Akčnější červenec...

… jak už jsem avizoval minule, Daf prošel asi jednou z největších vizuálních změn. Takže zatímco sem si já užíval víkend, Daf dostával o pár kilometrů dál nový vzhled. V neděli odpoledne jsem si pro něj dojel a... a neměl sem slov. S předchozí podobou se to nedá porovnat, mě se teď to auto líbí mnohem víc. Cestou domů sem ještě na firmě přetáhl návěs a večer vše skompletoval.



V pondělí svátek, jelikož nemám co na práci, ještě dodělávám drobnosti a chystám něco nového.

V úterý už ovšem stojím na firmě a čekám na povel k výjezdu. No okolo poledne to vzdávám, jedu na oběd a domů. Odpoledne zvoní telefon a prý mám být zítra okolo 10h ve Zvolenu.

Tak ve 4h ráno vyrážím. Provoz není žádný, a tak zase po nějaké době mířím přes centrum Olomouce na Přerov. Když se tak proplétám ulicemi okresního města, všímám si dopravní značky, která stojí u vjezdu na parkoviště k obchoďáku Lidl. Sice tam je zákaz pro kamiony, ale pod tím je dopsáno klasicky „mimo zásobování“ a hned vedle to důležitejší „mimo zákazníky obchodu“. Snad první obchod, ke kterému je zcela vědomě povoleno dojet kamionem. No nic, dolítnu do Přerova a protože vím, že mám přes 4m na výšku, ani se nepokouším projet 4m vysokým mostkem, ale beru to okolo té chemičky, co tam maj. Letím až na ONO do Spytihněvy, tam mě přemáhá únava, tak dám 15 minut šlofíka a upaluju dál. Dolítnu na hranice, vyřídím mýtnou krabici a hurá do nitra Slovenska. Cesta přes Bánovce, Prievidzu a Žiar mě vždycky dostane, ať se slováci neurazí, ale mě to tam příjde jako opravdu na východu, a to myslím v tom dobrém. Rozbité silnice vedou lesem, okolo řek, malýma dědinama, no vždycky tamtudy jedu strašně rád. Ještě radši mám východ Slovenska, okolo Košic třeba, ale tam se asi už nepodívám. Tak doskáču až do Zvolena a prý mám odbočít doprava, jakože na jih, a že tam se někde potkáme. Takovy „přesny“ instrukce mám nejraději. K mému překvapení to vyšlo výborně, sotva sem zastavil na malém odpočívadle, už u mě stál strojník, který mě ve čtvrtek nakládal. 15 minut nám trvá, než se dovoláme hajnému a strojník potom zahlásí „jeď zamnou“. Tak razíme. Nejprve 20km po hlavní cestě, z které potom odbočujeme na vedlejší. Hned za křižovatkou stojí značka upozorňující, že za 4km je mostek, kterej má 3,5m na výšku. Mám jet za ním, tak jedu. Určitě vjedeme před mostkem do nějakého lesa. Další značka cca 500m před mostkem, já už zpomaluju a sleduju, co bude dělat strojník v osobáku předemnou. Sotva mu přes přední okno přejde stín od mostku, skočí na brzdy a hned se hrne z auta s rukama nad hlavou. Já už ale stojím cca 50m od mostku a lezu z auta obhlídnout situaci. Most má podle značky 3,8m, ale aj tak je to málo a nechci bejt slavnej trhač mostů jak nějaký kolega, co potahl most v Nové Pace. Zapínám varťáky a protisměrem couvám zpět k hlavní silnici. Po kilometru křižuje silnici polní cesta, tak tam nastrčím podval, otočím se a upalujeme na odpočívadlo na hlavní silnici. Tam strojník žhaví telefon a trochu nasraně zpovídá hajného, kudy se tam dostanem. Po dvou minutách mi dává telefon do ruky, že se mám s tím oslem domluvit já. Tak mi popsal cestu a na druhý pokus jsme dojeli k lesákům na firmu. Než na plácku sedne prach, vidím, že na tachografu svítí 5 minut do povinné přestávky. Ve stejnou chvíli mi trhá za dveře hajnej a povídá, že musíme ještě 15km do lesa. „Jasné, pojedem, ale až za půl hodiny, až udělám pauzu“. Po mém obědě pokračujem. Cesta široká, ale klikatá, samá zatáčka. Na jedné křižovatce to berem ostrě vpravo a ze široké cesty je uzká silnice sotva pro mě. Kabinu bičuje jedna větev za druhou až mi trochu začalo škubat oko, to je zas kšeft. Hajnem valí v Nivě předemnou, ale docela upaluje, já po kamenité cestě nespěchám, nechce se mi v tom parnu dělat defekt. Co čert nechtěl, o dvě zatáčky dál hajnej obchází auto a zjišťuje, že má píchlé kolo. Pešek docela. Pomoct nechce, tak jedeme s strojníkem dál. Podvalem zastavím na křižovatce pod třešní a při čekání na hajného zobeme čerešně. Ani né za 5 minut hajnej proletěl okolo, tak jedeme dál. Když míjíme značku „Vojenský prostor“, trochu mám obavy, protože povolení, které měl hajný vyřídit, tak to prostě nemáme. Naštěstí kilometr v prostoru zastavujeme a skládáme. Za 10 minut poklizeno a na nerovném place se pokouším otočit. Poprvé marně, podval zajel do příkopy, nadlehčil jednu stranu tahače a ten začal na asfaltu hrabat. Kousek couvnu, zapnu uzávěrku a na druhej pokus sem venku. Pár fotek a hybaj dolů a pak hned domů. Bleskově prolítnu slovenskem na Hrozenkov, tam vrátím krabici a upaluju k nám na nakládku odpojit podval, ať jej zbytečně netáhnu na firmu, když tu zítra nakládám.









