Lajdákův červen...

Když sem byl poprvé ve Finsku, psal mi šéf do SMSky „pořádně si to tam prohlídni, asi se tam dlouho nepodíváme...“

Takže v pondělí odpoledne mířím na nakládku, ten samí stroj, co před měsícem, i na to stejné místo, čili Finsko, jak už jsem předtím naznačil. Naložím a protože tentokrát semnou pojede táta, upaluju domů, ať stihám večerníček.

Oba dva celé úterý pobíháme po zahradě a k večeru usedáme za volant a vyrážíme. V noci dálnice prázdné, tak krásně letíme až k Poděbradům. Než se stihneme vystřídat, přijede i kolega, tak cigárko, kafíčko a pokračujem. Okolo půlnoci na mě začínala působit únava. Dám energiťák, 3 rajčata zas sem chvíli fresh. 3h před odplutím přijíždíme do přístavu. Při čekání na odbavení klimbám za volantem a otec na vedlejší sedačce taktéž, noční cesta nám dala zabrat. V 8h buší šašek na dveře, že máme najet. Tak nahrknu na stejnou loď, jako minule, sbalím bágl a s protáhlým ksichtem šněruju do kajuty, do postele. Nezvdávám to jen tak lehko a jdeme se podívat ven, jak odplouváme z přístavu. Za půl hodiny jsme venku z příštavu, já to zas směřuju do kajuty, ale táta, že prej jdem do společenské místnosti čučet na telku, že spát se bude až v noci. Tak přepínám zběsile asi 20 programů 3x dokola než si všimnu, že do telky se zá připojit i můj notebook. Tak ho tam píchnu, pustím film, a pozorně koukám dobré 3 minuty, než tvrdě usnu. No a tak sem spal celé odpoledne, noc a kus druhého dne. Občas sem teda vstal a šel na jídlo, ale jen 3x denně.

Ve čtvrtek odpoledne sjíždíme z lodi a míříme na parkoviště před přístav. Naběhnu za první skupinkou řidičů, co postávají u tahače s dvěma návěsy, ti by mohli vědět, jak je to s povolením na nadměr, když sem tu měl minule problém. Vysvětlím, že sem o metr delší a o 20cm širši. Chvíli se dohadují mezi sebou ve finštině, tak mi z toho vyplývá, že ani oni o tom nemají jasno. Po dvou minutách se mě ptají, kam s tím jedu. Odvětí, že 70km od přístavu. Všichni se začnou smát, mávnou rukou a prej ten kousek nemám vůbec řešit. Tak neřešíme a ještě večer vyrážíme. A protože sem dobrodruh, tak nejedu ani jednou ze dvou cest, kterými sem už jel, ale jedeme třetí trasou, ať se aspoň podíváme. Za hodinu jsme na odpočívadle kilometr od vykládky a protože je ještě světlo a relativně teplo, jdeme se projít po okolí. Nejprve procházíme okolo letiště, okolo prolítají dvě letadla a pořád dokola přistávají a zase vzlétají. Za pár minut už nuda, ale v dáli slyšíme, jak někdo tůruje nějaké nabušené auto, tak skrz temný les jdeme za rámusem. Dva kiláky pryč, rachot ustal, tak nebylo kam jít. Okolo hlavní silnice se vracíme zpět ke kamionu. Opět z dálky slyším rámus, tentokrát od kamionu. Z poza kopečka se k nám řítí Volvo VN (čumákovka). S otevřenou hubou a telefonem v ruce dělám fotky, ale žádná se nepovedla. Borec z Volva mává a troubí, asi ho nefotí poprvé. Když jsme u auta, je stále brzo na spaní, tak míříme do vedlejšího lesa. S údivem pár metrů od hlavní silnice je uprostřed lesa motokrosová trať. No to je pecka, u nás nesmíme do lesa pomalu ani pěšky, ale tady se vesele můžou prohánět motorky. Dvě hodiny ještě čáráme po lese, ale pak rychlo do auta a spat.

