Houpe se, houpe...

… a to nejenom na lodi, ale i na silnici...

O svátečním víkendu proběhla trochu změna na osvětlení. Hodně měření, ještě více vrtání, ale výsledek myslím stojí za to. Dojeli mi pomoct i kámoši. Chvíli mi pomáhali s leštěním, ale většinu času mi spíš pomáhali vyprázdnit pivní lahve :D

Konečně to přišlo, po dvou měsících napnutého čekání si jedu v pondělí 4. května naložit mašinu s místem určení Finsko. Když si v kanceláři vyzvednu papíry k bukaci lodě, mířím ke kamionu. V pátek sem jej odstavil prázdný a teď tam je cosi naloženého. Nevadí, místo vykládky je stejné, jak místo nakládky, tak to kousek svezu. Na vykládko-nakládce mi destař shodí násypku a já si během hodiny naložil mou mašinu. Rychlý nákup v Tescu a upaluju na pumpu, protože mám trochu zpoždění. Naštěstí pumpař na mě počkal, tam sem nabral trochu nafty a vyrážím, dnešní cíl cesty je OMV na Poděbradech. Po cestě zjišťuju, že vybitej telefon se po zapojení do nabíječky nenabíjí. Chvíli s ním kývu, klepu o palubku, ale pořád nic. Tak doprdele jednou za rok potřebuju fotit, když teda jedu do toho Finska, a ten čínskej krám stávkuje. Stmívá se a já se blížím k pumpě. Jelikož je dost hodin, parkoviště je narvané a já parkuju trochu ostře a nadrzo u chodníku. Otočím se do Mekáče a když se v kabině láduju, po parkovišti krouží policejní dodávka. V duchu si říkám, kterého nešťastníka hledají netušíc, že hledají mě. Když mi za 10 minut začali obýhat okolo návěsu, došlo mi, že mám asi problém. To už mi na dveře klepe příslušník a ptá se, jestli sem náhodou nezaháčil o kamion stojící zamnou, že má roztrhlou plachtu. Krčím rameny a koukám na záznam z kamery. Zjišťuju, že při mém příjezdu byla plachta vpořádku, tak to jdu omrknout blíž. Už letmým pohledem sem věděl, že sem to opravdu udělal já, tak vše přiznávám a tahám doklady z kapsy. Mezitím už opodál stojící kolega sepisuje ten nehodový formulář. U psaní povídá, že když sem mu tu plachtu roztrhl, on byl v hospodě a té díry si všiml, až když se vracel k autu, tak zavolal policii a ti si mě našli. Nebudu vás napínat, po dvou hodinách sem odevzdal 1100kč za nepozornost při řízení, kolega zaplatil 500kč za stání na žluté čáre a bylo. S kolegou jsme si podali ruce, já se ten večer po několikáté omluvil za komplikace a šli jsme spát.

Ráno mě se budík okolo osmé a hned šněruju na pumpu. Šéf mi psal, že mi pošle na fax novou povolenku na trasu do Rostocku, ale vzhledem k dávné zkušenosti s hledáním faxu po pumpách sem pesimista. Fax na OMV opravdu nemají, ale prý to máme poslat na mail a oni mi to vytisknout. Za 5 minut se vracím na pumpu a papíry vytisklé, docela rychlost. Táži se, co sem dlužen a pán přemýšlí. Pak z regálu vezme kokosovou tyčinku za 14kč, já zaplatím a prej sme srovnaní. S úsměvem se loučím a jedu dál. Ujedu pár kilometrů na Prahu a od posledního sjezdu poskakuju v koloně až do Prahy. Hodina fuč. Když se blížím k Lovosicím, přemýšlím, jestli se s trochu vyšší mašinou vejdu pod 4,2m mostky, co jsou v Ústí. Pro jistotu to beru objížďkou na Teplice, ať nemám zas další průser. Poslední zastávka před hranicema na Onu, natankuju doplna, odpovím obsluze pumpy na dotaz co to prý vezu za drobka, opatrně se problížím pod nízkou střechou a konečně mířím na Německo. Kousek od pumpy se vyděsím před značkou 4m, která upozorňuje na nízký most stojící 2m za značkou. Píchlo mě u srdce a co nejrychleji sem zastavil. Z měchů sem vypustil vzduch, pootevřel si okýnko a pomalu popojíždím pod mostkem. Plechy neskřípou, tak to asi vyšlo. Průlet přes Německo je překvapivě hladký, občas nějakej vysypanej osobák v příkopě, ale zdržení bylo vždy minimální. Kousek nad Berlínem mám na autohofu sraz s kolegama, kteří vezli drtič na výstavu do Dánska. Kolega mi předává mapu výstaviště, protože já budu brát za týden mašinu pryč. Chvíli kecáme a okolo projíždím policejní dodávka, která se zastavila na výjezdu z parkoviště. Takticky posílám kolegy jako první, ať si kdyžtak odchytí je, já čekám „za rohem“. Dodávka se rozjíždí za kolegy, ale nejde po nich. Já mám čistý průjezd, tak jedu dál. Po pár minutách začlo foukat a pršet, ale fakt brutálně. Stěrače nestíhali a když se do mne opřel vítr, místo v pravém pruhu sem jel odstavným, fakt fičák. Čas je neúprosný, tak plynový pedál na podlahu a jen se práší od kol. Kousek od Rostocku sjíždím spolu s dvouma litevcama z dálnice kvůli špatnému stavu mostku pár kilometrů dál. Půl hodina motání po šoustce a jsme zpět na dálnici. Dolítnu do Rostocku a koukám na značky, kudy tudy se plave do toho Finlandu. Značky mě dovedli až před kanceláře, tak tam ve 20h naběhnu abych věděl co a jak. Na dveřích lístek s nápisem „jsme přestěhovaní“. Zadám do navi novou adresu a motám se přístavem jinam. Domotám se až na vrátnici jednoho areálu. Ukážu vrátnému bukaci a ten mě pustí dovnitř, že tam nalevo to je. Podle jeho instrukcí dojedu před budovu a s papírem v ruce vletím dovnitř. Otvírají až v 5 ráno, cca 3h před odplutím. Pokračuje má potyčka z tím debilním telefonem. Po hodině to vygradovalo až tak, že sem z něj vytáhl simku, kartu s fotkama a baterku a byl sem rozhodnutý, že ten šmejd šlahnu do moře. Pak mi to nedá a zkouším ještě jeden fígl. Baterka nemá správný kontakt s plýškama na telefonu, tak mu do zad zarazím spálenou pojistku z víkendu a voala, telefon se nabíjí.