Od rána čekám na telefonu, kdy budu moct vystřelit na nakládku. V 9 zvoní telefon, že asi po obědě. Po obědě zvoní telefon, že asi okolo 17h. V 16h zvoní telefon, že mám po prázdnu vyrazit do Německa. Nevěřícně se znovu ptám, jestli opravdu bez mašiny a prej jo, že mám zajet pro drtič kamsi k Ulmu. Tak v kanceláři vyfasuju mapku nakládky a vyrážím. Letím jak blesk, ale než se dokodrcám do Německa, jsou 2h ráno trochu s obavama hledám místo na parkování. Překvapivě parkuju hned na první pumpě za návěsama, tak můžu jít v klidu spát.


V 10h mě probouzí nesnesitelné horko, tak jdu na lavečku posnídat a pak se projdu po parkovišti, mám ještě hodinu čas. Když sem na jedné značce našel nálepku na české mistrovství nejspíš fucalu, která byla stará 11 let, docela sem čuměl. Na poledne vyrážím dál. Ve 3h odpo přijíždím sjíždím z dálnice a hledám místo nakládky. Podle plánku to má být u dálnice nějaká pískovna či co a tam na mě maj čekat. Pískovna nikde, ale asi 400m od sjezdu jsou 4 hromady kamení a mezi nimi zaparkovaný můj drtič. Sériové číslo sedí, jen obsluha nikde. Píšu šéfovy sms a mezitím rovnám ochranné rámy naházené v násypce, protože čouhají asi 40cm na mašinu, což už by bylo docela vysoko. Šéf píše, že to můžu naložit a jet domů. Tak naložím, zavážu a v PÁTEK 16h odpoledne vyrážím z Německa domů. Protože vezu už používanou mašinu, je hodně zaprášená a plná kamení. Něco se mi podaří omést ještě na nakládce, ale stejně to je málo. Když to rozjedu na dálnici na 85kmh, práší se za mnou „jako za kočárem“. Asi půl hodiny v kuse koukám do zrcátka a očekávám, že na mě někdo zavolá policii, ale naštěstí se tak nestalo. Když se nasměřuju na dálnici vedoucí na české hranice, odpolední špička narůstá ještě víc a já vymetám jednu kolonu za druhou. S velkým zdržením přijíždím ve 21h na Rozvadov, kde musím dělat pauzu.







