Drážďany pořád dokola...

Už v pátek mě šéf připravoval na pondělní brzký odjezd do Německa pro drtič. Chvíli sem měl obavy, co v této firmě znamená „brzký odjezd“, ale když mi šéf oznámil, že by bylo dobré, kdybych UŽ vyjel tak okolo šesté hodiny, musel sem se smát.

Na sobotu naplánované cejchování tachografu, asi jsme se s šéfem špatně domluvili, tak jsem místo na 5 ráno přišel až na 6. Za dvě hodiny cejchování hotové, tak jsem ještě něco málo podělal na autě a domů.

V pondělí sem tedy opravdu vystřelil brzo, pár minut po šesté hodině. Tempo mi vydrželo až kousek za Vysoké Mýto, tam jsem potkal známého, tak jsme si dali 15 minut přestávku a já mazal dál. Pár hodin po obědě se blížím k nakládce poblíž Drážďan. V navigaci vidím, že do vesnice a areálu firmy je značená jediná cesta, tak jedu po ní. Už odbočka do vesnice naznačovala, že tudy obvykle kamiony nejezdí. Z obyčejné okresní silnice sem sjel na širší uličku, cca 3,5m to mohlo mít. Ujedu pár metrů a na protějším kopci té samé silnice vidím, jak na mě čeká autobus. Snad tam je silnice rozšířená a vyhneme se. Ale žádné rozšíření tam nebylo, jen nájezd na pole. Chtě nechtě musím na ten nájezd půl autem najet, snad tam nezapadnu. Autobus se tak tak protáhne okolo, já 2x prohrábnu a jsem zase na asfaltu. Na konci ulice prudká odbočka doprava, tu zvládám a dostávám se po úzké cestě, skrz rozkvetlé třešňové stromy až na cestu, kterou jezdí těžká technika do té firmy, kam jedu já. Jsem na místě, ovšem zcela osamocen. Areál plný osobních aut a jiné stavební techniky, ovšem nikdo, kdo by mi potvrdil papíry. Mašina stojí tamhle v rohu, tak kontaktuju paní, pro kterou se mašina veze o situaci a vyčkávám. Za pár minut přišla zpráva, že si mám mašinu naložit a mezitím mi někdo přijede podepsat papíry. Tak zapnu klíč v zapalování, ale nic se neděje, do mašiny nejde elektrika. Chodím okolo a hledám hlavní vypínač baterií. U těch nových většinou vím, kde je, ale tahle byla 100 let stará a já ten vypínač nemohl najít. 3x sem ji obešel a v tom někdo přijel. Nastíním problém a pán kamsi volá. Chvíle debaty s člověkem na telefonu a bateriák je na světě, zašitej na druhé straně mašiny. Tak to nakopnu, naložím, spolu vypíšem papíry a pán odjíždí. Já svážu mašinu a taky odjíždím. Tentokrát to neberu zkratkou přes dědinu, ale po té jejich prašné cestě pro kamiony. Najedu na tu samou okresní silnici, po které sem přijel, jen o půl kilometrů jinde. Škoda, že tu nemají značku s firemní nápisem. Sotva najedu na dálnici, projede okolo mě policejní dodávka. Zařadí se předemne a pokračuje dál. Za kilometr stojí s výstražnými světly v odstavném pruhu a sotva projedu okolo, vyrazí zamnou a znovu mě předjedou. To se opakuje ještě 2x. Když se blížíme k pumpě poblíž Drážďan, na dodávce se rozsvítí „bitte folgen“ a jsem jasnej. Vlítnem na parkoviště, sotva zastavím auto a otvírám dveře, oba policisté stojí vedle mě, pozdraví a hned se chytají za hlavu se slovy „ajajaj, das is grooose problem“. Nechápavě na ně koukám a on ukazuje na bosé nohy jen v ponožkách. Už chápu. Jeden si vzal CMRku spolu s techničáky, druhé šel oblížet auto. Následuji toho druhého a mezitím ještě rukou bouchnu do řetězů a ujišťuji se, že jsou pevně dotáhlé. Policista se ke mně obrací a povídá, že řetězy jsou vpořádku. Dobré vědět. Dojdeme k tomu druhému a oba začnou počítat váhu. Podle techničáku a CMR mám váhu cca 47,6t, přitom s povolením můžu v Německu vést 48t. Pošlou mě sednout si do auta a oni taky mizí v dodávce. Po chvíli jeden vylezl a ptá se, jestli mluvím německy. Odpovídám, že pouze anglicky. On říká, že to nevadí, že na mě bude mluvit německy. Heh, tak jo no. Mluví německy, ale důležity slova jako boty, váha, povolení, technický průkaz říká anglicky, tak si docela rozumíme. Poté povídá, že mám problém s váhou, že povolená váha je 40t. Skáču do auta a vytahuju povolenku na 48t. Policista si ji vezme a jde zas do dodávky. Za pár minut lezou oba ven a maj v ruce papírový blok. Obchází auto a něco hledají. Sem jim v patách a zkouším hádat, co hledají. Jeden vylezl z boku před podval až na mašinu a z výšky okolo 4m koukal okolo. Druhý kouká na štítek připevněný vzadu na mašině. Trochu znejistím z obavy, že na štítku je napsaná skutečná váha, protože ta se spolu se skutečnou o pár kilo liší. Policista si něco opíše a oba odchází. Počkám, až odejdou za roh a sápu se ke štítku. Uff, je tam je název mašiny a sériové čílo motoru, tak pohoda. V autě čekám na ortel. Za 5 minut mě zase volají ven. Prý mám auto v pořádku, zabezpečení nákladu taktéž v pořádku, váha je taky v pořádku, jen ty bosé nohy jsou problém. Z úst policista vychrlí „fünfunddreißig euro“, čemuž já nerozumím. Otočí se a nakreslí číslici 35 na jeho zašpiněnou dodávku. Jdu pro peníze a při vypisování bločku dostávám dvouminutové školení, přičemž je mi v němčině vysvětleno, že když skočím v botech na brzdový pedál, tak mě nebude bolet noha a stlačím pedál větší silou, než když brzdím bosou nohou. Přikyvuju se slovy „ja ja“, platím a s úsměvem na tváři se loučím a odcházím. Vyhodím kožený kobereček na tunel a s botama na nohách mizím z parkoviště. Na dalším parkovišti zastavuju, vyhazuju boty z kabiny a znova instaluju kožený kobereček. Letím dál, až k Praze. U Úžic na mě z protisměru blíká nový Renault s frigem, ale fakt bliká, nejde přehlídnout. Taky bliknu, mávnu a přemýšlím, kdo známý jezdí s Renaultem. Později na facebooku zjišťuju, že je to Lukáš, kterého sem nedávno potkal u Svitav s Mercedesem. Na OMV před Prahou dělám 9h pauzu.

