Dva závodní víkendy s Buggyra - international racing systém...
Dlouho slibovaný a očekávaný článek je konečně tady... nebudu zde uvádět přesny výsledky a takové, o tom to není... celkově je pro mě docela problém o tom něco psát, tyhle zážitky se těžko sepisují na papír...
Na konci září sem se vracel z venku,
jakmile sem naladil český signál, na facebooku mu cinklo, že
kamarád hledá druhého řidiče pro Buggyru a druhý kamarád mě v
tom příspěvku označil jako vhodného adepta. Hned jsem se ozval a
druhý den jsme byli domluveni, jen mi zbývalo se domluvit u mě v
práci. Druhý den sem naběhl do kanceláře a povídám šéfovi,
že za týden potřebuju na dva týdny dovolenou. Čekal sem, že se
budem chvíli dohadovat a polemizovat nad mou budoucností, ale
překvapivě, vedoucí mi po pár minutách přemýšlení řekl, ať
jedu, že se beze mě chvíli obejdou.
A tak, o týden později, letím
osobákem do Roudnice. Kvůli krátkému zdržení v Praze nabírám
10 minut zpoždění, asi na sebe neudělám nic moc první dojem. I
tak sem byl na základně mezi prvníma. Během dalších 10ti minut
dojel zbytek týmu (mechanici-řidiči), proběhlo rychlé seznámení,
prohlídl sem si Tatru Martina Kolomého, která tam byla rozdělaná,
nafasoval firemní oděv a vyrazili jsme na cestu. Všechny 4 kamiony
při výjezdu z areálu symbolicky troubí a můj výlet právě
začíná. Cesta do Španělska byla dlouhá a moc mě nenadchla,
Francie nezajímavá, ve Španělsku samá písčitá pláň. Po dvou
a půl dnech jsme na místě, nedaleko Madridu, na okruhu JARAMA.
Po příjezdu, než postavíme kamiony
na přesnou vzdálenost od sebe, je už skoro večer. Rozložíme
pojízdnou kuchyňku, ať máme kde sedět a diskutujeme až do tmy.
Při této diskuzi mi byla přidělena přezdívka Albert, která mi
vydržela až do konce výletu.
Další den už je náročnější,
musíme postavit 3 stany, vyložit dva kamiony nářadí, náhradních
dílů a vše rozestavět na předem určená místa. Zdá se to
jednoduché, ale zabralo nám to celý den. Třešničkou na dortu
bylo odpolední vykládání závodních tahačů. Sundali jsme
přední nárazníky a jeden mechoš do toho skočil a hbitě s oběma
autama sjel pod stany. No kdyby jste slyšeli ten zvuk, jak si těch
1100 koní brumlá, lahoda.
V pátek večer už přiletěli špičky
týmu, pár ředitelů a hlavně závodní jezdci, Adam Lacko a David
Vršecký. Oba dva jsou pohodáři. S Adamem přijela i jeho manželka
s dítětem, takže o zábavu bylo postaráno, pořád se někdo
motal okolo aut či kuchyně. Přijela také další hromada lidí,
jako fotografové, kameramani, různí rodinní příslušnici a taky
kuchař z jakési pražské restaurace.
Sobota ráno, cirkus začíná.
Vstáváme ještě za tmy, kuchyňka je malá, tak mechanici snídají
jako první, poté poté piloti a vedení týmu a když se všichni
rozeběhnou ke své práci, poté až přichází na řadu naši
novináři a ostatní osazenstvo. Vyfásl sem kartičku s povolením
vstupu kamkoliv v areálu a také časový harmonogram. Po hodině a
pár minutách vyjíždějí závoďáky na okruh. Mechanici berou
potřebné nářadí pro rychlý servis a jdou na pitlane. Já
cupitám za něma, abych taky něco viděl. Auta jezdila 20 minut, já
stál na zdi mezi paddockem a cílovou rovinkou. Byl to takový
nepopsatelný pocit, když 2 metry vedle vás prolítl kamion
rychlostí 160kmh. O očích plných prachu ani nemluvím, ale stálo
to za to. Párkrát u nás zastavil Adam i David, kluci mechanici
zmeřili tlak v pneumatikách, upravili na řidičem požadované
hodnoty a závodní speciály zase burácely na další tréninkové
kola. Auta dojela do depa vpohodě, takže se jen doplnila voda na
chlazení brzd, nafta a vyměnili se trénikové kola za
kvalifikační.
