Lajdákův červen...
Když sem byl poprvé ve Finsku, psal
mi šéf do SMSky „pořádně si to tam prohlídni, asi se tam
dlouho nepodíváme...“
Takže v pondělí odpoledne mířím
na nakládku, ten samí stroj, co před měsícem, i na to stejné
místo, čili Finsko, jak už jsem předtím naznačil. Naložím a
protože tentokrát semnou pojede táta, upaluju domů, ať stihám
večerníček.
Oba dva celé úterý pobíháme po
zahradě a k večeru usedáme za volant a vyrážíme. V noci dálnice
prázdné, tak krásně letíme až k Poděbradům. Než se stihneme
vystřídat, přijede i kolega, tak cigárko, kafíčko a pokračujem.
Okolo půlnoci na mě začínala působit únava. Dám energiťák, 3
rajčata zas sem chvíli fresh. 3h před odplutím přijíždíme do
přístavu. Při čekání na odbavení klimbám za volantem a otec
na vedlejší sedačce taktéž, noční cesta nám dala zabrat. V 8h
buší šašek na dveře, že máme najet. Tak nahrknu na stejnou
loď, jako minule, sbalím bágl a s protáhlým ksichtem šněruju
do kajuty, do postele. Nezvdávám to jen tak lehko a jdeme se
podívat ven, jak odplouváme z přístavu. Za půl hodiny jsme venku
z příštavu, já to zas směřuju do kajuty, ale táta, že prej
jdem do společenské místnosti čučet na telku, že spát se bude
až v noci. Tak přepínám zběsile asi 20 programů 3x dokola než
si všimnu, že do telky se zá připojit i můj notebook. Tak ho tam
píchnu, pustím film, a pozorně koukám dobré 3 minuty, než tvrdě
usnu. No a tak sem spal celé odpoledne, noc a kus druhého dne.
Občas sem teda vstal a šel na jídlo, ale jen 3x denně.
Ve čtvrtek odpoledne sjíždíme z
lodi a míříme na parkoviště před přístav. Naběhnu za první
skupinkou řidičů, co postávají u tahače s dvěma návěsy, ti
by mohli vědět, jak je to s povolením na nadměr, když sem tu měl
minule problém. Vysvětlím, že sem o metr delší a o 20cm širši.
Chvíli se dohadují mezi sebou ve finštině, tak mi z toho vyplývá,
že ani oni o tom nemají jasno. Po dvou minutách se mě ptají, kam
s tím jedu. Odvětí, že 70km od přístavu. Všichni se začnou
smát, mávnou rukou a prej ten kousek nemám vůbec řešit. Tak
neřešíme a ještě večer vyrážíme. A protože sem dobrodruh,
tak nejedu ani jednou ze dvou cest, kterými sem už jel, ale jedeme
třetí trasou, ať se aspoň podíváme. Za hodinu jsme na
odpočívadle kilometr od vykládky a protože je ještě světlo a
relativně teplo, jdeme se projít po okolí. Nejprve procházíme
okolo letiště, okolo prolítají dvě letadla a pořád dokola
přistávají a zase vzlétají. Za pár minut už nuda, ale v dáli
slyšíme, jak někdo tůruje nějaké nabušené auto, tak skrz
temný les jdeme za rámusem. Dva kiláky pryč, rachot ustal, tak
nebylo kam jít. Okolo hlavní silnice se vracíme zpět ke kamionu.
Opět z dálky slyším rámus, tentokrát od kamionu. Z poza kopečka
se k nám řítí Volvo VN (čumákovka). S otevřenou hubou a
telefonem v ruce dělám fotky, ale žádná se nepovedla. Borec z
Volva mává a troubí, asi ho nefotí poprvé. Když jsme u auta, je
stále brzo na spaní, tak míříme do vedlejšího lesa. S údivem
pár metrů od hlavní silnice je uprostřed lesa motokrosová trať.
No to je pecka, u nás nesmíme do lesa pomalu ani pěšky, ale tady
se vesele můžou prohánět motorky. Dvě hodiny ještě čáráme
po lese, ale pak rychlo do auta a spat.