Ve 3 ráno vyjíždím a cestu zvládám až do Mohelnice, tam mě zmohl spánek. Ale jen na chvíli, protože se mi ve snu zdálo, že mi někdo při výjezdu z řady urval zrcátko a kus kabiny. Se srdcem bijícím jak o závod proležím zbytek pauzy a pokračuju na vykládku. V 9h shodím mašinu a těším se domů. Předčasně. Šéf posílá další práci. Kousek do lesa zajet pro harvestor a odvést jej k Litovli. Tak skočím do Tesca, nakoupím snídani a letím do lesa. Nakonec nakládám v dědině na autobusové zastávce. Než vylezu z auta, strojník už má sundané mé nájezdy z podvalu. Taky jeden z mála lidí, který bez keců pomůže s přípravou. Naložíme jeho malý harvestor, já chystám řetězy a prý sem jeden z mála řidičů, co na takový kousek (cca 20km) poctivě přivazuje stroj. Chvíli se o tom bavíme a nakonec strojník prohlásí „lepší 10 minut tahat řetězy, než 10 let tahat kouli na noze“ (jakožto ve vězení). Jeho manželka odvezla osobák pryč a on, jestli prý může jet semnou. No jistě, proč ne. Z kabiny mu odemknu dveře a obíhám auto, abych z podlahy sundal béžový kožený kobereček. Než to však stihnu obejít, strojník sedí na sedačce a boty má ve schodkách. Nestačím se divit a chválím jej, některy prasata by tam vlezla i v botech zasraných od bahna. Před náma samá uzavřená cesta, tak jedeme největšíma šoutkama v okrese. Na jedné takové potkáváme menší kamion. Čekám na rozšířením místě, kolega mávne a vesele pokračujem dál. O kilometr později se na mě vyřítí obrovský traktor. Tak s tím už se jen tak nevyhnem. Traktorista ovšem taky profík, potáhne volantem doprava a zaparkuje traktor s vlečkou v mělké příkopě. Při průjezdu okolo něj tleskám a zvedám palec, tohle mě vždycky pobaví. Na hlavní silnici před pilou shodíme harvestor a já valím na plac a domů.