 

 

Ráno v devět vyrážíme na ten poslední naložený kilometr. Na vykládce, tedy zahradě rodinného domu, tentokrát nikde nikdo, kdo by převzal mašinu. Zkouším zvonit na zvonek u domku, ale taky nic. Na zemi se akorát válí balík od PPLky či co, a na tom balíku je číslo na toho chlápka, co si má převzít tu mašinu. Opisuju číslo do telefonu a píšu mu SMS, jakože už jsme tady. Za půl hodiny mi chlápek volá a povídá, že je 200km severně, takže máme buďto 3h počkat a nebo to složit vedle toho černého Volva. Tak shodíme mašinu a čtvrtou cestou se vracíme zpět. Cestou vidím v mapě jakési jezero, tak naviguju tátu tam k té vodě. Parkujeme kamion vedle domova důchodců a jdem se kousek projít. Pár fotek od jezírka, pochytáme trochu bronzu na jinak bílé tváře a jedeme dál, už do přístavu. Vybavíme vstup do přístavu a na první pokus projíždíme vstupní branou. Po 6h čekání najíždíme my a kamion se španělskou SPZ. Ještě před vyplutím se seznamujem s jeho řidičem, ale protože je skoro půlnoc, mizíme spát.

 

 

 

Cesta lodí zas ta samá písnička. Já hodně spal, trochu míň žral a také si vykládal s tím řidičem. Posléze sem se mimo jiné dozvěděl, že to není španěl, ale rumun jezdící ve španělské firmě. V neděli ráno sjedeme z lodi do přístavu a protože je docela časné dopoledne, taháme z kastlu piva, podarujeme rumuna a ještě pár hodin kecáme. To, co sem se dozvěděl, mě docela vyrazilo dech. Jen tak ve zkratkách... kamionem jezdí 2 roky... předtím dělal truhláře... jezdí na turnusy, na šílené turnusy... má na výběr ze dvou turnusů, buď 6 měsíců, nebo 1 rok... znovu si přečtěte předchozí větu... to je šílené... auta sice na španělských číslech, ale všichni řidiči jsou rumuni... ale ty vole, být v autě 6 měsíců nebo rok, to je pro mě nepředstavitelné... už takhle těžko snáším, že se vracím v sobotu, natož se vrátit v sobotu za půl roku... nadruhou stranu s penězma je na tom líp, má za měsíc skoro 2x víc, než já... a taky pochválil české pivo, prej dobrota... každopádně v dopravě se dá potkat mnoho zajímavých lidí, další cenná zkušenost...

Pár hodin pospíme a ve 22h v neděli vyrážíme k domovu. Po dvou hodinách se střídáme, za další dvě hodiny znovu. Místo toho, abych jel opět další dvě hodiny, tak sem jel rovnou skoro čtyři a půl, nějak se mi nechtělo spát, v noci sem ani nemrkl. Na hodinu sem půjčil volant tátovi a pak zas upaloval já, přes Lébau a Liberec. Poslední část cesty byla na tátovi a tradičně jsme se jako na konci každého výletu stavili na koleno U Tety na Hřebči. Pak rychle na plac a domů.

Zbytek týdne volno...

Další týden, ráno převést mašinu z výrobny na expedici, celý jeden kilometr. Rozdělám ten cirkus, rozjedu se s mašinou a z druhé strany jde vedle mašiny borec se štětečkem a zakrývá drobné nečistoty. Nahrknu na podval a borec dosáhne maximálne na pásy, tak se otočí a jde pryč. Zavážu, ujedu kilometr, zas to odvážu, shodím a upaluju do Olomouce na garančku. Hodinu posedím, hrknu z autem přes halu, dostanu dvě razítka a fičím naproti přes ulici pro nějaké náhradní díly pro kolegův návěs. Ať nejedu domů poprázdnu, po cestě ještě nakládám nakladač. Když ho vážu retězy, ptá se mě strojník, kam s tím plánuju jet, že to tak vážu. No tady 20km, kousek za les. Škrábe se za uchem a povídá, že sem první, kdo na tuhle vzdálenost váže stroj. No jo, blbec poctivá. Tak to dodělám a razím. Hlavní cesta rozkopaná bagry, tak si to šinu šoustkou a protože mám uvázáno, nemám strach, že ten bagr někde ztratím. Dorazím na vykládku, do servisu, je okolo třetí odpoledne, ale nikdo nikam nekvaltuje, tak ani já. V klidu vše pouklízím, mechoš nadrhkne nakladač a něco mi tu nehraje. Strašně tu něco smrdí. Obíhám okolo podvalu, ale ne, brzdy smrdí jinak, ty to nejsou. Povídám mechanikovi,že mu asi trochu smrdí nakladač. Prejže né trochu, ale hodně, je chycenej motor. Ajooo, už slyším, jak to pleská, jak tam ty ventily drkotaj o válce. Vyvětrám kabinu a jedu dom.