Ráno v devět vyrážíme na ten
poslední naložený kilometr. Na vykládce, tedy zahradě rodinného
domu, tentokrát nikde nikdo, kdo by převzal mašinu. Zkouším
zvonit na zvonek u domku, ale taky nic. Na zemi se akorát válí
balík od PPLky či co, a na tom balíku je číslo na toho chlápka,
co si má převzít tu mašinu. Opisuju číslo do telefonu a píšu
mu SMS, jakože už jsme tady. Za půl hodiny mi chlápek volá a
povídá, že je 200km severně, takže máme buďto 3h počkat a
nebo to složit vedle toho černého Volva. Tak shodíme mašinu a
čtvrtou cestou se vracíme zpět. Cestou vidím v mapě jakési
jezero, tak naviguju tátu tam k té vodě. Parkujeme kamion vedle
domova důchodců a jdem se kousek projít. Pár fotek od jezírka,
pochytáme trochu bronzu na jinak bílé tváře a jedeme dál, už
do přístavu. Vybavíme vstup do přístavu a na první pokus
projíždíme vstupní branou. Po 6h čekání najíždíme my a
kamion se španělskou SPZ. Ještě před vyplutím se seznamujem s
jeho řidičem, ale protože je skoro půlnoc, mizíme spát.
Cesta lodí zas ta samá písnička. Já
hodně spal, trochu míň žral a také si vykládal s tím řidičem.
Posléze sem se mimo jiné dozvěděl, že to není španěl, ale
rumun jezdící ve španělské firmě. V neděli ráno sjedeme z
lodi do přístavu a protože je docela časné dopoledne, taháme z
kastlu piva, podarujeme rumuna a ještě pár hodin kecáme. To, co
sem se dozvěděl, mě docela vyrazilo dech. Jen tak ve zkratkách...
kamionem jezdí 2 roky... předtím dělal truhláře... jezdí na
turnusy, na šílené turnusy... má na výběr ze dvou turnusů, buď
6 měsíců, nebo 1 rok... znovu si přečtěte předchozí větu...
to je šílené... auta sice na španělských číslech, ale všichni
řidiči jsou rumuni... ale ty vole, být v autě 6 měsíců nebo
rok, to je pro mě nepředstavitelné... už takhle těžko snáším,
že se vracím v sobotu, natož se vrátit v sobotu za půl roku...
nadruhou stranu s penězma je na tom líp, má za měsíc skoro 2x
víc, než já... a taky pochválil české pivo, prej dobrota...
každopádně v dopravě se dá potkat mnoho zajímavých lidí,
další cenná zkušenost...
Pár hodin pospíme a ve 22h v neděli
vyrážíme k domovu. Po dvou hodinách se střídáme, za další
dvě hodiny znovu. Místo toho, abych jel opět další dvě hodiny,
tak sem jel rovnou skoro čtyři a půl, nějak se mi nechtělo spát,
v noci sem ani nemrkl. Na hodinu sem půjčil volant tátovi a pak
zas upaloval já, přes Lébau a Liberec. Poslední část cesty byla
na tátovi a tradičně jsme se jako na konci každého výletu
stavili na koleno U Tety na Hřebči. Pak rychle na plac a domů.
Zbytek týdne volno...
Další týden, ráno převést mašinu
z výrobny na expedici, celý jeden kilometr. Rozdělám ten cirkus,
rozjedu se s mašinou a z druhé strany jde vedle mašiny borec se
štětečkem a zakrývá drobné nečistoty. Nahrknu na podval a
borec dosáhne maximálne na pásy, tak se otočí a jde pryč.
Zavážu, ujedu kilometr, zas to odvážu, shodím a upaluju do
Olomouce na garančku. Hodinu posedím, hrknu z autem přes halu,
dostanu dvě razítka a fičím naproti přes ulici pro nějaké
náhradní díly pro kolegův návěs. Ať nejedu domů poprázdnu,
po cestě ještě nakládám nakladač. Když ho vážu retězy, ptá
se mě strojník, kam s tím plánuju jet, že to tak vážu. No tady
20km, kousek za les. Škrábe se za uchem a povídá, že sem první,
kdo na tuhle vzdálenost váže stroj. No jo, blbec poctivá. Tak to
dodělám a razím. Hlavní cesta rozkopaná bagry, tak si to šinu
šoustkou a protože mám uvázáno, nemám strach, že ten bagr
někde ztratím. Dorazím na vykládku, do servisu, je okolo třetí
odpoledne, ale nikdo nikam nekvaltuje, tak ani já. V klidu vše
pouklízím, mechoš nadrhkne nakladač a něco mi tu nehraje.