Po 6h se jdu nahlásit. Dostanu pár papírů a prej mám počkat v autě. Když jdu zpět, všímám si vedle mě stojícího kamionu na francouzských spz a v něm paní řidička. Kývnutím hlavy se pozdravíme a každej si jdem po svým. Pár minut před 8 hodinou se předemnou objeví mávající postavička, skáče do auta a upaluje k lodi. Hned za ním fičí ta Francouzka a já ji následuju. Nacouvne na loď jako první a já hned po ní. Borci nám řetězy přivážou kamiony k podlaze a my už stepujem na kraji lodi a čekáme, až se nám někdo ujme. Někdo nás zavede na horní palubu, tam se nás ujímá Filipínka a posílá nás do našich kajut. Vyhodím věci do kajuty a jdu koukat ven, jak odplouváme. Venku stojí kolegyně, tak jdu za ní. Hned mi přátelsky podává ruku a představuje se. Patricie umí docela slušně anglicky a já se taky občas chytám. Víc jak hodinu stojíme s Patricií venku a koukáme, jak loď pomalu odplová z přístavu. Velkolepá podívaná, alespoň pro mě, když sem tudy jel poprvé. Na lodi jsme jsem spolu s ní jediní dva řidiči kamionů, jinak je loď do poloviny naplněna návěsy. Jídlo bylo vždy v pravidelném časem, ale jakém. Na lodi je finský čas, čili +1h. Snídaně teda v 6h našeho času, oběd v 10:30 našeho času a večeře v 16h našeho času. Finové bláznivý, v břiše mi kručelo celou noc :D Druhý den sem se dozvěděl, že vykládat nebudu v přístavu, ale u zákazníka cca 70km od přístavu. Z jedné strany mám radost, z druhé strany trochu obavu, protože navigace nezná Finsko. V notebooku mám offline mapu, tak nějak to snad dopadne. Navíc Patricia má mapy na telefonu, tak mi ukazovala, kde přesně mám přibližně nakládat. Adresa ukazovala malý rodinný domek, což byla blbost. Co by tam asi dělali s takovou mašinou? O kilometr dál jsme našli lom, tak to bude určitě tam... Loď vyplula ve středu v 8h a do Finska jsme dopluli ve čtvrtek v 18h. S Patricií jsme se domluvili, že vyjedeme před přístav na parkoviště a tam budeme nocovat. A taky že jo, na pumpě plno, ale naproti na parkovišti nějaké místo je. Chvíli ještě pokecáme před auty a když už se stmívá, jdeme spát.

