Leteckej týden...

V pondělí chvíli po obědě usedám v kanceláři a dozvídám se o práci na následující 2 dny. Do ruky dostávám časový harmonogram nakládky, podle kterého mám být ve 13h v Olomouci v muzeu letadel. Letmým pohledem omrknu hodiny když vidím, že je za 10 minut jedna hodina, je mi jasné, že asi nejspíš budu mít nějakou minut zpoždění. O půl druhé sem na Olomouckém letišti. Projedu ho křížem krážem, ale naše dva kamiony, které tu už mají být, nevidím. Volám kolegovi a prej sem o vjezd vedle, než mám být. Tak na druhý pokus sem správně. Podle harmonogramu má být jeden kolega už dávno pryč a druhý má být skoro naložený. Udiveně proto koukám, když je z poloviny naložený teprve první kolega. Po dvou hodinách naložený první kamion, hromada křídel, nějakej trup, no monti systém pro dospělé. První kamion odjíždí a kluci z muzea se vrhají na druhý. Dotáhli si k návěsu „čmeláka“ a začali jej rozebírat. Nejvyšší mechoš z muzea mě udivil tím, že dokázal při práci přemýšlet. Nejdřív se všichni mechanici sešli u letadla, nejvyšší prozradil plán, jak a kde letadlo rozdělat a jak jej naložit na návěs, přičemž na konec pronesl „říkám to dobře nebo melu blbosti a má někdo lepší nápad?“. Skoro vždy měl nejlepší nápady, jen u nakládky do plachty sem mu občas já s kolegou dávali naše rady, jak by to bylo lepší a jednodušší. Nejvyšší si rád nechal poradit a tak to šlo od ruky. Sice to šlo od ruky, ale stejně čas strašně chvátal. Nejvyšší po pár hodinách zmizl pro dítě do školky, tak byl čas na prohlídku muzea. Ač mě teda letadla moc nezajímají, prohlídku muzea s odborným výkladem se odmítnou nemohl a ani sem nechtěl. Nejvíc mě zaujal opodál stojící tank, tak sem se zeptal, jestli bych do něj mohl vlíst. Prejže není problém, ale určitě se zašpiním. No bóže, špína se vypere, ale kdy zas budu mít možnost sedět v tanku? Úzkým poklopem vklouznu do tanku, ale jen do půl těla, pak už se musím všelijak zohýbat, abych se vešel na sedačku řidiče. Když usednu, stejně mi půl hlavy čouhá nad poklop, a to mám jen něco málo přes 180cm. Přesunuju se na velitelské místo, ale není to o moc lepší. Na místo střelce se ani nedokážu nacpat. Dovnitř sem se dostal, ale kudy ven? Tady ruka zamotaná v jakési páce, támhle noha zamotaná pod sedačkou, no byl sem radostí bez sebe, že sem po 10ti minutách stál venku. Přidělit mi na vojně takovej tank, tak dám výpověď a jdu jezdit jinam. V tu chvíli se ve vratech objevil nejvyšší a zas se jde makat. Po 6ti hodinách čekání najíždím s podvalem a chystám se na nakládku MiGu 21. Letoun nemá motor a křídla jsou také demontované, čili ideálně připraven na přepravu. Jediná potíž je, že prej nemám na podvalu naviják. Nejsme žádní žabaři a s pomocí dvou kurtů, řetězu a desty vytváříme provizorní naviják. Nakládka probíhá už po tmě, ale jelikož jsme zkušení chlapci, za 7h máme naložený jak MiG, tak i křídla a další prkotiny, které vezl kolega pod plachtou. Celý den mě uhání paní ze spedice a prý ji mám dát vědět, až budem naloženi. Tak ji teda ve 2h ráno volám, že máme naloženo. Je radostí bez sebe. A my také, po 14h dlouhém výkonu jdeme spát.