Zbytek týdne držím bedlivě pohotovost a telefon nespustím z očí! Pokud teda zrovna nejsem potopenej v bazénu, to maj pak všichni smůlu. Do pátku už nezazvonil, tak sem vzal auto dom, je co dělat.

Dovezu auto domů, vše v garáží pečlivě nachystám, ať mě pak nezdrží nějakej zádrhel. Než stihnu začít, objeví se vedle auta mamka, jestli si prý může na chvíli lehnout do kabiny, že v kamionu už dlouho nebyla. Tak jako, chci vrtat do clony a budu dělat rámus, ale jestli to neruší. Prej ne. Tak hodinu vrtám, pak občas klepnu klíček nebo šrobouvákem do okna nebo plechové kabiny, ale šípková růženka spí nerušeně dál. Až když už mám vše namontované a uklizené, tak máma vyleze, pochválí pohodlnou postel a klidné spaní a odchází. Nevěřícně kroutím hlavou a jdu tahat drátky. Pokračuju i druhý den, v úmyslu bylo spojit májaky s dálkovými světly, ať to hezky vypadá, ale podařilo se mi jen odpálit pojistku, kterou sem 2h nemohl najít. Nakonec se vše krásně rozsvítilo, krom těch majáku na sepnutí dálkový světel. To musím ještě doladit, nejlépe, kdyby to četl nějaký zkušený elektrikář ;)

V pondělí ráno naberu kamaráda na vlakovém nádraží a upalujem na firmu pro podval. Na place se poflakoval i kolega, tak sem si ve svém napnutém rozvrhnu našel skulinu a zašli jsme na kafe, moc sem toho o víkendu nenaspal... Poprázdnu burácíme k Blansku, pro harvestor, který sem tu skládal dva měsíce zpátky. Pešek byl, že naložit sem si to musel sám. Půl hodiny jsme po podniku hledali klíče, pak krátká instruktáž po telefonu od mechanika a mohl sem se ukázat. (opět díky taťkovi, který mě ve dvanácti letech naučil dělat s hydraulickou rukou na lesovozu) Nahrkl sem na podval a čekala mě ta težší část, složit rameno do nějaké rozumné výšky, ať někde nesundám most jak jiný řidič podvalu v Nové Pace, jak jste už určitě viděli video na fejsbuku. 10 minut laborování a pak sem si vzpomněl, že jsme tu ruku minule skládali trochu jinak, tak za dvě minuty hotovo. Letíme zpět, na vykládce to složí mechanik a my s kamarádem se přesunujeme na speciální přepravu sovětského kombajnu. Přijeli jsme na místo, ale šíleně pršelo a už sem si všiml, že zemědělci v dešti nedělaj. Tak jsme prostě seděli v kabině a čekali, až přestane pršet. Za 20 minut leze slunko a my začínáme nakládat. Moje první přeprava kombajnu, tak pořádně nevím co a jak. Naštěstí kombajnér a jeho otec jsou zkušení chlapi a jen tak se ničeho nebojí, tak trochu zařičí plechy kombajnu, kombajnér setře pot z čela a máme naloženo. Kombajn skoro o metr širší, než podval, tak trochu se strachem jedeme na vykládku. Kupodivu všichni velcí poslušně uhývaj, autobusák sjíždí skoro do příkopy a bliká z dálky, že mám volnou cestu, to samé i kolega s frigem v lesíku opodál. V nedalekém JZD kombajn skládáme. Kombajnér před vykládkou trochu nervózní, ale protože kombajnu při nakládce odešli brzdy, tak vykládka byla velice rychlá, sotva sem stihl před rozjetým sovětem uskočit. Krom trochu sedřené barvy na spodku lišty žádné škody nebyly, tak jsme se pochválili a jedeme zpět. Po cestě ještě potkávám kolegovo auto, tak pár fotek, vyhodím kamaráda na nádraží, odpojím podval ve vedlejším družstvě a konečně domů.

