Od ničeho k ničemu...

V pondělí, o půl osmé, vyjíždím z firmy na nakládku a nejsem si na 100% jistý, že nakládka proběhne vpořádku. Prý mám nakládat nějaký autobus, ovšem jedem sem už nakládal a zřejmě bych to bez pomoci odtahového speciálu sám nezvládl. Když se blížím k místu nakládky, autobus už stojí připravený na hlavní silnici. Je to už mě docela známá Škoda RTO. Ale teda řádně očesanej, jen holej rám s motorem. Pozdravím vedoucího výletu a chystám se otočit na malém parkovišti pro osobní auta. Vypadá to, že pánové stojící okolo ještě neviděli kamion, protože když sem se začal soukat na malé prašné parkoviště, tak oni snad měli větší strach, než já. Dvakrát sem cukl dopředu a dozadu a bylo otočeno. Lezu ven a pánové se znova diví, prý „chlapče, kolik ti je let?“. Tak jsme chvíli pokecali, já okoukl drahocenný náklad a začali jsme nakládat. Předek z dálky vycházel tak tak, ale když se autobus přiblížil k nájezdům, zavelel sem zastavit a poupravit nájezdy. Někdo jiný zahlásil, že to vyjde, a tak traktorista tlačí autobus na tyči dál. Plechy skřípou, ale přední náprava leze nahoru. Já povídal, že to nevyjde. Když se opřou zadní kola o nájezdy, zadní převis má rezervu 5cm od země, tak pohoda. Traktorista šlápl na plyn, Zetor se rozohnil a postavil se na zadní. Bohužel zbytečně, s autobusem ani nehnul. Zetorman přesune cigaretu z levého koutku do pravého, kousek couvne a v nestřežený okamžik, zrovna, když všichni věnujem pozornost projíždějícímu kamionu, skočí na plyn a hrne autobus na podval. Všichni jsme traktoristou překvapeni, ale brzdí včas a autobus je na svém místě. Přehodím pár kurtů, všechny řetězy a pomalu vyjíždím. Následuje mě i vedoucí výletu, které to bude později skládat. S lehkou váhou na zádech jsme zachvíli ve Vysokém Mýtě. Vedoucí jede předemnou a vede mě na vykládku. Před branou zastavuju a jdu se do areálu podívat pěšky. Hned na začátku mě čeká ostrý zlom a prašný kopec dolů. Snad zas neškrábnu někde spodkem podvalu. Pomalu přejíždím přes zlom, pro jistotu 2x vyskočím z auta a vše kontroluju. Bez škrábnutí parkuju na malém plácku. Když odvazuju autobus, povídá vedoucí výletu, že máme drobný problém. Autobus je sice pojízdný, ale jednak nemá baterky (daly by se sehnat) a hlavně plynový pedál má vedoucí v kufru své Octavie. Pánové chvíli vymýšleli, co budou dělat. 20 minut sem je nechal, ale nevymysleli vůbec nic. Tak se nabídnu já, že když seženou tažnou tyč, tak že ten autobus sundám svým Dafem. Vedoucí se ptá: „a to by šlo? “, odpovídám „co mám sváma dělat, sami ten autobus očividně nesundáte“. Optám se mého šéfa, zda to tak můžem provést a prý jo, ale opatrně. Naštěstí to ani jinak než opatrně neumím. No jo, jenže v celém areálu žádná tyč není, tak nějakej mechanik skáče do dodávky a jede ji shánět. Jak u blbejch na dvoře. Než nám dovezou tyčku, já odpojím tahač od podvalu a čakám. Po půl hodině máme tyč, ale zas tu tyč nemáme kam upevnit, protože si připojné zařízení odšrouboval mechanik při nakládce. Achjo, pořád něco. Tak teda plán B. Vytáhnu dvě kurty, jednu přidělám k zadní části autobusu a dodávce, druhou kurtu k přední části autobusu a k mému Dafu. Borec tahá dodávkou dolů, já brzdím autobus, ať se nám nerozjede z podvalu moc rychle. Nebudu vás napínat, po pár minutách stojí autobus na svém místě, kam sem ho ještě na tyči musel dotlačit. (viz video na konci článku). Slavnostně mám složeno, po dvou hodinách. Vše pouklízím, načmárám papíry a jdu pro podpis. Vedoucí moc děkuje a přeje šťastnou cestu. Že děkuju. Opatrně vyšplhám kopec, ještě opatrněji přejíždím zlom a hned za Mýtem zastavuju na krajnici a na telefonu prohlížím mapu. No schválně, kudy se z Mýta dostat do Hlinska a nenajet zbytečně moc kilometrů? Jelikož mám hromadu času, beru to největšíma vesnicema a dírama široko daleko. Sice poskakuju po úzkých a rozbitých cestách, ale zase je to prima podívaná, všude samej hrad, louka, krávy, občas i nějaké auto v protisměru. Když tak kličkuju těma lesama, z ničeho nic mě rozbolí hlava. Nejdřív jen trochu, ale postupem času to bylo docela ostry. Prášky samozřejmě zapomenuté doma a žádná lékarna někde u cesty. Tak šupu dál, na Humpolec, Tábor, Písek. V Písku náhodné potkání a blikačka s nadějným spisovatelem za volantem a zároveň moravskou celebritou z Vracova, sám Gugýto. Zbytek cesty nuda proložená silnými bolestmi hlavy a zimnicí. Největší paráda, když mě zmáhá nemoc a já sem na druhé straně republiky, čili bez možnosti se na to vykašlat a nechat se vystřídat. V jedné dědině zastavuju na náměstíčku a poklusem mířím k lékarně. Doufám a modlím se, ať mají ještě o půl páté odpoledne otevřeno. Mám štěstí, dveře jsou odemklé a za pultem stojí všímavá slečna. Povídám, že potřebuju prášky na bolest hlavy. Odpovídá „asi akutní bolest hlavy, žejo? A chcete rovnou i kelímek s vodou?“. Né dík, ještě musím kousek popojet a nerad bych se hádal s policajtama, že jezdím zdrogovanej. V Horažďovicích zastavím na pumpě, jsou tam 4 parkovací místa, ale parkovny na noc 150kč a na nakládku to je dalších 20 minut. V hlavě počítám, jestli má smysl se někam přibližít, zda mi těch 20 minut nebude chybět. No radši popojedu. V Sušici to zapíchnu rovnou před firmou. Prášek pod jazyk, zatáhnout záclonky a v 18h lezu pod peřinu, snad prášek zabere a tu horečku doufám do rána vypotím.

