Z lesa až na výstavu Mawev...
Už několik týdnu po sobě sem v
práci nezvykle brzo. Kamion startuju v 6h a o půl sedmé už stojím
na nakládce. Strojník stojí u svého stroje a čeká jen na mě.
Když obhlížím jeho stroj, vidím, že je to až moc široky. Ptám
se jej, kolik to měří a prej skoro přesně 3,5m. A proč nám to
nikdo předem neřekl? Tak volám šéfovi a popisuju problém, že
bez doprovodu nepojedu, tak ať se nějak vyjádří, co se bude dít.
Za půl hodiny telefon zpět, že doprovod sežene a že můžem
začít nakládat. Tak jo, za 10 minut naloženo, za dalších 10
minut přivázáno, jen ten doprovod přijede až za půl hodiny.
Beru do ruky fixu na pneumatiky a takhle při mrazivém ránu krášlím
svůj vůz. Sotva domaluju jedno kolo, tak fixa píše z posledního.
Nevadí, je tu doprovod. Domluvíme trasu, zkontrolujem náklad a
pálíme na jih. Kousek před Brnem slyším ve vysílačce „Gepas,
bereš mě? Tady tvůj bejvalej spolužák“. Koukám do protisměru,
do zrcátek, před sebe, nikde žádné známé auto. Volám na něj
zpět a dva kamiony předemnou vidím, jak se mezi něma schovává
již známá dodávka. Tak chvíli vykládáme, já sjíždím na
Brno a spolužák pokračuje. Kousek před Slovenskými hranicemi
sjíždíme do Břeclavy, do místního JZD. Doprovod se loučí a
mizí, já uklízím návěs a strojník skáče s mašinou dolů. Po
cestě zpět to beru po staré cestě na Brno. Koukám na okolní
přírodu a až v Hustopečích si všímám zákazu pro kamiony. No
pozdě, 15km se vracet nebudu. Nenápadně se proplížím na dálnici
a přestávku dělám na Rohlence. V Mekáči dám rychlý nezdravý
oběd a šoustkama jedu domů.
Opět v 6 na place, tentokrát trochu
mrzne, ale jinak je krásně, radost koukat okolo silnice. Jelikož
nám zavřeli hlavní cestu na Šternberk, tak to mrskám přilehlýma
dědinama a to pěkně z ostra. Však sem místní, tak coby ne. Mám
nakládat na jakémsi kopečku u Olomouce. Teda né na jakémsi, ale
přímo na Svatém Kopečku. Bych nikdy nevěřil, že se zrovna sem
podívám s kamionem. Projedu okolo kláštera do vedlejší dědiny,
kde na autobusové točně stojí červená dodávka. Sednu ke
strojníkovi do auta a jedeme do lesa pro vyvážečku. Po 3km jsme
na místě, strojník se vrací mašinou, já jeho dodávkou. 3x v
lese odbočím a když jedu asi 400m pořád rovně, trochu
znejistím, páč se svojí výbornou pamětí si nejsem jistej,
okolo kterého stromu jsme sem jeli. Na posledním rozcestí odbočuju
stylem „tak tady třeba doprava“ a vyšlo to, jsem zpět u svého
Dafu. Dodávku nechám na kraji lesa a pěšo utíkám k autu, za
kterým už stojí lehce nasranej autobusák křičící, že má na
otočení jen minutu a že tam nemám co dělat. Omlouvám se, sedám
za volant a mizím. Couvnu do vedlejší ulice a chystám se. Nejsem
ani v půlce a vyvážečka se škrabe na podval. Operace na 20s,
strojník se potom loučí a odjíždí. Já natahám řetězy, ikdyž
jedu jen 70km a ono by se to určitě nehlo :P Když foukám vzduch,
proletí okolo modrý osobák a v něm dva bývalí spolužáci
(zároveň ti, kteři mi udělali banner, který se na Zlínském
truck srazu záhadně vypařil). Následovala ukázková otočka přes
ručku na autobusové točně a znovu elegantní otočka přes ručku
těsně okolo mého Dafu. Chvíli jsme pokecali a já se pak vracel
okolo kláštera zpět. Když už jsem na takovém místě, tak si
musím udělat pár fotek. Některé výstavní, některé naprd, ale
přece. Jen škoda, že nad Olomoucí je taková mlha. Zrovna, když
ji mám jako na dlani. Zadem se proplétám do Litovle. V jedné
dědině kopou kanalizaci, ale mám štěstí, je sucho, tak se jen
trochu práší, bláto žádné. Pokyn od zákazníka zní, že mám
v Mohelnici zastavit na pumpě a počkat na něj. Vlítnu tedy na
Benzinu, která je na dálnici, a když se protahuju okolo stojanu,
trkne mě, že možná budu trochu vyšší. Pro jistotu lezu z
kabiny a kontroluju výšku. Zatím to vypadá dobře, kousek potáhnu
a znovu koukám ven. Je tam mezera tak 10cm, čili místa až až.