V průběhu ranního warm-upu si Adam
stěžuje na špatné řazení, občas vyskakuje rychlost a nebo tam
jde velmi ztuha. Máme půl hodinu do začátku kvalifikace a týmový
vedoucí rozhodl vyměnit Adamovu převodovku za Davidovu. Začíná
koncert, já odstupu do povzdálí a kluci skáčou na auto. Jeden je
pod ním a šroubí, druhej šroubí z vrchu a třetí podává klíče
a nářadí. Stejně tak to vypadá u vedlejšího auta. Po 25ti
minutách odjíždí Adam s vyměněnou převodovkou a David jej o 7
minut později následu. A já nevěřím svým očím.
/ve volné chvíli sem se ptal, za jak
dlouho se dá vyměnit motor... zkus si tipnout? …. tipl si hodně,
za hodinu auto odjíždí s novým agregátem, čumíš co? Já taky
čuměl/
Kvalifikace divoká hned od začátku,
po pár kolech byla vyvěšená červená vlajka, za minutu se ve
vysílačce dozvídáme, že někde na trati je olej a pořadí
našich jezdců není úplně známé, protože se neví, po kterém
kole byla kvalifikace ukončena. O chvíli později máme jasno, oba
naše tahače jsou v první osmičce, takže postupují do druhé
části kvalifikace. Adam to bohužel hned ve třetí zatáčce
poslal do štěrku, z kterého už nedokázal vyjet. Zato David jel
moc pěkně ty své stabilní časy, takže zlatej střed.
První závod, já stojím u třetí
zatáčky přibližně 3m od svodiděl a skrz pletivo s otevřenou
pusou zírám, jak letí dvacítka kamionů nalepená těsně na sobě
do ostré zatáčky. Trochu to skřípe, trochou to bouchá, ale
všichni zatáčku projíždějí vpohodě, jen pár plastů zůstalo.
A mě klepe srdíčko jak kostelní zvon na pravé poledne. David se
v průběhu závodu trochu propadl, ustálil se až na osmé pozici
Adam dojel na sedmém místě, což znamenalo první řadu v závodě
druhém.
A to sem se už odhodlal obléct si
místo kraťasů pracovní kalhoty a byl sem vpuštěny i na cílovou
rovinku, mezi kamiony. Pecka to celé vidět zase z jiného úhlu.
Druhej závod teda nemohl dopadnout
jinak, první i druhé místo je naše, než vítězně. Auta zůstala
v uzavřené části depa a ihned po závodě proběhla jejich
kontrola sportovními komisaři, jestli auta opravdu odpovídají
pravidlům a někdo něco nešidí. Ale to já už poprvé stál pod
pódiem a tleskal a křičel. Opět pocit, kterej se nedá popsat.
Po druhém závodě přijela auta
samozřejmě omlácená ze všech stran, takže sundat všechny
plasty, to jest zadní blatníky, mezinápraváky, kapotu spolu s
předníma blatníkama a nárazník. Na všech částej obou aut byla
památka na předchozí závod. Já vzal do ruky benzín a čistil
šmouhy od pneumatik, aby byly vidět sponzorské reklamy. Prasklé
části buď přeplátovat jiným menším plastem a snýtovat a nebo
vyměnit za jiný. Pár náhradních spojlerů a blatníků máme,
avšak ty nám musí ještě vydržet do Le Mans. Za zády se provádí
běžná denní údržba, čili okem zkontrolovat motor, všechny
spoje a šrouby, aby se předcházelo zbytečným problémům. Poté
kontrola náprav, brzd, kotoučů a nakonec pneumatiky. Okolo desáté
všichni finišujeme, kluci dávaj auta dohromady, já ještě
domývám poslední plasty a dávám je na auto. Celý den šněrování
okolo aut a po depu dá zabrat, vysílením padám do postele.
