Podzim letem světem...

Dnes ani příště nebudu sepisovat článek tak, jak jste zvyklý, ale vyberu ty zajimavější fotky a k něm pár řádků, ať doženu ten obrovskej skluz na dva šmahy...

Tento pohled mě čekal po třítýdenní dovolené s Buggyrou. Na autě po tuto dobu jeli pouze dva řidiči, dodnes nepípl ani jeden, zamrzí to...

Cestou do Belgie sem v Německu dojel do kolony aut, která stála na dálnici kvůli nehodě, která se stala 10km před námi. Hodinu jsme cukali na dálnici, kousek před sjezdem policie zavřela dálnici, po které sem měl jet kvůli povolence, kde mám určenou trasu, a poslali nás na sjezdu dolů z dálnice. Šněruju pryč od dálnice a podél řeky mířím k dalšímu sjezdu. Tachograf hlásí, že mám dělat pauzu, tak zastavuju na odpočívadle a nasávám přírodu.

Ráno kopnu do vrtule a ještě za tmy přijíždím do přístavu v Zeebrugge. Vyřídím formality, vletím na molo a než vše po tmě rozdělám, sluníčko už vychází a svítí mi na práci. Složím mašinu a letím do Německa... cestou do Belgie mi psal kamarád, že jeho známej potřebuje něco odvést z Německa, jestli by jsme to zvládli, předal sem teda kontakt na šéfa a ten mi o pár hodin později posíla instrukce k nakládce z Německa... Omrknu navigaci, naladím nějakou takovou adresu ležící kousek od dálnice. Když se blížím k adrese, jedu jakousi malou spojovačkou mezi dvěma vesnicemi, tady to asi nebude. Zastavím na kraji a tentokrát zadávám adresu pořádně a pečlivě. Ejhle, sem o 4km vedle, tak přejíždím a nebejt toho, že sem si všiml firmy až když sem ji míjel, tak sem to našel skoro na druhej pokus. Kousek sem couvl, vjel do firmy a tam už čekali čeští pracanti, co měli za úkol naložit frézku. Kluci ji dovezli k podvalu a mě hned bylo jasné, že to nebude jen tak. Frézka plno ostrých hran a já tušil, že má plachta tohle určitě nevydrží. Pomocí hevérů a nízkých těžkotonážních vozíčků dostanem frézku na své místo a začína komedie. Vytáhnu plachtu a začínáme přemýšlet, jak dostanem plachtu nahoru, když nemám žebřík. Půl hodiny trvalo, než sehnali jinej a začali jsme. Plachta samozřejmě malá a když jsme ji na tu bednu posadili, ostré hrany tu plachtu hned načaly. Trochu jsme ji ještě svázali potravinářskou fólií a borci říkali, že to prej stačí. Sedli do osobáku a jeli pryč, já je pomalu následoval ale hned mi ujeli. Po 10km to zamnou vlálo jako kdybych za sebou táhl stan. Zastavím na autobusové zastávce, přehodím pár kurtů a pokračuju dál. Moc to nepomohlo, ale já sám s tím už nic nenadělám.

Nad Chemnitzem svítá a o hodinu později jsem na vykládce u Chomutova. Vrátná mě proškolí, že sem najel špatnou bránou ale že už to mám jet dál a tam za rohem v hale skládat. Naběhnu do haly a že bude dvě hodiny trvat než vyklidí vjezd, abych tam mohl vjet. Po dvou hodinách tady uklizeno a za pomocí dvou čumilů málem nacouvám do železného kontejneru. A prej že víc očí víc vidí. Na hale už rychlovka, za 20 minut je frézka dole a já jedu ku Praze. Cestou mi volá ten kamarád a prý si mě zákazník pochvaloval, že sem odvedl dobrou práci. Já si tím moc jistej nejsem, ale hlavně že je zákazník šťastnej.