Strašně tu něco smrdí. Obíhám okolo podvalu, ale ne, brzdy
smrdí jinak, ty to nejsou. Povídám mechanikovi,že mu asi trochu
smrdí nakladač. Prejže né trochu, ale hodně, je chycenej motor.
Ajooo, už slyším, jak to pleská, jak tam ty ventily drkotaj o
válce. Vyvětrám kabinu a jedu dom.
Zbytek týdne držím bedlivě
pohotovost a telefon nespustím z očí! Pokud teda zrovna nejsem
potopenej v bazénu, to maj pak všichni smůlu. Do pátku už
nezazvonil, tak sem vzal auto dom, je co dělat.
Dovezu auto domů, vše v garáží
pečlivě nachystám, ať mě pak nezdrží nějakej zádrhel. Než
stihnu začít, objeví se vedle auta mamka, jestli si prý může na
chvíli lehnout do kabiny, že v kamionu už dlouho nebyla. Tak jako,
chci vrtat do clony a budu dělat rámus, ale jestli to neruší.
Prej ne. Tak hodinu vrtám, pak občas klepnu klíček nebo
šrobouvákem do okna nebo plechové kabiny, ale šípková růženka
spí nerušeně dál. Až když už mám vše namontované a
uklizené, tak máma vyleze, pochválí pohodlnou postel a klidné
spaní a odchází. Nevěřícně kroutím hlavou a jdu tahat drátky.
Pokračuju i druhý den, v úmyslu bylo spojit májaky s dálkovými
světly, ať to hezky vypadá, ale podařilo se mi jen odpálit
pojistku, kterou sem 2h nemohl najít. Nakonec se vše krásně
rozsvítilo, krom těch majáku na sepnutí dálkový světel. To
musím ještě doladit, nejlépe, kdyby to četl nějaký zkušený
elektrikář ;)
V pondělí ráno naberu kamaráda na
vlakovém nádraží a upalujem na firmu pro podval. Na place se
poflakoval i kolega, tak sem si ve svém napnutém rozvrhnu našel
skulinu a zašli jsme na kafe, moc sem toho o víkendu nenaspal...
Poprázdnu burácíme k Blansku, pro harvestor, který sem tu skládal
dva měsíce zpátky. Pešek byl, že naložit sem si to musel sám.
Půl hodiny jsme po podniku hledali klíče, pak krátká instruktáž
po telefonu od mechanika a mohl sem se ukázat. (opět díky taťkovi,
který mě ve dvanácti letech naučil dělat s hydraulickou rukou na
lesovozu) Nahrkl sem na podval a čekala mě ta težší část,
složit rameno do nějaké rozumné výšky, ať někde nesundám
most jak jiný řidič podvalu v Nové Pace, jak jste už určitě
viděli video na fejsbuku. 10 minut laborování a pak sem si
vzpomněl, že jsme tu ruku minule skládali trochu jinak, tak za dvě
minuty hotovo. Letíme zpět, na vykládce to složí mechanik a my s
kamarádem se přesunujeme na speciální přepravu sovětského
kombajnu. Přijeli jsme na místo, ale šíleně pršelo a už sem si
všiml, že zemědělci v dešti nedělaj. Tak jsme prostě seděli v
kabině a čekali, až přestane pršet. Za 20 minut leze slunko a my
začínáme nakládat. Moje první přeprava kombajnu, tak pořádně
nevím co a jak. Naštěstí kombajnér a jeho otec jsou zkušení
chlapi a jen tak se ničeho nebojí, tak trochu zařičí plechy
kombajnu, kombajnér setře pot z čela a máme naloženo. Kombajn
skoro o metr širší, než podval, tak trochu se strachem jedeme na
vykládku. Kupodivu všichni velcí poslušně uhývaj, autobusák
sjíždí skoro do příkopy a bliká z dálky, že mám volnou
cestu, to samé i kolega s frigem v lesíku opodál. V nedalekém JZD
kombajn skládáme. Kombajnér před vykládkou trochu nervózní,
ale protože kombajnu při nakládce odešli brzdy, tak vykládka
byla velice rychlá, sotva sem stihl před rozjetým sovětem
uskočit. Krom trochu sedřené barvy na spodku lišty žádné škody
nebyly, tak jsme se pochválili a jedeme zpět. Po cestě ještě
potkávám kolegovo auto, tak pár fotek, vyhodím kamaráda na
nádraží, odpojím podval ve vedlejším družstvě a konečně
domů.