Ráno mi v 7h zvoní telefon, slečna ze spedice volá. Ignoruju to. Za 20 minut znova. Za 15 minut opět. Čtvrtý telefonát beru a ptám se, copak je potřeba řešit tak brzo ráno. Že prý, za jak dlouho budeme v té Praze. „Milá paní, za 2h vyrážíme po pauze z Olomouce a v Praze budem okolo 17-18h“. Na druhé straně sluchátka chvíle ticha. „Takže vy jste ještě nevyjeli?“ „ne, nestihli jsme to“ … No dobry, paní měla o čem přemýšlet a já taky, protože už sem nezabral. Kolega udělal kafe, tak jsme posnídali, zkontrolovali náklad a chvíli po desáté jsme vyrazili. Sotva najedu u Olomouce na dálnici, tak vedle mě projíždějící dodávka troubí. Když je na úrovní mé kabiny, borec zvedá palec nahoru, pokyne rukou a s úsměvem uhání pryč. Heh, pobavil mě. Mohelničák po dlouhé době upaluju nahoru 80kmh, to se mi už dlouho nestalo, většinou sem rád, že jedu 30. S drobným zdržením u Litomyšle dolítnem až na Poděbrady, tam dáme oběd a pokračujem vstříc zacpané Praze. Jiný kolega před chvílí volal, že z Ruzyně na Počernice (cca 60km) jede necelé 4h. No to potěš koště, nechce se mi skákat přes Prahu. Naštěstí Prahou projíždíme bez většího zdržení a okolo 16h parkujeme u OC šestka poblíž letiště. Já dostal příkaz odstavit auto bokem a vykládka prý proběhne až ve 21h, kdy už je OC uzavřené a na silnici není žádný provoz. Kolega je složený během hodiny a mizí na jinou nakládku. Já ze střechy baráku čučím, jak okolo lítaj letadla. Takovej rámus všude, zlatá vesnice, kde ve vzduchu dělaj kravál maximálně tak špačci. Volný čas zabíjím prací okolo auta. Čistím světla, motám kurty, maluju nápisy na kolech. Občas někdo obejde auto s foťákem. Jen ty fotky nikde nemůžu najít, jen dvě se ke mně dostaly. Nastala devátá hodina a začal šrumec. Zbývá mi dvě a půl hodiny výkonu, tak poďme máknout. Opatrně a přesto rychle dostáváme MiG na pevnou zem, já zaparkuju auto, pouklízím kurty a jdu konečně spát.

V 7h mě budí budík. Na firemním telefonu SMS, píše paní ze spedice „dobré ráno, jak jste na tom?“ . Lezu ven z auta a vidím, že MiG stojí tam, kde jsme jej včera složili, avšak už má křídla i podvozek, zbývá jej pouze přemístit pár desítek metrů na své místo. Posnídám tatranku, nasadím rukavice, žduchnu do MiGu a... a nic... tak jej připojíme za destu a během pár minut je tam, kde má být. Poděkuju pánům za spolupráci a za účast na zajimavé přepravě a uháním na druhou stranu Prahy. Volám paní na spedici a vysvětluju situace. Ona povídá něco v tom smyslu, že mi měla strach zavolat, aby mě zase nevbudila. Povídám "to máte oprávněně ten strach, já ještě spal a nemám radost z toho, když mě někdo vzbudí". Nakonec jsme se tomu zasmáli a rozloučili se. Už včera sem konzultoval adresu vykládky s jedním místním, tak i díky jeho radám a také tomu, že sem o ulici vedle chvíli bydlel, tak nacházím nakládku mezi paneláky bez větších problémů. Zastavuju před policejní stanicí, kde na mě čeká „vedoucí zájezdu“. Ukázal mi, že budu nakládat támhle tu elektrocentrálu, ale že máme problém, protože domluvený traktor, který tu prý měl být, tu není. Chvíli zkouším pánům policejním mechanikům poradit, jak by se to dalo udělat i bez traktoru, ale všichni jsou posraní až za ušima a po delším rozhovoru radši mizí v dílně. Navrhl jsem, že z kopečka zaháčíme 2t těžkou centrálu za policejní oktávku a ta jej pomalu sveze z lehkého kopečka dolů na silnici, cca 10m. Že prej to je nebezpečné a kdesi cosi. Marně se je snažím přesvědčit, že stejnětak sem já skládal svým Dafem autobus RTO a nebo že jsme tak včera nakládali a skládali MiG. S vedoucím obíháme dvě okolní stavby a sháníme nějakou destu či traktror, kterej by nám vytrhl trn z paty, avšak bez úspěchu. Já rezignuju, na Pražské povahy nemám páky a koneckonců, já sem řidič, čili nakládka a vykládka není můj problém, ještě k tomu, když tu měl být k dispozici traktor. Po půl hodině se v dáli objevuje traktor a já jeho příjezd odslavuji lokem mléka. Borec zacvakne centrálu, dotáhne ji k podvalu a snaží se na něj zacouvat. Když se mu po metru zamotaj ruce, odpojujem od něj centrálu a k podvalu ji tlačíme rukama. Borec mezitím otočil traktor a popředu nám vyždouchl centrálu na podval. Tam už jsme jej zase odpojili a ruka dostrkali na potřebné místo. Nahodím 4 řetězy, chvíli povykládám s vedoucím a pak konečně opouštím Prahu a mířím zase tím správným směrem. Až do Litomyšle zase letím jako pán, v Litomyšli prozměnu stojím jak trubka. A nejen já, ale všichni mířící na Moravu. Auta v protisměru jezdí jedno za druhým, ale my už 20 minut stojíme. Do vysílačky nadává jeden řidič přes druhého, no já jen bezmocně koukám okolo sebe a doufám, že se snad do večera dostanu domů. Kolona se rozjela a já okolo 16h stavím na farmě poblíž Litovle. Přišel zamnou sám majitel a jestli bych prý mohl počkat cca 15 minut na traktor, než přijede z pole. Jasně, že můžu. Dyť je vedro jak prase a já budu rád, že za těch 15 minut sundám ty řetězy. Zatímco já chystám podval, majitel povídá, jak to na této farmě funguje, co všechno vyrábí a že tu mají i svůj vlastní obchod. Zahazuju řetězy, beru peněženku a jdu nakoupit pár jogurtů, když to tady maj tak zdravé, na rozdíl od jogurtů z velkovýroby. (ale na mlíko sem sakra zapomněl). Lednička narvaná do plna a traktor pobrukuje za podvalem. S majitelem jej navádíme nahoru, avšak pilot je trochu nesvůj a když mu traktor prohrábl na nájezdech, tak málem sklouzl bokem dolů. To by byla bouda jak víno. Na druhý pokus a s uzávěrkou přední nápravy je traktor nahoře. Cvaknem mu centrálu, pilot naladí nějakou rychlost dopředu a pomalu sjede z podvalu a valí kamsi pryč. Já pobalím věci a sunu se do kabiny. Majitel mi ještě nese pozvánku na den otevřených dvěří, čili místní čtenáři, dne 20.6 se na farmě v Novém Dvoře (poblíž Červenky směrem na Královou) koná den otevřených dveří, bude tam k prohlédnutí celá farma, posezení, něco k snědku a vypití a také ukázka výroby mléka, kapela, dětský hrad a tak dále. Udělám pár fotek s kravkama a jedu domů.