Zaparkuju za pumpou a volám zákazníkovi. Ten povídá, že mám
pokračovat na Moravskou Třebovou (taky to mohl říct a já se
nemusel cpát na tu pumpu) a že v půli Mohelničáku na mě mávne
a tam budem skládat. Tak letím do prvního kopce, na rovince před
druhým kopcem vidím, jak někdo leze do cesty, tak už zpomaluju a
zastavuju na přilehlém plácku. Když sundávám nájezdy, přijde
zamnou silničář a začne se vyptávat, jak funguje tohle a co dělá
tamto. Udiveně koukám, když jak docela obratně manipuluju s
těžkýma nájezdama. Prohodí „mladej, zamlada jsme museli zvedat
70kg na jedné ruce“, já odpovídám, ať se tedy s jedním
nájezdem ukáže a on „no, teď už bych to asi nedal, ale
zamlada!“. Oba se zasmějeme, já pouklízím řetězy, on skočí
do dodávky a jede pryč. Majitel si sjede s vyvážečkou a první
lesní cestou míří kamsi do lesa. Já letím nahoru na Studenou
Loučku, tam u pumpy otočka a zase dolů, na firmu. Je teprve 11h,
tak se ptám šéfa, jestli se bude ještě něco dít. Ten chvíli
přemýšlí a pak teda, že bych mohl kolegovi zajet pro podvalník
do servisu. No proč ne, lepší, než se zase poflakovat doma. Tak
krátká otočka za Litovel a ve 14h jsem na firmě. Stále brzo, z
kastlíku tahám fixu a dodělávám 3 zbývající pneumatiky na
tahači.
Vstávám v 7h, abych mohl případně
v 8h vyrazit, jak bylo přibližně domluveno. Když v 9h dokoukám
jeden díl Top Gearu, nedá mi to a volám šéfovi, jestli něco
bude. Prej bude, ale mám vydržet. O půl 10 volá, že můžu
dojet. Tak v 10h jsem na firmě, při odjezdu potkám kolegu, který
povídá, že má nakládat hodinu po mě, ale že stejně bude
naložený dřív. Snad né, přecijen já už mám nakládku
potvrzenou. O půl 11 jsem tedy na nakládce, naběhnu do kanceláře
a prý se ještě něco dodělává, že mám počkat. To se zrovna
hodí, jdu do Lidlu. Za 10 minut sem zpět, tak koukám na další
Top Gear. 40 minut je pryč, obleču bundu, poberu telefony, slezu
schody, zavřu dveře a vrátnej mává, že tam ani nemám chodit,
že to ještě není. Tak zase lezu dovnitř, telefony z kapes ven,
vysleču se a čekám, čekám. Mezitím přijel jiný kolega, tak
jdu za ním. Za 20 minut jede mašina z dílny ven. Natěšeně ji
utíkám naproti, ale než k ní doběhnu, povídá mistr, že musí
ještě něco dodělat, že mám počkat. A mašina jede znovu do
dílny. Šašci počmáraní. Hlavně, že sem tady měl už před
hodinou a půl být. Konečně za 20 minut je mašina zase venku.