Ve vesnici u Prahy hledám nějakej plácek, kde mám nakládat Tatra – cisternu. V telefonu mi pán povídá, že před kostelem do uličky, tam do úzké brány a pak už tam tu Tatru uvidím. Samozřejmě u kostela mi tachometr ukazuje 50kmh, tak se v další ulici otáčím a vracím zpět. Projíždím úzkou bránou a hned točím doleva. Cítím, jak sebou celý kamion lehce trhl a když sem se narovnal, kouknu do zrcátka a pravé tykadlo nesvítí. Jdu to omrknout a tykadlo elegantně schované v nárazníku. Už aj v tom ničení tykadel se zlepšuju. Na šroubek dám větší podložku a tykadlo zase svištíí. Dva bulhaři mi natlačí tyčí a starou Liazkou Tatru na podval, já ji svážu a vyrážím. Cestou volám zákazníkovi a ten povídá, že v 19h už je pozdě na vykládání, že se potkáme na místě vykládky v 7 ráno.

Tak ráno 6:50 přijíždím k vesnici a protože jedu brzo, ještě 15 minut čekám na autobusové zastávce před dědinou. Po sedmé už vjedu do dědiny, hodím auto na čtverky ke kraji a pěšky se jdu podívat na polňačku, kde sem měl podle google mapy skládat. Na pravé straně polňačky menší plácek, nalevo otevřenej dvůr, bez brány. Tak jdu dovnitř a v půli cesty spatřím psa. Docela velkýho. Na patě se otočím a po špičkách jdu zas pryč a rychlým krokem do auta. Volám zákazníkovi a telefon vypnutý. Najedu na ten plácek a znovu volám, pořád nic. Po dvou a půl hodinách přijelo auto, vyleze borec a že to je pro něj, že mě složí. Ptám se, proč jede o 2h později on že měl vybitej telefon a nevěděl, že sem už tady. Dyť sme si včera doprdele volali, že v 7 tady budu. No nic, borec povídá, ať to složím tady dolů a můžu jet. Zase povidám, že když to nahoru tlačili tyčí, že to asi sám nesložím. Chvíli přemýšlel, pak dojel destou že tam mám sednout, do té Tatry, a řidit to dolů z podvalu. „Ste se zbláznil ne? Vždyť to nebrzdí a snad ani nezatáčí“ Tak do toho žduchl bezemne, Tatra sjela na louku a bylo hotovo.

Došla řada i na mě. Poslední firemní auto, které není polepené firemním logem. A protože sem trošku jinej stylista, než ostatní, tak sem si navymýšlel pár polep jinak, než mají kolegové. A dokonce i jinou barvu. Velky štěstí bylo, že sem si něco zapomněl v autě a přištihl nějakyho pohuňka, jak tam lepí šedej polep. Trocha dohadování a už se tiskl polep bílí, podle mé objednávky. Auto hooodně prokouklo, moc se mi to líbí.

Hned potom drapnout novou plachtu. Šéf mě ze srandy upozornil, ať si dám pozor na tykadla, že na těch plachtách jsou ještě nové, voňavé, a už mě trochu znají. Celej den sem ty tykadla střežil jako jestřáb :D … složil sem u Frýdku a valil do Ostravy naložit. Cestou sem si uvědomil, že na návěsu není žádná kurta, kastlíky jsou zamklé a já nemám klíč. Volám vedoucímu, že na dva dvanácti tunové ingoty by se aspoň 4 kurty hodili, tak prej si je mám někde koupit. Brzdím v Hornbachu a vykoupím poslední 4 velké kurty, co mají v regálu. V železárnách naběhnu na vrátnici, vyřídím vstup a jdu se hned nahlásit na expedici. Tam se paní dožaduje prázdné CMRky, kterou ale mám v autě 200m dál. Tak prej potom donýst, jak pojedu okolo. To sem taky udělal a svištěl na stanoviště naložit. Mistr nikde ale chytil sem tam pomocníka a prej mám 10 minut počkat, až mistr posvačí a pak že mě naloží. Za 10 minut mává mistr před autem, že můžem začít. Sotva vylezu z kabiny, auto se 2x zavlní a mistr už mává, že sem naloženej a mám jet pryč. Přehodím pár kurtů, svištím do Olomouce složit a předat návěs.

Dorazím na nakládku původně pro dva velké kontejnery. Při diskuzi s dělníkama se mě ptají, kam chci dát ten třetí. „jakej třetí??“ No tam ten malej, však víš. 20 minut telefonování a pak už teda o tom třetím vím. Takže komplet pouklízet na podvalu, rezervu a nájezdy naházet od jedné buňky a pak opatrno naskládat jednu za druhou.

