Výživné září...

Jak sem v pátek slíbil paní na nakládce, v pondělí ráno vyrážím. V Holicích přibrzdím u Lidlu, nakoupím něco k snědku, na protějším Agipu dám kafíčko a mrskám dál. Svištím s větrem o závod a stíhám dojet až do Německa. Jen tak ze zvědavosti sjíždím na první pumpu omrknout, jestli by se dalo zaparkovat, protože už je dost blbý čas. Pumpa narvaná až po okraj, tak zas najíždím na dálnici. Z dálky se blíží bílé Volvo, levý pruh mám volný, tak očekávám, že tam přejede a mě nechá pomalu se rozjet. No ani prd, jede v pravym, brzdí a bliká na mě dálkovýma. Řikám si, co to je za troubu? A von žádnej trouba, ale ve vysílačce se ozývá David. Tak spolu svištíme až kus za Norimberk, kde David sjíždí a já pokračuju dál. Ujedu pár kilometrů a ve vysílačce se ozve výzva na „čuňase“ … nelením, beru vysílačku do ruky a odpovídám, že čuňas má jiné auto. Borec pochopil a po dvaceti minutovém rozhovoru sem zjistil, že je z vedlejší vesnice a asi před 2ma lety jsme spolu nakládali brikety. Ten svět je fakt malej. Já už ale znovu sjíždím na pumpu. Ta je narvaná o trochu míň, jediné volné místo je na parkovišti pro nadměry. Poprvé za celou dobu tu chci zaparkovat, protože jinde se nedá a zrovna tady nerad parkuju, protože já zrovna moc velkej nadměr nejsem, oproti těch 60m dlouhým soupravám s větrnýma elektrárnama. Místo je, ale tak o půl metra míň, než potřebuju. Jdu za čechem, co stojí jako poslední a prosím jej, jestli by mohl kousek couvnout. „Jasně, není problém, řekni si kolik“. Couvl asi 3m, já pohodlně zaparkoval a dali jsme se do řeči. Kolega měl plato a vezl rámy na bagry, ty, které sem před nějakým časem vezl i já. Bavíme se o autech a nadměrech, vyprávíme zážitky, ale za našimi zády pořád něco šustí. Tak se otočíme směrem k trávě a vidíme, jak z jedné díry utíkají dvě myši do druhé díry. Ignorujeme je, ale po chvíli začnou běhat kousek od nás. Né že bych se jako bál, ale asi nemám rád, když by mi myš proběhla přes nohu. Pokračujem v diskuzi a po hodině se loučíme se slovy, že se možná zítra potkáme při nakládce zpátečky do čech, vypadá to na větší akci. Kolega se jen směje a říká, že on zpět ještě nic nemá.

Ráno v 5 vyrazím a po dvou hodinách poskakuju v koloně před zúžením. Proskáču hodinu a sjíždím z dálnice, na vykládku to je hodina cesty po šoustkách. Nejprve projíždím městem, sice dva pruhy, ale já sem si tam připadal trochu jako obluda. Za městem už hezká příroda, všude samej kopeček a do Švýcarska do by kamenem dohodil. Courám se kopcema, místama i 20kmh, no nemám odvahu se kouknout na spotřebu. Přijedu do města, které mám napsané v papírech, ale ulici nemůže najít ani navigace. Trochu se v ní pohrabu a nacházím jméno ulice avšak o 4km vedle v jakési vesnici, tak svištím tam. 2x projedu vesnici tam a zpět a píšu vedoucímu, že to nemůžu najít, ať zkusí zjistit nějaké podrobnosti. Ve volné chvíli se jdu podívat na přehradu, která je hned vedle silnice. Takovej kousek betonu a takové vody to udrží, neskutečné. Za chvíli mi v SMSce přistane číslo na tu firmu. Několikrát sem všem opakoval, že číslo na německy hovořícího Němce je mi k ničemu, když já neumím německy a on anglicky. No je mi to prd platný, už po několikáté. Tak volám a pán samozřejmě anglicky nemluví. 5 minut trvá, než někomu předá telefon a ten povídá, že mám jet na konec ulice a tam naproti dvou barákům je jakási chajda a u té to mám složit, že tam stojí bagr. Sjedu na konec ulice, co mi ukazuje navigace a znova 4x projedu vesnici křížem krážem. To už jsou ztracené dvě hodiny, já nervózní jak sáňky v létě, tak na toho němce hulákám ať mě přesně navede. Zas mele to svoje, žádná nová informace. Vracím se z malé cesty zpět na hlavní a přemýšlím, do kteryho potoka tu mašinu vysypu, když v tom kousek před křižovatkou vidím napravo dva baráky a naproti rozbitou chajdu a za ní bagr. Sláva, mít rachejtle, tak si udělám slavnostní ohňostroj. Smotám se na malej plácek a odvazuju mašinu. To by nebylo aby nezačlo pršet. S kapucou do půl oči sundám řetězy, nadrknu mašinu a sjedu dolů. Ujedu pár metrů a vidím, jak mám na páse namotanou ráčnu i s kurtou, kterou sem zapomněl sundat. Z ráčny placka, škoda ji. Všechno pobalím, převleču rozmočené oblečení a svištím zpět na dálnici. Proskáču zacpaný Stuttgart a pomalu hledám místo na zaparkování. Mám půl hodinu jízdy a první parkoviště je 40km vzdálené, takže není moc na výběr. Avšak jako parkovací drzou zastavuju na pěkném místě, sic na nájezdu na parkoviště, ale nikomu sem nepřekážel a ráno zamnou stály další 3 kamiony.

