Dva závodní víkendy s Buggyra - international racing systém...

Dlouho slibovaný a očekávaný článek je konečně tady... nebudu zde uvádět přesny výsledky a takové, o tom to není... celkově je pro mě docela problém o tom něco psát, tyhle zážitky se těžko sepisují na papír...

Na konci září sem se vracel z venku, jakmile sem naladil český signál, na facebooku mu cinklo, že kamarád hledá druhého řidiče pro Buggyru a druhý kamarád mě v tom příspěvku označil jako vhodného adepta. Hned jsem se ozval a druhý den jsme byli domluveni, jen mi zbývalo se domluvit u mě v práci. Druhý den sem naběhl do kanceláře a povídám šéfovi, že za týden potřebuju na dva týdny dovolenou. Čekal sem, že se budem chvíli dohadovat a polemizovat nad mou budoucností, ale překvapivě, vedoucí mi po pár minutách přemýšlení řekl, ať jedu, že se beze mě chvíli obejdou.

A tak, o týden později, letím osobákem do Roudnice. Kvůli krátkému zdržení v Praze nabírám 10 minut zpoždění, asi na sebe neudělám nic moc první dojem. I tak sem byl na základně mezi prvníma. Během dalších 10ti minut dojel zbytek týmu (mechanici-řidiči), proběhlo rychlé seznámení, prohlídl sem si Tatru Martina Kolomého, která tam byla rozdělaná, nafasoval firemní oděv a vyrazili jsme na cestu. Všechny 4 kamiony při výjezdu z areálu symbolicky troubí a můj výlet právě začíná. Cesta do Španělska byla dlouhá a moc mě nenadchla, Francie nezajímavá, ve Španělsku samá písčitá pláň. Po dvou a půl dnech jsme na místě, nedaleko Madridu, na okruhu JARAMA.

 

 

Po příjezdu, než postavíme kamiony na přesnou vzdálenost od sebe, je už skoro večer. Rozložíme pojízdnou kuchyňku, ať máme kde sedět a diskutujeme až do tmy. Při této diskuzi mi byla přidělena přezdívka Albert, která mi vydržela až do konce výletu.

Další den už je náročnější, musíme postavit 3 stany, vyložit dva kamiony nářadí, náhradních dílů a vše rozestavět na předem určená místa. Zdá se to jednoduché, ale zabralo nám to celý den. Třešničkou na dortu bylo odpolední vykládání závodních tahačů. Sundali jsme přední nárazníky a jeden mechoš do toho skočil a hbitě s oběma autama sjel pod stany. No kdyby jste slyšeli ten zvuk, jak si těch 1100 koní brumlá, lahoda.

 

V pátek večer už přiletěli špičky týmu, pár ředitelů a hlavně závodní jezdci, Adam Lacko a David Vršecký. Oba dva jsou pohodáři. S Adamem přijela i jeho manželka s dítětem, takže o zábavu bylo postaráno, pořád se někdo motal okolo aut či kuchyně. Přijela také další hromada lidí, jako fotografové, kameramani, různí rodinní příslušnici a taky kuchař z jakési pražské restaurace.

Sobota ráno, cirkus začíná. Vstáváme ještě za tmy, kuchyňka je malá, tak mechanici snídají jako první, poté poté piloti a vedení týmu a když se všichni rozeběhnou ke své práci, poté až přichází na řadu naši novináři a ostatní osazenstvo. Vyfásl sem kartičku s povolením vstupu kamkoliv v areálu a také časový harmonogram. Po hodině a pár minutách vyjíždějí závoďáky na okruh. Mechanici berou potřebné nářadí pro rychlý servis a jdou na pitlane. Já cupitám za něma, abych taky něco viděl. Auta jezdila 20 minut, já stál na zdi mezi paddockem a cílovou rovinkou. Byl to takový nepopsatelný pocit, když 2 metry vedle vás prolítl kamion rychlostí 160kmh. O očích plných prachu ani nemluvím, ale stálo to za to. Párkrát u nás zastavil Adam i David, kluci mechanici zmeřili tlak v pneumatikách, upravili na řidičem požadované hodnoty a závodní speciály zase burácely na další tréninkové kola. Auta dojela do depa vpohodě, takže se jen doplnila voda na chlazení brzd, nafta a vyměnili se trénikové kola za kvalifikační. 