Budík před šestou. Otevřu jedno oko, dobré. Otevřu druhé oko a pořád dobré. Že bych se přes noc uzdravil? Omyl, při obchůzce auta mě pro změnu nebolí hlava, ale rovnou celé tělo. A zimnice sem se taky nezbavil. To bude pecka den. Nahrkám na nakládku a že mám půl hodiny počkat, že musí uklidit na hale, abych se tam prý vlezl. Idioti. hlavně, že mám hlášenou nakládku na 6 ráno, a v 7 ještě stojím před halou. Vrata do haly taky zajimavy, rovno se tam couvnout nedá, z mé strany taky ne, tak do 3,4m širokých vrat couvám přes ruku, z pravé strany. I přes mizernou kondičku na druhý pokus vjíždím do haly. Železné konstrukce samozřejmě na druhé straně haly, takže se musí přerovnat celá hala, aby šlo ty konstrukce přemístit na podval. Další půl hoďka. Pak se to konečně začlo hýbat, borci nahodili dvě kontrukce na podval, já je svázal a pak změřil metrem. Třikrát sem měřil a naměřil sem pokaždé jiné číslo. Byl sem ujištěn, že je to široké 3,17m, čili v normě a takový rozměr sem taky naměřil. Víceméně. Když naháním nějakej papír k přepravě, tak najednou nikdo neumí psát a musí přijít vedoucí. Zas čekám. Když vedoucí vypíše papíry, dělníci se vzpomněli, že na konstrukcích nejsou výrobní štítky. Opět čekám, až je navrtají a přinýtují. Vedoucí pak dotáhl krabici se šroubky, docela velkou, a prý si ji mám dát do kabiny. Už tak sem dost podřážděnej a on zkouší ještě tohle. Řikám, že ta krabice je část nákladu a náklad patří na podval, né do kabiny. Chvíli polemizujeme, pak se hádáme, ale jsem neoblomný, tak vedoucí zamotá papírovou krabici do fólie a dá ji na podval. Přehodím přes ní další kurtu, ať je to echt, pak pár dalších a můžu vyjet. Sám se sobě divím, že jsem to zvládl. Každý pohyb a každé šplhání po konstrukci byl bolestivý, ale dal sem to. Mezera ve vratech je na každé straně cca 10cm, tak bych uvítal nějakého navigátora, ať pak někdo neprská, že sem jim škrábl vrata. Zas najednou nikde nikdo. Už trochu sprostě hulákám, jestli by mi kurva mohl aspoň někdo ukázat, kudy mám projet ty vydrbaný vrata, když na jednu stranu čouhá konstrukce víc, než na druhou. Konečně z haly venku, jen závora předemnou a přechytračenej vrátnej u ní. Dám mu jeden dodák, pozdravím a odcházím. Volá mě zpět a že mě prý bez doprovodu nepustí, když sem tak široký. Znechuceně „vám může být úplně jedno, jak já to mám široky... a navíc doprovod potřebuju jen v případě, že mám náklad širší víc jak 3,2m, což teď nemám, tak mi zvedněte tu závoru, ať už odtud můžu konečně odjet“. Bezeslova zavírá okénko a zvedá závoru. Náklad na levé straně čouhá cca 20cm a napravo 45cm, čili po prostředku silnice uháním k Humpolci na dálnici. Avšak kdesi před Pelhřimovem stojí uprostřed hlavní silnice značka zakazující vjezd z důvodu nehody, tak já a 2 předemnou jednoucí kamiony míříme na objízdnou trasu. Kamiony jezdí i do protisměru, tak musím dávat pozor na stromy stojící na pravé straně a zrcátka čouhající na levé straně. V první vsi odbočujem na vedlejší silnici. Ze začátku dobry, ale za vesnicí se silnice zúží na cca 3m a stromy nejsou zrovna daleko od silnice. První kamion pomalu a nejistě jede dál, my za ním nemáme na výběr a následujeme jej. Do protisměru jezdí jen osobáci, kteří při vyhýbání musí do příkopy. Snad nepotkáme nějakej kamion, to by byla prekérka. Naštěstí PČR má dost rozumu a protijedoucí směr posílá po jiné silnici. (později sem se dočetl, že kamion vjel na přejezdu před vlak a ten ho sundal) Následoval sprint na „zdravý“ oběd do McD poblíž Měřína, kde sem spráskal dva burgry a pokračoval dál. Odpoledne jsem na vykládce, ale prý o hodinu dřív, než je domluvený jeřáb. Při další debatě slovenští pracanti navrhli, že jestli má polovina konstrukce cca 4t, tak že jej můžou složit nakladačem. Tak zkusit to můžeme. Bylo to na hranici možností toho nakladače, a vykládka proběhla úspěšně. Sotva jsme složili, tak dorazil jeřáb. Žádná škoda, hned tu budu nakládat zpět do Česka. Následuje krátká debata o rozměrech nákladu a poté měření velikosti podvalu. O kousek roztáhnu podval, ať se to líp vejde. Na to, že to měřili 3 lidi jsme se trochu sekli, naštěstí správným směrem, zůstalo ještě 40cm volného místa. Čas kvapí, tak poděkuju a mrskám zpět. Letím jak s větrem o závod, vykládka je kousek od místa bydliště a při mém zdravotním stavu by mi noc v mé posteli určitě prospěla. Padne tma, provoz trochu opadá a to se mi zrovna hodí. V hlavě počítám dobu jízdy a zbývající kilometry, no když se někde nezaseknu, tak to vyjde. Vyšlo, v 19h parkuju auto v nedalekém městě, ještě stihnu krátkou svačinku a hurá na vlak.