Ráno trochu sprchlo, trať mokrá a
Adam si do vysílačky liboval, jak to pěkně sviští a že by
mohlo zase zapršet. Bohužel se tak nestalo, trať začla osychat a
Adam trochu zpomalil, dvě auta se před něj dostala.
První závod jakoby nuda, Adam i David
víceméně bez velkých dramat dojeli vpohodě do cíle, Adam na
bedně.
Když sem obědval, sedl si vedle mě
Adam, popřál mi dobrou chuť a čuměl do telefonu. Když sem si
nabral lžičku polévky a dal ji před ústa, drkl do mě a ptal se,
jestli ruší. Odpovídám, že ne a co potřebuje? On zas, že se
chtěl jen zeptat, jestli mě ruší. Znovu nabírám lžičku a když
už ju mám těsně před pusou, zase do mě drkl a situace se
opakovala. Když to udělal potřetí, už sem prskal polívku smíchy
a on se taky smál jak jelimán :D Po dalších 3 marných pokusech
si dát do huby tu lžíčku s polívkou sem si odsedl na druhou
stranu stolu a snažil se pokračovat. Sotva sem si nabral, Adam se
na mě podíval, jen mrkl a už zase jsme se smáli, prima prudič.
Zato druhej závod byl mela, někdo
prolítl kačírkem, pak nějaká nehoda a závod byl zastavenej
červenou vlajkou. Zase děsnej chaos, protože nikdo neměl tušení,
jaké bude pořadí na opakovaném startu. Opakovej start už byla
mela, snad všichni strkali do všech, každej chtěl urvat
jakejkoliv bod navíc, přecijen poslední závod. Adam měl kontakt
s jiným kamionem, trefili se předníma kolama, asi matkama o sebe,
rána jak z děla, my sedící o kousek dál sme až povyskočili,
ale Adam to prej ani nepostřehl. O pár pozic za ním se štouchal
Maďar Kiss s domácím Albacetem. Jejich souboj vygradoval až do
tvrdé rány Kisse do Tondy, ten se otočil kolem dokola zrovna ve
chvíli, když jel okolo David. Ten do vysílačky „to už je
konec, že tady Albacete dělá oslavné kolečka?“ My prskáme
smíchy a týmovej vedoucí huláká do vysílačky, ať jede dál,
že zbývají ještě 3 kola. Se zetajeným dechem koukám, jak obě
auta projíždějí cílem i druhého závodu.
Po problémech s motorem, které měla
Buggyra v minulých, nám to všem udělalo velkou radost, že
technika to vydržela.
Třešinka na dortu byla účast
španělského mistráku trucků, kteří jeli zároveň z náma. Co
jim chybělo na rychlosti, to doháněli dovednostma. Staré MANy a
Mercedesy v každé zatáčce „dveřma napřed“, navíc osmiválce
od MB maj krásnej zvuk, kór když je borci roztahovali při výjezdu
z depa. Skoro na chvostu jezdila nejspíš místní celebrita
Orlando. Snad ani jednu zatáčku neprojel jinak, než driftem. Po
druhém závodě slavil úspěšný závodní víkend pod největší
tribunou. Sranda byla, že když vylezl z auta a šel ke svodidlům,
tahač se dal samovolně do pohybu a odjel cca 200m z kopce, než se
zastavil v trávě. Řev a vřískot fanoušků přehlušil i nízko
lítající letadla.
A my slavíme, posbírali jsme spoustu
důležitých bodů, avšak ještě není vyhrálo, u večera tužka
a papír a počítáme, jak je na tom Adam s bodama, aby vyhrál boj
s Jochenem Hahnem.
V pondělí dopoledne všichni „navíc“
odlétají zpět do Republiky, zůstávame jen my, 7 mechaniků a já.
