jen píšu vedoucímu, že to teda nevydrželo. Jenže je neděle, tak stejně se člověk nikam nedovolá. Uklízím řetěz a přichází polák z opodál stojícího friga, jestli prej taky čekám na loď. Tak se dáme do řeči, on potom zastaví vedle mě a začnou hody. Taháme pivka, on telku, pomeranče, gril. No parádní neděle venku, co vám budu povídat.

V pondělí ráno se rozezní telefon a volá kdosi z Dafu a ověřuje adresu. Za půl hodiny mě už vláčí servisák k nim. Auto stálo 4,5h na kanále, mezitím byla převodovka venku, ale z ručně psaného protokolu jsem nezjistil, co bylo špatně. Nicméně sem tedy odpoledne vyrazil směrem domů. Cestou mi volá šéf a ptá se, jestli mi tam sehnali nějaké ubytování, protože mu říkali, že oprava bude trvat dva dny. Když povídám, že už mrskám zpět, nevěří mi.

Pak s kolegou v neděli ráno jedeme do Mnichova na výstavu. Přijíždíme na záchytné parkoviště v pondělí o půl deváté ráno. Jdeme na registraci a tam asi čeká 70 řidičů. V řadě se dozvídáme, že musíme mít nějaké dvě čísla, aby nás mohli registrovat. My samozřejmě nic nemáme. Voláme domů a prej všechno bude. Když chytáme za kliku do místnosti, kde se registruje, v kapse mi zvoní smska s potřebnými údaji. Vše nahlásíme a máme čekat. Mezitím příjíždí desítky až stovky kamionů, řada lidí čekajících na registraci má tak 200 lidí. Mezitím se docela prostorné parkoviště zaplní k prasknutí. Stojí se všude, jak v parkovacích místech, tak v uličkách. Není se kam pohnout. Ti, co mají propustky na výstavu stejně nikam nemůžou, protože před nima 6 kamionů, co se nemají kam hnout. Sešli jsme se 3 češi a 2 slováci. Vtipny bylo, že tomu jednomu čechovi pořád volala nějaká ženská, že má na výstavě zamluvený jeřáb a že na něj čekáá. Ta mu volala co 5 minut a stále nemohla pochopit, jaká panuje na parkovišti situace. Po asi 4h čekání sem chytil nějakyho pohuňka, ten mi dal nálepku do papírů a mohl sem já i kolega jet nakládat. Vyjedeme z parkoviště a v protisměru tří kilometrová kolona čekajících, aby mohli najet na parkoviště. Před výstavištěm ještě půl hodiny skákání mezi ostatníma podvalama. Když se dostanem k bráně, vybírá se vratná kauce sto éček. Zaplatím, borec nacvaká do terminálu a terminál se odmlčí. Borec s tím klepe o asfalt a stále nic. Po chvíli teda vyjel lístek a že do 4h musíme vyjet, jinak nám kauce propadne. Jedu napřed a kolega mezitím platí. Zastavím na hlavní ulici a pěško jdu hledat náš stánek. Poklusem kilometr tam a poklusem zase zpět. S odřenýma ušima se rvu mezi jeřáb, co nakládá opodál stojící kamion, a halu. Trochu místa na obou stranách, tak pohoda. U našeho stánku pár mašin, ale ty naše z druhé strany. Zaparkuju vedle jakéhosi zrenovovaného veterána a lezu z auta. Borec od veterána začal ječet, že tam to nakládat nebudu, že nám to spadne a že se nedoplatíme. Tak to na prasáka lámu mezi jiné stany a tam už dobrý. Naložím mašinu, odjedu vedle a svážu. Mezitím naložil i kolega. Za ani né hodinu jedeme ven. Celej výkon vypráskanej na 250km a nakládku na výstavišti, a to se vyplatí.

Druhej den zastavím na parkingu v Germánii. Chvíli poležím a pak mi píše Gugýto, že bude stát naproti přes dálnici, ať tam dojdu. Odměnou za kilometrovou procházku byl raut a k tomu pár piv, které Guga operativně odkoupil od vedle stojícího Bulhara.

No a necelý týden před koncem mé dvouměsíční výpovědi volá vedoucí, jestli si chci dát ještě Finsko na rozloučenou. No nevím, už asi ani ne, to je zas na týden... To mi ale oponuje, že zítra naložím a další den pluju lodí nahoru, tam skopu a než čekat dva dny na loď zpět, tak můžu jet přes Pobaltí dom. Skáču šipku do osobáku a letím si na firmu ověřit, jestli mě jen tak nehoupe.

Cestu nahoru a vykládku popisovat nebudu, to už tu 3x bylo. Jen pár fotek.

Z vykládky se vracím zpět do přístavu, ale jelikož sem se ráno zdržel vyřizováním povolenky pro nadměry, nechtějí mě už pustit do přístavu na loď. Píšu šéfovi, ať mi zabukuje další. Šéfová mi za pár minut posílá novou bukaci ale v jiném přístavu. Volám jí a ptám se, jestli je to pravda a byla. A byla taky pravda, že ikdybych přijel na čas, tak sem stejně čekal u špatného přístavu. Přes Helsinky valím do jiného přístavu, jak vidíte ve videu pod fotkama.

