Leteckej týden...
V pondělí chvíli po obědě usedám
v kanceláři a dozvídám se o práci na následující 2 dny. Do
ruky dostávám časový harmonogram nakládky, podle kterého mám
být ve 13h v Olomouci v muzeu letadel. Letmým pohledem omrknu
hodiny když vidím, že je za 10 minut jedna hodina, je mi jasné,
že asi nejspíš budu mít nějakou minut zpoždění. O půl druhé
sem na Olomouckém letišti. Projedu ho křížem krážem, ale naše
dva kamiony, které tu už mají být, nevidím. Volám kolegovi a
prej sem o vjezd vedle, než mám být. Tak na druhý pokus sem
správně. Podle harmonogramu má být jeden kolega už dávno pryč
a druhý má být skoro naložený. Udiveně proto koukám, když je
z poloviny naložený teprve první kolega. Po dvou hodinách
naložený první kamion, hromada křídel, nějakej trup, no monti
systém pro dospělé. První kamion odjíždí a kluci z muzea se
vrhají na druhý. Dotáhli si k návěsu „čmeláka“ a začali
jej rozebírat. Nejvyšší mechoš z muzea mě udivil tím, že
dokázal při práci přemýšlet. Nejdřív se všichni mechanici
sešli u letadla, nejvyšší prozradil plán, jak a kde letadlo
rozdělat a jak jej naložit na návěs, přičemž na konec pronesl
„říkám to dobře nebo melu blbosti a má někdo lepší nápad?“.
Skoro vždy měl nejlepší nápady, jen u nakládky do plachty sem
mu občas já s kolegou dávali naše rady, jak by to bylo lepší a
jednodušší. Nejvyšší si rád nechal poradit a tak to šlo od
ruky. Sice to šlo od ruky, ale stejně čas strašně chvátal.
Nejvyšší po pár hodinách zmizl pro dítě do školky, tak byl
čas na prohlídku muzea. Ač mě teda letadla moc nezajímají,
prohlídku muzea s odborným výkladem se odmítnou nemohl a ani sem
nechtěl. Nejvíc mě zaujal opodál stojící tank, tak sem se
zeptal, jestli bych do něj mohl vlíst. Prejže není problém, ale
určitě se zašpiním. No bóže, špína se vypere, ale kdy zas
budu mít možnost sedět v tanku? Úzkým poklopem vklouznu do
tanku, ale jen do půl těla, pak už se musím všelijak zohýbat,
abych se vešel na sedačku řidiče. Když usednu, stejně mi půl
hlavy čouhá nad poklop, a to mám jen něco málo přes 180cm.
Přesunuju se na velitelské místo, ale není to o moc lepší. Na
místo střelce se ani nedokážu nacpat. Dovnitř sem se dostal, ale
kudy ven? Tady ruka zamotaná v jakési páce, támhle noha zamotaná
pod sedačkou, no byl sem radostí bez sebe, že sem po 10ti minutách
stál venku. Přidělit mi na vojně takovej tank, tak dám výpověď
a jdu jezdit jinam. V tu chvíli se ve vratech objevil nejvyšší a
zas se jde makat. Po 6ti hodinách čekání najíždím s podvalem a
chystám se na nakládku MiGu 21. Letoun nemá motor a křídla jsou
také demontované, čili ideálně připraven na přepravu. Jediná
potíž je, že prej nemám na podvalu naviják. Nejsme žádní
žabaři a s pomocí dvou kurtů, řetězu a desty vytváříme
provizorní naviják. Nakládka probíhá už po tmě, ale jelikož
jsme zkušení chlapci, za 7h máme naložený jak MiG, tak i křídla
a další prkotiny, které vezl kolega pod plachtou. Celý den mě
uhání paní ze spedice a prý ji mám dát vědět, až budem
naloženi. Tak ji teda ve 2h ráno volám, že máme naloženo. Je
radostí bez sebe. A my také, po 14h dlouhém výkonu jdeme spát.
Ráno mi v 7h zvoní telefon, slečna
ze spedice volá. Ignoruju to. Za 20 minut znova. Za 15 minut opět.