 

V průběhu ranního warm-upu si Adam stěžuje na špatné řazení, občas vyskakuje rychlost a nebo tam jde velmi ztuha. Máme půl hodinu do začátku kvalifikace a týmový vedoucí rozhodl vyměnit Adamovu převodovku za Davidovu. Začíná koncert, já odstupu do povzdálí a kluci skáčou na auto. Jeden je pod ním a šroubí, druhej šroubí z vrchu a třetí podává klíče a nářadí. Stejně tak to vypadá u vedlejšího auta. Po 25ti minutách odjíždí Adam s vyměněnou převodovkou a David jej o 7 minut později následu. A já nevěřím svým očím.

/ve volné chvíli sem se ptal, za jak dlouho se dá vyměnit motor... zkus si tipnout? …. tipl si hodně, za hodinu auto odjíždí s novým agregátem, čumíš co? Já taky čuměl/

 

Kvalifikace divoká hned od začátku, po pár kolech byla vyvěšená červená vlajka, za minutu se ve vysílačce dozvídáme, že někde na trati je olej a pořadí našich jezdců není úplně známé, protože se neví, po kterém kole byla kvalifikace ukončena. O chvíli později máme jasno, oba naše tahače jsou v první osmičce, takže postupují do druhé části kvalifikace. Adam to bohužel hned ve třetí zatáčce poslal do štěrku, z kterého už nedokázal vyjet. Zato David jel moc pěkně ty své stabilní časy, takže zlatej střed. 

První závod, já stojím u třetí zatáčky přibližně 3m od svodiděl a skrz pletivo s otevřenou pusou zírám, jak letí dvacítka kamionů nalepená těsně na sobě do ostré zatáčky. Trochu to skřípe, trochou to bouchá, ale všichni zatáčku projíždějí vpohodě, jen pár plastů zůstalo. A mě klepe srdíčko jak kostelní zvon na pravé poledne. David se v průběhu závodu trochu propadl, ustálil se až na osmé pozici Adam dojel na sedmém místě, což znamenalo první řadu v závodě druhém.

 

A to sem se už odhodlal obléct si místo kraťasů pracovní kalhoty a byl sem vpuštěny i na cílovou rovinku, mezi kamiony. Pecka to celé vidět zase z jiného úhlu.

Druhej závod teda nemohl dopadnout jinak, první i druhé místo je naše, než vítězně. Auta zůstala v uzavřené části depa a ihned po závodě proběhla jejich kontrola sportovními komisaři, jestli auta opravdu odpovídají pravidlům a někdo něco nešidí. Ale to já už poprvé stál pod pódiem a tleskal a křičel. Opět pocit, kterej se nedá popsat.

Po druhém závodě přijela auta samozřejmě omlácená ze všech stran, takže sundat všechny plasty, to jest zadní blatníky, mezinápraváky, kapotu spolu s předníma blatníkama a nárazník. Na všech částej obou aut byla památka na předchozí závod. Já vzal do ruky benzín a čistil šmouhy od pneumatik, aby byly vidět sponzorské reklamy. Prasklé části buď přeplátovat jiným menším plastem a snýtovat a nebo vyměnit za jiný. Pár náhradních spojlerů a blatníků máme, avšak ty nám musí ještě vydržet do Le Mans. Za zády se provádí běžná denní údržba, čili okem zkontrolovat motor, všechny spoje a šrouby, aby se předcházelo zbytečným problémům. Poté kontrola náprav, brzd, kotoučů a nakonec pneumatiky. Okolo desáté všichni finišujeme, kluci dávaj auta dohromady, já ještě domývám poslední plasty a dávám je na auto. Celý den šněrování okolo aut a po depu dá zabrat, vysílením padám do postele.