Bleskově nakládkám, vážu a upaluju pryč. Ale ne daleko, jen o
ulici dál, kde už čekají zbývající dva kolegové s podvalama.
Taková příležitost, kdy jsme se potkali všichni tři a naložení,
se naskytla poprvé za tu dobu, co jezdím s podvalem. Telefonem nás
zdokumentuju ze všech stran a můžeme vyrazit na Olomouc. Jakožto
nejméně zkušený vedu naši těžkou kolonu. V Olomouci tankovačka
konečně můžeme jet. Jeden kolega míří na Plzeň, ale druhý má
stejný směr, respektive stejné místo vykládky. Zatímco kolega v
Brně parkuje u motorestu, já se lámu na zdejší ONO a snažím se
natankovat ad blue. Jenže, klasický problém s tankováním ad
blue, na pistoli nejde háček a navíc nejde naplno zapnout, stále
se vypíná. Takovej pěknej den to mohl být. A já zas stojím na
pumpě a s přibývajícími litry na počítadle se zvyšuje i
intenzita mého nadávání. Když je v nádrži 50l močoviny,
nadávky jsou slyšet určitě i o dva stojany vedle. Ale jinak sem
docela kliďas =) … Stojím u pokladny a zvoní mi telefon. Kolega
má v ruce jídelní lístek a prej co si dám. Něco vyberem, já
platím a jedu za ním. Zaparkuju vedle, naběhnu do motorestu a
jídlo už leží na stole. Napráskáme se takovým způsobem, že
se nám chce akorát tak do postele. Žádny takovy, flákání už
bylo dost. Další zastávka na Mikulově, zakoupíme emisní plaketu
a nyní nonstop až na vykládku blízko města Linz.
Zajimavý poznatek ze společné cesty,
já mám Dafa euro 5, 510 koní a 12st převodovku. Kolega Daf euro
6, 510 koní a 16st převodovka. Pod kopcem podřadím na 11st, do
půli kopce se jej držím, ale jakmile podřadím na 10, tak
kolegovo líp zpřevodované auto mi začne ujíždět, a to fakt
hodně. Přitom při dojezdu do cíle sem měl o 1,4l větší
spotřebu, což podle mě není dramatický rozdíl.
Už za tmy dojíždíme k místu
vykládky. Díky tmě a neúplné adrese chvíli bloudíme, ale za 10
minut jsme na místě. Na rozlehlém výstavišti, které je zahalené
tmou. Když vjíždíme mezi stany, kolega hlasí, že tam je bláto.
První mi bleskne hlavou, že si na té cestičce zašpiním auto a
poté mi znova bleskne hlavou, že v té tmě se někde ocitnu mimo
zpevněný povrch, zapadnu a pak si teprve zašpiním auto. Kolega
zastavuje vedle obytných buněk, kde je rozsvíceno, ale nikdo tam
nesedí. Berem baterky a jdeme hledat naše stroje, které tu už
nějaký den stojí. V dáli trčí nás dopravník, tak jdeme zpět
pro kamiony. To už u nich stojí hlídač, rus. V mapě bodne prstem
do místa, kde právě stojíme, poté do místa, kde máma skládat
a kudy máme jet. Tak jedem. Plácku je okolo dost, kolega hned
sjíždí z cesty a rovná si auto, aby mohl pohodlně složit.