Ráno jedu pro podval, měl sem vést
drtič z družstva, ale protože pršelo, nic se nepoveze a já táhnu
podval na firmu. Že mě to ani u těch družstevníku už
nepřekvapuje. No co, tak zas dom.
Další den mě šéf udržuje od rána
v pohotovosti, prej dnes budem nakládat. Na oběd se jedu podívat
na firmu, jak horká ta pohotovost teda je a nakonec sem odjel do
pneuservisu pro nové gumy na podval. Gumař povídá, že to bude
půl hodiny trvat, že zatím můžu skočit na pumpu na oběd. To
neměl říkat. Dal sem si řízek s bramborovým salátem a
vanilkovou zmrzlinu navrch. Neuvěříte, jak těch 200m zpět k autu
bylo náročných. V půlce sem si musel dát na lavečce přestávku.
Do kabiny sem se sotva vyškrábal, ale po průjezdu Olomoucí mi zas
slehlo. Najel sem na nakládku, tam mi řekli, že mašina bude až
asi večer. Po konzultaci se šéfem odpojuju podval a mizím dom.
Ráno to obvolávám, jak je mašina na
tom, no nakládal sem v 18h večer. Před nakládkou ještě do
Tesca, dokud je čas, ale pak rychle naložit a fííí do Německa k
Lipsku. No kam chcete v tuto dobu jet? Dojel sem 200km k vykládce,
ale bylo 3h ráno, tak sem hledal místo na spaní. Měl sem štěstí,
sice na pumpě před stojany plno, ale v řadách se nějaké místo
našlo, jen bylo potřeba projet celé parkoviště až na výjezd a
odtamtud couvat přes celé parkoviště zase zpět. Ještě že v
noci není provoz.
Okolo poledne vstávám a fičím na
vykládku. Předtím se nastudoval cestu na vykládku jak v mapě na
pc, tak i v navigaci, tak mě zákazová značka pro kamiony na jedné
malé šoutce nezaskočila. Do vesnice tedy mířím druhou cestou. K
zamyšlení je, že adresu sice mám, ale mám jen ulici, bez čísla
popisného. Na dané ulici dlouhé 100m naběhnu na jediný statek
který tam je a táži se, kam jim to mám složit. Prý je to omyl a
pán mi v němčině začal vysvětlovat, že se mám po té cestě
vrátit a u těch balíků nalevo mám odbočit doprava. Tak se
vracím a u balíků koukám doleva, kde vede do prudkého kopce
prašná polňačka. No jasny, děda si ze mě dělá prdel a já se
v pátek zakopu někde uprostřed polí. Na dodacím listu je číslo
na zákazníka, ale němcům nerad volám, neumí anglicky. Nebylo
zbytí, tak sem v němčině složit větu jakože „mám pro vás
stroj, stojím na té a té ulici a přijeďte si pro mě“.
Posvačil sem, udělal pár fotek a už to byli páprdi. Dědové
okolo 70ti let povídaj, že mám jet za něma, na tu šoutku. Ptám
se, jestli to je cesta pro kamiony a prej „Jaaaaa ja, gut strasse“.
Tak vyrazím za něma. Ve čtvrtce kopce začne Daf poskakovat, tak
vypnu kontrolu prokluzu, cvaknu manuál a drobně pohrabkávám. V
půli kopce další krize, tak zapínám uzávěrku diferenciálu a
pevně svírám volant. 10m od horizontu už skoro stojím, no krve
by se ve mně nedořezal. Už sem si představoval, jak ten kilometr
couvá dolů. Lehounce palcem nohy přidržuju plyn a díky mé
opatrnosti se tak tak dostávám na asfaltovou cestu, kde se už Daf
trochu chytá. Sotva se rozjedu, odbočuju zase na úzkou polňačku.