Ráno už to je veselejší, bolest hlavy ustoupila, zimnice a horečka se zatím taky neozývá, jen mě bolí celej člověk, ale to dnes nějak přežiju. Osobním autem valím ke kamionu, na devátou hodinu stojím na vykládce. Jeřáb už je na místě a dokonce rozložený, tak předčasně jásám. Fakt předčasně. Jeřáb pozvaný pro mé složení dělá práci, co po něm chtějí místní dělnící. Hodinu čekám, než si pohrajou a pak skládáme ty mé dva bubny. Když jsou oba na zemi, přijde nějakej vedoucí a prý ten druhý se má skládat jinde, že ho máme naložit a odvést tam. Taky mohl přijít o 5 minut dřív. Tak jej zas naložíme a jedem jinam. Jeřábník cestu nezná, tak mě ve své Tatře následuje. Bohužel v Tatře, tak sem na něj musel za každým kopečkem čekat. Jelikož tu v okolí máme každou větší cestu rozkopanou, tak vedou objížďky přes obrovské prdele, kde je sotva pruh asfaltu. A nás čekal kilometrový pruh po rozbité a úzké cestě. Z jednoho konce silnice jde vidět na druhý, tak ostřím do dálky a vidím, že tam jede kamion, ale jede stejným směrem, jako my, tak pokračujem za ním. Jeden muž v dodávce byl ovšem mezek a rozjel to proti nám. Já zastavil na prostředku silnice a čekal, co bude. Frája dojel metr předemne a pak najel celym autem do hluboké příkopy. Přitom asi o 100m dál byl nájezd na polňačku, kde by jsme se s ním mohli vklidu vyhnout. To pan řidič v malém kamionu je rozumnější. Čeká na druhém konci úzké silnice ještě v místě, kde je to dost široké na bezpečné vyhnutí. Děkovně pokynu rukou a míříme na další šoutku. Tam vše probíhá dobře, už bezproblémů vjíždíme do areálu, kde máme skládat. Odstavím auto kousek za bránou a dál jdu pěšky, na obhlídku terénu. Na místě vykládky už stojí kamion čekající na jeřáb, ovšem řidič dávno v trapu. Opatrně najedu kousek vedle něj a čekal sem, že jeřábník mě složí prvního. Omyl, šteluje rameno na kamion bez řidiče. Skočim k němu na jeřáb a ptám se, zda je potřeba složit první ten kamion bez řidiče, protože já bych taky dnes rád domů a nemám na složení dvou bubnů celej den! Prý to není problém a stačí říct. Tak říkám a za 10 minut odjíždím na firmu, bouchnu dveřma a valím dom. S čajem a hrstí prášků ulehám do postele.