Zahlásím do vysílačky, ať se o 2m posune, protože já bych
musel skládat ve velké louži. Že prej jo. Stojím na cestě,
koukám na kolegu a jeho tří nápravové auto. Při pokusu se
rozjet prohrábne hnací náprava a auto klesne do 10cm hlubokého
důlku, z vysílačky se jen ozve „já skládám tady“. No
krásny, ještě jej tady budu po tmě tahat. Naštěstí se auto
podařilo rozhoupat, přeparkovat a místo tu je i pro mě. Zaparkuju
vedle, rychle shodíme mašiny a upalujeme pryč, tentokrát ale
každý opačným směrem. Já se vracím na Vídeň. Jelikož je
skoro 22h, tak hledám flek na spaní, přecijen sem ráno vstával
docela brzo. První parkoviště narvané, druhé taky, pumpa
jakbysmet, i ta další. Nevadí, času mám dost a třetí pumpa je
obrovská, na tu se určitě někam narvu. Při proplétání mezi
stojany vidím na pravé straně parkoviště pro autobusy, které je
ale do půlky obsazené kamiony. Nerad, ale v případě nouze to
prásknu mezi ně. Pokračuju na parkoviště pro kamiony. Ikdyž je
obrovské, normálně se zaparkovat nedá, tak parkuju nenormálně
za stojící kamiony.
Sluníčko leze z poza mraků stejně
tak, jako já lezu z postele. Pomalu a kysele. Posnídám a mířím
do Břeclavy. Na Mikulově dělám krátkou pauzu, takticky naproti velkému parkovišti, kde právě operují rakouští policisté. Berou co druhý kamion, tak po 15ti minutách tiše odjíždím. V JZD už na mě už 2h čeká strojník, avšak
nakládka byla domluvená na 11h, nevím, proč jej poslali tak brzo.
Doprovod, který byl domluvený na 12h, přijel v 11h20min. Co dnes
všichni blbnout, že jezdí všude dřív? O půl dvanácté máme
naloženo a vyjíždíme. A protože je čas oběda, brzdíme na
Agipu na malý oběd. Poté letecky až do Litovle. Shodím mašinu a
jedu domů. Na place ještě očista zašpiněných kol a zástěrek,
ať nedělám ostudu. Při čekání na jiného kolegu ještě stíhám
nakreslit i jedno kolo na podvaníku. Už se tuze těším, jak to
budu mít hotové a hned na prvním hruháči to všechno o obrubník
seškrábnu. Za půl hodiny dojíždí kolega. Přestěhuju si věci
z mého auta do jeho, zakurtujem náklad a domů.
Budík zvoní v půl druhé. Strašnej
čas na vstávání, když v tuhle dobu chodím v posledních
měsících spát. Nicméně o půl čtvrté už s kolegou valíme
opět na dolů, do Rakouska, na výstavu. Jelikož jsme cestou
„práskli do koní“, jsme na výstavě o hodinu dřív, než jsme
původně plánovali. Ale to nevadí, aspoň máme čas si projít a
vyfotit vystavenou techniku. A řeknu vám, že třeba takové velké
kolové Volvo s obrovskou lžící bych za Dafa vyměnil hned, krásné
stroje. Akorát po hodině se vracíme k autu. Okolo už běhá
firemní mechanik a když nás uvidí, jde za námi se přivítat a
podívat se, co jsme dovezli. Z jeho vyděšeného pohledu do papíru
čuju problém. Jenže mechanik anglicky nemluví, my zas nemluvíme
německy, tak kdo ví, kde je problém. Mechoš chvíli vyvolává
telefonem a za 20 minut přijíždí desta. Když poprvé zkouší
zvednou díl, hned mi dochází, kde je zakopaný pes. Ono je sice
pěkny, že to máme podložené, aby to mohla zvednout desta, avšak
tento díl má bezmála 7t a zdejší desty maj nosnost 5t. Mechanik
spolu s destařem vymýšlí plán B. A tak tento díl zvedají dvě
desty stojící těsně vedle sebe. Vidle se kroutí, já se v návěsu
strachy schovávám do kouta, páč těm zkrouceným vidlím moc
nevěřím a nerad bych, aby mě před držku liskl kus železa,
kterej není na takovou váhu konstruovaný. Ale podařilo se, díl
je venku z auta, s kolegou zaplachtujem a upalujeme zpět. Jak máme
oba ve zvyku, tradičně zastavujeme na Rohlence, já proběhnu
Mekáč, kolega KFC a řádně najedeni jedeme na firmu. Na odpolední
čaj o páté už jsme oba doma. Krásně využitý pátek.
Komentáře