Z lesa až na výstavu Mawev...

Už několik týdnu po sobě sem v práci nezvykle brzo. Kamion startuju v 6h a o půl sedmé už stojím na nakládce. Strojník stojí u svého stroje a čeká jen na mě. Když obhlížím jeho stroj, vidím, že je to až moc široky. Ptám se jej, kolik to měří a prej skoro přesně 3,5m. A proč nám to nikdo předem neřekl? Tak volám šéfovi a popisuju problém, že bez doprovodu nepojedu, tak ať se nějak vyjádří, co se bude dít. Za půl hodiny telefon zpět, že doprovod sežene a že můžem začít nakládat. Tak jo, za 10 minut naloženo, za dalších 10 minut přivázáno, jen ten doprovod přijede až za půl hodiny. Beru do ruky fixu na pneumatiky a takhle při mrazivém ránu krášlím svůj vůz. Sotva domaluju jedno kolo, tak fixa píše z posledního. Nevadí, je tu doprovod. Domluvíme trasu, zkontrolujem náklad a pálíme na jih. Kousek před Brnem slyším ve vysílačce „Gepas, bereš mě? Tady tvůj bejvalej spolužák“. Koukám do protisměru, do zrcátek, před sebe, nikde žádné známé auto. Volám na něj zpět a dva kamiony předemnou vidím, jak se mezi něma schovává již známá dodávka. Tak chvíli vykládáme, já sjíždím na Brno a spolužák pokračuje. Kousek před Slovenskými hranicemi sjíždíme do Břeclavy, do místního JZD. Doprovod se loučí a mizí, já uklízím návěs a strojník skáče s mašinou dolů. Po cestě zpět to beru po staré cestě na Brno. Koukám na okolní přírodu a až v Hustopečích si všímám zákazu pro kamiony. No pozdě, 15km se vracet nebudu. Nenápadně se proplížím na dálnici a přestávku dělám na Rohlence. V Mekáči dám rychlý nezdravý oběd a šoustkama jedu domů.