Když se ráno probudím, Patricia je už pryč. Všude mlha, tak pomalu a ostražitě vyrážím z přístavu do vnitrozemí. Každou značku pozorně přečtu a následně kontroluju směr na mapě v notebooku. Obchvat Helsinek rozkopanej na obou stranách. První mostek vysoký 4,6m, druhý 4,4m. Trochu se strachuju, ať nejsou ještě menší. Pár desítek kilometrů po obchvatu a sjíždím směrem na Tampere. Vtipné, touhle cestou už sem kdysi jel, ale pouze ve hře na počítači. Protože mám dost času, ploužím se po dálnici 80kmh a kochám se krajinou. Za půl hodiny sem na sjezdu a šoutkou se blížím k místu vykládky. Pár set metrů před vykládkou zastavuju na odpočívadle a ověřuji si pozici na opodál stojící mapě okolí. Když jsem před lomem, nechám kamion na silnici a do lomu jdu pěšky. Co kdyby to náhodou nebylo ono, kdoví kde bych se tam otáčel. S papírama v ruce naběhnu na váhu a ptám se, jestli je ta mašina pro ně. Pán odpovídá, že není a obratem mi podle papíru hledá adresu firmy na internetu. Krátce mi popíše cestu a já tedy jedu o dům dál. O pár kilometrů dál sjiždím z hlavní silnice na vedlejší. Asfalt se promění na širokou kamenitou cestu s omezením rychlosti na 60kmh. Nevím proč, já bych po ní nejel ani 40. Už tam sem si byl nejistý tou pofidérní cestou a to ještě na levé straně vidím označník, který ukazuje, že mnou hledaná ulice je nalevo. Teda ulice, opět úzká kamenitá cesta. S velkýma obavama jedu polňačkou a v duchu už přemýšlím, jak tudy budu za pár minut couvat. Po půl kilometru vidím v zahradě zaparkovaný drtič kamení od naší firmy. Slááva, já to našel a na druhý pokus. Firmu mají dva bráchové, jeden takovej hromotluk, kterej je spíš na manuální práce a druhý je takovej švihák, jako já, a ten krom jiného dělá i administrativu a tak. Shodím mašinu dolů, švihák podepíše papíry a já mizím. Když se blížím k hlavní silnici, přemýšlím, kudy zpět. Po dálnici to už znám, takže cesta na jistotu. Jenže kdy se zase objevím v těchto končinách? Odbočuju směrem pryč od dálnice a po malých cestách se vracím do přístavu. BLBEC! Po 20 minutách mě trklo, že sem měl od kluků vzít nějaké peníze. Vracím se zpět a vysvětluju švihákovi můj problém. Přikyvuje, ale prejže nemá hotovost, že musí do bankomatu. Dobrá tedy, já tu počkám. Ale on nechtěl, že mám sednout k němu do auta a jet s ním. No proč ne? Sotva vyjedem na silnici, švihák se mi svěřuje, že mu před pár týdny vzali řidičák. Nebyl sem si jistý, jestli sem si větu přeložil správně, tak se ptám, jestli sem slyšel dobře? Nemýlil sem se. Prý 3x během jednoho roku překročil max. povolenou rychlost. Poprvé o 3km, podruhé o 8km a potřetí o 12km. Maj to tam docela přísné. Celou cestu si povídáme o hloupostech, já tápu v paměti a lovím různá slovíčka, naštěstí švihák má pochopení pro mou všelijakou angličtinu a trpělivě ze mě tahá jednu větu za druhou. Až sám sebe udivuji, že se docela aj domluvím. U bankomatu dostanu peníze a vracíme se zpět. Na chvíli zastavujem v nějaké fabrice, kde švihák dostal igelitku plnou něčeho. Zvědavě se vyptávám a prý mu kamarád dováží ze Švédska tabák, který se dává pod ret. Jedním dechem povídá „dal bych ti krabičku svého tabáku, ale z toho by ses posral sotva bys to dal do pusy, tak tady máš mentolovej, ale né teď, ale budeš někde poblíž záchodu“. Směju se celou cestu k autu. Znovu se rozloučíme a já se na druhej pokus vracím do přístavu. Venkov je nádherný, baráčky postavené pár set metrů od silnice, ale né jak u nás v dědinách, ale tam úplně všude. Tam byl barák co 500m, les neles. A jaky baráky, to sem taky čuměl. Kam se u nás hrabou ty naše velkolepé stavby, ale tady co barák, to architektonický unikát. V mapě sem zahlédl malé jezírko nedaleko silnice, tak sem postavil auto na kraj a přes malý lesík k vodě. Ta byla studená, ale na podívání pěkné místo. Pořízeno cca 450 fotek. Opět parkuju před přístavem a čekám, až dojede Patricia. Stojím sotva půl hodiny, když předemnou zastaví policejní dodávka. Vystoupím a policista si žádá povolenku na nadměrnou délku. Odpovídám, že moje auto má standartní rozměry. Prejže určitě nemá, je to podvalník a on to má v oku, že je to delší. Chvíli se před autem štengrujem, dokud policajt nevytáhl pásmo. Chytnu pásmo z jedné strany a držím u předního nárazníku, policista jde na konec podvalu. Když čte čísla, já vstávám a směruji za ním. Jakmile mě uviděl, hned začal metr smotávat. Volaké čudné. Prý naměřil 16,61 metrů a že prý to je o 11cm víc, než je povoleno. Vysvětluju mu, že měří blbě, protože já naměřím něco kolo 16,1m a dokazuju to tím, že když bych si stoupl vedle klasické plachty, tak jsem o kousek kratší. Po 10 minutovém rozhovoru policista uznává, že mě neoloupí, ale důrazně mi řekl, že příště, jestli mě tady chytí, tak že to budu mít drahé. Když odjel, tak přijela Patricia. Vyprávím ji svou stórku a ona povídá, že to na mě zkoušel určitě kvůli tomu, že jsem čech. Jdu pokračovat v obědě stejně, jako Patricia. Než dojíme, projedou okolo další 2 policejní dodávky. Za minutu mi bouchá Patricia do dveří a že prý raději pojedem dovnitř, protože tady je to nějaké nebezpečné. Souhlasím a jedeme se nahlásit do kanceláře. Jakožto gentleman pouštím Patricii k odbavovacímu okénku jako první, ať nám, českým řidičům, udělám ve Francii trochu slušné jméno. Pak se odbavím já a míříme k bráně přístavu. Před bránou je kamera, která snímá spz a podle toho posílá otvírá bránu. Místo zelené barvy na semaforu se objevuje červená a že mám čekat. Tak čekám. Po minutě se na tabuli objeví, že brána se neotevře a že mám jet zpět do kanceláře. Obracím se a vracím se zpět, zatímco Patricia bezproblémů vjíždí dovnitř. Hergot, otáčím se a znovu mířím k bráně, třeba to půjde oblbnout. Ani sem se nepřiblížil k semaforu a na tabuli už napsané, že mám navštívit kancelář. Tak tam naběhnu, sdělím slečně problém, ta něco naklepe do počítače a že to mám zkusit znovu. Naburácím před semafor, na kterém opět červená a mám čekat. S otevřenou pusou čekám na ortel. Zelenááá se rozsvěcuje. Vjedu do přístavu a parkuju vedle Patricie. Nestihnu ani zdechnou motor a Patricia říká, ať ani nelezu z auta, že tu jsou znovu policajti. Takticky zatáhnu firháňky a dělám, že tam nejsem. Za 15 minut bouchá Patricia na dveře, že je čistej vzduch. Ptám se, zda byl nějaký problém a prej nebyl, že si chtěli jen pokecat, protože už dlouho neviděli ženu-profesionální řidičku. Šašci, já bych s něma měl zas jen oplétačky. Lezu ven a při čekání na loď leštím nádrže a barvou maskuju rezavé disky. Po dvou hodinách krášlení vedle mě zastavuje Volvo s podvalem na Holandských spz a řidič se ptá, jestli taky plavu do Rostocku. No jistě, kam jinam odtud. Ještě se pár hodin flákám a chvíli po 21h nás volají k nalodění. Lod plná návěsů, tak nás postavili do uličky vedoucí do druhého a třetího patra. Než sem stihl vylést z auta, Patricie už mi jde seshora naproti a nese mi klíč od mé kajuty, v které sem bydlel i při cestě na sever. Chvíli se kocháme nočním přístavem, ona jde za pár minut spát, já ještě hodinu sedím na zábradlí a koukám, jak se noční Finsko noří ve tmě. Se slovy „snad se sem ještě někdy vrátím“ symbolicky mávám směrem k Helsinskému přístavu.

Vyplouváme v pátek ve 22h, do Rostocku připlouváme v neděli v 14h odpoledne. Ale to trochu předbíhám. U snídaně se kromě mě a Patricie objevil i holandský řidič mluvící plynulou angličtinou. Popisoval nám jeho práci, jak jezdí už několik let z NL do Anglie a Skotska a odtud prý umí tak výborně anglicky. Když mluvil o své manželce, musel sem se smát. /za zmíňku stojí, že měří něco málo přes 2m, váží cca 120kg a obvod jeho paže je přibližně stejný, jako můj obvod pasu, prostě hromotluk... asi tak by měl vypadat správný řidič podvalu, né jak já :D/ Kdysi dávno jezdil kamionem do Itálie a líbilo se mu tam tak moc, že v létě tam jel na motorce na dovolenou. Co čert nechtěl, někde na jihu měl nehodu a ocitl se v nemocnici, kde se o něj starala jedna šikovná sestřička. Slovo dalo slovo a už jsou oba spolu v Holandsku šťastni bezmála 9 let. Poté se mě ptal, že viděl nápis Keestrack na podvalu, jestli znám dva kluky z Holandska, kteří pro ně jezdí. Jistě, že je znám. On povídá, že je zná oba velmi dobře a že před měsícem dělal s jedním z nich víkend kdesi v Německu. Člověk občas žasne, jak je ten svět malý. Holanďan měl kecavou a tak povídal a povídal několik hodin vkuse. Když odešel, Patricia se mě zeptala, jestli mu dobře rozumím? Odpověděl sem, že mluví strašně rychle, takže slovo od slova nerozumím, ale význam vět chápu. Na to ona odpovídá „uf, už sem se lekla, že jen já mu nestíhám“ :D … co víc k tomu psát, plavba to byla dlouhá, ale dobře sem se najedl a výborně sem se vyspal. V neděli odpoledne sjíždíme z lodi, Holanďan jede stát kamsi na pumpu, já s Patricií zůstaváme do pondělního rána v přístavu.