Sobotní ráno a já zas v práci, a co horší, že mě po hodině cesty zastavuje u Žebráku letní prázdninový zákaz jízdy pro kamiony. Takže díky nějakým debilům, co mají moc a zneužívají toho, sedím 7h na parkovišti a čekám, až budu moct pokračovat. Takže ve 13h razím dál, do zadrbané Prahy. Poslední dobou každý den tam je ve směru na Černý most kolona, tak sem si ji i v tuto sobotu vychutnával plnými doušky. Pak už sem na to šlápl a v 19h sem dojel domů.




V pondělí ráno skládám drtič před dílnou, kde jej budou repasovat a nejspíš jej za nějaký čas povezu zase na zpět. Před firmou vycvaknu podval a letím domů.

Druhý den ráno dorazím na firmu a zrovna se míjím s kolegou, který jede nakládat mašinu předemnou. Než se vypravím z firmy, tak je hodina pryč a já doufám, že kolega už bude naložený a uvolní mi místo, abych i já mohl naložit. Když zapojím podval, potichu se připlížím k plotu, postavím se na špičky a za plotem vidím, že kolega ještě nakládá. Tak beru nohy na ramena a valím do Tesca. Když jdu zpět, kolega zrovna odjíždí, tak já spěchám naložit. Když jedu drtičem k podvalníku, pořád okolo mašiny běhá mechanik se štětečkem v ruce a zapravuje drobné nedostatky. Když najedu mašinou na nájezdy, mechanik se zalekne a raději jde pryč. Dokončím nakládku, natankuju a valím na Prahu. V patách mám kolegu, který se kdesi zdržel, tak se potkáváme až na pumpě u Poděbrad, a protože oba máme velice na spěch, zamykáme auta a jdeme na oběd. Po obědě společně upalujem až na Rozvadov, kde to já balím, není potřeba se hnát dál a bát se, že pak u Němců nezaparkuju.



Vyrážím brzo ráno abych se vyhl ranní špičce a vyplácí se, bez jakéhokoliv zdržení přijíždím hodinu po polední do rakouského Dornbirnu. Hned na první křižovatce koukám s otevřenou pusou před sebe. Nahrčel to přede mne malý, rezavý, červený traktor, kterej řídila malá, pohledná, brunetavá Rakušanka. Holka měla traktor těžce v ruce, čili tam hbitě naskládala pár rychlostí a v mžiku byla pryč. Dojel sem ji na další křižovatce, kde odbočovala na louku. Pomalu se plazím přes město, jezdím tady rád, protože na hlavní ulici je hromada obchodů s velkými skleněnými výlohami a krásně se v nich odráží můj ještě čistý kamion, radost pohledět. Kilometrová kolonáda konči a já brzdím u dealera na firmě. Nejprve 10 minut nemůžu nikoho najít a když už se mi to podaří, prosí mě, abych půl hodiny počkal a pak jim to převezl na kilometr vzdálenou firmu, kde bude drtič makat. Váhám, ale pak teda přikyvuju. Sem si zase naběhl. Nejstarší můž na place, zároveň i nevyšší pan majitel, mě posadil do svého Mercedesu a odvezl mě na místo vykládky. Teda nevím, jak to mají v Rakousku, ale když pán projel odbočil na křižovatce na červenou, měl sem chuť jít zpátky raději pěšky. Ale místo vykládky v pohodě, odvezl mě zpět a cestou projel křižovatku už na oranžovo-trochu-červenou, což bylo o mnoho lepší, než cestou sem. Po hodině čekání přišel nejvyšší šéf spolu s dvěma zaměstnanci a začali na mašinu lepit firemní loga. Další půl hodina v čudu. Konečně na mě mávají, že můžu jet složit. Tak naburácím na plac až se práší o dvě firmy vedle, shodím mašinu a valím na Česko. Sluníčko zapadá a je nevyšší čas zastavit, parkoviště plné, ale na výjezdu místa dost, alespoň pro mě, já sem takovej skladnej, já se vlezu téměř všude.