Ráno na osmou do práce, v devět sem na nakládce. Skrz úzký průjezd couvám do ještě úzčích vrat. Naloží mi holý rám drtiče, tak jej zabezpečím a hrčím o kilometr vedle na vykládku. Velká cesta mi shodí rám, popojedu kilometr zpět a naložím si drtič. Pak poklusem na firmu a domů. Večer balím do auta spolu se svačinou ještě tátu a vydáváme se na pracovní výlet. Vada na kráse je taková, že oba jsme vstávali v 8 ráno a teď ve 21h večer máme před sebou dalších 14h práce. Začnem z ostra a střídáme po 3h. Čím víc je hodin, tím jsme unavenější a střídáme po dvou hodinách. V německu na dálnici potkávám pár známých, ale sem tak znaven, že ani nevidím oranžovo-žlutě svítící Scanii svítící v protisměru. Když se blížíme k vykládce, mám trochu obavy, abych to našel. V papírech mám napsané něco jako „air park“ a jakože poblíž letiště u Baden-Badenu, ale že by byla výstava stavebních strojů na letišti? Sjedu z dálnice a po dvou kilometrech si otec všímá první značky, která nás směřuje k místu konání výstavy. O pár set metrů další dvě značky. O kilometr dál, před křižovatkou, snad 6 značek. Aj blbej by sem vpohodě trefil. Tak jsme na place, nikde nikdo, jen my tu máme jednu mašinu a konkurence asi 4 třídiče, jinak ještě nic. Koordinátor mi ukáže, kam složit, tak mu to tam složím a uháníme zpět. První tři parkoviště plné, tak se chytáme až na čtvrtém. Je 11h dopoledne a my začínáme dělat pauzu. Vypnu motor, otevřu okna a jdem si lehnout. Za hodinu se v kabině udělalo teplo a za další hodinu se udělalo už nesnesitelno. Nedá se svítit, startuju motor a nechávám jej klepat dalších 7h, ať si klima mákne a my se trochu vyspíme.

Pomohlo to, v 19h vstáváme, pijem kotlík kafe a o hodinu později vyrážíme. Páteční Německo projíždíme už po tmě, čili bez zdržení. Zastavujem až v Nýřanech, na kávu, kolu a gulášovou polévku. O půl třetí ráno ideální snídaně. Já už po několikáté zalehnu a budím se až na Poděbradech. Do jedné ruky volant, do druhé energy drink a hybaj domů. V 7 odstavujem auto na place a jedem domů. A protože já sem ještě malé děcko, jdu si po druhé snídani lehnout a do oběda spím, ať sem po zbytek dne použitelnej.