Zatímco Patricii se zdál ještě sen o Finsku, já už uháněl na Dánsko. Hnedle za hranicema sem čuměl jak puk. Na pravé straně bazar a tam řada kamionů a návěsů. Ale né jen pár, ale stovky! Řada se táhla minimálně 3km. Tolik kamionů pohromadě sem ještě snad neviděl. Sluníčko svítí do ksichtu, já se kochám krajinou a ani sem si nevšiml, že mě navigace stáhla z dálnice na šoutku. Po pár kilometrech zastavuju a vidím, že mě vede zkratkou, přes venkov. No proč ne, aspoň se podívám. Dánský venkov je podobný tomu Finskému, jen míň stromů a víc sluníčka. To už sem ale zase na dálnici. Kousek před nakládkou vidím kousek od dálnice krásný rybníček a parkoviště u něj. Zpátky to vezmu šoustkou a zastavím na tom parkovišti, to budou fotky jak víno. Do cíle zbývá pár set metrů a já koukám okolo, kdeže to budu nakládat. Támhle plotek a vevnitř areálu hromada techniky. Ajooo vlastně, já jedu přece na výstavu! Až teď mi to došlo. Prokličkuju se mezi kamiony k mým mašinám, ale protože mi někdo zavazí, nakládat nemůžu. Beru telefon do ruky a jdu to okouknout. V rychlosti oběhnu konkurenci, nějaké bagry a nakladače. /nemůžu si pomoct, ale podle mě máme ty drtiče a třídiče nejhezčí/. Za půl hodiny mám potřebný prostor, tak jdu na věc. Najedu mašinou na nájezdy, podpěrné nohy podvalníku se boří do hlíny a kola zadní nápravy se rozjela do boku. Ach tak, tudy cesta nevede. Najet celou mašinou nahoru, tak by ta náprava taky mohla puknout. Sjedu dolů, podepřu nárazník pár hranolama a zkouším znovu. Daří se, mašina trochu vyhrábla koleje, ale je na svém místě, čili na mém podvalu. Svážu ji, lopatkou zahladím stopy a odjíždím. Před výjezdem sem zahlédl kohoutek s vodou, tak beru kbelík a vodou setřu všechny kola, ať je nemám zajebané od bláta. Vyrazím z města souskou vedoucí podél dálnice a hledám ono parkoviště s jezírkem. Po hodině jízdy si říkám „to snad není možny, on to jezero určitě musel někdo vyžrat, jinak bych už dávno jel okolo“. Kroutím hlavou a najíždím na dálnici. Tentokrát to neberu zkratkou, ale stále po dálnici. S takovou vahou bych neměl moc pěknou spotřebu, brát to kdejakou zkratkou. Sotva přejedu hranice do Německa, čtu z tachografu, že už bych měl nejspíš zastavit, jeližkož mám odjeto 9h50min.

 

Ještě za tmy pokračuju v cestě. Když protlítávám přes Hamburk, žasnu, kolik kontejnerů tam maj napráskanych. Slunce leze nahoru, já zrovna ladím radio, když okolo projede povědomá souprava, červená Scania a bílé frigo. Už párkrát sem potkal kamaráda, ale protože je nenápadnej, tak sem si jej nevšiml. Když slyším výzvu ve vysílačce, je mi jasné, že to je on. Pozdravíme se, popřejem hezkou cestu a jedeme dál. Hehe, na potřetí nám to vyšlo. Za hodinku koukám do protisměru a tam nějaká nehoda. Nejsem škodolibý a nikomu to nepřeju, ale německý kolega má u mě palec nahoru, tohle se mu povedlo. Měl žlutou Scanii, na ní výměnou bednu s poštou a za Scanii vlek s točnou. Zatím vše vpořádku. Ovšem to by ta vlečka nesměla být kolama vzhůru a druhá bedna s poštou zahozená za svodidlama v potoce. Nepříjemná situace, ale prostě se to povedlo jak nejvíc mohlo :D Bedna zahozená za svodidly bez jejich poškození a vlečka dokonale předvrácená kolama vzhůru. Když to mám na vykládku 200km, táži se vedoucího, kudy se mám přiblížit do cíle. Jestli míň po dálnici, ale delší cestou a nebo naopak, ale podle mapy přes velkej kopec. Prý mám jet tou delší cestou, ale víceméně po rovině. Krom dvou krpálů to byla rovina. Dorazím na vykládku, opět nějaká firma na zpracování stavebního odpadu. Vylezu z auta a vítá mě místní mechanik. Prej sem tu dobře, ale oni tu mašinu potřebují kdesi támhle v dědině. Vytáhnu mapu a on zapíchne prst 20km daleko. No dědinu mám, ale kde tam? „to nemůžeš přehlídnout“ S nejistým pocitem se otáčím a jedu do té dědiny. Většina cesty vpohodě, jen poslední úsek, přibližně dva kilometry, do obrovského kopce, spotřeba raketově rostla na aktuálně 370l, nafta raketově klesala a rychlost taky nebyla nějak oslnivá, sotva 25kmh. Na druhé straně sjíždím kopec a hned na začátku vsi vidím bývalé družstvo, které pomalu rozebírají pracanti svými bagry. To je určitě ono. Bagrista mě utvrdí, já shodím mašinu a jedu kousek zpět, do parku, na svačinu. Píšu vedoucímu, že mám hotovo. Beru sváču, sedám opodál do altánu a užívám hezkého počasí. Za pár minut mám adresu, tak balím a jedu. O 3h později a 200km dál zastavuju na pile. Destař nechápavě kroutí hlavou, co dělám s podvalníkem na pile, ale vedoucí v kanceláři je informovanější a posílá mě na druhý konec areálu, že se tam mám podívat, co budu nakládat. Tak sem se podíval na nakladač, změřil jej a zaparkoval vedle (odjeto 9h50min), pokračování ráno. Do večera sem čekal na kolegu, tak sem volný čas věnoval nápisům na kolech podvalníku. Za pár hodin dojel kolega, omrkl stroj a nejistými pocity jsme šli spát.

