Prospaná Belgie + vyjádření k akci Sjednocení profesionálních řidičů...
Unavený, nevyspaný, s žaludkem
obráceným naruby, nasedám spolu s kolegou o půlnoci z neděle na
pondělí za volant mého Dafu. Ještě neujedu ani metr, ale už se
mooc těším, jak si odpoledne půjdu lehnout a prospím celý
zbytek dne. Termín vykládky v belgickém přístavu tradičně
hoří, čili s expresní přepravou mi vypomáhá firemní střídač.
První část cesty je v mých rukách, tak tedy vzhůru na nakládku
pro podvalník. Necelou hodinu po půlnoci vyrážíme na západ. Na
silnicích to pomalu utichá, ideální čas na rychlý a trochu i
rebelský průlet trasy Mohelnice – Hradec Králové. Přes den se
všude motají auta, kamiony, nedá se pořádně upalovat, ale v
době od 1h do cca 4h jsou silnice prázdné. A tak velice svižně
prolítám vesnice a dědiny, v městech trochu přibržďuji,
přecijen mi 5 trestných bodů prozatím stačí. Ve Chvojenci mě
dojíždí menší kamion, což je mi trochu divné, protože letím
už od Mýta na doraz. Ve snaze mu trochu poodjet prolítnu Býšť,
avšak chlapík s malým Mercedesem Atego je na pořád metr zamnout.
Bliknu mu, že může jet a on taky jede. Avšak neujede daleko,
tradičně se všichni setkáváme v Hradci na tom velkém kruháči.
Najedu na dálnici a když už se sunu na první parkoviště, abych
se s kolegou vyměnil, vidím jej, jak je uprostřed hlubokého
spánku. A to sem to měl být dnes já, kterej celou šichtu prospí.
Projedu Prahu a tachograf oznamuje, že už se blíží pauza. Brzdím
na parkovišti, budím kolegu a střídáme se. Ještě se ani
nerozjedem, já už ležím pod peřinou. Přes celou kabinu zní
písničky od Chinaski, to se bude nádherně usínat. Když
vyjíždíme z parkoviště, slyším, jako kolega něco cvaká na
rádiu. Nastavá ticho. Čekám, co se bude dít. Ajé, z rádia se
line zvuk dechovky, zpívají bratři Zmožci. Nevadí, ani né po
kilometru usínám. Po nějaké době otevřu oči, vykouknu z
postele a vidím, že už jsme v Německu. Jedním okem zkontroluju
navigaci, zda máme správný směr a pokračuju v přemýšlení se
zavřenýma očičkama. Sotva je zavřu, kolega mě budí, že už má
odjeto 4,5h a že zas musim jet já. Nechce se mi, ale nedá se
svítit. Navigace ukazuje 440km na parkoviště, kde budeme nocovat.
Za 2h stihnu ujet necelých 140km, poté znovu předávám volant a
oznamuji, že dnes už neřídím, že kolega musí těch zbývajicích
300km zvládnout sám. Znova do postele, znovu po pár minutách
usínám. 2x se probudim na jedno oko zrovna ve chvíli, kdy se
dálnice kříží s jinou s tím, abych kolegu zkontrolovat. Už
jednou mi stačilo, když mě po cestě z Itálie přes Rakousko domů
probudila SMS s textem „Vítejte ve Slovinsku“. Naštěstí jen
zahaproval signál, kolega jel správně. Ale lekl sem se, né že
né. Kousek před tzv. Malým Holandskem zastavujeme na pumpě a
kolega mě posílá koupit belgické mýto. Než sem se stihl
probudit, znovu sem seděl v autě s ústřižkem z pumpy. Sem holt
šikula, už to zvlávám i v polospánku. Přesně v 15h zastavujeme
na Aachenu, hranice mezi Německem a Holandskem. Po zaparkování
lezu z auta zkontrolovat, jestli stojím dobře, jestli máme uvázáno
atd. Při obchůzce potkávám tureckého kolegu, který stojí s
menším nadměrem vedle nás. Nahlas se zdravíme, zamáváme,
usmějeme. Trochu nezvyk, většinou potkávám jen samé kyselé
ksichty, které ani nezvednou oči ze země, natož, aby pozdravili,
a to mluvím o Češích. Chvíli s kolegou sedíme, obědváme, když
vedle stojící Turek startuje své Volvo a při odjezdu troubí a
mává, jakoby jsme se už dobře znali. Hned má člověk takovej
lepší pocit, když vidí, že jsou mezi námi i slušní lidé,
ikdyž z ještě většího východu, než jsme my. Plán je
následující, z 11h dlouhé pauzy prospat aspoň 10h. Selhal sem,
do 21h vykládáme, žereme, pijeme pivo. Na spánek mi zbylo pouze
5h, tak hurá do toho.