Ta není do velkého kopce, ale zase je úzká a kola hrabou po mokré
trávě. To sem zvládl už s větším klidem. Za 300m jsme konečně
na místě. V zemi vykopaná dírá, okolo 4 hromady štěrku a
trubky tomu říkaj lom. Největší kamion, co tu kdy byl, bylo toho
dědu jeho Kia nebo co to bylo. Hrknu mašinou dolů a děda mi
ukazuje, kam mám mašinu zaparkovat, cca 50m vzdušnou čarou, ale
300m po polňačce. Vracím mu do ruky ovladač, vysvětlím funkci
dvou tlačítek a dojeď si tam s tím sám. Otočím se na podpatku
a valím zpět. Když se vrátím na dálnici, vzpomínám, v kterých
místech sem předtím potkal velkou štau (kolona). Na mapě sem
našel starou cestu, tak sem na poslední chvíli sjel na ní, v dáli
už šla vidět kolona. Objel sem 12km dlouhou kolonu, vrátíl se na
dálnici a dál pokračoval jako pán. Tedy jen chvíli, začlo se
stmívat, čili čas spát.
V sobotu ráno prásknu do koní, rajče
a energiťák do huby a před obědem už se válím doma u bazénu.
V pondělí po obědě na firmu,
poladím papíry, dám kafe, potrápím vedoucího psíky a pak teda
jedu naložit. Potkávám tam kolegu z jiné firmy, co jede na
stejnou vykládku, čili do Belgického přístavu. Ten tu už čeká
4h na svůj stroj. Já si naložím a čekám na povel od vedoucí
expedice k odjezdu. Ten nepříchází, tak jdu pomoc kolegovi
naložit jeho stroj, ten už nakládat může. V půli slečna z
expedice svolí k odjezdu, tak jedu natankovat a ke Svitavám, stojí
tu kolega a kamarád. Povykládám, dám další kafe, udělám pauzu
a zas to hrnu, není čas na nějaké velké koketování. V Hradci
mě dojel nějaký kamion se dřevem, nejsem si jistý, jestli stará
Scania nebo polský Jelz, každopádně v této době docela rarita.
Plánoval sem někde si nakoupit, protože odpoledne sem to nestihl a
myslel sem, že ještě stihnu nějakej Lidl před Prahou nebo tak.
Pak mě napadlo, že Tesco v Plzni má nonstop. Tak hrnu za Tesco,
nakoupím nezbytnosti na týdenní cestu a mažu na Rozvadov. Tam sem
potkal bývalého spolužáka a nynějšího kinderkolegu s dodávkou,
tak já požvejkal burger z Mekáče, on cigaretku a jeli jsme dál.
Ve 3 ráno, stejně jak minulý týden, couvám přes celé
parkoviště do volného fochu.
V poledne vyrážím, u Němců samá
štau, tak to moc nešlo. Při pauze vedro až hnus, tak sem vytáhl
vařič a „poobědval“ na podvalu. Zároveň sem i z venku umyl
přední okno tak, že proti slunci nešlo vůbec vidět ven. Tak na
dalším parkovišti pokus číslo dva, který byl úspěšnější.
Celej den byl opožděnej, nestíhal sem dojet tam, kam sem chtěl,
tak sem to zabalil na hranicích s Holandskem. Nejdřív sem vydatně
povečeřel Heineken s Pribináčkem (viz foto) a při nasávání
večerní atmosféry mě vyrušil rumun, který hledal místo na
parkování. Místo si vybral dobré, v cestě stál němec-debil.
Postavil sem 3 metry od sloupu, který měl ale metrovou podstavu.
Těžko se to vysvětluje, ale půl autem se muselo vyjet na tu 20cm
vysokou podstavu a ten debil si ani nemohl sklopit zrcátko, natož
couvnout 10m aby se sloup mohl pohodlně objíždět. Tak sem mu
ukázal, ať není zbytečná škoda, rumun poděkoval a já šel
zpět k autu. Než sem tam došel, slovák s kontejnerem se jal
couvat za rumunem. Tak mu taky ukazuju, ale jeho Scania je příliš
nízká, tak se vracím na podval pro kus dřeva, ať si tu novotu
hned neškrábne. Bezpečně po 20 minutách parkuje, já mávám a
odcházím. Slovák skáče z kabiny a že mám ještě počkat.