Okolo oběda zvoní telefon, prý nejspíš pojedu večer s kolegou do Německa, kamsi k Mnichovu. Před šestou hodinou odpoledne odjíždíme naložit. Jedeme v té době nejnovějším autem na firmě, DAF XF116.510 euro 6 (nevím, které označení je oficiální, každé říká něco jiného) a má tři nápravy, zadní zvedací. Když přijedem na nakládku, docela dost se rozprší. Celou cestu nic, ale zrovna, když máme být venku, tak začne pršet. Nelámem to přes koleno a jdem na kafe. Moudré rozhodnutí, když máme vypito, tak už neprší. Už tma a docela chladno, tak bleskově naložíme mašinu a valíme pryč. Kolega dojíždí až do Prahy, tam se střídáme a já ve 23h začínám svou první část směny. Jelikož má ten Daf hrozně malou nádrž, jen 450l, tak na Onu v Nýřanech musíme dotankovat a když už tu stojíme, tak dáme i něco malého na jídlo. S plným břichem razíme dál. Kolega se přemístil na postel, čili noční tah je jen na mě. Po dvou hodinách cesty začínám být unavený. Ani se není čemu divit, když ještě nemocnej lezu za volant. Lupl sem jeden energiťák, ale účinek žádný. Jelikož sem jel poprvé v novém modelu, začal sem prolízat počítač a listoval sem všema záložkama, všude, kde se dalo. Na nějaký čas mě to zabavilo, poté sem přesunul pozornost na tlačítka a vypínače na palubní desce. Procvakal sem komplet vše a kupodivu mě to probralo natolik, že sem další hodinu byl zcela fit. Po 4h jízdy kroutím volantem na parkoviště. Sotva auto zastaví, už ležím pod dekou a usínám. Probouzím se po 4 hodinách, přibližně 10km před vykládkou, skvěle načasováno. Za úsvitu jsme na místě. Když je i po hodině čekání areál skládky opuštěný, kolega bere do ruky telefon a začíná komunikovat. Po hodině přišel rozkaz, že máme složit a jet domů. To rádi slyšíme. Shodíme mašinu a míříme zpět, avšak né na Rozvadov, kudy jsme přijeli, ale na Strážný, je to kratší cesta. Z nakládky vyrážím já. Když jsme prázdní, tak tahač má jednu nápravu zvedlou, čili z toho je velmi obratný stoj. Výhodu krátkého obratného tahače srážel neobratný podvalník. Až v tu chvíli oceňuji konfiguraci náprav na mém kamionu, čili 2 nápravy na tahači a 4 nápravy na podvalu. Jede se s tím líp a nemusí se tolik nadjíždět, jak stím 3 nápravovým tahačem a 3 nápravovým podvalem. Stíhám to dotlačit až kamsi do čech na OMV kousek před Vimperkem, pracovní doba využitá téměř na 100%. Rychle na pumpu na večeři a spáát.