Ve 2h ráno odjezd. Všude tma, ale
provoz docela silný. Po páté hodině jsme na místě, v přístavu
Zeebrugge. Kolega čučí na film, já koukám zezadu na své víčka.
V 7h mě vyplaší budík. Drapnu papíry, telefony a jdu se
nahlásit. V kanceláři nevěřím svým očím, u okénka nikdo,
žádná řada. Skrz díru u okénka podám papíry a čekám. Borec
kouká do papírů a problém je na světě. V papírech napsané
jméno firmy, která je o kilometr jinde, avšak adresa je psaná na
firmu, u které zrovna jsem. Po 10s borec vykřikne, že sem tady
špatně, že musím na firmu vedle. Povídám, že vždycky skládáme
zde. Nic naplat, vypakoval mě ven a bylo. Tak přejedu kilometr k
vedlejší společnosti. Sám vím, že tady určitě skládat
nebudu, ale když mě sem poslal. Tak chvíli zjišťujem, co a jak a
nakonec mě stejně poslal zpět. Už zcela probuzen vlítnu znovu k
okénku, narvu tam papíry a svou divokou angličtinou vysvětluji,
že jméno firmy je sice napsany špatně, ale jinak vše souhlasí!
Borec že ne, že tohle a tamto. Volám šéfovi, ten telefon nebere.
Volák k odesilateli a tam taky nic. Ukazuju borcovi číslo bukace a
ten povídá, že už tady jeden stroj na tohle číslo je, že mám
smůlu. V tu chvíli volá šéf, tak ho seznamuju s problémem. Po
chvíli mi borec z poza okénka dává papíry spolu s povolením k
vjezdu do přístavu. Ptám se, jestli teda můžu dovnitř a on, že
můžu. Šupák jeden, člověk má jednou za půl roku slabší
chvíli a jouda semnou hned takhle vydrbe. Jedem dovnitř, u vjezdu
žádnej doprovod nečeká, tak jedu na místo, kde sem skládal
minule. Tam už čeká borec a ukazuje, kde to mám složit. Odvážeme
to monstrum a já beru klíče a startuju. Startér točí, ale motor
nechytá. Nemilá situace. Kontroluju nouzový vypinač na ovladači,
znovu startuju, ale stále neúspěšně. Obejdu mašinu a
zkontroluju další dva nouzáky, zas nic. Obejdu ji znovu a najdu
další 2 vypinače, ale ty jsou také ve správné poloze. Kolega
lítá okolo auta a nadává, já odstoupím opodál a přemýšlím,
kde by mohl být problém. Protože sem ještě nováček, nic mě
nenapadá, tak píši odesilateli sms, ať mi pošle kontakt na
mechaniky. Za minutu mi volá nejvyšší mechanik. Popisuji problém
a mechanik hned radí, kde by mohl být první problém. Když jsme v
pátek startovali mašinu, dálkové ovládání pískalo víc než
obvykle, ale protože semnou byl zkušenejší kolega, který
povídal, že se ovladač jen páruje, sem pískotu nevěnoval
pozornost. Čili mi bylo porazeno, že mám dálkové ovládání
odpojit a připojit ovladač s dlouhým kabelem. Po tomto zákroku
mašina chytla na drba. Biju se do hlavy, protože tohle mě přece
mohlo napadnout samotného, když s tím v pátek byl problém. No
tak hurá s mašinou dolů. U této to není tak jednoduché, mrzí
mě, že sem vám ji nevyfotil ve stavu, ve kterém se skládá, snad
příště. Zaparkuji do řady, předám klíče, kolega zatím
poklidil bordel okolo podvalu a můžem vyrazit. V 9h zastavujeme na
parkovišti před přístavem a čekáme na další instrukce. Ve 12h
volá šéf, že se máme přesunout k Antwerpám, že ráno se snad
bude něco nakládat. Tak v půl druhé zastavujeme u Antwerp,
dopřáváme si oběd a pívo. (po zkušenosti z víkendu na dlouhou
dobu mé poslední)
V 7 ráno mě probudí pískot měniče.