Opět v 6 na place, tentokrát trochu mrzne, ale jinak je krásně, radost koukat okolo silnice. Jelikož nám zavřeli hlavní cestu na Šternberk, tak to mrskám přilehlýma dědinama a to pěkně z ostra. Však sem místní, tak coby ne. Mám nakládat na jakémsi kopečku u Olomouce. Teda né na jakémsi, ale přímo na Svatém Kopečku. Bych nikdy nevěřil, že se zrovna sem podívám s kamionem. Projedu okolo kláštera do vedlejší dědiny, kde na autobusové točně stojí červená dodávka. Sednu ke strojníkovi do auta a jedeme do lesa pro vyvážečku. Po 3km jsme na místě, strojník se vrací mašinou, já jeho dodávkou. 3x v lese odbočím a když jedu asi 400m pořád rovně, trochu znejistím, páč se svojí výbornou pamětí si nejsem jistej, okolo kterého stromu jsme sem jeli. Na posledním rozcestí odbočuju stylem „tak tady třeba doprava“ a vyšlo to, jsem zpět u svého Dafu. Dodávku nechám na kraji lesa a pěšo utíkám k autu, za kterým už stojí lehce nasranej autobusák křičící, že má na otočení jen minutu a že tam nemám co dělat. Omlouvám se, sedám za volant a mizím. Couvnu do vedlejší ulice a chystám se. Nejsem ani v půlce a vyvážečka se škrabe na podval. Operace na 20s, strojník se potom loučí a odjíždí. Já natahám řetězy, ikdyž jedu jen 70km a ono by se to určitě nehlo :P Když foukám vzduch, proletí okolo modrý osobák a v něm dva bývalí spolužáci (zároveň ti, kteři mi udělali banner, který se na Zlínském truck srazu záhadně vypařil). Následovala ukázková otočka přes ručku na autobusové točně a znovu elegantní otočka přes ručku těsně okolo mého Dafu. Chvíli jsme pokecali a já se pak vracel okolo kláštera zpět. Když už jsem na takovém místě, tak si musím udělat pár fotek. Některé výstavní, některé naprd, ale přece. Jen škoda, že nad Olomoucí je taková mlha. Zrovna, když ji mám jako na dlani. Zadem se proplétám do Litovle. V jedné dědině kopou kanalizaci, ale mám štěstí, je sucho, tak se jen trochu práší, bláto žádné. Pokyn od zákazníka zní, že mám v Mohelnici zastavit na pumpě a počkat na něj. Vlítnu tedy na Benzinu, která je na dálnici, a když se protahuju okolo stojanu, trkne mě, že možná budu trochu vyšší. Pro jistotu lezu z kabiny a kontroluju výšku. Zatím to vypadá dobře, kousek potáhnu a znovu koukám ven. Je tam mezera tak 10cm, čili místa až až. Zaparkuju za pumpou a volám zákazníkovi. Ten povídá, že mám pokračovat na Moravskou Třebovou (taky to mohl říct a já se nemusel cpát na tu pumpu) a že v půli Mohelničáku na mě mávne a tam budem skládat. Tak letím do prvního kopce, na rovince před druhým kopcem vidím, jak někdo leze do cesty, tak už zpomaluju a zastavuju na přilehlém plácku. Když sundávám nájezdy, přijde zamnou silničář a začne se vyptávat, jak funguje tohle a co dělá tamto. Udiveně koukám, když jak docela obratně manipuluju s těžkýma nájezdama. Prohodí „mladej, zamlada jsme museli zvedat 70kg na jedné ruce“, já odpovídám, ať se tedy s jedním nájezdem ukáže a on „no, teď už bych to asi nedal, ale zamlada!“. Oba se zasmějeme, já pouklízím řetězy, on skočí do dodávky a jede pryč. Majitel si sjede s vyvážečkou a první lesní cestou míří kamsi do lesa. Já letím nahoru na Studenou Loučku, tam u pumpy otočka a zase dolů, na firmu. Je teprve 11h, tak se ptám šéfa, jestli se bude ještě něco dít. Ten chvíli přemýšlí a pak teda, že bych mohl kolegovi zajet pro podvalník do servisu. No proč ne, lepší, než se zase poflakovat doma. Tak krátká otočka za Litovel a ve 14h jsem na firmě. Stále brzo, z kastlíku tahám fixu a dodělávám 3 zbývající pneumatiky na tahači.

