Bauma 2016 – výstava stavební techniky v Mnichově...

Na konci týdne dojdu do kanclu a šéf po chvílí povídá, že pojedu v nedělí ráno /začínám se tvářet otráveně/ s kolegou na Baumu do Mnichova. To už mám úsměv na tváři, protože na Baumu sem chtěl jet už 14 dní předem, ale nakonec jsme tam nic nevezli.

Tak teda v neděli ráno vyrážíme s kolegou na Rozvadov. Sluníčko svítí, kola hučí, no nedělní únava se zanedlouho dostaví a já už počítám každej kilometr, kterej nás ještě čeká. Odbila 13h, začal zákaz jízd pro kamiony a my ještě půl hodiny před hranicema. Nasadím brejle, nenápadnej výraz na tvář a hurá dál. Před půl druhou sjíždíme z dálnice na parkoviště, zaparkujem na konci parkoviště a ve vysílačce už někdo hlásí, že na vjezdu na parkoviště právě zastavili policajti a běhaj za přijíždějícíma kamionama. To nám zas jednou něco vyšlo. Našli jsme fajn místa vedle slováků, kteří pojali parkování dost po svém. Místo toho, aby zaparkovali v řadě, tak to postavili napříč doprostřed uličky. Maj štýl...

 

 

Ráno vyrazíme na Mnichov, díky jedné stojící a druhé pomalu jedoucí koloně nabíráme skoro dvouhodinové zpoždění, což se později ukázalo jako žádná ztráta. Cestou sem dostal SMS se změnou adresy, místo Nizozemí to mám do Hamburgu. Problém je, že nemám váhové povolení na trasu z jihu na sever, tak budu muset zpět na Rozvadov a do Německa vjet přes Petrovice. Z okruhu Mnichova jsme následovali značku „bauma LKW“, pár křižovatek a kruháčů a zastavujem na záchytném parkovišti. Na vysílačce nějakej kolega povídá, že si máme zjistit číslo stánku, kde budem nakládat a máme se jít zaregistrovat do nedaleké buňky. Píšem SMS s prosíkem o číslo stánku slečně, co má na starosti tuto nakládku, a jdem stoupnout do řady zatím jen asi 70ti řidičů. Za hodinu vystojíme skoro celou řadu a už jsme u dveří, ale kód zatím nemáme. Píšu šéfovi, že nutně potřebujem číslo stánku. 3 minuty strachu, už jsme na řadě, chytnu za kliku dvěří a v kapse mi pípla SMS s tím číslem. Uff, to pěkně vyšlo. Vyřídíme registraci a jdem zpět k autu. Každej řidič dostal jinak barevnej papír, nikdo nevěděl, co to znamená a jak to bude dál probíhat. Organizátoři zaveleli, že máme čekat, tak jsme pojedli a šli spát.

Po 4h se probudím a jdu se projít okolo. Najdu skupinku posedávajicích čechů, tak sednu vedle nich a vykládáme zážitky z dneška. Jednomu řidiči volala co tři minuty paní z výstaviště, že už na něj přes 4h čekají s jeřábek a ať si pohne. Otočíme hlavu směrem k výjezdu a nikdo neodjíždí. Za těch 5h odjelo cca 20 kamionů, ale zároveň stihlo přijet odhadem přes 400 aut. K parkovišti vedou dvě příjezdové cesty, obě ucpané, protože další kamiony se na to parkoviště prostě nevejdou. Mezi kamiony chodí ostraha parkoviště a občas někomu dá nálepku na červenej papír, kterej jsme měli aj my s kolegou. Běžím do auta, vezmu papír a běžím za borcem. Ten mrkne na papír a dá mi nálepku. Běžím vzbudit kolegu a ten za pár vteřin taky upaluje za borcem pro nálepku. Po 4,5h stání máme z poloviny vyhráno, vyjíždíme z parkoviště, z jedné strany půl kilometrová řada kamionů, z druhé strany tří kilometrová řada kamionů. Takže jsme to ještě vychytali.

Přijeli jsme před hlavní bránu výstaviště a zase půl kilometrová řada. Hodinka cukání a jsme u brány. Podám vrátnému kauci 100 euro, on mi dá účtenku a jedu dovnitř. Koukám jedním okem do mapy, druhým z okna a hledám náš stánek. Všechny boční uličky zacpané, tak skáču z auta a jdu hledat pěšo. Po dvou minutovém poklusu sem našel našel náš „stánek“ a klusal zas pro auto. Zaparkoval sem vedle milion let starého, ale pěkně zrenovovaného náklaďáku a když lezu ven, nějakej němec něco huláká a mává rukama. Nerozuměl sem ani prd, ale z jeho gestikulace sem vytušil, že má strach o toho veterána, ať mi na něj neupadne ta má mašina. Votočím se naopak a couvnu před můj drtič. Akce blesk, pomáhají mi naložit dva servisáci, nestihám vůbec nic. Než se rozkoukám, tak už držím v ruce ovladač a mašina se šplhá nahoru. Sotva ji zdechnu, borci už mě ženou bokem, ať muže naložit kolega. Než zařetězuju mou mašinu, kolega má naloženo a taky zabezpečeno. Když ladíme papíry, servisáci povídaj, že jsme měli přijet před 5ti hodinama, no když jsme jim nastínili situaci, která panuje o pár kilometrů vedle, byli rádi, že jsme to stihli ten den.

Všude hroznej frmol, tak na exkurzi není čas, škoda toho. Vyjedem z areálu ven a vzhledem k tomu, že už nám zanedlouho končí pracovní směna, zaparkujeme mezi ostatní nadměry a pokračovat budeme až ráno.

Už se stmívá a Němečtí kolegové opodál nakládají na hlubinu obrovskej jeřáb. Drapnu jahodové mlíko, sednu kousek od nich a čučím, jak se to dělá. Hrozná drbačka, to co já bych zvládl na svém podvalu za 20 minut jim v šesti lidech trvalo přes hodinu. Přišel se podívat i kolega, při nakládce jeřábu občas nějaká malá rána, tak sem udělal pár kroků dozadu, ať mě před držku nepřetáhne nějakej kus dřeva, po kterém najíždějí. Poté jen zbývá rozpůlený návěs zase spojit. Řidič trochu bojuje ale na pátý pokus se to povede. Borci si hrají s hydraulikou a hlubina se všelijak kroutí. Najednou kovová rána jak z děla. Já skáču šipku mezi dva kamiony a prchám pryč. Po pár metrech se otočím, kolega na mě čučí a dva Němci prskaj smíchy se slovy, že to je normální, že si to akorát sedlo. No klobouk dolů, hlubina je asi trochu jinej level, než obyčenej jednoduchej podvalník, jako mám já...

/seděm-sto-padesátka/