Na autech se provádí velká údržba, mění se kotouče a motor
prochází velkou kontrolou, teď je na to čas, tak kdy jindy. Já
se celý den babrám s rozprášenýma plastama, moc nám toho
nezbylo a protože Le Mans bude poslední závod, důležité části
si musíme nechat až tam, ať máme z čeho brát.
V úterý balíme nářadí, auta i
stany. Složit celej tenhle ansábl trvá 7h. A Za dva dny znova
postavit.
--------
Středa, Španělsko opouštíme
přechodem Irun a vjíždíme do Francie. Všude jen pláně a kromě
chvíle, kdy byl vidět Atlantický oceán, nuda. První zpestření
přišlo s rozsvícením „hladového oka“, když sem dojel na
stojan, DAF oznámil chybu v palivovém systému, nasál trochu
vzduchu, tak sem jej raději zhasl. Druhé akcička byla pestřejší,
nejmenší auto našeho konvoje mělo defekt na přední nápravě, s
velkou porcí štěstí to kluci udrželi na dálnici a nevysypali
to. Očekával sem zdlouhavou výměnu kola, ale neuvědomil sem si,
čeho sem součástí. Sotva přijel Man k nám, už svištěla
vzduchová pistol. Než sem se nadechl, kolo bylo dole. Než sem se
nadechl, rezerva byla nasazená na nápravě. Než sem polkl, vše
bylo sbaleno a my pokračovali dál.
Další den po poledni dojíždíme na
slavné Le Mans. Pro někoho třeba častý jev, ale pro mě životní
událost. Poprvé na tomto okruhu a hned jako člen týmu, né
„pouze“ divák. Na místě už sem se angažoval víc, než
minule. Metr do ruky a pomáhal sem rozměřovat postavení kamionů
a stanů. Odpoledne vybalíme co stihneme a zbytek ráno.
Dopoledne už se to zase sjíždí.
Někdo letadlem, Adam Lacko přijel karavanem. Vše bylo postaveno a
chystáno, já ještě dostal úkol umýt Adamův karavan. Sotva sem
začal, doběhl zamnou Adam a že mi pomůže. Já oblečenej v
pracovním oděvu, on oblečenej v riflích a týmové bundě. Chvíli
mu to rozmlouvám, ale nenechal se. A tak sem myl společně s Adamem
jeho karavan, taky fajn zážitek ;) Později sem s jedním
inženýrem-mechanikem sedl na skůtr a jel na závod motokár. A to
byla taky parádní záležitost. Vytrvalostní závod týmů, 20
minut kvalifikace a 40 minut závod už po tmě. Dojeli jsme druzí,
porazil nás pouze Antonio Albacete v týmu s Jochenem Hahnem. Na
tyto dva pány sem byl prostě krátký. Spolu s nimi jeli ještě
asi další 3 závodní jezdci, zbytek týmů tvořili mechanici,
novináři a nebo taky syn Tondy Albaceteho.
Je to tu, nejnapínavější závodní
víkend tohoto roku začíná.
Ráno zahřívací část, ráno ještě
mokro, tak Adam lítal jak namydlenej a David trochu pomaleji.
Později začla kvalifikace. Chvíli bylo mokro ale po pár kolech
trať vyschla, Adam trochu zklamanej, protože na vodě auto drželo
parádně, ale na suchu už to tak slavné nebylo.
Před závodem povídá týmovej
vedoucí klukům, že kdyby to bylo nutné a byla v první zatáčce
tlačenice, ať se nervou do kontaktů, ale ať si zatáčku zkrátí
rovně, že se to tak dělá a tresty za to nedávají. Po startu
samozřejmě v první zatáčce mela ale naši se vlezli mezi čáry.
Po závodě dostali penalizaci dva kamiony, kteří si zatáčku, ve
které se prej penalizace nedostává, zkrátili. Po závodě jsme se
tomu už jen smáli. Adam dojel na bedně a David hned pod ní. Po
dojetí do depa začli jezdci a mechanici vymýšlet úpravu přední
nápravy, protože neměla v zatáčkách dostatečný grip (prostě
klouzala).