 

Prejže na 7h mají přijet borci rozdělávat ten nakladač, tak v 7h trochu odrhnu firháňky, vykouknu z okna a nakladač nikde. Pomyslím „tývole, ani nám ho přes noc ukradli“. Trochu vyděšeně odtáhnu firháňky pořádně a vidím, že nakladač stojí vedle mé kabiny a borci na něm makají. Dlouhých 7h trvalo, než rozdělali rameno, než jsme všechno naložili a než jsme vypustili z předních kol nakladače vzduch a vodu kvůli snížení jeho výšky. Čas kvapí, tak rychle vyrážíme. O hodinu později se k nám připojuje doprovodné vozidlo a táhne kolegu po jiné dálnici, protože kvůli svým rozměrům nemůže stejnou trasou, jako já. Zatímco já se ve zúžení táhl úzkým pruhem sotva 60, kolega s doprovodem jel v pruzích pro osobní auta (do úzkého pruhu by se nevlezl) o dost rychleji, než já. Po dvou takových zúženích sem je ani neviděl, ani neslyšel na vysílačce. Sešli jsme se o hodinu později, kolega musel po objízdné trase, já to vzal zkratkou a pár minut na něj počkal. Ve vysokém tempu jsme dojeli až do Frankfurtu, tam se naše tempo doslova zastavilo. Kolona aut a kamionů ve 4 pruzích dlouhá 12km. Ještě, že je za lesem to letiště, tak je na co koukat. Za 2h jsme se konečně rozjeli. Slunce zapadá, udělá se šero a vidím, že kolegovi předemnou zhasla pravá tabule upozorňující na nadměrnou šířku. Než na něj zavolám do vysílačky, vidím, jak se urvaná tabule válí v prostředku pravého pruhu. Zastavujem v odstavném, já pro ni zaběhnu a jedeme na první pumpu zjistit, co se stalo. Držák tabule vyroben z úzkého železa nevydržel neměckou dálnici a upadl. Napravili jsme škody a valíme dál. Pár minut před půlnocí jsme na Rozvadově, ale díky tomu, že v německu za pár minut začíná svátek a zákaz jízdy, je parkoviště narvané k prasknutí. V každé díře na osobák stojí minimálně jeden kamion. My parkujem na parkovišti pro nadměry, mezi dva plachťáky.

Ráno za světla jedeme dál. Kousek za Rozvadovem upadá i druhá tabule. Zas ji narychlo zafixujem, nedá se jinak. Jedeme na pilu kousek od Nepomuku. Za vrátnicí vidíme stát Tatro-jeřáb, ten určitě čeká na mě. 10 minut trvá, než vrátná obvolá zodpovědné osoby. Ty nám vzkazují, že si máme skočit na oběd a potom to složíme. No proč ne, pila má svoji kantýnu, tak ji jdem omrknout. Velice dobrý nápad, nemapatuju, kdy naposledy sem jedl v nějaké firmě normální oběd. Za pár korun plné břicho a aby toho nebylo málo, na zpáteční cestu k autu sem si ještě koupil zmrzlinu. Jsme zpět a jeřábník taky. Dojeli i zodpovědné osoby a tady to máme složit. Kolega odjel do dílen nafoukat kola nakladače, zatímco já sem s jeřábníkem shodil díly ramena. Hodinu sem motal hromadu kurtů, utřel zamazaný podval od vazelíny, rozloučil s kolegou a oba jsme pokračovali jiným směrem. Já do Rakovníka. Z Plzně volám telefonem, že v 14:30 sem u nich, ať na mě počkají. Prý dobry, že dělají akorát do půl, tak že to vyjde. V 14:30 volám, že přijedu v 14:45. Sotva položím telefon, tak zastavuju na semaforu před rozkopanou silnicí. Projedu jeden a zastavuju u druhého. V 15h jsem na místě, vedoucí firmy trochu naštvanej, ale počkal. Strojník mi naložil jeho milovanou Tatru, se slzou v oku se rozloučil a odešel. Já nahodil řetězy a hyjéé koně k Mladé Boleslavy. V Sukoradech sem se stavil pro trochu nafty, avšak v tomhle kraji nevedou na Onu adblue, ani v Mělníku. Ze Sukorad na vykládku jen pár kilometrů, ale ta úzká cesta. I ta paní, co sem ji míjel, se měla problém udržet spolu s hyperaktivním vlčákem na té silnici. V malé dědině velkej statek a uvnitř něho několik kamionů. Není nad to skládat v cizí autodopravě. Shodíme Tatru, já u nich proběhl sprchou a když jdu z budovy okolo řidičů grilujících maso, ptám se, kudy tudy na Liberec. Tam za kostelem doleva, za třetí břízou doprava a přímo mezi ty vysoké topoly. Kam se na ně hrabe nějaká navigace. Chvíli jsme pokecali, pánové mě pozvali do místní hospody na hokej, ale já mám jiné plány. Svištím do Liberce, kde už na mě čekaj kolegové-kamoši. Zabrzdím u nich, vypřihnu podval a jedem okousek dál do hospody. Na ten hokej. A tím pro nás vlastně začal liberecký Truck May Day. S pocitem vítězů se před půlnocí vracíme zpět k autům. Po krátké debatě dorazila ještě modrá výprava z Holýšova, čili na čtvrtek veselo až až.

V pátek ráno na myčku, umejt celý tahač 2x dokola, vypřahnout podval, nakoupit v Tescu, zaparkovat na výstavním místě a poklusem do hospody... na kofolu...

Akce to byla vydařená, rozepisovat ji nebudu, to se nedá slovy popsat. Fotky taky nemám, na facebooku proběhla hromada pěkných galerií, tak mám jen pár momentek.

V neděli odpoledne volá šéf a opatrně zjišťuje, jak jsem na tom, zda jsem pil a jestli bych se mohl večer přesunout do Prahy. S pivem v ruce a lišáckým úsměvem na hubě odpovídám, že sem nepil, ale do Prahy se mi zrovna taky moc nechce. Bohužel se nedá svítit, doba je zlá a tak i já, proslulý flákač musím v neděli do práce. Z Liberce na Turnov jsme vyrazili 3 osvětlené kamiony a jeden bludný půl kamion. Podívaná to mohla být dobrá, škoda, že mě nenapadlo to vyfotit. V Turnově nás jeden kamion opustil a tak na Prahu jsme jeli trošku nenápadněji. Před půlnocí parkuju u Hummer centra na D11.