Ráno trochu sprchlo, trať mokrá a Adam si do vysílačky liboval, jak to pěkně sviští a že by mohlo zase zapršet. Bohužel se tak nestalo, trať začla osychat a Adam trochu zpomalil, dvě auta se před něj dostala.

První závod jakoby nuda, Adam i David víceméně bez velkých dramat dojeli vpohodě do cíle, Adam na bedně.

Když sem obědval, sedl si vedle mě Adam, popřál mi dobrou chuť a čuměl do telefonu. Když sem si nabral lžičku polévky a dal ji před ústa, drkl do mě a ptal se, jestli ruší. Odpovídám, že ne a co potřebuje? On zas, že se chtěl jen zeptat, jestli mě ruší. Znovu nabírám lžičku a když už ju mám těsně před pusou, zase do mě drkl a situace se opakovala. Když to udělal potřetí, už sem prskal polívku smíchy a on se taky smál jak jelimán :D Po dalších 3 marných pokusech si dát do huby tu lžíčku s polívkou sem si odsedl na druhou stranu stolu a snažil se pokračovat. Sotva sem si nabral, Adam se na mě podíval, jen mrkl a už zase jsme se smáli, prima prudič.

Zato druhej závod byl mela, někdo prolítl kačírkem, pak nějaká nehoda a závod byl zastavenej červenou vlajkou. Zase děsnej chaos, protože nikdo neměl tušení, jaké bude pořadí na opakovaném startu. Opakovej start už byla mela, snad všichni strkali do všech, každej chtěl urvat jakejkoliv bod navíc, přecijen poslední závod. Adam měl kontakt s jiným kamionem, trefili se předníma kolama, asi matkama o sebe, rána jak z děla, my sedící o kousek dál sme až povyskočili, ale Adam to prej ani nepostřehl. O pár pozic za ním se štouchal Maďar Kiss s domácím Albacetem. Jejich souboj vygradoval až do tvrdé rány Kisse do Tondy, ten se otočil kolem dokola zrovna ve chvíli, když jel okolo David. Ten do vysílačky „to už je konec, že tady Albacete dělá oslavné kolečka?“ My prskáme smíchy a týmovej vedoucí huláká do vysílačky, ať jede dál, že zbývají ještě 3 kola. Se zetajeným dechem koukám, jak obě auta projíždějí cílem i druhého závodu.

Po problémech s motorem, které měla Buggyra v minulých, nám to všem udělalo velkou radost, že technika to vydržela.

Třešinka na dortu byla účast španělského mistráku trucků, kteří jeli zároveň z náma. Co jim chybělo na rychlosti, to doháněli dovednostma. Staré MANy a Mercedesy v každé zatáčce „dveřma napřed“, navíc osmiválce od MB maj krásnej zvuk, kór když je borci roztahovali při výjezdu z depa. Skoro na chvostu jezdila nejspíš místní celebrita Orlando. Snad ani jednu zatáčku neprojel jinak, než driftem. Po druhém závodě slavil úspěšný závodní víkend pod největší tribunou. Sranda byla, že když vylezl z auta a šel ke svodidlům, tahač se dal samovolně do pohybu a odjel cca 200m z kopce, než se zastavil v trávě. Řev a vřískot fanoušků přehlušil i nízko lítající letadla.

A my slavíme, posbírali jsme spoustu důležitých bodů, avšak ještě není vyhrálo, u večera tužka a papír a počítáme, jak je na tom Adam s bodama, aby vyhrál boj s Jochenem Hahnem.