Vyrážím za tmy, ať sem o půl osmé na nakládce, na americké vojenské základně nedaleko Norimberku. V půl osmé už projíždím vesnicí, ve které je základna, ale nějaká větší brána nikde, všude samá osobní. Brzdím u třetí brány a jdu se informovat, jak to tu chodí. Stráže mi plynulou angličtinou vysvětlí, že támhle a támhle je nákladní brána pro kamiony a tam už to najdu. Párkrát zakroutím volantem a sem na parkovišti před hlavní bránou. Tam už stál německý kamion s platem a řidič cosi vyjednával u vrátnice. Jdu za nimi a zjišťuju info. Německý řidič si semnou začal povídat a vůbec mu nevadilo, že sem mu nerozuměl ani slovo, což sem mu hned po druhém slově řekl. 20 minut jsme si „povídali“ než přišel voják držící v ruce seznam strojů, které se budou nakládat, a taky seznam řidičů a vozidel, kteří náklad povezou na cvičení do česka. S ním přišla i slečna-voják a začala rozdávat instrukce skupince vojáků, kteři měli provádět nakládku. Jelikož to je americká základna, všichni vojáci mluví anglicky, tak povětšinou vše rozumím a dostal se mi do ruky i seznam nákladu. Papír plný čísel a tajných označení, takže sem z toho zjistil, že povezu jeden kus něčeho. Občanský průkaz sem vyměnil za vstupenku do toho cirkusu a poté sem půl hodiny čekal na další kamion, protože mě nechtěli samotného pustit do areálu. Když jsme se sešli 3 kamiony, kteří jsme jeli nakládat na základnu na stejné místo, tak nás pustili dovnitř. Na bráně čekala jiná paní v uniformě a na vodítku měla vlčáka, kterej se tvářil velice vážně a profesionálně. Vtipné je, že sem je oba viděl 10 minut zpět, jak se spolu mazlí a dělaj hlouposti, jak malé děcka. Teď ale oba obcházeli mé auto, všude koukali a kontrolovali každý metr mého auta. Já stál u předních dveří a trnul, protože pes se zasekl na konci podvalníku, vlezl pod něj a vrčel. Přemýšlel sem, jestli dostanu 10 let na tvrdo, nebo jestli mě rovnou zastřelí, no naštěstí paní seškrábla ze zástěrky nějakou špínu a šli dál. Znovu i se psem nahlídli do kabiny a poté sem mohl pokračovat do areálu. Voják se Chevroletem mě vedl přes městečko, kde nechyběla americká banka, zubař, doktor ale třeba taky McDonald a KFC. Já však okolo hasičárny a letištní dráhy dojel až do autoparku. Tam se domlouvám zase s jiným vojákem, co budu nakládat. Podle čísla a kódu jsme našli vojenské vozidlo převážející asi radiostanici. No už z dálky sem viděl, že auto je hodně vysoky, dost přes povolený limit. Beru metr a naměřím 40cm přes limit. V tom už je u nás vedoucí cirkusu a po oznámení problému prolistuje seznam vozů a ukáže na jiné nákladní vozidlo, které ma menší plachtovou nástavbu. Poměřím metrem a stejně má 10cm přes limit. Sebejistě zavelím sundat plachtu i konstrukci a kupodivu 4 vojáci skáčou na auto a sundávají ji. Sem to ale mocná postavička! Poté najede náklaďák na podval, nahodím 4 řetězy a dohlížející velitel se mě ptá, zda bych ještě naložil kontejner. Já, dobrák od kosti, po souhlasu mého velícího, také souhlasil. Tak mi ještě na zub práskli malej kontík a zase za doprovodu jiného vojáka se vracím k vrátnici. Na odstavném parkovišti stojí 2 naložené německé kamiony a jeden český. Vybavím dokumenty a jdu si povykládat s českým kolegou. Kromě něj tam nakládá ještě několik dalších čechů. Za půl hodiny přijel jeden z nich. Domluvili jsme se, že počkáme ještě na jednoho, který patří k nim a pak pojedem. Po hodině dojel i ten poslední kolega, ale s prázdnym platem. Prý na něj už nemají co naložit. Vyměnili jsme vstupní papíry za občanky a vydali se na cestu. Já, protože sem byl nejtěžší, sem jel první a určoval směr naší výpravy. Nerad jezdím první, ale dva kluci s T na spz byli neoblomní. Když jsme dělali pauzu, mihlo se okolo parkoviště pár německých kamionů s totožnou technikou, prý nás mělo jet snad 16 aut. Před setměním jsme dorazili do nějaké vesnice nedaleko Lipna. Našli jsme malý plácek a než jsme zaparkovali, šněroval to k nám nějakej děda a já se bál, že nás pošle pryč. Naštěstí se jen přišel informovat, co se chystá a kam to vezeme. Když už jsme ho tam měli, tak nám poradil dobrou restauraci, kde mimochodem točí i pivo, tak jsme si na jedno trojpívo skočili, ať se líp usíná.