Čtvrtý telefonát beru a ptám se, copak je potřeba řešit tak
brzo ráno. Že prý, za jak dlouho budeme v té Praze. „Milá
paní, za 2h vyrážíme po pauze z Olomouce a v Praze budem okolo
17-18h“. Na druhé straně sluchátka chvíle ticha. „Takže vy
jste ještě nevyjeli?“ „ne, nestihli jsme to“ … No dobry,
paní měla o čem přemýšlet a já taky, protože už sem
nezabral. Kolega udělal kafe, tak jsme posnídali, zkontrolovali
náklad a chvíli po desáté jsme vyrazili. Sotva najedu u Olomouce
na dálnici, tak vedle mě projíždějící dodávka troubí. Když
je na úrovní mé kabiny, borec zvedá palec nahoru, pokyne rukou a
s úsměvem uhání pryč. Heh, pobavil mě. Mohelničák po dlouhé
době upaluju nahoru 80kmh, to se mi už dlouho nestalo, většinou
sem rád, že jedu 30. S drobným zdržením u Litomyšle dolítnem
až na Poděbrady, tam dáme oběd a pokračujem vstříc zacpané
Praze. Jiný kolega před chvílí volal, že z Ruzyně na Počernice
(cca 60km) jede necelé 4h. No to potěš koště, nechce se mi
skákat přes Prahu. Naštěstí Prahou projíždíme bez většího
zdržení a okolo 16h parkujeme u OC šestka poblíž letiště. Já
dostal příkaz odstavit auto bokem a vykládka prý proběhne až ve
21h, kdy už je OC uzavřené a na silnici není žádný provoz.
Kolega je složený během hodiny a mizí na jinou nakládku. Já ze
střechy baráku čučím, jak okolo lítaj letadla. Takovej rámus
všude, zlatá vesnice, kde ve vzduchu dělaj kravál maximálně tak
špačci. Volný čas zabíjím prací okolo auta. Čistím světla,
motám kurty, maluju nápisy na kolech. Občas někdo obejde auto s
foťákem. Jen ty fotky nikde nemůžu najít, jen dvě se ke mně
dostaly. Nastala devátá hodina a začal šrumec. Zbývá mi dvě a
půl hodiny výkonu, tak poďme máknout. Opatrně a přesto rychle
dostáváme MiG na pevnou zem, já zaparkuju auto, pouklízím kurty
a jdu konečně spát.
V 7h mě budí budík. Na firemním
telefonu SMS, píše paní ze spedice „dobré ráno, jak jste na
tom?“ . Lezu ven z auta a vidím, že MiG stojí tam, kde jsme jej
včera složili, avšak už má křídla i podvozek, zbývá jej
pouze přemístit pár desítek metrů na své místo. Posnídám
tatranku, nasadím rukavice, žduchnu do MiGu a... a nic... tak jej
připojíme za destu a během pár minut je tam, kde má být.
Poděkuju pánům za spolupráci a za účast na zajimavé přepravě
a uháním na druhou stranu Prahy. Volám paní na spedici a vysvětluju situace. Ona povídá něco v tom smyslu, že mi měla strach zavolat, aby mě zase nevbudila. Povídám "to máte oprávněně ten strach, já ještě spal a nemám radost z toho, když mě někdo vzbudí". Nakonec jsme se tomu zasmáli a rozloučili se. Už včera sem konzultoval adresu
vykládky s jedním místním, tak i díky jeho radám a také tomu,
že sem o ulici vedle chvíli bydlel, tak nacházím nakládku mezi
paneláky bez větších problémů. Zastavuju před policejní
stanicí, kde na mě čeká „vedoucí zájezdu“. Ukázal mi, že
budu nakládat támhle tu elektrocentrálu, ale že máme problém,
protože domluvený traktor, který tu prý měl být, tu není.
Chvíli zkouším pánům policejním mechanikům poradit, jak by se
to dalo udělat i bez traktoru, ale všichni jsou posraní až za
ušima a po delším rozhovoru radši mizí v dílně. Navrhl jsem,
že z kopečka zaháčíme 2t těžkou centrálu za policejní
oktávku a ta jej pomalu sveze z lehkého kopečka dolů na silnici,
cca 10m. Že prej to je nebezpečné a kdesi cosi. Marně se je
snažím přesvědčit, že stejnětak sem já skládal svým Dafem
autobus RTO a nebo že jsme tak včera nakládali a skládali MiG. S
vedoucím obíháme dvě okolní stavby a sháníme nějakou destu či
traktror, kterej by nám vytrhl trn z paty, avšak bez úspěchu. Já
rezignuju, na Pražské povahy nemám páky a koneckonců, já sem
řidič, čili nakládka a vykládka není můj problém, ještě k
tomu, když tu měl být k dispozici traktor. Po půl hodině se v
dáli objevuje traktor a já jeho příjezd odslavuji lokem mléka.