Tam se nahlásím a jedu na bránu. Borec mi řekne, ať si stoupnu do třetí řady. Postavím se do třetí řady, čekám a pomalu se posunuju dopředu. Když sem úplně vepředu, chlapík co určuje pořadí mi říká, že mám stát ve druhé nebo třetí řadě, ať nepodvádím a jedu si stoupnout zase dozadu. Mohl bych nadávat, ale řežu se smíchy a jedu teda zase nakonec. Za půl hodiny najíždím do lodi, jako úplně poslední vozidlo. Né zrovna jistě jedu výtahem z přízemí do nějakého patra a hledám mou kajutu. Cestou potkávám dva slováky, tak je zpovídám co a jak. Na kajutě zrovna ve sprše český kolega. Než sem si stihl sednout, vylezl ven a že jdem na jídlo. Zavedl mě do restaurace, kde nás uvítala usměvavá brunetavá slečna a že si máme nechat chutnat. Já si dal dvou chodový oběd, no kolega stihl asi šest chodů. Pak jsme šli nahoru podívat se na moře. Bylo krásné počasí, takže v půli cesty šlo vidět jak na Helsinky, tak i na Tallin. Po další hodině přistáváme v Tallinu. Zaparkuju auto na poloprázdné parkoviště před přístav, beru foťák a jdu do města. Šest kilometrů mi stačilo ke zjištění, že Tallin je pěkné město, ale nic oslnivého.

Ve tři ráno se vyplížím z narvaného prašného parkoviště, tak tak sem se dostal ven. Cestu znám z vyprávění od přátel, ale radši sem se chytl jednoho poláka a proletěl sem městem za ním. Těžko se o tom mluví, ale ve zkratce. Cesta pěkná, příroda nádherná, západ slunce taky fajn a hlavně nikde žádná kolona. Po pár hodinách sem dolítl do Lotyšška. Na první pumpě zaplatil pár euro za průjezd státem a pokračoval v kochání. Za pár hodin objíždím Rigu, hlavní město, a kousek pod ní parkuju na prašném parkovišti. Chvíli poležím a dojíždí zamnou známej, co mi dává rady jak dál přes Litvu a Poláky bezpečně až domů.

K večeru zase startuju dál vstříc Litvě. Na čáře koupím známku, lepnu ju na okno a mastím. Provoz trochu zesílil, ale stále sem upaloval na maximum a nikdo nezdržoval. V jednu chvíli mrknu do zrcátka a vidím, že v dáli jedou dva motorkáři. Podívám se zase před sebe a najednou rachot jak prase a borci prolítli, ale fakt prolítli okolo mě. Jednak sem si málem cákl do trenek a ještě k tomu sem málem zahodil Dafa do příkopu, jak sem se lekl. Než sem se zase vrátil do pruhu, borce už nešlo vidět. O 10 kilometrů dál stojí borci na výjezdu z kruháče, uprostřed silnice. Když se blížím ke kruháči, stáhnu okýnko, ozve se už známý rachot a borci po zadním uhánějí pryč. Jak se trochu setmí, zneklidňuje mě, že provoz je prakticky nulový a to je teprve 21h. O hodinu později dojíždím na polské hranice. V PL byl svátek a tak stojím v koloně už kilometr před hranicema. Cestou na pumpu míjím Scanii od Roling, kterou sem viděl před chvílí, ale značně pohaslá. Když na něj namířím telefon s foťákem, cvak cvak a Scania svítí v plné kráse. Udělám pár fotek, mávnu na dík a jdu pryč. Za hodinu doskáču na čáru, ale místní distribuce polského mýta funguje jen přes den. To je servis. Na netu sem našel, že mýto se dá vyřídit o pár kilometrů dál. Tak potichu jedu na tu první ofiko pumpu. Maličká Shellka vedle čtyřproudovky, kamiony úplně všude a navíc o půlnoci pumpař zahlásí, že má půl hodiny pauzu. Po hodině a půl vyřízené a pokračuju do vnitrozemí. Cesta pestrá a taková fakt polského charakteru. V noci celou cestu na plnej plyn za polským kamionem, vesnice nevesnice. Když se rozednělo, tak přes vesnice ve štrůdlu kamionů, co jeli „jenom“ 75kmh. Fakt to je jiná země. Ráno sem konečně zaparkoval na Ruskym parkovišti, jak se říká. Ihned sem šel spát.

Odpoledne sem trochu poklidil a šel omrknout obchody. Maj tam všechno na všechny kamiony. Uplně všechno. Takovej malej ráj pro řidiče z východu. Nastal čas zase vystřelit. Jelikož sem jel přes den, tak sem myslel, že už pojedeme normálně. Zase sem se mýlil. I přes den se tam jezdí tak jak v noci. Brzo sem se nechal stáhnout davem a předjížděl na dálnicích i v zákazu pro kamiony. No prasečina přes to Polsko, nebudu to dál rozvádět. Ve 21h přejíždím u Bohumína do česka, takovej unavenej, že sem si pustil nahlas hudbu a začal do toho krásně zpívat. Mám to i nahráté, ale záznam sem někde potratil. Plačte, přišli jste o pěknou komedii.