Za úsvitu se probouzím a fičím přes Strážný k Lipnu, kde na mě čekají dva strojníci s jejich lanovkou. Lanovkou na dřevo, né na lyžování. Shodím nájezdy, jeden skáče za volant a škrábe se nahoru. Jenže, lanovka má docela špatnej nájezdovej úhel, čili podpěrná noha se zasekne asi 10cm před podlahou podvalníku. S druhým strojníkem podložíme nájezdy a pak to jde hladce. Na čerstvém horském šumavském vzduchu nandám 4 řetězy a vyrážím. Za 10 minut ale zase stojím. Osobní auto nedalo přednost malému náklaďáku a ten jej trefil. Podle místních je objížďka nesjízdná pro kamiony, tak jdu k nehodě zjistit, jak dlouho se držím. Kousek před místem činu postává hlouček lidí a prej si mám dát na půl hodiny přestávku, dřív to nebude. Tak nabírám směr k vodě. Jako Lipno na pohled pěkny, ale ta studená voda, no děs. Oklepal sem husí kůži, skočil za volant a startuju domů, do o něco teplejšího bazéna. Za Havlíčkovým Brodem stále uzavřená silnice pro kamiony směrem na Ždírec a Poličku, tak se vydávám po objížďce. Minule sem to chtěl vzít zkratkou a nakonec sem prodrbal asi hodinu, teď jedu až do Žďáru, jak mě vedou značky. Kilometr před Žďárem mi došlo adblue a co čert nechtěl, na semaforu při čekání na zelenou se na palubním počítači objevila hláška „omezený výkon motoru“. No prima, a to mě čeká první ostrý kopec hned ve Ždáru a další o dědinu dál. Tak se plíživým tempem dostávám do Nové Města na Moravě a totkaj na Shellce tankuju adčko, ať pak můžu letět. A tak se taky stalo, s plnou nádrží nabírám směr přes les na Jimramov a Poličku. Tu cestu moc lidí nezná, čili provoz téměř žádnej, jen samá zatáčka a tak. Nebudu vás dál napínat, v 17h už sem se topil doma v bazénu.










Ráno před osmou vyrážím do Hanušovic k lesákům na firmu. Při odvazování řetězů mě něco pošimrá na lýtku, otočím se a vidím velkého černého psa s né zrovna přátelským výrazem. Vyplašeně během tří vteřin vyšplhám až skoro na střechu LaKaToše a doufám, že pes není tak zdatnej, jako já. Před dílnou stojící mechoši a strojníci s otevřenou hubou čumějí, co dělám, a za vteřinu prskají smíchy. Lezu dolů, pohladím psa a pokračuju dál. Na podvalu napadané větve, tak je beru do ruky a hážu z podvalu. Když vidím, že pes po těch větvích jde, hážu je přes celý plac až k plotu a pes letí jak utržený. Hehe, jednou se blbec rozběhne moc rychle a když zakusuje klacek, zadní nohou na něj stoupá a dělá jakýsi kličko-boční-klouzavý přemet s dopadem na záda. Ale pohoda, vzal klacek a zas ho donesl, komediant. Strojník pak s lanovkou seskočil dolů a já mizím na firmu. Ani nestihnu dopít kafe a vedoucí se ptá, jestli nechci zajet pro kýtu, když mám chvíli čas. No proč ne, sedám do firemního Forda a upaluju pro prase. Mimochodem, první osobák v automatu, co sem kdy řídil a musím říct, že v S-Maxu v plné výbavě se jede moc pěkně. Odvezu kýtu z masny k „zákazníkovi“ a vracím se zpět. To už zase nasedám do svého a letím na nakládku. Tentokrát chuťovka, převoz lisu ze staré haly do nové. Na starost mě mají dva mistři, kteří mi říkaj, kudy a jak si najet k tomu lisu. Vyslechnu je, ale nakonec prohlásím, že si tam najedu podle sebe, jen ať hlídají, ať do něčeho nehrknu, přecijen z venku se do tmavé haly couve špatně. Čili, couvl sem na jednu stranu haly a zbytek haly sem projel popředu. Pomocí velké desty jsme naložili 22t těžký list, zavázali a já musel couvat 100m halou. Když sem protáhl list vraty s mezerou 3cm, sklidil sem obdiv všech okolo stojících zaměstanců a čumilů. Setřel sem pot z čela a vydal se na 2 km dlouhou cestu. Pomalu přes hrbolatý plac, znovu zkontrolovat řetězy a můžu vyrazit na silnici. Z vedlejší silnice na hlavní docela velkej zlom, když sem v půlce křižovatky, odlehčí se levé hnací kolo tahače a já stojím napříč rušné křižovatky. Zapnu uzávěrku a pomalu vytahuju podval jakoby na kopeček. Nic se nepřevrátilo ani nerozbilo, tak valím dál. Na vykládce už čeká destař a prý se teď mám jít podívat, jak a kudy najet do nové haly. Projdu si halu, poškrabu se za uchem, na podlaze si botou udělám vodící čáry a jdu na to. Nejprve couvnout mezi sloupy, pak do pravého úhlu do vrat a pak zase do pravého úhlu mezi sloupy. Teď se musím pochválit, že sem v nové hale sem ani jednou nepopojel dopředu, jen sem byl 2x venku z auta abych přesně věděl, kudy couvat, aby to bez problémů vyšlo. Destař sundal lis a já spěchal na nakládku drtiče. Než sem vyjel z haly, volala mi paní z nakládky, že mají problém s mašinou a že naložit si můžu v neděli večer.