Ráno jedu pro podval, měl sem vést drtič z družstva, ale protože pršelo, nic se nepoveze a já táhnu podval na firmu. Že mě to ani u těch družstevníku už nepřekvapuje. No co, tak zas dom.

Další den mě šéf udržuje od rána v pohotovosti, prej dnes budem nakládat. Na oběd se jedu podívat na firmu, jak horká ta pohotovost teda je a nakonec sem odjel do pneuservisu pro nové gumy na podval. Gumař povídá, že to bude půl hodiny trvat, že zatím můžu skočit na pumpu na oběd. To neměl říkat. Dal sem si řízek s bramborovým salátem a vanilkovou zmrzlinu navrch. Neuvěříte, jak těch 200m zpět k autu bylo náročných. V půlce sem si musel dát na lavečce přestávku. Do kabiny sem se sotva vyškrábal, ale po průjezdu Olomoucí mi zas slehlo. Najel sem na nakládku, tam mi řekli, že mašina bude až asi večer. Po konzultaci se šéfem odpojuju podval a mizím dom.

Ráno to obvolávám, jak je mašina na tom, no nakládal sem v 18h večer. Před nakládkou ještě do Tesca, dokud je čas, ale pak rychle naložit a fííí do Německa k Lipsku. No kam chcete v tuto dobu jet? Dojel sem 200km k vykládce, ale bylo 3h ráno, tak sem hledal místo na spaní. Měl sem štěstí, sice na pumpě před stojany plno, ale v řadách se nějaké místo našlo, jen bylo potřeba projet celé parkoviště až na výjezd a odtamtud couvat přes celé parkoviště zase zpět. Ještě že v noci není provoz.

Okolo poledne vstávám a fičím na vykládku. Předtím se nastudoval cestu na vykládku jak v mapě na pc, tak i v navigaci, tak mě zákazová značka pro kamiony na jedné malé šoutce nezaskočila. Do vesnice tedy mířím druhou cestou. K zamyšlení je, že adresu sice mám, ale mám jen ulici, bez čísla popisného. Na dané ulici dlouhé 100m naběhnu na jediný statek který tam je a táži se, kam jim to mám složit. Prý je to omyl a pán mi v němčině začal vysvětlovat, že se mám po té cestě vrátit a u těch balíků nalevo mám odbočit doprava. Tak se vracím a u balíků koukám doleva, kde vede do prudkého kopce prašná polňačka. No jasny, děda si ze mě dělá prdel a já se v pátek zakopu někde uprostřed polí. Na dodacím listu je číslo na zákazníka, ale němcům nerad volám, neumí anglicky. Nebylo zbytí, tak sem v němčině složit větu jakože „mám pro vás stroj, stojím na té a té ulici a přijeďte si pro mě“. Posvačil sem, udělal pár fotek a už to byli páprdi. Dědové okolo 70ti let povídaj, že mám jet za něma, na tu šoutku. Ptám se, jestli to je cesta pro kamiony a prej „Jaaaaa ja, gut strasse“. Tak vyrazím za něma. Ve čtvrtce kopce začne Daf poskakovat, tak vypnu kontrolu prokluzu, cvaknu manuál a drobně pohrabkávám. V půli kopce další krize, tak zapínám uzávěrku diferenciálu a pevně svírám volant. 10m od horizontu už skoro stojím, no krve by se ve mně nedořezal. Už sem si představoval, jak ten kilometr couvá dolů. Lehounce palcem nohy přidržuju plyn a díky mé opatrnosti se tak tak dostávám na asfaltovou cestu, kde se už Daf trochu chytá. Sotva se rozjedu, odbočuju zase na úzkou polňačku. Ta není do velkého kopce, ale zase je úzká a kola hrabou po mokré trávě. To sem zvládl už s větším klidem. Za 300m jsme konečně na místě. V zemi vykopaná dírá, okolo 4 hromady štěrku a trubky tomu říkaj lom. Největší kamion, co tu kdy byl, bylo toho dědu jeho Kia nebo co to bylo. Hrknu mašinou dolů a děda mi ukazuje, kam mám mašinu zaparkovat, cca 50m vzdušnou čarou, ale 300m po polňačce. Vracím mu do ruky ovladač, vysvětlím funkci dvou tlačítek a dojeď si tam s tím sám. Otočím se na podpatku a valím zpět. Když se vrátím na dálnici, vzpomínám, v kterých místech sem předtím potkal velkou štau (kolona). Na mapě sem našel starou cestu, tak sem na poslední chvíli sjel na ní, v dáli už šla vidět kolona. Objel sem 12km dlouhou kolonu, vrátíl se na dálnici a dál pokračoval jako pán. Tedy jen chvíli, začlo se stmívat, čili čas spát.