V pondělí dopoledne všichni „navíc“ odlétají zpět do Republiky, zůstávame jen my, 7 mechaniků a já. Na autech se provádí velká údržba, mění se kotouče a motor prochází velkou kontrolou, teď je na to čas, tak kdy jindy. Já se celý den babrám s rozprášenýma plastama, moc nám toho nezbylo a protože Le Mans bude poslední závod, důležité části si musíme nechat až tam, ať máme z čeho brát.

V úterý balíme nářadí, auta i stany. Složit celej tenhle ansábl trvá 7h. A Za dva dny znova postavit.

--------

Středa, Španělsko opouštíme přechodem Irun a vjíždíme do Francie. Všude jen pláně a kromě chvíle, kdy byl vidět Atlantický oceán, nuda. První zpestření přišlo s rozsvícením „hladového oka“, když sem dojel na stojan, DAF oznámil chybu v palivovém systému, nasál trochu vzduchu, tak sem jej raději zhasl. Druhé akcička byla pestřejší, nejmenší auto našeho konvoje mělo defekt na přední nápravě, s velkou porcí štěstí to kluci udrželi na dálnici a nevysypali to. Očekával sem zdlouhavou výměnu kola, ale neuvědomil sem si, čeho sem součástí. Sotva přijel Man k nám, už svištěla vzduchová pistol. Než sem se nadechl, kolo bylo dole. Než sem se nadechl, rezerva byla nasazená na nápravě. Než sem polkl, vše bylo sbaleno a my pokračovali dál. 

Další den po poledni dojíždíme na slavné Le Mans. Pro někoho třeba častý jev, ale pro mě životní událost. Poprvé na tomto okruhu a hned jako člen týmu, né „pouze“ divák. Na místě už sem se angažoval víc, než minule. Metr do ruky a pomáhal sem rozměřovat postavení kamionů a stanů. Odpoledne vybalíme co stihneme a zbytek ráno.

Dopoledne už se to zase sjíždí. Někdo letadlem, Adam Lacko přijel karavanem. Vše bylo postaveno a chystáno, já ještě dostal úkol umýt Adamův karavan. Sotva sem začal, doběhl zamnou Adam a že mi pomůže. Já oblečenej v pracovním oděvu, on oblečenej v riflích a týmové bundě. Chvíli mu to rozmlouvám, ale nenechal se. A tak sem myl společně s Adamem jeho karavan, taky fajn zážitek ;) Později sem s jedním inženýrem-mechanikem sedl na skůtr a jel na závod motokár. A to byla taky parádní záležitost. Vytrvalostní závod týmů, 20 minut kvalifikace a 40 minut závod už po tmě. Dojeli jsme druzí, porazil nás pouze Antonio Albacete v týmu s Jochenem Hahnem. Na tyto dva pány sem byl prostě krátký. Spolu s nimi jeli ještě asi další 3 závodní jezdci, zbytek týmů tvořili mechanici, novináři a nebo taky syn Tondy Albaceteho.

Je to tu, nejnapínavější závodní víkend tohoto roku začíná.

Ráno zahřívací část, ráno ještě mokro, tak Adam lítal jak namydlenej a David trochu pomaleji. Později začla kvalifikace. Chvíli bylo mokro ale po pár kolech trať vyschla, Adam trochu zklamanej, protože na vodě auto drželo parádně, ale na suchu už to tak slavné nebylo.

Před závodem povídá týmovej vedoucí klukům, že kdyby to bylo nutné a byla v první zatáčce tlačenice, ať se nervou do kontaktů, ale ať si zatáčku zkrátí rovně, že se to tak dělá a tresty za to nedávají. Po startu samozřejmě v první zatáčce mela ale naši se vlezli mezi čáry. Po závodě dostali penalizaci dva kamiony, kteří si zatáčku, ve které se prej penalizace nedostává, zkrátili. Po závodě jsme se tomu už jen smáli. Adam dojel na bedně a David hned pod ní. Po dojetí do depa začli jezdci a mechanici vymýšlet úpravu přední nápravy, protože neměla v zatáčkách dostatečný grip (prostě klouzala).