O vejkendu jedna z posledních úprav na Dafu, přidána klapka do výfuku, ať to má trochu i zvuk, když už to i pěkně vypadá. A já myslím, že se povedlo, no posuďte sami ve videu.



V neděli večer teda na 2h do práce, bleskově naložit drtič a domů. Cesta domů moc blesková nebyla, kombajn no, léto je konečně tady.


Nový týden a naložený drtič je potřeba co nejdřív dopravit na výstavu, tak ukecávám kolegu, aby mi trochu vypomohl. A prej jo. Tak po osmé ráno vyrážím přes Rozvadov až na Alb, kde stojí jiný kolega. Dáme kafe, pokrafeme a letíme dál. O několik set kilometrů později, když už se začlo stmívat, jsme to švihli na parkoviště, dali pár piv a šli spát.

Uff, já vstávám ve 4 ráno a začínám dnešní trip. Kolega dříme vedle na sedačce, tak já podřimuju za volantem, no jsme velice sehraná dvojka. Když mě vystřídá, já lezu do postele a další 4h věnuju snům. Když se mi dostane volant znovu do ruk, jsme už v Belgii. V mapě najdu zkratku a tím ušetřím přes 2h cesty. Chyba lávky. Sjedu z dálnice a mám v plánu ujet 20km po šoutce a najet na vedlejší dálnici. Zdánlivě lehký úkol se proměnil v docela slušnej nervák. Po projetí pár skoro zákazů se ocitám na náměstí belgického města Spa, kde zrovna probíhá cyklistický závod a tak je půlka města uzavřená. S rezervou deseti centimetrů se prolétám mezi zaparkovanými auty a modlím se, ať tenhle výlet neskončí nějakým průserem. Objízdné značky mě vedou skrz město až do prudkého kopce. Mám nastavené manuální řazení, koukám okolo sebe a nedávám pozor na otáčky. Daf najednou začne poskakovat a městem Spa se rozezní absolutní ticho. Po dvou vteřinách se naopak rozléhá mé p**ování a chrastění startéru. Podruhé za dva roky, co mi zdechl kamion s automatickou převodovkou. Přes dva obrovsky kopce a tři lesy se dostáváme kousek k dálnici. Blíží se poslední kravský kopec. Zespodu vidím, že v půli kopce stojí nepojízdný kamion a dopravu řídí místní policie. Já se sunu do krpálu rychlostí 18kmh a doufám, že mě policie pustí bez zastavení, protože nevím, jestli spojka zvládne rozjet se 48t tuny do cca 14-18% kopce. Naštěstí bystrá policistka čte obavy z mého výrazu a mává na mě jak na lesy, že mám volnou cestu. Mávnu na ní zpět a vítězně dosahuju vrcholu kopce. Pak jen 2h po dálnici a jsme na výstavišti. Podle mapy a kolegových rad se na poprvé trefíme k našemu stánku (stánek 10x10m a je jich tam přes 100). Tam na nás čeká ten česky mluvící Bulhar, o kterém sem už kdysi dávno psal. Než já složím mašinu, kolega poladí s vedoucím dodací listy a jako poděkování za profesionální práci dostáváme kšiltovky. Už druhá kšiltovka „od třídičů“, ale tato belgická je fakt pecková, né jako ta, kterou sem dostal na české pobočce. Po prázdnu upalujem zpět. Já jen kousek, co nejdřív předávám volant kolegovy a ten přes Lucembursko a kus Německa skoro dolítl až na Rozvadov. Tam večeře, pár piv a konečně spát.