V 7 ráno mi kolega otevře dveře, vyskočí na schod a ptá se, jestli spím. Já vyděšeně odpovídám, že jak se sem dostal a že nespím. S tím, jak sem se lekl nebudu spát dva dny. Heh, ještě si někdy zapomenu zamknout dveře. Kolega utekl za kamarády kamsi pryč, tak sem ještě dospal zbytek do 7h pauzy. Poté lezu ven a kolega už běhá okolo, že už by skládal. Trpělivost člověče, je pondělí ráno a já sotva vstal. Nastartuju si auto a než se nafouká vzduch, stihnu si projít parkoviště tam a zpět. Kolega mezitím najel za mě, já couvl blíž k němu a začali jsme vše chystat. Když začnu překládat, opodál zajíždí do řady kamion a troubí. Já z dálky poznal, kdo to je, ale kolega utíká zamnou a že prej na mě někdo troubí. Vím o tom, kolega. Než rozhejbu mašinu, kamarád už běhá s telefonem okolo a fotí. Nervózně přeložím mašinu, chvíli pokecáme a pak se všichni rozprchnem. Šněruju si to přes Prahu a vidím, že dnes maj otevřenou Jižní spojku, tak proč se tam zase jednou neprohnat. Tentokrát nejedu přes Barandovský kopec, ale poslušně mířím na Strakonice. Tak, jak se má. Cestou mi volá šéf, že musím jet druhou trasou, protože na tu první mi skončilo povolení. Podíval bych se na Rozvadově, ale dík za upozornění. Dnes to překvapivě jede docela slušně. Zbývá mi 80km do cíle v Rakousku, když mi prudce začne brzdit auto. Podívám se do levého zrcátka a vidím trochu modrého dýmu. Podívám se do pravého zrcátka a vidím hooodně modrého dýmu. Škubnu volantem a pošlu auto do odstavného pruhu. Mrknu na budík ukazující tlak vzduchu a ten ukazuje ani né polovinu potřebného tlaku. Sakra, co to zas je? Vyskočím z kabiny a běžím z levé strany k nápravám podvalu. Nikde nic nesyčí. Obejdu jej napravo a vidím, že se zablokovalo kolo na druhé nápravě. Lehnu na zem, koukám zespodu na podval, ale zase nic nesyší a hadice se zdají být vpořádku. Jdu zpět ke kabině a už slyším syčení a vidím ten problém. Rezerva, která má původně být přidělaná na přední straně podvalu, je upadlá a přerazila mi vzduchovou hadici vedoucí do návěsu. Uklidím rezervu, vytáhnu izolepu a snažím se hadici zalepit. Zoufalý pokus, moje izolepa neudrží 10 atmosfér. Hned za svodidly je malé parkoviště a na něm pár kamionů, jdu za nimi. Zabouchám na kamion s českou spz a z něj vyleze zřejmě rumunský řidič. Vypůjčím si jinou izolepu, avšak ani ta tlak neudrží. V tom už je kolega vedle mě a zjišťuje problém. Bleskově radí, ať vyměním jednu hadici za druhou. Je to nouzové řešení, ale alespoň se dostanu z dálnice a ta druhá hadice není pro provoz až tak důležitá. Vyměním hadice, kompresor fouká co to jde a návěs se odbržďuje. Hurá, přesunuju se na první parkoviště. Pomoci gumycuku provizorně opravuji prasklou hadici a zbývajících 70km na vykládku jedu velice opatrně a bez brzd. Na vykládce všude tma, avšak dealer bydlí v baráčku naproti, tak zvoním na zvonek a čekám. Přišel otevřit sám nejvyšší, který ale na rozdíl od mladého nemluví anglicky, pouze německy. Tak nějak se domluvíme, že mám skládat támhle ve dvoře a že tam můžu i spát. Prima, to mi zrovna bodne. Už po tmě složím mašinu, udělám pár fotek a chystám se jít spát. To by ale nesmělo být ve 22h cca 22°C. Okna dokořán, já do půl těla a čekal sem na ochlazení. Zvuky firmu přerušuje dealer klepající na dveře. Otevřu mu a on z kabátu tahá buchtu zabalenou v ubrousku, jablko a dva banány. Popřejem si dobrou noc a jdeme spát. Hodně mě to potěšilo, když se někdo o řidiče tak postará. A že se to často nevidí...

Za svítání mezím z placu a celého Rakouska. Okolo oběda přibržďuju na Rozvadově, kde se potkávám s kolegou. Hodinku pokecáme, on míří do Francie, já na D11 na Poděbrady, dál to už nevyjde. Na Rudné pokec s Schenkerákem a když proskáču Prahu a dostanu se na D11, hned na začátku potkám kolegu z ČSAD a zdraví do vysílačky „čau Gepas“. Chvíli pokecáme a když se rozloučíme, ve vysílačce se ozve „je to ten Gepas, kterej myslím?“ Sem to já. A tak se z víceméně neznámého kamionu jedoucího předemnou vyklubal bývalý člen Truck-fora. Dojeli jsme na Poděbrady, chvíli pokecali a kolega pokračoval dál. Večer sem se šel „podívat“ do mekáče a cestou zpátky sem se zastavil u hloučku řidičů postávajících před kamiony. Diskuze plodná, od práce na sklápečkách přes blbé vykládky až po příběhy z východu a hlavně z Ruska. 2h sem nadšeně poslouchal, ale když se noc přehoupla přes půlnoc, šel sem spát.

Po 4,5h spánku hurá za volant a hrnu to na nakládku. Hrnul sem takovym tempem, že sem si ještě stihl před Olomoucí na hodinku lehnout. Po natankování sem dojel na nakládku a co čert nechce, začlo pršet. A žádnej májovej deštík, ale slejvák jak kráva. Tak mokrej jak slípka sem naložil a jel na firmu. Rychle vyřídit potřebné formality na další cestu a po dvou a půl týdnech na 3h domů. Po 4h sem se slavnostně vrátil a protože na mě čekal na Mohelničáku kamoš, leteckým tempem sem prolítl tu naši stezku až do Mohelnice. Výšlap do Mohelničáku už nebyl tak letecký, „letěl“ sem sotva 30kmh, ale tak lepší, než abych to musel tlačit rukama. Na kopci se ke mně přidal kamoš a remcal zamnou v každém kopci až do Pardubic. Stihli jsme dojet akorát zase na Poděbrady. Mi přijde, že tam sem nějak často.