Druhý závod trošku dramatičtější,
David nemohl předjet před sebou jedoucího soupeře a Adam si při
souboji poškodil chlazení brz, takže po závodě zas bylo co
dělat. Běžná údržba skončila přibližně ve 20h, ale
mechanici po pár minutách pauzy zalehli pod auta a „předělávali
zavěšení“ přední nápravy, které mělo zlepšit přilnavost
pneumatik. Teda, všichni v to doufali. Chvíli po půlnoci hotovo,
spat.
Já v průběhu celého dne, když byla
volná chvíle, odešel na čumendu po rozlehlém paddocku, kde
součástí byl i velký a luxusní truck sraz. Takže příště už
nepojedu do Le Mans kvůli truck racingu, ale až snad jednou budu
mít pěkné auto, tak si pojedu užít atmosféru trochu jinak.
Poslední den, dnes se všechno
rozhodne. Trucky najíždějí první kilometry a Adam i David si
noční úpravy pochvalují a my všichni stíráme kapky potu z
čela, snad to asi vyšlo.
První závod v plném dění, na trati
jedou vedoucí týmy strategicky a připravují si lepší výchozí
pozici do druhého závodu (prvních 8 z prvního závodu si prohodí
pozice, čili osmý startuje jako první). My však sprintujeme na
nejvyšší příčky, nejenom, že Adam bojuje o celkově druhé
místo, ale David bojuje s Albacetem o udržení čtvrté příčky a
navíc oba jezdci bojují o týmový titul. V průběhu závodu jdu
omrknout závody i z divácké tribuny na cílové rovince, ať si to
zkusím opravdu ze všech stran. Kamiony dojeli, škody minimální,
a tak využívám volnou chvíli a sleduju přehlídku nejhezčích
tahačů na cílové rovince.
Ale jde do tuhého, závodní tahače
stojí na startovním roštu, já sedím na Adamovo autě a zkouším
si představit, co nás v další půl hodině asi čeká. Sem snad
víc nervózní než oba jezdci dohromady. Po startu jdu se přidám
k naším mechanikům a občas se odběhnu na boxovou zítku na okolo
letící závoďáky. Závod napínavej, naši se tahají se soupeři
o každej metr. V tu chvíli MRD. Hahn, Adamův největší soupeř,
jej trefil na zadní nápravu a způsobil Adamovi defekt. Přestalo
mi tlouct srdce a čekal sem, jak zareagují ostatní. Chvíle
nadávek střídá podpora Adamovi do vysílačky, při každém
průjezdu okolo boxů fandíme víc a víc. Závod se chýlí ke
konci, Adam s proraženou pneumatikou je drobet pomalejší, než
tlačící Hahn, ale drží se statečně.
HURÁÁÁÁÁÁÁ, MISTŘÍÍÍÍÍ,
MÁME TOOO!!!! … zní přes celou pitlane. Všechny naše cíle
jsou splněny, David udržel celkově 4. místo, Adam vybojoval
celkově 2. místo a Buggyra jako tým zvítězila v poháru
konstruktérů! Auta dorvané ze všech stran, Adam urvaný kus
disku, ale to jsou malé věci, všichni plní eufórie křičíme a
slavíme. Už nevím, jak to slovy popsat, to se nedá prostě.
Večer v místním sále slavností
vyhlášení. Všechni členové evropského truckingu pod jednou
střechou, pěkně oblečeni, na zeď se promítají důležité
okamžiky uplynulé sezóny a mezitím se vyhlašuje celkové pořadí
jezdců i týmů. Všichni jezdci si prošli přes pódium a dostali
nějakou pozornost. Ale stejně, nejvíc pohárů sme prostě dostali
MY!
Druhý den naložit rozmlácené
závoďáky, sbalit stany a další den vyrazit směrem domů. Kdesi
u Norimberka už prý tradičně zastavujeme kousek od dálnice u
nějaké hospůdky a tlačíme do sebe vítězný stejk a pivo... pár
piv...
... tak děkuju, Buggyro... třeba zas někdy... ahoj...
Komentáře