Středa už pohodová, chvíli já, chvíli kolega a po obědě jsme doma. Byla to taková letecká, že sem nestihl ani fotit, tak snad příště.

V pátek zase po dlouhé době s plachtou. Kolega má tahače na dílně, tak beru jeho návěs, cestou nabírám i kolegu a jedem naložit. A musím říct, že ten Daf vypadá s tou žlutou plachtou fakt peckově. Sem zvědav, jak bude vypadat s tou naší novou plachtou, snad ji taky někdy potáhnu. Naložili jsme půl návěsu a hurá zase zpět na firmu.





V pondělí na odpoledne sedím s vedoucím v kanclu a vymýšlíme, co se bude dít v týdnu. Po 3h dopiju kafe a jdu dom.

V úterý odpoledne šéf volá, že ve středu ráno v 9h nakládka železných rámů na nedaleké firmě.

V 8 ráno nakládám 8 palet na podložení jednoho rámu, kamaráda, kterej chce na výlet a valíme na nakládku. Vyřídím vstup, zvážím se, naběhnu do kanclu pro papíry a boreček povídá, že nakládka bude po 11h. Chvíli se dohadujem o těch nesedících časech. Nabíhá mi žilka na čele a v ruce motám papíry do ruličky a... radši nic, nezbývá, než čekat. Vylezu z kanclu ke kamionu a metr zamnou stojí mě známá multikára. Táta se přijel podívat. Povídám mu, jak se má situace a prej máme jet s ním, že dáme čaj a můžem chvíli posedět. Tak chvíli posedíme, pak nahrknu k hale a zjišťuju, co se bude dít. Jeden rám nachystaný, druhý v lakovně. Naložíme první rám a něž jej svážu řetězy a kurty, druhý rám už je taky téměř hotový. Roztáhnu reflexní desky na šířků 3m a nakládáme druhej rám. Sotva ně něj chytnu, rukavice mi sjede z ruky a zůstane přilepená na čerstvě nalakované části. No jo, dvě hodiny po termínu nakládky a stále není připraveno. Seškubnu rukavicu, zavážu druhý rám a radši odtud mizím pryč. Nakládka, co se dá stihnout za půl hodiny, mě trvá 4h. Na poledne tedy konečně odjíždíme s dvěma rámy, na které se v Německu přidělá kabina a hlavní rameno „bagru“ na železo. Zádrhel nastal ve zúžení v Litomyšli. Bez jakékoliv značky je pruh, který má mít 3,2m zúžen na rovné 3m, čili se protahuju rychlostí šneka jen tak tak okolo svodidel na jedné straně a plastových kuželů na druhé straně. V Berouně v kauflandu potkávám kamaráda od nás z města, který míří do Švýcarska. Když vjedeme na dálnici, ozvou se další 3 lidi a mě začíná být jasné, že můj plán dojet kamsi do Německa se asi nesejde s úspěchem, když se na Rozvadově chystá takovej menší truck sraz. A taky že jo, za hodinu stojí na Rozvadově 5 pro mě známých kamionů a sedíme v místní baru. Kamarád po hodině vystřelil dál na Švýcarsko, my ostatní pokračovali dál v pití. Musel na nás být komický pohled, protože já seděl zachumlanej v kalhotech a mikině a vedle mě seděl kolega v kraťasích a krátkém tričku, a to bylo sotva 18°C.