Ráno jsme spolu pokračovali přes Prahu až do Berouna, tak už to nevydržel a v kopci mě předletěl jak vítr. Po Německu už s novým povolením mířím k Mnichovu. Na mapě sem si našel adresu a opodál stojící lom, ale po zkušenostech z Finska bych zase nerad přijel někam jinam. No blbec sem se neuhlídal a místo, abych nechal kamion na hlavní cestě a šel sem se do ulice podívat pěšky, tak sem to tam nahrkal hned a bez rozmyslu. Hnedle první barák byla adresa dodání. Zabouchám na dveře a pán povídá, že sem tady správně a že musím jet ulicí dál a tam počkat. Uff, ještě že tak, couvat bych nechtěl. Na konci ulice čakááám a při čakáání fotím. Poté mě dovede pár set metrů do pískovny, kde složím mašinu. Poté dělám ještě bezpečnostní přestávku, tak využívám volného času na malou procházku po pískovně, kór, když tam stojí „naše“ mašina je na ní vidět, že už něco roztřídila. S rukama za zádama si vyšlapuju jak nejvyšší ředitel a okukuju, jak mašina a celé to třídění funguje v praxi. Napráskám pár fotek, ukradnu památeční kámen, který prošel mašinou a jedu pryč. Tady zkratka, tam zkratka a za 3h stojím na OMV kdesi u Vimperka. A jelikož sem 3 týdny neudělal do firemních papírů ani čárku, teď je ten nejvyšší čas. No zábava na 4h, ale zvládl sem to. 

Po půlnoci vstávám a pálím přes Budějky a Pelhřimov domů. Za Havlíčkovym Brodem mě zaskočila objížďka a to takovym způsobem, že se mi povedlo sjet z objížďky na nějakou šoustku a zase sem se kochal našima nejzapadlejšíma dírama republiky. Na jakési šoutce sem potkal kamion, oba jsme co nejvíc zpomalili a když jsme se míjeli zrcátky, já nebo on jsme najeli na hrbol a lehce se otřeli hranou zrcátka. Kolega ťampl na plyn a upaloval pryč, tak já taky. 45 minutová pauza mi díky tomu flákání vyšla ani né do Svitav, tak sem stál v nějaké díře. Pak sem popojel 30 minut k Tetě na Hřebeč, tentokrát bez kolena, ale svíčkovou sem si dal. Sotva sem se do kabiny vyškrábal, popojel sem dalších 10 minut a v Třebové zastavil na pokec u kamoše, kterej tam čekal na naložení. Pak sem to zvládl až na zátah na firmu.

V neděli sem se byl s tátou podívat na Truck Trialu v Mohelnici. Opět nemám žádné fotky, ale zato mám dva hezky zážitky. Ten první, když sem šel okolo Martina Kolomýho Tatry, tak sem jej viděl, jak sedí ještě s Jardou Valtrem vedle ni, atak sem si odneskl pár veselých příhod a podpisy od obou dvou. A ten druhej. Poslední roky sem jezdíval na trial v sobotu, tak sem přicházel o závěřečný výjezd do toho kolmého krpálu, co prostě nejde vyjet. Letos to vyšlo na neděli a výjezd sem si nenechal ujít. Nevím, jak vy, ale já když stál pod kopcem a Tatra byla skoro nahoře, davy lidí řvaly a pískaly, když se Tatra hnula o centimetr výš, no já měl husí kůži úplně všude. Taky sem přišel dom a ještě hodinu sem nemohl vydat ani hlásku :)

V úterý hodinu před polednem už v práci. Koukám se po kabině a něco mi chybí. Áaa, navigaci sem si nechal doma. Běžím do kanclu a beru erární Mio. /strašnej krám/ . Vydávám se na nakládku. Silnice je mokrá, předemnou kilometrový úsek mokrých dlažebních kostek. Znám to tady, vím, jak to klouže, a přesto... Projíždím levotočivou zatáčku a kousek za zatáčkou na silnici překážka a v protisměru jede auto. Palce pravé nohy lehce stlačím brzdu, ale kola podvalníku se blokují, jdou do smyku a podval poráží sloup veřejného osvětlení, který sebou vzal telefonní drát. /někdo v Máji kácí máje, Gepas v Májí kácí sloupy/ Než sem stihl doběhnout k tomu svěšenému drátu, který byl 2m na silnicí, stihli jej 3 auta málem strhnout. Jednou rukou volám policii, druhou rukou zvedám drát nad projíždějící auta. Když okolo projížděl osobák se stáhnutým okénkem a řidič na mě volal „já vím, kudy mám jet, už tu jedu potřetí“, šel sem do kolen. Za 10 minut přijela Scania se sklápěčkou. Hoodně opatrně se kolegovy za mé asistence podařilo projet. Do proti jedoucí kolega s frigem měl ale smůlu, tak dlouhé ruce nemám, tak sem jej poslal uličkou. Je to šikula, projel bezúhony. Za 20 minut přijela policie a cestu uzavřela. Já měl konečně čas obhlídnout škody na podvalu. Největší obavu sem měl o tykadlo, ale to naštěstí přežilo. Jinak nic, co bych hladivem neopravil. Tak sem policistům vyskládal z peněženky řidičák a občanku, dejchl sem si a poté 2h čekal na sepsání protokolu. Teda nečekal sem, pořád sem běhal okolo a naváděl auta na objízdnou trasu. Na druhé straně „barikády“ stál policista a dělal to samé. Když už to řidiči pochopili, šel sem za tím policistou a to byl panečku srandista, jeden fórek za druhým, ale to se nehodí zveřejňovat. Čili všem doporučuju sundat sloupek tady u nás a když budete mít štěstí, tak se za 1000kč docela slušně nasmějete. Všichni to objížděli přes uličku, jen nějaký kolega z Olomouce s kamion prohlásil, že on je placený v hodinovce a že tady klidně počká, že má 6h času. Hehe, ale tak proč ne. S tří hodinovým zpožděním sem dojel na nakládku. Naložil sem si mašinu a jel tankovat. Na pumpě klepu do navigace adresu a když koukám do mapy, tak tomu nějak nerozumím. Šéf povídal, že pojedu Berlín a adresa je někam nad Hamburk. Volám šéfovi a ptám se, jestli mám špatné papíry nebo špatnou mašinu. Obojí je prý správně, jen adresa je trochu jiná. No jo, jen 100km, co to je :D Prásknu do koní a tentokrát s lehkým nákladem, pouze 18t. vyprašuju na Petrovice. Ještě před hranicema na mě volá kolega, že hned na prvním parkovišti v Německu je policejní šťára. Skoro půlnoc a oni si nedají pokoj. A taky že jo, před parkovištěm je provoz stažen do jednoho pruhu, vedle sebe stojí dvě rozblikané policejní dodávky a vedle nich dva borci, co svítí baterkama na spz a asi namátkově odklánějí auta na parkoviště, kde stojí další 3 dodávky a snad 10 policajtů. Já, protože sem hodnej a hlavně nenápadnej, proklouznu mezi zátarasem a zastavím až po 90km. Najíždím na pumpu a hledám nějakej flek na parkování. Normálně v řadě jsou dvě volné místa vedle sebe, ale zezadu řady stojí napříč kamion, čili se tam nedá zajet. Nevadí, najedu na konec parkoviště a cca 700m couvám a parkuju jak páán.