Sobota, 2h ráno a my vyrážíme od Vimperka. Teda, kolega vyráží a já se válím na posteli. V Jindřichově Hradci nevyhnutelná zastávka, hádejte kde. No na Onu, nádrž zas prázdná. V mezičase dáme kafe, já usedám za volant a hrrr na Moravu. Stihám to až na Mohelničák, tam v bufetu posnídáme klobásu a kolega mě pak odveze až před barák. V 8 ráno doma, akorát na snídani.

další týden...

Je pondělní večer a telefon celý den ani nepípl. Až v 19h mi volá kolega, že místo toho flákání doma bych mohl jet s ním v úterý ráno naložit. A tak proč ne, plachtu už sem dlouho nenakládal.

V 7 ráno jsme na nakládce, v místní monstrózní firmě na výrobu bagrů a rypadel (dříve) a jejich komponentů. Vybavím vstup, potom i všechny potřebné papíry k přepravě, zbývá už jen naložit 6 kousků jakýchsi ramen. Mistr na hale ale povídá, že ramena jsou ještě v lakovně a že nebudou dřív než v 10h. To je radosti. Jelikož jsme pár kilometrů od firmy, tak kamion zamykáme, já půjčím od otce klíče od osobáku a jedeme na kafe. Po dvou hodinách volají z nakládky, že už je to hotové a že máme dojet. Tak teda dojedem a hned můžeme najet pod jeřáb. Kolega odhrne plachtu z boku a já marně bojuju se střechou. Tu na podvalu nemám, tak bojuju oprávněně. Vtipné je, že se střechou nemůže hnout ani kolega, co s tím jezdí denně. Pár úderů do správných míst, hodně snažení a s vypětím všech sil máme střechu shrnutou. Dělník nás přišel zkontrolovat a že prý od 11:30 mají půlhodinový oběd, tak že už nemá cenu začínat. Kouknu na hodiny a je 11:05. Sakra s touto fabrikou! Je 12:20 a dělník je zpět z oběda. Zvolejme 3x sláva. Za 15 minut návěs plný, za 10 minut zakurtováno a za 40 minut shrnutá střecha. Zlatej podval! Konečně po 6,5 hodinách máme naloženo a opouštíme areál. Snad se tu zase dlouho neukážu.

Na zbytek týdne práce není, navíc v Německu je v pátek zákaz jízdy pro kamion, tak v noci vyrážím s kolegou na západ, do Holandska. Vždycky, když jedu s někým ve dvojku, tak vždycky na mě vyjde směna v rizikovou dobu, to jest mezi 2-5h ranní. Tentokrát ale ne, ukecal sem kolegu a vyjížděl sem jako první, čili v tu rizikovou dobu už sem byl zalomený na posteli a spal. Dotáhli jsme to až do půli Německa a protože jsme měli náskok oproti původnímu plánu, dáváme krátkou tříhodinovou přestávku na drobné zdřímnutí. Taková chyba, celej zbytek dne sem byl víc ospalej, než kdybych vůbec nespal. Po poledni jsme na vykládce, naneštěstí v době pauzy. Ale pohoda, hodinka čekání, pak rychlé složení a mizíme pryč. Nakládku máme až na další ráno, tak míříme na první velkou pumpu a hurá dospat minulou noc.