Za tmy, ale až ráno, pokračuje dál. V dodacím listu máme jako dodací adresu GPS souřadnice, které vedou doprostřed lesa asi 6km od nejbližší silnice. Zbývá jen otázka, kterou polňačkou se do toho vojenského území legálně dostaneme a na které polňačce nás zastřelí. Ptám se kolegů, jakej mají plán, ale z vysílačky se ozve „jedeš první, tak ti držíme palce a slepě ti důvěřume, veď nás“. Našel sem na mapě první rozumně vypadající cestu a tou vyjel z nedaleké vesnice směrem k lesu. První značka oznamuje, že nedaleko je vojenský prostor, jedeme správně. Druhá už upozorňuje, že na toto území je bez povolení vstup zakázán. Jediny štěstí, že já si se zákazy hlavu nelámu, tak mrskáme dál. O kilometr dál je v příkopě bouda a před ní závora. Přiblížím se, paní vojačka zvedá závoru a mává, že můžeme projet. Brzdím u ní a ptám se, kudy a kam máme jet k někomu, kdo by nás instruoval. Ona že o tom nic neví, ale máme jet pořád po hlavní cestě a tam někde je jakási budova a tam se máme optat. No prima, už se vidím, jak nakonec skončím na tankodromu zahrabanej po diferák. Nedám to znát a leteckou osmdesátkou letím lesem po vojenském území doufajíc, že někde ze zatáčky nevyjede ten a nerozpulí mě. U toho jakésiho baráčku vidím nějaky vojáky, tak zastavuju a jdu se optat. Máme pokračovat po hlavní a pak někde odbočit doprava, moc sem neposlouchal. Tak se rozjedu a překládám kolegům, kudy mě borec navedl. Kolegové to odkejvají a pomalu pokračujem. Když fakt hodně zpomalím a v dálce hledám nějaký záchytný bod, kolega zařve do vysílačky po ostravsku „to neumíte navázat spojení??!!“. Chytl sem takovej záchvat smíchu až sem kamion málem zahodil do příkopy. Jedem ještě kousek dál a před zatáčkou se proti nám objeví nová vojenská Tatra s kabinou Renaultu. Řidič překvapen a vystrašen bere za volant a posílá Tatru do mělkého pangejtu. Místo po brzdě skočí na plyn, Tatra 2x hrábne a je zpět na silnici. Ihned zastavil a se staženým okýnkem zacouval vedle mě. Já hubu dokořán, páni kolegové na vysílačce ztichli a další dva vojáci v Tatře ještě roztáhlé ruky přes celou kabinu, jak se pevně drželi. „zdar chlapi, kde tady válčí ti amíci, vezem jim tadyhlety kárky“. Když mi jeden řekl, že sem to o 500m přejel, málem mě drblo. O kus dál jsme se všichni 3 otočili a po těch 500m odbočili na úzkou asfaltovou stezku. Já a druhý kolega jsme minuly jakousi ubytovnu, třetí ovšem zastavil a šel se optat. Druhý kolega znejistěl a čekal, co se bude dít, já pokračoval dál do lesa, avšak stále na dosah vysílačky. Zase po několika stech metrech přijíždím ke křižovatce a na výběr mám 3 směry. Podívám se doprava, tam les. Podívám se doleva, tam také les. Podívám se před sebe a tam jen malej lesíček. Zrovna dnes se mi nechce couvat kilometr zpátky, tak jdu pěšo na obhlídku. Po 50m vidím malé vybetonované parkoviště, tak přejedu na něj, otočím se a čekám na kolegy, s čím přijedou. V tom okolo prosviští zase ta Tatra s těma třema dobrodruhama. Když mě zahlédnou, řidič skočí na brzdy, zase vezme za volant a přes trávu a jakejsi malej stromek se vrátí ke mně. Že můžu pokračovat tady po té cestě a on zamnou pošle ty dva další kolegy. Jááásně. Tak jedu, nejdříve po asfaltu, pak po kamení, pak po písku a pak zase naštěstí po panelech. Předemnou se na levé straně otevře jakoby velká louka, která připomíná takové to místo, kde se trénují střelby. Přemýšlím, jestli se na té straně louky, ze které se střílí, nebo na kterou se střílí. Tvářím se nenápadně a nezúčastněně a ignoruju dva opodál stojící bunkry, pro klid duše. Kilometr skákání po bordelu a snad sem konečně u cíle, vidím vojenský Hummer. Mate mě, že tu není žádný jiný kamion, tak se na malém plácku otočím a čekám na rozkazy. Zamnou přijíždějí i ti dva kolegové, které ale žena v uniformě posílá skládat jinam. Mě zavelela složit kamion a kontejner mi prý složí desta. To ještě netuším, že destu vezou Maďaři, kteří přijedou o 2h později. Já ve volném čase dopíšu stazku, setřu palubovku, potřetí posnídám a pak se jdu projít po blízkém okolí. Za hodinu a půl se to začně sjíždět. Nejprve přijelo pár maďarských kamionů, poté pár českých, pak hromada německých a nakonec zase maďaři. Viděl sem 12 civilních kamionů naložených vojenskou technikou na jednom místě. A ten maďar s destou je uprostřed kolony na úzké příjezdové cestě. Nenápadně s foťákem v ruce jdu obhlídnout techniku. Mezitím vojáci skládají vozidla v koloně i přesto, že je není moc kam dát. Hamry zaparkovali do příkopy, no se čtyřnápravovými cisternami na palivo zahučí pár desítek metrů do lesa. Pomalu to všechno začne odjíždět, až na jeden maďarský kamion. 4 vojáci stojí na návěsu a čumí do Hamru, kterej však jaksi nestartuje. Po chvíli postaví jiný Hamr vedle návěsu, vytáhnou z něj flexu poháněnou vzduchem, nadrknout kompresor a tam, kde má asi normálně být spínací skříňka, řežou jak o život. Sednu si opodál a nadšeně čumím, co maj v plánu. Jestli uřežou nějakej díl a pak sjedou, nebo jestli toho Hamra rozřežou na 4 kusy a sundaj ručně. Za 20 minut se Hamr rozkoktá k životu a jede dolů. Maďar jede pryč a konečně ke mně jede desta řízená tmavší uniformovanou paní. Když sem tady viděl ty trouby, kteří couvali z návěsů, přitom jim ukazovalo 6 lidí a stejně se málem netrefili na nájezdy, tak sem zvědav, co předvede tato paní. Během minuty mě vyvedla z omylu. Navigovaná jinou paní mi mrštně a bez jediného zaváhání sundala kontejner a já mohl odjet. Propletl sem se úzkýma cestama zase zpět na hlavní a fičel na Budějky. Cestou sem potkal oba kolegy, kteří mě doprovázeli cestou z německa, jak čekají na parkovištích na práci. Já už měl vyděláno a tak sem jel domů.