Borec zacvakne centrálu, dotáhne ji k podvalu a snaží se na něj
zacouvat. Když se mu po metru zamotaj ruce, odpojujem od něj
centrálu a k podvalu ji tlačíme rukama. Borec mezitím otočil
traktor a popředu nám vyždouchl centrálu na podval. Tam už jsme
jej zase odpojili a ruka dostrkali na potřebné místo. Nahodím 4
řetězy, chvíli povykládám s vedoucím a pak konečně opouštím
Prahu a mířím zase tím správným směrem. Až do Litomyšle zase
letím jako pán, v Litomyšli prozměnu stojím jak trubka. A nejen
já, ale všichni mířící na Moravu. Auta v protisměru jezdí
jedno za druhým, ale my už 20 minut stojíme. Do vysílačky nadává
jeden řidič přes druhého, no já jen bezmocně koukám okolo sebe
a doufám, že se snad do večera dostanu domů. Kolona se rozjela a
já okolo 16h stavím na farmě poblíž Litovle. Přišel zamnou sám
majitel a jestli bych prý mohl počkat cca 15 minut na traktor, než
přijede z pole. Jasně, že můžu. Dyť je vedro jak prase a já
budu rád, že za těch 15 minut sundám ty řetězy. Zatímco já
chystám podval, majitel povídá, jak to na této farmě funguje, co
všechno vyrábí a že tu mají i svůj vlastní obchod. Zahazuju
řetězy, beru peněženku a jdu nakoupit pár jogurtů, když to
tady maj tak zdravé, na rozdíl od jogurtů z velkovýroby. (ale na
mlíko sem sakra zapomněl). Lednička narvaná do plna a traktor
pobrukuje za podvalem. S majitelem jej navádíme nahoru, avšak
pilot je trochu nesvůj a když mu traktor prohrábl na nájezdech,
tak málem sklouzl bokem dolů. To by byla bouda jak víno. Na druhý
pokus a s uzávěrkou přední nápravy je traktor nahoře. Cvaknem
mu centrálu, pilot naladí nějakou rychlost dopředu a pomalu sjede
z podvalu a valí kamsi pryč. Já pobalím věci a sunu se do
kabiny. Majitel mi ještě nese pozvánku na den otevřených dvěří,
čili místní čtenáři, dne 20.6 se na farmě v Novém Dvoře
(poblíž Červenky směrem na Královou) koná den otevřených
dveří, bude tam k prohlédnutí celá farma, posezení, něco k
snědku a vypití a také ukázka výroby mléka, kapela, dětský
hrad a tak dále. Udělám pár fotek s kravkama a jedu domů.
Ráno na osmou do práce, v devět sem
na nakládce. Skrz úzký průjezd couvám do ještě úzčích vrat.
Naloží mi holý rám drtiče, tak jej zabezpečím a hrčím o
kilometr vedle na vykládku. Velká cesta mi shodí rám, popojedu
kilometr zpět a naložím si drtič. Pak poklusem na firmu a domů.
Večer balím do auta spolu se svačinou ještě tátu a vydáváme
se na pracovní výlet. Vada na kráse je taková, že oba jsme
vstávali v 8 ráno a teď ve 21h večer máme před sebou dalších
14h práce. Začnem z ostra a střídáme po 3h. Čím víc je hodin,
tím jsme unavenější a střídáme po dvou hodinách. V německu
na dálnici potkávám pár známých, ale sem tak znaven, že ani
nevidím oranžovo-žlutě svítící Scanii svítící v protisměru.
Když se blížíme k vykládce, mám trochu obavy, abych to našel.
V papírech mám napsané něco jako „air park“ a jakože poblíž
letiště u Baden-Badenu, ale že by byla výstava stavebních strojů
na letišti? Sjedu z dálnice a po dvou kilometrech si otec všímá
první značky, která nás směřuje k místu konání výstavy. O
pár set metrů další dvě značky. O kilometr dál, před
křižovatkou, snad 6 značek. Aj blbej by sem vpohodě trefil. Tak
jsme na place, nikde nikdo, jen my tu máme jednu mašinu a
konkurence asi 4 třídiče, jinak ještě nic. Koordinátor mi
ukáže, kam složit, tak mu to tam složím a uháníme zpět. První
tři parkoviště plné, tak se chytáme až na čtvrtém. Je 11h
dopoledne a my začínáme dělat pauzu. Vypnu motor, otevřu okna a
jdem si lehnout. Za hodinu se v kabině udělalo teplo a za další
hodinu se udělalo už nesnesitelno. Nedá se svítit, startuju motor
a nechávám jej klepat dalších 7h, ať si klima mákne a my se
trochu vyspíme.
Pomohlo to, v 19h vstáváme, pijem
kotlík kafe a o hodinu později vyrážíme. Páteční Německo
projíždíme už po tmě, čili bez zdržení. Zastavujem až v
Nýřanech, na kávu, kolu a gulášovou polévku. O půl třetí
ráno ideální snídaně. Já už po několikáté zalehnu a budím
se až na Poděbradech. Do jedné ruky volant, do druhé energy drink
a hybaj domů. V 7 odstavujem auto na place a jedem domů. A protože
já sem ještě malé děcko, jdu si po druhé snídani lehnout a do
oběda spím, ať sem po zbytek dne použitelnej.
Komentáře