Po 15ti hodinové pauze jedem naložit. O půl osmé jsme na firmě, kolega se jde nahlásit, ale bohužel se k nám nedostal kód nakládky, čili další hodinu a půl čekáme, než se to vyřeší. S kódem už můžeme najet před halu a čekat na pokyn. Ten přichází za další hodinu. Na hale prý máme rozdělat návěs ze všech stran, budeme nakládat plechy široké 2,5m. (pro neznalé, rozměr ložné plochy návěsu je 2,5m, mezi zadníma vratama 2,45m) Jeřábník jelito, prvním plechem tvrdě narází do zadního sloupku, doteď se divím, že i s vratama neupadl. Hulákáme na něj s předstíhem, ale marně. S dalšími plechy to bylo podobně, tady rána do jednoho sloupku, tam rána do druhého. Jsme u nakládky dva a stejně jej nezvládáme uhlídat. Zas o hodinu kratší život díky nervům! Já zakurtuju, kolega zaplachtuje a valíme na zpět. Trasu znám nazpaměť, po cestě od Eindhovenu přes Kassel na Petrovice sem jezdil půl roku v kuse. Bohužel jedeme ve špatnou dobu, je den před státním svátkem a ještě k tomu odpoledne. Nejprve mě překvapila uzavírka dálnice pro kamiony, zkusili jsme najít zkratku přes město, ale nakonec jsme stejně museli po dlouhé objízdné trase. Poté už mě nepřekvapily nekončící kolony aut na dálnicích. Stačí malá nehoda v pravém pruhu a stojí půlka Německa. Svou část směny proskáču v kolonách a když vleze za volant kolega, tak čistě nááhodou se to všechno rozjede a kolega jede jak pán. Dotáhli jsme to až k Poděbradům na OMV. Nečekal sem, že tohle parkoviště bude až tak extrémně narvané. Kde bylo 15m místa, tak tam se dokázal nacpat 17ti metrový kamion. Zíral sem. Jediné volné místo bylo v první řadě. Couvnout se tam nedá, tak tam kolega najíždí obráceně, návěsem směrem k dálnici. Ale co, jsou 2h ráno my stojíme, to je důležité.

Ráno, tedy před polednem vyrážíme na vykládku do Nového Jíčína. A to je opravdu komedie. Naviguju kolegu přes město ale ten si jede po svém. Trošku natěšeně čekám, jak ze sebou vypeče a uzná, že sem měl pravdu. O to víc udiveně čumím, když po třech křižovatkách vjíždíme na místě vykládky. Když nás z dálky zahlédl místní dělník, hned kroutil hlavou a povídá, že nás nesloží. To člověk nerad slyší, kór, když je pátek a 16h k tomu. Ale nedivím se mu, náš kamion vysoký 4m se do vrat vysokých 3,7m opravdu nevejde. Následuje pár telefonických hovorů, dva budu citovat. První, nějaká slečna radila „to musíte ten návěs rozdělat, složit ty plechy a pak jej složit, oni by vám za to dali určitě nějakou korunu na víc“, podruhé radil po telefonu pán „u nás se sto dělá tak, že se z návěsu odřežou flexou všechny sloupky, složí se železo a pak se ty sloupky navaří zpět“. Nejprve sem se s kolegou zasmál, ale pán to myslel vážně. Smích nás přešel. Po chvíli polemizování chlápek zavěsil telefon s tím, že máme počkat, že se ozve. S tím tónem, co sem s námi rozloučil se ozve nejdřív ve středu. Za půl hodiny volá někdo další, že máme jet do Valašského Meziříčí, že nás složí tam. Tak dojedem do ValMezu, prý co nevidět se tam všichni seběhnou. Na hale odchytnem borca, ten o připravované akci neví nic. Když mi povídáme, že tu máme skládat plechy 12m dlouhé, směje se a ptá se, kam ty plechy chcem dávat, když všude po hale je sotva ulička na chození. Co my víme, to není náš problém. Po půl hodině dochází první člověk, že teda jdou dělat místo. Zas za půl hodiny můžem najet dovnitř. Problém je, že v NL nás nakládali magnetem, čili dali 6 plechů na sebe bez proložení dřevy. Tady magnet nemají a musí pod každé dva plechy dát řetězy. Otázka je, jak dostat pod plech řetěz, když pod ním není místo na jeho prosunutí na druhou stranu. Kluci dělníci si elegantně poradili, nejdřív zvedli plech za zadní hranu a dali pod něj proložky. A tak postupně pokračovali, dokud nebyl plech podložený ze všech stran. Jeřábník byl zkušený, takže potém už šla vykládka víceméně hladce. Rychle vše pobalit, pouklízet a rychle domů. Vracíme se zrovna ve chvíli, kdy před námi zapadá slunce. Při focení nostalgicky vzpomínám na doby, kdy jsem se v pátek v podvečer vracel z Frýdku Místku nebo Ostravy, s železem, do Uničova, ještě s Magnumem...