28. října, pro některy svátek a volnej den, no já šel odvést komínovku a táta mi asistoval. V 5 ráno nakládka v ještě tmou zalité vsi nedaleko našeho placu. Nikde ani noha, tak zastavím uprostřed cesty, z uličky vyjel bagr, najel na mě a bagrista povídá, že se staví doma, ale pak že hned jede zamnou do Olomouce a že se tam zhruba za hodinu potkáme. Jenže já mrskal jak kdybych to ukradl a za půl hodiny už sme lelkovali v Olomouci. Stavba pěkně zašitá, na první cestě zákaz 14t, tak jej objíždím jinou cestou a na té cestě zákaz 6t. To už ale drbu, protože třetí cesta je zavřená a další už neznám. Po hodině teda dojel i bagrista spolu se dvouma sklopkama, já složil a jel dom, oni celej den vozili hlínu po Olomouci.

… z myčky v Olomouci... někteří makají, někteří se flákají... já byl vyjímečně ten makající...

Dorazím na nakládku v Praze, zase zákazem, protože se mi ho nechtělo objíždět, další hodina navíc a já zrovna počítal každou minutu. Všechno si nachystám a borec, jen nějakej bazarista nebo co, že si mám najet. Povídám, že sice už sem bagroval, ale jezdit s tím teda neumím. Zlehka mi to ukázal a ať prej bojuju, zalezl do své boudy. Tak opatrně maturuju, za asistence kamaráda, vyjíždím na podval. Zaparkované na jedničku, jako kdybych byl bagrista-pjofík. Zavážu a vydávám se na zpáteční cestu. Praha zasekaná, beru to přes Říčany, zase takovym menším zákazem. Okolo osmé večerní dorazím na vykládku, za nějakou dědinu, na bývalou farmu. Čeká tam na mě nový majitel bagru, avšak dělat s ním neumí a strojník přijede za půl hodiny. Už profesionálně hrknu s bagrem dolů a jak lezu ven, tak se zrovna objevil ten strojník. A tím nekončím, podívám se na tachograf a zbývá mi 10 minut jízdy, na firmu to mám cca 25 minut. No nespal sem tam...

Od nás do Moravské Třebové cca 40km, tam sem naložil harvestor a ptám se kluků, jestli ta cesta, kam jedeme, je pro takovej velkej kamion. „jasně, je tam sice jedna prudká zatáčka, ale to bys měl zvládnout“ Tak vyrazíme, proplítám se úzkyma cestama přes lesy a maličké vésky, na konci jedné prudká zatáčka okolo baráku. Do kopce a naloženej žádnej problém, ještě bylo 10cm místa. Za vsí na kopci složím, na polňačce se otočím a klesám zpět. V ostré zatáčce pomalu, nadjíždím co to jde, palcem na brzdu a to sem neměl dělat. Brzdy zabraly, kola se vzpřícila a zastavila o rantl. Docela blbý, silnice je nakloněná a ať dělám co dělám, kola se prostě otočí z kopce dolů a zastaví o rantl. Zkouším ještě, jestli se o něj neopřou a nesrovnají, ale mýlil sem se, najíždějí nahoru a blíží se k betonové zítce. V tu chvíli mám obavu o tykadlo, tak vymešlím, co s tím. Zamknout nápravy manuálně nejde, protože ventil nefunguje. Bleskl mi hlavou nápad a taky to vyšlo, vycouvl sem před zatáčku, nechal zařazenou zpátečku (při zařazené zpátečce se nápravy zamknou) a projel sem zatáčku na zpátečku. Ženiální nápad.