V sobotu ráno prásknu do koní, rajče a energiťák do huby a před obědem už se válím doma u bazénu.

V pondělí po obědě na firmu, poladím papíry, dám kafe, potrápím vedoucího psíky a pak teda jedu naložit. Potkávám tam kolegu z jiné firmy, co jede na stejnou vykládku, čili do Belgického přístavu. Ten tu už čeká 4h na svůj stroj. Já si naložím a čekám na povel od vedoucí expedice k odjezdu. Ten nepříchází, tak jdu pomoc kolegovi naložit jeho stroj, ten už nakládat může. V půli slečna z expedice svolí k odjezdu, tak jedu natankovat a ke Svitavám, stojí tu kolega a kamarád. Povykládám, dám další kafe, udělám pauzu a zas to hrnu, není čas na nějaké velké koketování. V Hradci mě dojel nějaký kamion se dřevem, nejsem si jistý, jestli stará Scania nebo polský Jelz, každopádně v této době docela rarita. Plánoval sem někde si nakoupit, protože odpoledne sem to nestihl a myslel sem, že ještě stihnu nějakej Lidl před Prahou nebo tak. Pak mě napadlo, že Tesco v Plzni má nonstop. Tak hrnu za Tesco, nakoupím nezbytnosti na týdenní cestu a mažu na Rozvadov. Tam sem potkal bývalého spolužáka a nynějšího kinderkolegu s dodávkou, tak já požvejkal burger z Mekáče, on cigaretku a jeli jsme dál. Ve 3 ráno, stejně jak minulý týden, couvám přes celé parkoviště do volného fochu.