Prej na 6 v lomu, tak protože mám auto před domem, tak v 5:45 vstávám, 5:51 vyjíždím a 6:01 sem v lomu. Takovou přesností sem překvapil i strojníka, kterej ještě dopíjel ranní kávu. Já jedu tedy do horního patra lomu a zatím se nachystám na nakládku. I´m ready a čekám na drtič, kterej mám převést 8km daleko. Jenže, drtič se škrabe ze spodního patra, tak mám 10 minut čas. Pak se zadrbanej drtič vyškrabe na podval a totálně ho zašpiná ze všech stran. Navíc výrobce je tak geniální myslitel, že na 29t tězkou mašinu nedal žádné vázací oka. I přes udivený výraz strojníka, kterej se diví, že na takovej kousek řeším řetězy, ho svážu přes pásy. Strojník šplhá do Dafu ale na druhém schodu se zastavuje a ptá se, jestli se musí zouvat, na tu bílou koženku. Mrknu se na ty jeho špinavé botky a radši ať zůstane obutej, přehodím přes koženku pracovní koberec s hadrou a můžem vyrazit. 10 minut cesty a jsme na místě, na betonovém place je obrovská hromada stavební suti. Sundáme drtič a strojník povídá, že za cca 6h bude hotovej, jestli tady počkám. Poklepu si prstem na čelo a jedu domů. Za 6h volá vedoucí, ať se vrátím pro ten drtič a hodím jej zpět. Naburácím zpátky, ale borec ještě dodělává posledních pár lopat suti. Koukám na počítadlo a přes drtič prošlo necelých 200t materiálu. Zas jej naložíme, převezem do lomu, složíme, já nadělám pár fotek a jedu na firmu. Poladím vše potřebné papíry a upaluju do nakládku svého drtiče. Bleskově s ním vyběhnu na podval, zavážu a svištím domů, je přece pátek. Vlastně ne, na place na mě čeká kolega s novýma nájezdama. Díky tomu, že mu je před nedávnem ukradli, já dostal ty nové, o 50cm delší a o 4 tuny těžší. Můj jeden nájezd vážil cca 70kg, tento nový váží okolo 120-130kg a dokážete si představit, jak já, taková žíletka, s něma budu každý den bojovat. Takové černá tečka za pestrým týdnem.

A jak kdyby nebylo smůly dost, tak pokračuju v neděli ráno. A né sám, ale i s kolegou, za šera vyrážíme na hranice poblíž Drážďan. Ve 14h si udělám večeři, pojím a jdu si lehnout. Plán dobrej, jen by mě nesměla po pár hodinách vyrušit hnusná „sociální pracovnice“. 3x sem ji slušně poslal pryč, no po čtvrté už sem ju prachsprostě poslal do … Před desátou vstáváme, sotva nadrbnu motor, stojí u dveří další nedělní pracantka, jestli mi prej může s něčím pomoct. Jo, bež se mi podívat dozadu, jestli můžu metr couvnout a odjet. Odbila desátá a my vyrážíme. Po 3h mlátím hlavou do volantu, takže na pumpu a na 3h lehnout. Poté to bylo lepší, ale kousek před Hamburgem ještě kafe, pro jistotu. 20km před cílem kolega sjede z dálnice a jede skládat jinam, tak pokračuju sám, zase na nějakou výstavu. Tachograf píše, že můžu pracovat ještě 2h, takže stihnu složit s prstem v nose. Přijedu na výstaviště, u vstupu mě paní na vrátnici obere o 20 euro, prej vratná kauce. Zajímalo by mě, na co tak asi vratná kauce. Kousek popojedu a postavím se do řady kamionů. Po 30 minutách na místě znervózním a jdu omrknout situaci. Nějakecí jeleni skládají stroje na hlavní ulici, čili celé výstaviště kvůli nim stojí. Mě se začíná potit čelo, protože takovým tempem to bude na minuty. Mám to ke svému stanovišti asi 400m, tak ve snaze ušetřit nějaký čas sundávám řetězy a doufám, že někdo nebude mít řeči, že tahám mašinu bez řetězů. Po hodině čekání se kolona konečně hýbe. Já přijíždím na stanoviště, bleskově sundám kravské nájezdy a ladím papíry. Přišel za mnou srbský kolega a ptá se, jestli bych mu půjčil nájezdy. „No když si je odneseš tak jo“. Tak prej super, že je mám dovést trochu blíž a že mi dá 10 euro. Stoupne si opodál a čeká, až složím. Slezu mašinou na zem, srb mi pomůže s nájezdama na můj podval, poděkuje, řekne, že takové těžké nechce a odběhne pryč. Dobře dělá, já s něma taky nerad dělám. Prokličkuju mezi stánky ven z výstaviště, vyzvednu 20 éček a uháním na dálnici na pumpu. Sakra, nestihl sem to, přetáhl sem 4 minuty. A zatímco v jiném oboru jsou všichni rádi, že mají přesčasové „hodiny“, já obědvám s obavama, protože mě za tyto 4 minuty hrozí pokuta. Prima systém. Ale co, je hodina po poledni, já nastavím budík na čtvrtou ranní a jdu spát.