Středa, odpočinkový den.

Ve čtvrtek ráno jedu na firmu, auto bylo ve středu v Dafu a já se bojím otevřít dveře, jestli tam nějakej inteligent nelozil v montérkách a botech od oleje. Naštěstí ne, i na sedačce je ještě igelitový pytel. Beru auto domů a celé odpoledne věnuji přípravám na liberecký sraz kamionůTruck May Day, který se koná 16-17, května. Od této doby se pokusím nezveřejňovat moc fotek, ať se hned neprofláknu ;)

V pátek přes den úpravy pokračují. Večer ve 20h vyrážím z domu na firmu pro podval a kolegu. Dolítnem na nakládku a vrátnej čučí na hokej. Ukáže mi, kterou mašinu mám brát, tak ji začínáme nakládat. Drobný zádrhel hned na začátku, mašina má opět nový systém pro startování, tak sem úspěšný až na třetí pokus. Vrátnej chvíli svítí baterkou, ale pak odbíhá k sobě a zjišťuje stav hokeje. Mám mašinu na podvalu, ale je moc dlouhá, tak musím podval roztáhnout. Prý je hokeje skóre 2:1. Zakurtujem mašinu a jdem dělat papíry. Chvíli vypisuju CMR, chvíli koukám na hokej, zbývá minuta a půl do konce a je to myslím 5:4. Za 10s padne vyrovnávací gól. Beru papíry radši odcházím. Jedu první část cesty, kousek za Pardubice. Okolo půlnoci za Litomyšlí potkávám opět Renault s frigem a zdálo se mi, že když mě míjel tak i troubil. Podívám se do zrcátka vidím, jak střídavě bliká levý-pravý-levý blinkr. Už je mi to jasné, zase Lukáš. Tebe potkávám skoro pořád a pokaždé mě poznáš ty, si na tebe už musím dávat větší pozor, ať taky jednou blinku první :D Chvíli pokecáme po CB a v Pardubkách předávám volant kolegovy. Ten sotva vyjede na dálnici, z vysílačky na nás chrčí „Gepas, bereš mě?“. Beru Vojto, a zdravím, taky máš dobry oči ;) . Kolega to dotáhl až na autohof kus za Drážďany, kde na nás čeká Holandský kolega, kterému vezeme mašinu (fotka bude v příštím článku). Chvíli pokecáme, rychle shodíme mašinu a valíme domů. Dotáhnu to kolegovy do Prahy, předám a jdu spát. Probudím se až na firmě, odpřahnu podval a hurá na oběd domů.

S dalším článkem bude problém, příští víkend mám naplánovaný v Německu a další víkend v Liberci, čili pokud nebudu mít přístup k pořádnému internetu, článek se objeví nejspíš až 24. května. Do té doby budu příležitostně přidávat fotky na facebook.