Dopoledne razím dál, jedna kolona střída druhou. Si občas v tom Německu připadám jak hajzl na nějakym fesťáku, ucpanej ze všech stran. Kousek před Hannoverem volá šéf, že se mám zastavit na kafe, že bude změna adresy. Tak zastavuju na pumpě a protože sem znaven, jdu si lehnout. Za hodinu zvoní telefon, že můžu pokračovat na původní adresu. Tak vystřelím a hned zase brzdím v Hamburku, 4km přes město potahuju asi 2h. Slavnostně v 17h zastavuju na pumpě 3km od vykládky. Na spaní je brzo, tak se jdu podívat někde okolo. Všude okolo plot, tak sem zakempoval u rybníčku hned u parkoviště a krmil tam kačenky.

Ráno sem moc neposnídal, všechno mé pečivo sežraly ty kachny včera odpoledne. V 8 jsem u dealera na vykládce. Než stihnu povolit řetěz, zeptá se mě kdosi, jestli bych tu mašinu nemohl hodit kamsi k zákazníkovi. Optal sem se šéfa a že prej není problém. Tak prima, nahodili mi tam k mašině dvě palety a že mám počkat na papíry. Mezitím píše šéf adresu a jestli to je správně. Píšu adresu podle směrovacího čísla do navigace, ale ta ten směrovák nezná. Tak to určitě nemáš správnou adresu, šéfe. Jdu se optat do kanclu a ta šéfova adresa nebyla zas tak špatně, jen místo 6 na konci tam měla být 8 a ta ulice se píše taky trochu jinak. Každopádně sem po chvíli zjistil, že „kamsi k zákazníkovi“ znamená 750km napříč Německem. No co, práce jako práce. Otočím klíčkem a upaluju dolů. Ty zácpy už ani nepočítám, pomalu víc stojím,než jedu. Tahám jak utrženej, večer mám odjeto 9:58 a parkuju 90km od vykládky. Okolo pumpy zas plot, ale opodál otevřená brána, tak se po celodenním poskakování na dálnici jdu projít na pole. O kilometr dál byla jakýsi kravín, tak i ten vzduch byl takový vesnicko-čerstvý.

Po 9h pauze startuju a pár minut po sedmé ranní jsem na vykládce. Bohužel sem tam ještě dřív než kdokoliv z kanclu, tak půl hodiny čekám před firmou. O půl osmé najíždím dovnitř, mašina seskočí dolu, Uwe sundal ty dvě palety a mě v sms přislo povolení od šéfa upalovat domů. Tak v 9h vyrážím na 950km dlouhou cestu domů, od Saarlouis (D). Opět zácpy nepočítám, ale matně si zkouším vzpomínat, kdy sem naposledky prostál tolik hodin v zápchách. Odpoledne přijíždím na Rozvadov, poveřečet a spát, brzo ráno vstávám.

Opravdu sem vstal v 1h a sobotním tempem upaloval už správným směrem. Krátká pauza mi vyšla akorát na Poděbrady, tak sem si nahodinku lehl a když sem po hodině chytl za klíček, tak startér jen cvakl a nic. Divné. Pootevřu dveře a zkouším to znovu. Startér jen cvaká, ale netočí se. Tyvole, ať už ten smolnej kvetěn jde doprdele, to je pořád něco. Oblíknu pracovní bundu a jelikož sem měl na Dafu zvedlou kabinu 3x, a to kvůli výměně žárovky, tak ji zvedám po čtvrté a hledám startér. Úspěšně sem ho našel, ale líp přístupnej je zespodu, tak sem to zvedal zbytečně. Lehl sem pod auto a do startéru vedou 4 dráty. Za všechny 4 opatrně zatahám, ale všechny drží, jen ten startér smrdí jak spálenej. Náhodou sem měl sebou multimetr, tak sem na bateriích naměřil 27V, čili vybité nebyly. Aby taky jo po hodině stání. Mrknu na hodiny a 5 ráno. No pujdu si na 2h lehnout a pak vzbudím šéfa. V 7 mu teda volám a seznamuju se situací. „Vydrž, já to obvolám“. Okousek dál zastavil kolega z Bodosu, co jel na to stejné místo, jako já. Povídám mu, ať na mě počká, protože jestli dá šéf pokyn, že auto se bude řešit až v pondělí, tak že se svezu domů. Šéf píše, že v servise jsou od 8h, tak mám 40 minut počkat. Tak čekám. Za 15 minut volá kolega a žeprej jak se daří. No moc ne, nestartuje to. Následovalo odborné rychloškolení přes telefon, jak ten startér tak nějak ojebat a vyzkoušet všechny možnosti. 2x oběhnu auto a z vedle stojícího Volva vylezl slovenský kolega, jestli prý nechci pomoct. No, vlez ke mně do auta a až ti řeknu, tak otočíš kličkem. Já se nasoukal pod auto, lehl sem si tak, že kdyby se to náhodou rozjelo (což je blbost, bylo vyřazené, zabržděné a hlavně souprava komplet bez vzduchu, ani Rambo by s tím nepohnul), tak aby mě to nepřejelo ťapky. Pořádně sem zaškubal všema čtyřma drátama až mi zůstal jeden v ruce. A mám tě, šmějde. Přiložím drát na správné místo, zavolám na kolegu, že může a prásk, rána jak z děla a já sem zasypanej jiskrama. V leže se oklepu a protože touha dostat se domů je silnější než strach z další prdy, celé to opakujem. Tentokrát jen pár jisker, ale hlavně, startér se začal točit a motor naběhl. Sláva. Pouklízím vercajk, vysleču bundu, vnutím slovenskému kolegovi lahváče a konečně zas jedu. Na place vypřihnu, postavím tahač vedle dílny, podložím přední kola, aby se pod něj líp lezlo a poklusem domů.

PS: video mám rozdělané, ale nestihl sem jej dodělat...