 

Tak tedy, letem světem, ve 4 ráno vyrážím od Hamburgu a odpoledne zastavuju ve Cvikově, odjeto 9h myslím.

Opět časně ráno vyrážím, protože ze Cvikova do Jičína je nejlepší jet po tmě, bez provozu a tak „no limits“. Takže, v 8h sem na firmě, pobalím věci, pozdravím šéfa, kterej zrovna přišel a jdu na parkoviště pro osobák. Eh, kde mám sakra auto? Sem známý svou blbou pamětí, tak se ještě jdu podívat na další dvě místa, kde bych jej mohl nechat, ale také nic. Zvláštní. Volám tátovy, jestli o tom něco neví a po jeho „tak o tom já absolutně ale vůbec nic nevím“ mi to bylo jasné. Vycvaknu Dafa z podvalu a jedu domů tahačem. Po obědě se vracím na firmu, vezmu podval a naložit tentokrát třídič. S telefonem „u ucha“ mířím na Brno a domlouvám malý sraz na Rohlence. Nejprve samé kecy a výmluvy, ale za 4h už stojím já, Gugýto a Zdeněk Hodanů vedle sebe.

Ráno bouchání na dveře, Gugýto se mi dobývá do auta. Kdesi cosi a že musí rychle odjet. Tak se loučíme, já se budím a jedu pod Vídeň. Navigace mě zavede až na ulici, kde je hromada firem, ale jen jedna má za budovou velkou hromadu kamení a písku. Zastavím před ní a čekám, až do prázdné haly někdo přijede. Za 20 minut je tu jakejsi pán, složím mu mašinu před vrata haly a fiřím do čech. Kousek za Mikulovem odbočuju do dědiny a v dědině odbočuju mezi pole. Pod stromem stojí traktor a za ním stroj na výběr brambor. Hezká technika, ale naložit to bude ořech. Traktorista začne couvat, náprava bramborovačky vyjede nahoru ale lišta na výběr už škrtá o nájezdy. Jakejsi vedoucí huláká, ať zastaví, no já hulákám, ať přidá plyn, že se to nějak porovná. A porovnalo. Zatímco já vázal kurty, vedoucí obcházel stroj a koukal, kde je co odřené. Naštěstí nikde nebylo nic vidět, tak se rozloučil a odešel. Já práskl do koní a uháněl k domovu. Kousek od baráku sjedu zase z hlavní silnice a zadní cestou okolo zahrad dojíždím k malé farmě. Zde už čeká nový majitel stroje. Povím mu, že by bylo dobré, aby měl traktor hydraulické zapojovací zařízení, protože to jinak škrábe o podval. Joooo nic není problém. Tak bez škrábnutí stáhne mašinu dolů, poděkuje a já mastím domů.

3 dny volna, až v pondělí ráno naložím a fičím do Německa. Adresa zas všelijaká, číslo silnice a za druhým stromem doprava. Fór je v tom, že strom je na jiné silnici, než by měl být, tak nevím, jestli k tomu stromu, nebo na tu silnici. Ale to je zatím fuk, řeším to, co bude potřeba až další den. Kilometry utíkají, já mám poslední hodinu jízdy a tak už přemýšlím, kde budu parkovat na noc. V tu chvíli se rozezní z palubní desky výstražný pískot upozorňující na velice nízkou hladinu vody v chladícím systému. V odstavném pruhu se mi stát nechce, tak ještě dojedu dva kilometry na sjezd z dálnice. Vypnu motor, vylezu z auta a z pod kabiny vychází pára. Fíha, co s tím? Lehnu pod auto a z motoru všude kape voda, ale žádná hadice nevypadá praskle. Zvednu kabinu, sundám kryt motoru a koukám. Motor z levé strany mokrej, ale všude, takže se nedá určit, z které hadice to teče. Navíc všechny vypadají vizuálně nepoškozené. Sklopím kabinu, doleju vodu a znovu nastartuju. Daf stále píská. To už volám šéfovy, že mám problém, ale zatím nevím proč. Znovu zvednu boudu a zastartuju motor. Už to vidím, z hadice nad vrtulí cáká voda přímo na vrtuli, která ji rozhazuje po celém motoru. Paráda, mám příčinu. Mezitím mi v SMS přijde adresa nejbližšího servisu s tím, že jestli to je možné, ať tam dojedu. Hledám v kastlíku izolepu, ale poslední sem spotřeboval minulý týden. Dávám výzvu do vysílačky, ale buď je tam ticho a nebo se ozývají jen kolegové jedoucí v protisměru. Napadá mě rozkuchat lékárnička, tak nějaký obvaz je. Jenže, kabina sklopená a lékárnička na druhé straně kabiny. Zuju boty a po palubní desce přelezu ke spolujezdci, vezmu starší lékarnu a lezu ven. Mám stahovací pás, snad to postačí. Vymotám dva metry toho pásu, obtáhnu tu ještě lepící páskou také z lékarny, spustím kabinu, doleju vodu a startuju. Z kabiny se line ticho, voda z motoru taky necáká, paráda. Pokračuju dál v cestě směrem do servisu. 500m před parkovištěm to zas piští. Kontroluju hladinu vody, ale ta je na maximu. Vypnu motor a znovu nastartuju a je klid. Na zátah už dorazím 12km do servisu. Mám trochu štěstíčka, protože na příjmu sedí mladý kluk, kterej jakš takš mluví anglicky. Popíšu problém, on bere mechanika a jdou obhlídnout situaci. Zvednu kabinu, borec poměří hadici, proběhne se do skladu a za 2 minuty je s ní zpět. Jenže, na dílně volno buď ve 22h nebo až v 7 ráno. Sklápím kabinu, jedu na parkoviště a spát, nemám výkon do noci.