Vytáhl z kastlíku plechovku belgického piva, poděkoval a začal
povídat. Nejprve sem si pivo schoval do kapsy, ale když sem viděl,
co všechno má na srdci, tak sem to pivo otevřel a pomalu upíjel.
Znovu vypíchnu jen pár zajímavostí... slovák tahá kontejnery z
B a NL přístavů po Německu... jezdí na turnusy, momentálně
šestý týden v autě... prej okolo 2000 eur na výplatu... jejich
firma má 4 kontejnerové šáska a 14 tahačů, co přetahují
návěsy po Německu, také na turnusy... já sem na tyhle turnusové
firmy vysazený, je to nemorální, tak dlouho žít v kabině za
tyhle peníze a ještě to není zrovna ideální pro ostatní firmy,
když práci, co si mají vozit německé firmy za německé peníze,
jezdí české a slovenské firmy za neměcké peníze a čeští a
slovenští řidiči za české a slovenské peníze... prostě
všechno špatně, ale už se nedivím, proč je ta doprava tam, kde
je...
Ráno vystřelím z hranic a po hodině
dojedu do další štau. Už mě to ani nepřekvapuje. V koloně mě
pomalu v levém pruhu dojíždí povědomá dodávka, kterou
používají místní servisáci „našich“ strojů. Když je
borec vedle mě, smějeme se a máváme na sebe jak malá děcka, no
hned bylo to ráno veselejší. I Antwerpy sem proskákal. Kousek
před přístavem mě v protisměru míjí kolega, co semnou v
pondělí nakládal. Tedy jeho auto, kluci se po cestě vystřídali
na firemním place, tak mě stihl i předjet. Dolítnu do přístavu,
na jiné molo, než se normálně jezdí. V kanclu vybavím papíry a
jedu k závoře. Náááhodou si na přiloženém papíru všímám,
že na závoru je potřeba čtyřmístný pin, který je napsaný
nahoře v záhlaví. Naklapu kód, závora se zvedá a podle mapy
přijedu až na místo označené jako „heavy machines“. Rozdělám
podval a čekám na pokyn, kam to mám složit. Vidím tu postavený
stroj, co před chvíli přivezl kolega, ale radši si nechám
poradit. Za 15 minut dorazil borec a prej to mám hodit kam chci, že
za chvíli přijede. Seskočím s mašinou do řady a poklidím
nájezdy a řetězy. Borec dojel, obešel mašinu, jakože kontrola,
mrskl na papír razítko a že mám počkat na dalšího borce, že
mi tam mrksne další. Taky že jo, zas to obešel, mrskl další
razítko a já upaloval do brány. Myslel sem, že nejdřív vyjedu z
areálu a pak vyřídím papíry, ale když mě nechtěla závora
pustit ven, tak mi došlo, že nejdřív papíry a pak až ven.
Stejný problém měl i němec, co dovezl na návěsu dva tahače.
Tak naběhnu do kanclu, vybavím papíry a pomocí toho čtyřmístného
kódu se dostávám z přístavu. Rychle sviští do Německa, kde
„náhodou“ potkávám kamaráda, kterej v Brně špatně odbočil
a místo do Rumunska dojel do Belgie. Zas chvíli pokecáme a já
upaluju dolů směrem na Česko. Cestou mi píše kolega z firmy, co
jede s podvalem naproti, že před sebou mám štau, tak že mám
zavčas zastavit. Po vysilačce zjišťuju situaci a kolega jedoucí
dva kilometry předemnou obhlíží parkoviště a hledá nám nějaké
místa. Na třetím parkovišti je relativně volno. Po vysílačce
mě navede na parkoviště osobáku, ale jinam se opravdu nedá,
všude narvané. Je horko, tak beru vychlazené pivo a jdu za ním
povykládat. Chvíli tak remcáme a pak se kolega ptá, jestli si dám
uzenou polívku, že ji má dost. „Tak jestli máš dost, tak si
dám“. Vytáhne vařič, nějaké koření a jednu neoznačenou
půllitrovou flašku s neznámým průhleným pitivem. Když začal
povídat o tom, že je z Hradiště a jak je letos slabá úroda
švestek, už mi bylo jasné, co je ta neznámá průhledná flaška
zač. Polívka se ohřívala a kolega mi podal tu flašku. Zkoušel
sem se vymluvit, že alkohol nepiju, ale s flaškou piva v ruce má
výmluva neměla smysl. Tak sem koštl a nebyla špatná, slivovička.