Já, jakožto nejzodpovědnější, sem vyrazil už před pátou ranní, ostatní vyspávali až do šesti. V 9h parkuju auto na parkovišti před vykládkou. Minutu předemnou přijel jiný český kamion vezoucí také rámy na bagry, ale z jiné firmy. Šli jsme se nahlásit a prý máme čekat. Hodinu a půl kolega vypráví své zážitky z nadměrů, protože často jezdí s podvalníkem přezdívaný „hlubina“, takže samej kombajn, velkej traktor, drtiče, různé rámy a tak. Já čekal další 2h. Po 3,5h mě pustili do areálu, tam mě nechali čekat další hodinu. To je zase kšeft tohle to. Dva rámy shozené za 4 minuty a mohl sem odjet. Vracím se zpět k Česku a v tom mi volá jiný kamarád, že má stejnou cestu, jestli prej neuděláme pauzu spolu. No proč ne, já odjetých 8,5h a na pumpu to bylo necelých 30km. Zaparkuju do řady, mrknu na tachograf a tam svítí 600km a 8:55h odjetých, ideál. S kamarádem a kolegou dáme zase pár piv, pokecáme a když sem se klepal zimou i v zimní bundě, šli jsme spát.



Ráno jsme spolu jeli ještě hodinku, kolega pak sjel a já sprintoval ke Třeboni. Strojník z harvestoru mi popsal cestu ke stroji takto: „odbočíš doprava na tuhle dědinu, pak pojedeš po té silnici a jak přejedeš druhý mostek se zeleným zábradlím, tak za ním doprava a pak tak 3km do lesa, ale nesmíš nikam odbočit, jinak se v tom lese ztratíš“. No fajn, to dodá na odvaze. Samozřejmě ráno už provoz a já musím dělat hodinovou pauzu asi 10km před lesem. Když se blížím lesem k druhému mostku, lehce mě jímá nervozita. Po kamenité cestě valím rychlostí 10kmh a docela se bojím, abych neudělal defekt. Přecijen si nechci kazit pátek kór, když mám na spěch. Cestou projíždím dvě křižovatky a ani na jedné si nejsem jistej, že sem odbočil správně. Po kilometru vidím mezi stromy zahozený harvestor. Hurá, jel sem správně. Strojník přijíždí minutu po mě, hned najede nahoru a ptá se, zda to tak může nechat. Hmm, metrem naměřím 4,6m na výšku a to je moc. Strojník sjel dolů, otočil mašinu a přední nápravou najel do díry. Střecha kabiny kleska o 18cm níž, tak to má být. Zařetězuju a pomalu zase na hlavní silnici. Z Havlíčkova Brodu cesta stále uzavřená, tak mířím zase na Žďár. V Přibyslavi přijíždíme k nehodě. Motorkář se srazil s osobákem, nic hrozného, ale osobák stojí předemnou a motorka napůl v obou pruzích. Nemám čas tady čekat, tak najíždím na nízký chodník a pomalu se sunu okolo budovy okolo motorky. Pohotový motorkář přistupuje blíž k motorce a rukou na mě mává, že místa mám dost, že můžu jet. Děkovně zatroubím, on zamává a já burácím dál. Kousek před Poličkou musím dělat pauzu, tak brzdíme v jakési díře u Rybníka a jdem do místního motorestu. Když hodiny ukazují 17h a začíná páteční, já vyjíždím z Poličky na Svitavy. Snad si někdo z navrhovatelů tohoto „perfektního“ (doufám, že cítíte tu ironii) zákona nemyslí, že budu v pátek stát 70km od baráku, já teda ne! A tak hodinu a půl jízdy v zákazu parkuju na firemní place, grilování přece nepočká.






Komentáře

Anonymní píše…
dobrý Radku
mnagos píše…
Bomba počteníčko

Populární příspěvky z tohoto blogu

Zaměstnanci - velká chyba

Něco starého a náročného končí, něco zase začně...

Vaše facebookové otázky a mé odpovědi...