Na sedmou přešlapuju na příjmu. Prý se mám vrátit do auta, že pro mě dojdou. Po deváté teda bouchá mechoš na kabinu, že si mám najet. Hrknu na kanál, mechoš se optá, jestli mám kabinu připravenou na sklopení. Odkejvu to a on zvedá. V kabině to zachrastí a mechoš se znova ptá, jestli tam mám uklizeno. Zase odpovídám, že jo, ať nemá strach. Tak zvedne kabinu na doraz, odvede mě do místnosti pro řidiče a já dvě hodiny čekám. Mezitím mi volá zákazník, kdy přijedu, a samozřejmě mluví německy. Vysvětlím mu, ať si zavolá k odesilateli, že já nevím. Za 2 minuty volá paní z nakládky, co je za problém. Povídám tohle a támto a ona že ví, že ji to řikal šéf, ale že ta mašina už měla být na vykládce. No booože milá paní, tak tam bude o 4h později, nedá se svítit. Chvíli koktá a snaži se něco vymyslet, ale po ujištění, že dřív to tam určitě nebude se loučí a pokládá telefon. Pak konečně hotovo, u pokladny prej 106 euro. Vytasím kartu, borec 4x protáhne terminálem, ale prý jim to nefunguje, že musím hotově. Vytáhnu firemní stovku a prej málo. Tak utíkám do auta a ze svých centů a eur ještě vyškrábnu ten zbytek. Borec děkuje a já valím pryč. Najedu na dálnici a píše šéf, že mám jet po té silnici, kde je ten strom, že tam někde by to mohlo být. Ladím navigaci směrem na stroj a jedu. Po 3h jízdy míjím strom a zpomaluju. Nalevo přistávají americká vojenská letadla, na pravo obrovská planina s nápisem, co mám na dodáku. Odbočuju tam a zastavuju u závory. Je to opět vojenský prostor, tak se musím zaregistrovat. Ukážu pánovi z bezpečnostní služby občanku, on ji omrkne a povídá, že problém. Jakej zas?! No že mám na občance jméno Radovan, jenže u nich je nahlášený Radek. To je ještě dobrý, taky tam mohlo být Gepas a to by vůbec nepobral. Se ptám, co s tím uděláme a prej ať mu dám 10 euro. Nemám. Tak tě tam nepustím. Dobrá, skládám mašinu před závory na tu asfaltku. A to zas že né, že si zavolá. Tříminutový hovor, vrací mi občanku a pouští mě do areálu. Za bránou už čeká servisák od mašiny, že ho mám následovat. Staveniště strašně velké, vozí se hlína z jedné strany na druhou a tak se tu prohání velké, mnohem větší kamiony a traktory. Není to žádnej problém, mají udělané silnice tím způsobem, že jeden pruh je široký 6 metrů a ten v protisměru taky. 2km poskakuju po nerovné silnici, až dorazíme k hromadě recyklátu. Shodím mašinu, maník si ji zatím rozloží, já pobalím a mizím. Na firemní telefonu adresa nakládky, tak se přibližuju z Mnichovu. Odjeto skoro 9h, tak sjedu na parkoviště a zaparkuju. Lezu ven na obhlídku auta a trochu čerstvého vzduchu. Z auta zamnou s německou registračkou leze řidič a jde zamnou. Pozdraví a začne si povídat. Já nerozumím německy, on anglicky. Tak, protože to je překvapivě kazach, spustí po jeho a to je lepší, to už si docela rozumíme. Půl hodiny stojíme u podvalu a povídáme, on pak mávne rukou, ať jej následuju. Otevře dveře u spolujezdce, vytáhne vařič, brambory, maso, zeleninu. Čumím jak puk. Ale stále mluvíme, já se vyptávám na rodinu a to, jak se ocitl v Německu, a on do mě pořád rejpe, že neumím německy a že nevím jakési kazachské slovo, které už sem stihl zapomenout. Pak mí dá 10e a že mám skočit na pumpu pro jedno pivo. Z krátké procházky se vracím se dvěma, přece nebudu na suchu. A pěkně Faxe dvanáctku. Když se nedíval, vzal sem do ruky škrabku a začal škrábat brambor. Pleskl mě přes ruce, že to mám položit, že vaří on a já sem jen host, ať se usmívám a piju pivo. Za půl hodiny máme kastról plný brambor a pánev plnou masa se zeleninou. Oba se napráskáme, no něco málo zbylo, tak mi to stále nutí v jeho krabičce. /a tohle je ta chvíle, která mě kurevsky baví, když člověk v této uspěcháné době potká někoho, kdo je ochoten si popovídat, dát něco ze svého a zpříjemnit vám den, navíc cizinec/ Za tmy se loučíme, ale prý před pátou mě očekává na kávu. Plané řeči, povím si večer.