Pojedli jsme polívku, kecáme dál a jestli prej dáme špekáčky.
No proč ne, já skočím pro pečivo a druhé pivo a hostina
pokračuje. Mezitím přišel slovenský kolega stojící opodál,
tak jsme zas všichni koštli, požrali špekáčky a pak už teda
řádně posilnění šli spát.
Rozlepil sem oči, koukám na telefon a
vidím, že sem o hodinu zaspal. No bóže. Razím na česko, kousek
před Rozvadovem sjíždím z dálnice na šoutku, ale šoutka
zavřená, tak se otočit a objet to jinou šoustkou. Cestou k malému
hraničnímu přechodu se domlouvám se strojníkem, kde ho a jeho
vyvážečku najdu. „Projedeš hranice, ujedeš kilometr lesem, pak
budeš mít napravo bordel, tam na tebe budou mávat holky, tak na ně
taky zamáváš, ujedeš ještě 50m a tam odbočíš doleva do lesa“
- takhle zněly instrukce. Cesta na hranice děsná šoutka, ale já
jakožto duší turista sem si tu úzkou klikaciti užíval z jedné
strany na druhou. Projel sem okolo bordelu, nikde nikdo, ale ta cesta
do lesa tam fakt byla, a už tam na mě i čekal ten strojník.
Popojedem kilometr do lesa a tam se na malé a křivé točně
otáčím. Točna tak křivá, až sem si šáskem tahače škrábl o
šasí podvalníku. Uslyšel sem cinknutí, tak sem to šel pro
jistotu omrknout a dobře sem udělal. Poté jsme naložili vyvážečku
vysokou bezmála 4,5m. Trasa naštudovaná, tak sem se skrz Šumavu
vydal k Plzni. Čas byl neúprosný a já musel dělat pauzu, tak sem
v Holýšově odbočil doleva a 11h sem prostál nejprve u kamaráda
a pak ve vedlejší firmě. Vám řeknu, že krom toho, že sem spal
hodinu, to byla snad nejpohodovější pauza, co byla. Bazén, pivo,
gril, fotbal, pizza. Jooo v Holýšově je vždycky dobře ;)
Odbyla půlnoc a já vystartoval. Ještě
v noci mi kolega z firmy dal školení, jak se s takovou výškou
projíždí přes pražské tunely aniž bych tunely zastavil. Kousek
před Prahou tedy žhavím telefon a volám na asi správu tunelů.
Na druhé straně od hlasu fajn člověk, zaznělo „mohu-li se
táhat, odkud kam jedete a jak jste vysokej?“ s usměvem na rtech
odpovídám a pozorně poslouchám instrukce, jak se před tunelama
zachovat, abych nespustil zbytečně alarm. Mile jsme se rozloučili
a já tak trochu doufal, že ikdyž byl pán velkej pohodář, že už
ho dnes neuslyším. Před tunely zpomaluju, aby mě auto neposkočilo
před měřícími čidly a neskočila na semaforu červená.
Bezproblémů sem projel oběma tunelama a fičel na OMV k
Poděbradům. Když tak přemýšlím, tak cestou domů tam vždy
zastavuju, jedno z posledních míst, kde se dá vždy udělat cestou
domů pauza a je jistota, že tam někde zastavím. Tak sem to tam
nechal stát v uličce vedle dvou kamionů a šel spát, na hodinku.
Za hodinu se probudím, oba dva pryč a já stojím uprostřed
průjezdu na parkoviště. Hehe, mizím na firmu, s papírama, a
posnídat už domů.
O víkendu proběhla na Dafu jedna z
větších změn, ale o tom a snad i něčem dalším příště...
Komentáře