V poledne vyrážím, u Němců samá štau, tak to moc nešlo. Při pauze vedro až hnus, tak sem vytáhl vařič a „poobědval“ na podvalu. Zároveň sem i z venku umyl přední okno tak, že proti slunci nešlo vůbec vidět ven. Tak na dalším parkovišti pokus číslo dva, který byl úspěšnější. Celej den byl opožděnej, nestíhal sem dojet tam, kam sem chtěl, tak sem to zabalil na hranicích s Holandskem. Nejdřív sem vydatně povečeřel Heineken s Pribináčkem (viz foto) a při nasávání večerní atmosféry mě vyrušil rumun, který hledal místo na parkování. Místo si vybral dobré, v cestě stál němec-debil. Postavil sem 3 metry od sloupu, který měl ale metrovou podstavu. Těžko se to vysvětluje, ale půl autem se muselo vyjet na tu 20cm vysokou podstavu a ten debil si ani nemohl sklopit zrcátko, natož couvnout 10m aby se sloup mohl pohodlně objíždět. Tak sem mu ukázal, ať není zbytečná škoda, rumun poděkoval a já šel zpět k autu. Než sem tam došel, slovák s kontejnerem se jal couvat za rumunem. Tak mu taky ukazuju, ale jeho Scania je příliš nízká, tak se vracím na podval pro kus dřeva, ať si tu novotu hned neškrábne. Bezpečně po 20 minutách parkuje, já mávám a odcházím. Slovák skáče z kabiny a že mám ještě počkat. Vytáhl z kastlíku plechovku belgického piva, poděkoval a začal povídat. Nejprve sem si pivo schoval do kapsy, ale když sem viděl, co všechno má na srdci, tak sem to pivo otevřel a pomalu upíjel. Znovu vypíchnu jen pár zajímavostí... slovák tahá kontejnery z B a NL přístavů po Německu... jezdí na turnusy, momentálně šestý týden v autě... prej okolo 2000 eur na výplatu... jejich firma má 4 kontejnerové šáska a 14 tahačů, co přetahují návěsy po Německu, také na turnusy... já sem na tyhle turnusové firmy vysazený, je to nemorální, tak dlouho žít v kabině za tyhle peníze a ještě to není zrovna ideální pro ostatní firmy, když práci, co si mají vozit německé firmy za německé peníze, jezdí české a slovenské firmy za neměcké peníze a čeští a slovenští řidiči za české a slovenské peníze... prostě všechno špatně, ale už se nedivím, proč je ta doprava tam, kde je...

Ráno vystřelím z hranic a po hodině dojedu do další štau. Už mě to ani nepřekvapuje. V koloně mě pomalu v levém pruhu dojíždí povědomá dodávka, kterou používají místní servisáci „našich“ strojů. Když je borec vedle mě, smějeme se a máváme na sebe jak malá děcka, no hned bylo to ráno veselejší. I Antwerpy sem proskákal. Kousek před přístavem mě v protisměru míjí kolega, co semnou v pondělí nakládal. Tedy jeho auto, kluci se po cestě vystřídali na firemním place, tak mě stihl i předjet. Dolítnu do přístavu, na jiné molo, než se normálně jezdí. V kanclu vybavím papíry a jedu k závoře. Náááhodou si na přiloženém papíru všímám, že na závoru je potřeba čtyřmístný pin, který je napsaný nahoře v záhlaví. Naklapu kód, závora se zvedá a podle mapy přijedu až na místo označené jako „heavy machines“. Rozdělám podval a čekám na pokyn, kam to mám složit. Vidím tu postavený stroj, co před chvíli přivezl kolega, ale radši si nechám poradit. Za 15 minut dorazil borec a prej to mám hodit kam chci, že za chvíli přijede. Seskočím s mašinou do řady a poklidím nájezdy a řetězy. Borec dojel, obešel mašinu, jakože kontrola, mrskl na papír razítko a že mám počkat na dalšího borce, že mi tam mrksne další. Taky že jo, zas to obešel, mrskl další razítko a já upaloval do brány. Myslel sem, že nejdřív vyjedu z areálu a pak vyřídím papíry, ale když mě nechtěla závora pustit ven, tak mi došlo, že nejdřív papíry a pak až ven. Stejný problém měl i němec, co dovezl na návěsu dva tahače. Tak naběhnu do kanclu, vybavím papíry a pomocí toho čtyřmístného kódu se dostávám z přístavu. Rychle sviští do Německa, kde „náhodou“ potkávám kamaráda, kterej v Brně špatně odbočil a místo do Rumunska dojel do Belgie. Zas chvíli pokecáme a já upaluju dolů směrem na Česko. Cestou mi píše kolega z firmy, co jede s podvalem naproti, že před sebou mám štau, tak že mám zavčas zastavit. Po vysilačce zjišťuju situaci a kolega jedoucí dva kilometry předemnou obhlíží parkoviště a hledá nám nějaké místa. Na třetím parkovišti je relativně volno. Po vysílačce mě navede na parkoviště osobáku, ale jinam se opravdu nedá, všude narvané. Je horko, tak beru vychlazené pivo a jdu za ním povykládat. Chvíli tak remcáme a pak se kolega ptá, jestli si dám uzenou polívku, že ji má dost. „Tak jestli máš dost, tak si dám“. Vytáhne vařič, nějaké koření a jednu neoznačenou půllitrovou flašku s neznámým průhleným pitivem. Když začal povídat o tom, že je z Hradiště a jak je letos slabá úroda švestek, už mi bylo jasné, co je ta neznámá průhledná flaška zač. Polívka se ohřívala a kolega mi podal tu flašku. Zkoušel sem se vymluvit, že alkohol nepiju, ale s flaškou piva v ruce má výmluva neměla smysl. Tak sem koštl a nebyla špatná, slivovička. Pojedli jsme polívku, kecáme dál a jestli prej dáme špekáčky. No proč ne, já skočím pro pečivo a druhé pivo a hostina pokračuje. Mezitím přišel slovenský kolega stojící opodál, tak jsme zas všichni koštli, požrali špekáčky a pak už teda řádně posilnění šli spát.