Vstávám v 7h, abych mohl případně v 8h vyrazit, jak bylo přibližně domluveno. Když v 9h dokoukám jeden díl Top Gearu, nedá mi to a volám šéfovi, jestli něco bude. Prej bude, ale mám vydržet. O půl 10 volá, že můžu dojet. Tak v 10h jsem na firmě, při odjezdu potkám kolegu, který povídá, že má nakládat hodinu po mě, ale že stejně bude naložený dřív. Snad né, přecijen já už mám nakládku potvrzenou. O půl 11 jsem tedy na nakládce, naběhnu do kanceláře a prý se ještě něco dodělává, že mám počkat. To se zrovna hodí, jdu do Lidlu. Za 10 minut sem zpět, tak koukám na další Top Gear. 40 minut je pryč, obleču bundu, poberu telefony, slezu schody, zavřu dveře a vrátnej mává, že tam ani nemám chodit, že to ještě není. Tak zase lezu dovnitř, telefony z kapes ven, vysleču se a čekám, čekám. Mezitím přijel jiný kolega, tak jdu za ním. Za 20 minut jede mašina z dílny ven. Natěšeně ji utíkám naproti, ale než k ní doběhnu, povídá mistr, že musí ještě něco dodělat, že mám počkat. A mašina jede znovu do dílny. Šašci počmáraní. Hlavně, že sem tady měl už před hodinou a půl být. Konečně za 20 minut je mašina zase venku. Bleskově nakládkám, vážu a upaluju pryč. Ale ne daleko, jen o ulici dál, kde už čekají zbývající dva kolegové s podvalama. Taková příležitost, kdy jsme se potkali všichni tři a naložení, se naskytla poprvé za tu dobu, co jezdím s podvalem. Telefonem nás zdokumentuju ze všech stran a můžeme vyrazit na Olomouc. Jakožto nejméně zkušený vedu naši těžkou kolonu. V Olomouci tankovačka konečně můžeme jet. Jeden kolega míří na Plzeň, ale druhý má stejný směr, respektive stejné místo vykládky. Zatímco kolega v Brně parkuje u motorestu, já se lámu na zdejší ONO a snažím se natankovat ad blue. Jenže, klasický problém s tankováním ad blue, na pistoli nejde háček a navíc nejde naplno zapnout, stále se vypíná. Takovej pěknej den to mohl být. A já zas stojím na pumpě a s přibývajícími litry na počítadle se zvyšuje i intenzita mého nadávání. Když je v nádrži 50l močoviny, nadávky jsou slyšet určitě i o dva stojany vedle. Ale jinak sem docela kliďas =) … Stojím u pokladny a zvoní mi telefon. Kolega má v ruce jídelní lístek a prej co si dám. Něco vyberem, já platím a jedu za ním. Zaparkuju vedle, naběhnu do motorestu a jídlo už leží na stole. Napráskáme se takovým způsobem, že se nám chce akorát tak do postele. Žádny takovy, flákání už bylo dost. Další zastávka na Mikulově, zakoupíme emisní plaketu a nyní nonstop až na vykládku blízko města Linz.

Zajimavý poznatek ze společné cesty, já mám Dafa euro 5, 510 koní a 12st převodovku. Kolega Daf euro 6, 510 koní a 16st převodovka. Pod kopcem podřadím na 11st, do půli kopce se jej držím, ale jakmile podřadím na 10, tak kolegovo líp zpřevodované auto mi začne ujíždět, a to fakt hodně. Přitom při dojezdu do cíle sem měl o 1,4l větší spotřebu, což podle mě není dramatický rozdíl.

Už za tmy dojíždíme k místu vykládky. Díky tmě a neúplné adrese chvíli bloudíme, ale za 10 minut jsme na místě. Na rozlehlém výstavišti, které je zahalené tmou. Když vjíždíme mezi stany, kolega hlasí, že tam je bláto. První mi bleskne hlavou, že si na té cestičce zašpiním auto a poté mi znova bleskne hlavou, že v té tmě se někde ocitnu mimo zpevněný povrch, zapadnu a pak si teprve zašpiním auto. Kolega zastavuje vedle obytných buněk, kde je rozsvíceno, ale nikdo tam nesedí. Berem baterky a jdeme hledat naše stroje, které tu už nějaký den stojí. V dáli trčí nás dopravník, tak jdeme zpět pro kamiony. To už u nich stojí hlídač, rus. V mapě bodne prstem do místa, kde právě stojíme, poté do místa, kde máma skládat a kudy máme jet. Tak jedem. Plácku je okolo dost, kolega hned sjíždí z cesty a rovná si auto, aby mohl pohodlně složit. Zahlásím do vysílačky, ať se o 2m posune, protože já bych musel skládat ve velké louži. Že prej jo. Stojím na cestě, koukám na kolegu a jeho tří nápravové auto. Při pokusu se rozjet prohrábne hnací náprava a auto klesne do 10cm hlubokého důlku, z vysílačky se jen ozve „já skládám tady“. No krásny, ještě jej tady budu po tmě tahat. Naštěstí se auto podařilo rozhoupat, přeparkovat a místo tu je i pro mě. Zaparkuju vedle, rychle shodíme mašiny a upalujeme pryč, tentokrát ale každý opačným směrem. Já se vracím na Vídeň. Jelikož je skoro 22h, tak hledám flek na spaní, přecijen sem ráno vstával docela brzo. První parkoviště narvané, druhé taky, pumpa jakbysmet, i ta další. Nevadí, času mám dost a třetí pumpa je obrovská, na tu se určitě někam narvu. Při proplétání mezi stojany vidím na pravé straně parkoviště pro autobusy, které je ale do půlky obsazené kamiony. Nerad, ale v případě nouze to prásknu mezi ně. Pokračuju na parkoviště pro kamiony. Ikdyž je obrovské, normálně se zaparkovat nedá, tak parkuju nenormálně za stojící kamiony.