Druhý závod trošku dramatičtější, David nemohl předjet před sebou jedoucího soupeře a Adam si při souboji poškodil chlazení brz, takže po závodě zas bylo co dělat. Běžná údržba skončila přibližně ve 20h, ale mechanici po pár minutách pauzy zalehli pod auta a „předělávali zavěšení“ přední nápravy, které mělo zlepšit přilnavost pneumatik. Teda, všichni v to doufali. Chvíli po půlnoci hotovo, spat.

Já v průběhu celého dne, když byla volná chvíle, odešel na čumendu po rozlehlém paddocku, kde součástí byl i velký a luxusní truck sraz. Takže příště už nepojedu do Le Mans kvůli truck racingu, ale až snad jednou budu mít pěkné auto, tak si pojedu užít atmosféru trochu jinak.

Poslední den, dnes se všechno rozhodne. Trucky najíždějí první kilometry a Adam i David si noční úpravy pochvalují a my všichni stíráme kapky potu z čela, snad to asi vyšlo.

První závod v plném dění, na trati jedou vedoucí týmy strategicky a připravují si lepší výchozí pozici do druhého závodu (prvních 8 z prvního závodu si prohodí pozice, čili osmý startuje jako první). My však sprintujeme na nejvyšší příčky, nejenom, že Adam bojuje o celkově druhé místo, ale David bojuje s Albacetem o udržení čtvrté příčky a navíc oba jezdci bojují o týmový titul. V průběhu závodu jdu omrknout závody i z divácké tribuny na cílové rovince, ať si to zkusím opravdu ze všech stran. Kamiony dojeli, škody minimální, a tak využívám volnou chvíli a sleduju přehlídku nejhezčích tahačů na cílové rovince.

Ale jde do tuhého, závodní tahače stojí na startovním roštu, já sedím na Adamovo autě a zkouším si představit, co nás v další půl hodině asi čeká. Sem snad víc nervózní než oba jezdci dohromady. Po startu jdu se přidám k naším mechanikům a občas se odběhnu na boxovou zítku na okolo letící závoďáky. Závod napínavej, naši se tahají se soupeři o každej metr. V tu chvíli MRD. Hahn, Adamův největší soupeř, jej trefil na zadní nápravu a způsobil Adamovi defekt. Přestalo mi tlouct srdce a čekal sem, jak zareagují ostatní. Chvíle nadávek střídá podpora Adamovi do vysílačky, při každém průjezdu okolo boxů fandíme víc a víc. Závod se chýlí ke konci, Adam s proraženou pneumatikou je drobet pomalejší, než tlačící Hahn, ale drží se statečně.

HURÁÁÁÁÁÁÁ, MISTŘÍÍÍÍÍ, MÁME TOOO!!!! … zní přes celou pitlane. Všechny naše cíle jsou splněny, David udržel celkově 4. místo, Adam vybojoval celkově 2. místo a Buggyra jako tým zvítězila v poháru konstruktérů! Auta dorvané ze všech stran, Adam urvaný kus disku, ale to jsou malé věci, všichni plní eufórie křičíme a slavíme. Už nevím, jak to slovy popsat, to se nedá prostě.

Večer v místním sále slavností vyhlášení. Všechni členové evropského truckingu pod jednou střechou, pěkně oblečeni, na zeď se promítají důležité okamžiky uplynulé sezóny a mezitím se vyhlašuje celkové pořadí jezdců i týmů. Všichni jezdci si prošli přes pódium a dostali nějakou pozornost. Ale stejně, nejvíc pohárů sme prostě dostali MY!

Druhý den naložit rozmlácené závoďáky, sbalit stany a další den vyrazit směrem domů. Kdesi u Norimberka už prý tradičně zastavujeme kousek od dálnice u nějaké hospůdky a tlačíme do sebe vítězný stejk a pivo... pár piv...

... tak děkuju, Buggyro... třeba zas někdy... ahoj...