Rozlepil sem oči, koukám na telefon a vidím, že sem o hodinu zaspal. No bóže. Razím na česko, kousek před Rozvadovem sjíždím z dálnice na šoutku, ale šoutka zavřená, tak se otočit a objet to jinou šoustkou. Cestou k malému hraničnímu přechodu se domlouvám se strojníkem, kde ho a jeho vyvážečku najdu. „Projedeš hranice, ujedeš kilometr lesem, pak budeš mít napravo bordel, tam na tebe budou mávat holky, tak na ně taky zamáváš, ujedeš ještě 50m a tam odbočíš doleva do lesa“ - takhle zněly instrukce. Cesta na hranice děsná šoutka, ale já jakožto duší turista sem si tu úzkou klikaciti užíval z jedné strany na druhou. Projel sem okolo bordelu, nikde nikdo, ale ta cesta do lesa tam fakt byla, a už tam na mě i čekal ten strojník. Popojedem kilometr do lesa a tam se na malé a křivé točně otáčím. Točna tak křivá, až sem si šáskem tahače škrábl o šasí podvalníku. Uslyšel sem cinknutí, tak sem to šel pro jistotu omrknout a dobře sem udělal. Poté jsme naložili vyvážečku vysokou bezmála 4,5m. Trasa naštudovaná, tak sem se skrz Šumavu vydal k Plzni. Čas byl neúprosný a já musel dělat pauzu, tak sem v Holýšově odbočil doleva a 11h sem prostál nejprve u kamaráda a pak ve vedlejší firmě. Vám řeknu, že krom toho, že sem spal hodinu, to byla snad nejpohodovější pauza, co byla. Bazén, pivo, gril, fotbal, pizza. Jooo v Holýšově je vždycky dobře ;)

Odbyla půlnoc a já vystartoval. Ještě v noci mi kolega z firmy dal školení, jak se s takovou výškou projíždí přes pražské tunely aniž bych tunely zastavil. Kousek před Prahou tedy žhavím telefon a volám na asi správu tunelů. Na druhé straně od hlasu fajn člověk, zaznělo „mohu-li se táhat, odkud kam jedete a jak jste vysokej?“ s usměvem na rtech odpovídám a pozorně poslouchám instrukce, jak se před tunelama zachovat, abych nespustil zbytečně alarm. Mile jsme se rozloučili a já tak trochu doufal, že ikdyž byl pán velkej pohodář, že už ho dnes neuslyším. Před tunely zpomaluju, aby mě auto neposkočilo před měřícími čidly a neskočila na semaforu červená. Bezproblémů sem projel oběma tunelama a fičel na OMV k Poděbradům. Když tak přemýšlím, tak cestou domů tam vždy zastavuju, jedno z posledních míst, kde se dá vždy udělat cestou domů pauza a je jistota, že tam někde zastavím. Tak sem to tam nechal stát v uličce vedle dvou kamionů a šel spát, na hodinku. Za hodinu se probudím, oba dva pryč a já stojím uprostřed průjezdu na parkoviště. Hehe, mizím na firmu, s papírama, a posnídat už domů.

O víkendu proběhla na Dafu jedna z větších změn, ale o tom a snad i něčem dalším příště...