Před pátou hodinou se probudím, obleču a už mi klepe na dveře, že mám dojít na tu kávu. Beru hrnek a sem mu v patách. V jeho Dafu už vře voda, tak mi zaleje kávu a k ní mi dá dva oplatky, že bez nich to nejde. Pokecáme, dopijem kávu a vyrážíme. Po hodině cesty zastavujem na pumpě, on na dalším sjezdu sjíždí, tak se loučíme. Pověděl sem mu, že sem ohromně rád, že sem jej potkal, že mi takové lidé dělají radost a že takovou pauzu, jako sem zažil s ním, sem zažil jen párkrát. On mi na oplátku řekl, že kde komu by jídlo a vše ostatní nenabídl, ale že ve mně poznal dobrého člověka a proto mě pohostil. Podali jsme si ruce a spolu vyjeli z parkoviště. U sjezdu blikačko-mávačka a každý svým směrem. V Mnichově najedu do firmy, kde mám nakládat, ale nikdo si mě nevšímá. Pozdravím dvě mechaniky, ale nikdo nenaznačí ani nejmenší zájem nebo mi ani neukážou, že támhle se mám nahlásit. Tak já se jdu nahlásit do hlavní budovy na recepci. Slečna 2x kamsi zavolá a že mám jít tam do skladu a oni mi řeknou. Ve skladu mi řekli, že tady ten nakladač se bude nakládat. Tak vše nachystám, oni naloží, já svážu a odjíždím. Mrskám mrskám, když to dobře půjde, večer budu spát doma. Na Žebráku sjedu z D5ky, ale Hořovice jakési uzavřené pro kamiony, tak vedlejší cestou kamsi do háje a tamtudy pod úzký mostek. Pokoušela se semnou přetlačovat paní v Pólu, ale marně, při své blbosti musela do křoví. Prdelkama přijíždím do Dobříše. Najedu do místní firmy a hledám někoho odpovědného. V dílně nikdo, tak vylezu ven a už proti mně cupitá pěkná paní v hezkých šatech. „krásné slučné počasí žejo?“. Odpovídám, že dneska je opravdu hezky, pak pár nějakých vět a paní „že vy jste z moravy?“ … „jsem, jak jste to poznala?“. Že prej mám hezkej přízvuk. Tak si chvíli přehazujem komplimenty až dojdeme k hromadě hlíny, na jejimž vrcholu se rejpe bagr. Bagrista nás zpozoruje, sleze dolů a jde s náma. Paní se loučí a odchází. Bagrista nejspíš angličan, začal vyprávět, že minule převezli nový stroj, ale že se jim ho na podvalníku nepovedlo nastartovat, tak že jej zas odvezli. Povídám „tyvole nestraš“ a on odpoví „no to se stalo jen jednou“. Otočím se na něj a ptám se, jestli mluví česky?? Že jo, ale jen trochu. Tak do toho skoč a sjeď dolů. Hotovka, vyrážím na Kladno. Cestou volám na nakládku a borec se strááášně vykrucuje, tak se bude nakládat až ráno. Já teda zakempuju na Rudné a jdu chrnět.

Sotva se rozední, já už makám. Pravda, musím se přiznat, dojel sem o 10 minut pozdě, než sem chtěl, ale holt se mi nechtělo vstávat. Strojník mi naložil jeřáb a prý tam je dost nafty, tak ať si klidně vezmu. Ať si ji vezmou sami, já se s tím špinit nebudu. Do ruky ještě dostanu dokumenty a vyrážím. S větrem ve vlasech, tedy velmi rychle, přijíždím do Olomouce do podniku, kde sem před 2ma lety jezdil s železem, na Magnumu. Klasicky 10 minut vysvětlování, kam a za kým jedu. Zákazník si mě navedl přímo před jeho pozemek, že prý mohu sjet. Dobrodruh sem, ale s tímto nemám odvahu. Čekáme na zákazníkovo syna, ten s pomocí přítele na telefonu sjede a já letím do pneuservisu. Guma na poslední nápravě už je hrubě za hranou, když sem dělal defekt, nazul sem rezervu, ale už jak si nebyl čas to dát do pořádku. Ale žádná škoda, 3 pláště sjeté už dost, čtvrtý úplně. Gumař sebou mákl, já natlačil do hlavy řízek s bramborovým salátem a hurá domů. Na firmě mi ještě šéf oznamuje, že v pondělí budu dělat převozy a ať sem v sedm tam.

Eh, moje slavné zaspání, čili takto... víkend byl poněkud náročnější a já si nevšiml, že sem celou neděli prospal. V pondělí v 8 ráno mi volá šéf, jaktože ještě nejsem na nakládce? „co blbneš, co bych dělal v neděli na nakládce??“ „tyvole je pondělí, mákni ať tam seš co nejdřív!“ … no doprdele, to sem pohnojil. Mákl sem, o půl deváté sem dojel na nakládku. Skáču z auta a jdu se omluvit chlapům za pozdní příjezd. „to je vpohodě mladej, jeřáb přijel o hodinu později, my to teď přivázali a tys přijel akorát“. Tak sem si oddechl, přistavil auto k nakládce a koukal, co se bude dít. Naložili mi velké silo, cca 4m na šířku a 5m na výšku. Trasa byla výživná, nejdřív projet pod 4,5m vysokým drátém, pak 300m couvnout po silnici a pak zacouvat 100m do úzké uličky. Než sem to uvázal, jeřábník si smotal jeřáb a přesunul se na vykládku. Já s pomocí dvou chlapů a plošiny projel pod dráty a čekal na silnici, až mi zvednou dráty opodál. Poté sem na první pokus zacouval až na místo vykládky. Jeřábník složil silo a jeli jsme podruhé. Opět sem zacouval na poprvé. Složili jsme a vezli třetí. Nějak sem měl vykroucené ruce nebo co, tak se mi povedlo zacouvat až na šestý pokus a ještě sem si ohl tykadlo na tahači, které sem naštěstí pomocí hruhé síly zase srovnal. Odmakaných 6h, odjetých 6 kilometrů a všichni máme splněno.