Moje první a hned asi nejslavnější cesta do Švýcarska. Večer si naložím třídič, nekoukaje do papírů je podškrábnu a valím pryč. Na Rozvadově dělám pauzu, ráno mrknu do telefonu a píše mi kolega, že sem asi zapomněl naložit paletu. Než to přečtu znovu, abych se ujistil tím, že sem to pochopil, už mi volá šéf, že sem zapomněl naložit paletu a že mám čekat do noci, až pojede kolega s plachtou na Španělsko a ten mi ji prej doveze. Mezitím se u mě vystřídali tři kamarádi, dycky se mi zasmáli a uháněli pryč, jen já stál na čáře 22h a pak celou noc svištěl přes Německo, abych mohl ráno složit ve Švýcarech. Na hranicich mi českej kolega pomohl vyřídit papíry, tak přejíždím přes buňky, kde sedí celníci a ti si mě zastavili u závory. 2x mi obešli auto a okem měří mašinu, jestli přečuhuje. Já začínám být nervózní ale po půl minutě civění na rozměrný třídič mávne rukou a pustí mě do vnitrozemí. Tam taky zábava, koukám do navigátora (mapa v notebooku) a ten ukazuje, že prej vykládkou je 3,5m vysoký mostek a tak mě vede okolo. Na objížďce značka slepá ulice. Lezu z kabiny pro radu okolojdoucích. Zamnou zastavil osobák, pán mává že mám dojít a hned mi německy povykládal, že sem špatně, že musím tam tou cestou, že tam jezdí kamiony. Tak jedu jak říká, navigátor zase huláká, že tamtudy ne, že tam je fakt mostek. A on tam nebyl. Složil sem a upaloval zpět. Švýcarsko mě ale vůbec nenadchlo, parkoviště plné i přes den, provoz docela silnej v kteroukoliv dobu, no aspoň že to sluníčko svítilo.

Doma na mě čeká nový Truck magazín, prolistuju a heleďte, kdesi v půlce povídání o Buggyře a tam i já. Bezva pocit, to vám povím ;)

Moje auto i s podvalem na servisu, chystá se na STK, tak mi bylo na jednu furu přiděleno kolegovo. První den pohoda. Druhý den přijíždím po 4,5h na pumpu, při parkování dutá rána do podlahy kabiny. Vylezu z auta a před ním se válí jedna řemenice. Lehnu pod auto a řemen namotanej ve vrtuli. Padá tma, zvedám kabinu a fakt sem viděl dobře, na jedné kladce chybí řemenice a řemen roztrhanej na vrtuli. Píšu šéfovi, ten mi volá a prej dnes už nic, ve 20h večer už mi není pomoci. Ráno v 9 přijel mladý klučina, dvě hodiny práce a pokračoval sem dál. Složil sem, přejel na nakládku. Ráno naložím železo, každý kousek jiný, tak je to skládačka jak Tetris. Při dělání místa na podvalu házím dřevenej špalek na zem, ten se odrazí a rozbije krytku na jednom tykadle. Mě mrdne. Posbírám střepy a letím domů. V Praze došla denní doba jízdy, vyměním Dafa za šéfovo Forda a letím domů. Šéf je mi v patách s tím Dafem. Ale asi jen 3s, pak za mnou ohnivá čára a už mě nebylo.

Popravdě už ani nevím, kam sem jel, ale večer sem naložil někam ven, jel na plac a protože sem měl brzo ráno vyrážet do zahraničí, nestihl bych to ráno umejt. Tak ještě večer kyblík s vodou, smetáček a jel sem, celé auto za hodinu a 12 kýblů hotové.

A konečně Vánoce. Maluju si, jak budu týden před Vánocema doma, odpočinu a dospím ty noci, které sem v roce 2015 zanedbal, no není mi přáno. V pátek vyrážím do Belgie. Neměl sem takovej nápad jen já, tak v sobotu v noci parkuju na Belgických hranicich na chodníku, protože jinde se nedá. V pondělí dolítnu do přístavu, už rutina, poladím papíry, najedu na molo, složím mašinu a čekám, až mě někdo přijede zkontrolovat a dát razítko na papíry. 10 minut a nic. 20 minut a nic. 30 minut a konečně někdo dojel, buchl mi razítko a já upaloval na protější molo nakládat traktory. Jednou sem je už nakládal, takže zase taková už rutina. Nahrkám s něma nahoru, trochu aj svážu a letím domů. V úterý brzo ráno startuju z Petrovic domů, hned v Ústí mostek 4,2m. Vím, že traktory nemaj víc jak 4,05m, ale přecijen se pod tím mostkem plazím pomalu. Ze zadu dolítne kamion a ve vysílačce se ozve „val kolego, máš tam místo ještě na jeden traktor“ Poděkuju, šlápnu na plyn a pouštím jej až na firmě. Ještě tma, tak lehnu a čekám na východ sluníčka. Za hodinu už oskárek leze, bohužel sebou přivedl i bolest hlavy, ale já se nedám, přece to nenechám na place stát cely svátky špinavy. Konev, kýbl, cák cák a za hodinu jedu dom.