Sluníčko leze z poza mraků stejně tak, jako já lezu z postele. Pomalu a kysele. Posnídám a mířím do Břeclavy. Na Mikulově dělám krátkou pauzu, takticky naproti velkému parkovišti, kde právě operují rakouští policisté. Berou co druhý kamion, tak po 15ti minutách tiše odjíždím. V JZD už na mě už 2h čeká strojník, avšak nakládka byla domluvená na 11h, nevím, proč jej poslali tak brzo. Doprovod, který byl domluvený na 12h, přijel v 11h20min. Co dnes všichni blbnout, že jezdí všude dřív? O půl dvanácté máme naloženo a vyjíždíme. A protože je čas oběda, brzdíme na Agipu na malý oběd. Poté letecky až do Litovle. Shodím mašinu a jedu domů. Na place ještě očista zašpiněných kol a zástěrek, ať nedělám ostudu. Při čekání na jiného kolegu ještě stíhám nakreslit i jedno kolo na podvaníku. Už se tuze těším, jak to budu mít hotové a hned na prvním hruháči to všechno o obrubník seškrábnu. Za půl hodiny dojíždí kolega. Přestěhuju si věci z mého auta do jeho, zakurtujem náklad a domů.

Budík zvoní v půl druhé. Strašnej čas na vstávání, když v tuhle dobu chodím v posledních měsících spát. Nicméně o půl čtvrté už s kolegou valíme opět na dolů, do Rakouska, na výstavu. Jelikož jsme cestou „práskli do koní“, jsme na výstavě o hodinu dřív, než jsme původně plánovali. Ale to nevadí, aspoň máme čas si projít a vyfotit vystavenou techniku. A řeknu vám, že třeba takové velké kolové Volvo s obrovskou lžící bych za Dafa vyměnil hned, krásné stroje. Akorát po hodině se vracíme k autu. Okolo už běhá firemní mechanik a když nás uvidí, jde za námi se přivítat a podívat se, co jsme dovezli. Z jeho vyděšeného pohledu do papíru čuju problém. Jenže mechanik anglicky nemluví, my zas nemluvíme německy, tak kdo ví, kde je problém. Mechoš chvíli vyvolává telefonem a za 20 minut přijíždí desta. Když poprvé zkouší zvednou díl, hned mi dochází, kde je zakopaný pes. Ono je sice pěkny, že to máme podložené, aby to mohla zvednout desta, avšak tento díl má bezmála 7t a zdejší desty maj nosnost 5t. Mechanik spolu s destařem vymýšlí plán B. A tak tento díl zvedají dvě desty stojící těsně vedle sebe. Vidle se kroutí, já se v návěsu strachy schovávám do kouta, páč těm zkrouceným vidlím moc nevěřím a nerad bych, aby mě před držku liskl kus železa, kterej není na takovou váhu konstruovaný. Ale podařilo se, díl je venku z auta, s kolegou zaplachtujem a upalujeme zpět. Jak máme oba ve zvyku, tradičně zastavujeme na Rohlence, já proběhnu Mekáč, kolega KFC a řádně najedeni jedeme na firmu. Na odpolední čaj o páté už jsme oba doma. Krásně využitý pátek.