Jiný den, volá šéf, ať dojedu na firmu, že pojedu přes kopec pro šrot a odvezu jej k nám na strojírny. Hodina cesty a sem v Hanušovickém lomu. Na šest metrů dlouhé váze na dva pokusy zvážím svůj 16m dlouhý kamion. Okolo jede bagrista, tak se jej ptám, kudy se dostanu tam nahoru, do druhého patra. Prý mám jet tímto velkým kopcem, že tam jezdí kamiony. Prstem sem ukázal na svůj kamion a ptám se, jestli i takové. Prej ne, že většinou jen Tatry. Poprosím jej, jestli by mohl jet předemnou, že v případě problému bych za něj hodil řetěz a vytáhl by mě nahoru. Není problém, říká bagrista. V tom mi vlezl do auta vedoucí zájezdu, že se semnou sveze na kopec. Když to asi ve 40kmh rozjedu do pravoúhlé zatáčky, borec neví, čeho se držet, a já se modlím, ať se vyškrábu přes hranu kopce. Jak je na videu vidno, povedlo se na první pokus. Do druhého patra už stoupání né tak ostré. Nahoře mi bagrista ukáže palec nahoru a jede zase dolů. Já hodinu čekám, než páni s autogenem nachystají zbytky bagru. A tady se plně projevil kontrast toho, když někdo ví/neví, co dělá. Vzpomínáte, když sem vám psal o muži, který při nakládce letadel v Olomouckém leteckém muzeu velel? Tak tady tomu nevelel nikdo. Jeřábník nevylezl z kabiny, dva paliči železa nevěděli, jak a kde to uvázat. Když už konečně, vypadalo to velice nebezpečně. Jdu za jeřábníkem a ptám se ho, jestli je tohle bezpečné, že nechci mít rozbitý podval, když to sklouzne. On odpovídá, že neví, že uvidíme. Ostře mu povídám, že jestli si není jistej, ať to nad ten podval nestrká a udělá to nějak, ať to funguje. Něco zamručí a pokládá bagr zpět na zem. 20 minut marných pokusů. Už se do toho vkládám i já, páč tohle není možné. S paličema to uvážeme rozumně, trubka jeřábník to dá nad podval a naštěstí bezpečně usazujem zbytek bagru na dřevěné hranolky. Jeřábník mizí, já uvazuju ty bordýlek a kolega s doprovodným autem už hodinu přešlapuje u auta, protože už jsme měli být dávno pryč. A proč doprovod? Protože mám 3m na šířku a cesta zpět je úzká a často nepřehledná, tak pro jistotu mám dohled. Koněčně jedeme! Znovu se zvážím na malé váze a vydáváme se zpět. Většinu cesty mám doprovoďáka na telefonu, takže vím, že 2km předemnou není jediné auto. A podle toho taky upaluju, pod heslem čára není zeď využívám celou šířku vozovky, no osobáci zamnou si o mě museli myslet, že sem magor. Cesta zpět stejně je dlouhá, a s tímto nadměrným nákladem ji jedeme jen o 2 minuty, než když sem jel naložit. Dobré tempíčko. Před bránou strojíren se loučím s doprovodem a jdu vybavit vstup. U recepce stepuje řidič jiného podvalu, kterého poslali na toaletu přes půl areálu, což je cca 1200m. Po vybavení vstupu mu nabídnu, že jej svezu. Ukázalo se, že jedu na stejné místo, kde on skládá. Snaží se mě navigovat, jenže já znám strojírny jak své boty, tak to mrksnu zkratkou a jsme na místě. Kolega má ovšem problém, jeho 30t stroj nechce naskočit, tak mi musí uvolnit místo. Já složím a jedu domů.

Další den, akce „někdo něco posral a teď je na vás, řidiči, aby jste to zachránili“. V 8 jedu s kolegou naložit stroj, který měl minulý den poškrabané dveře. Po zjištění, že poškozené dveře sou lakované takovým způsobem, že je to ještě horší než předtím, opět čekáme. Máme před sebou 1200km v kuse, otvírací dobu přístavu, která nám moc nehraje do karet, ale čekáme. Po dvou hodinách je rozhodnuto, že stroj pojede bez dveří. Hip hip hurá. Sprintujeme do Belgického přístavu přes den a noc až do čtyř do rána. Kromě západu slunce nad Německem nic zajimavého.

Pátek, 13h a Gepas 1200km od domova. Lehce nervózní skládáme v přístavu, zpátečka naštěstí odpadla, tak mrskáme domů. Noční „najtflaj“ děsnej, ale v sobotu sem si vysvěthoval auto a ještě i snídal už doma ;)

No a v pondělí ráno vyjíždím z Roudnice, s dvěma speciálama v zádech, ale o tom příště... a doufám, že co nejdřív ;)