V tu chvíli mě trkne, že sem idiot, protože sem měl před spaním
nastartovat motor a dobít baterky. Natáhnu se po klíčku, otočím
motorem, ale marně. Kolega začal panikařit a ptá se, co budem
dělat. Odpovídám „Teď nic, jdem si ještě lehnout, dokud je
tady teplo, pak s tím něco uděláme“. Kolega vyskočil do
sedačky pořád něco řešil, já ještě půl hodiny pospal.
Začíná být chladno, oblékám se a jdu sehnat pomoc. Vedle nikdo
neparkuje, tak sedám na konec podvalu a čekám na vhodného
kandidáta. Projíždí samé malé auto nebo tandemové soupravy.
Žádný návěs. A to sem si před chvílí říkal, že odchytím
nějakého poláka nebo rumuna a ti mi určitě pomohou. Po 10ti
minutách první kamion, Belgičan se starou čtyřkovou Scanii a
kontejnerem zasebou. Bez mrknutí oka nabízí pomoc. Navedu jej
vedle sebe a než stihne zastavit, už mu vypojuju ABS kabel a
připojuju svůj. Zachránce kouká s otevřenou pusou, očividně
tento způsob dobíjení baterií nezná. Při čekání mu nabízím
jako děkovnej dárek našeho Budvara, avšak on s díky odmítá. Po
pár minutách uznám, že by to mohlo stačit. Rozpojím kabely,
skočím do Tulipána a ten vpohodě naskočí. Skočím zpět ke
Scanii, zapojím kabely zpět, se zachráncem si podáme ruce, já
slušně poděkuji, popřeji pěkný den a s úsměvem na tváři se
loučíme. Čekáme na zprávy od vedoucího. Mezitím opět lezu na
postel a klimbám. Kolega prohlásil, že sem jak medvěd. Později
to poupravil, protože prý ani medvěd toho v zimě nenaspí tolik,
co já. Chvíli před polednem přichází sms, že máme vyrazit
domů, ze zpátečky sešlo. Tak vyrážíme, přes Venlo a Kassel na
Drážďany a Liberec. V noci při střídání si všímám, že
nesvítí tykadlo na pravé straně návěsu. Jdu jej prohlénout,
zepředu nesvítí, zezadu svítí. Podívám se pořádně a zepředu
je rozbité sklíčko. Mě jebne, během 14ti dní obě tykadla.
Pokračujem. Kus před hranicí s republikou zase přebírám volant
do svých rukou. Všude tma, ale stále málo, je teprve 23h, tak
jedu... dost často... tak, jak by se mělo. Liberec míjíme okolo
půlnoci, stále moc brzo. Po cestě z Turnova na Jíčín už je
silnice prázdná, tak nasadím noční tempo. Podařilo se mi dojet
sedmitunu, menší kamion, kterej po rovince upaloval 83kmh. Na mě
málo, já bych rád 85. Když vjíždíme do vesnice, očekávám,
že předemnou jedoucí kolega zpomalí na aspoň 60 a na výjezdu z
vesnice jej předjedu. No, trochu mě překvapil, vesnicí jsme
projeli hoooodně svižně, avšak kolega si všiml, že bych rád
před něj, tak mě až o kousek dál pustil před sebe. V Hradci
taky ani noha, avšak jedu normálně, protože v každém větším
městě se v noci pohybuje jedno policejní auto. A tak jedu jak na
poznávacím zájezdě, pěkně podle předpisů, koukám se doprava,
potom doleva, nikde nikdo. V půli Hradce je vidím, stojí na
protější zastávce, ale v mém směru. Když jsem kousek před
nimi, vyráží předemně. Zarazím se, protože jedu slušně.
Oktáva nabrala raketovou rychlost a upaluje. Nenechám se zahambit a
letím za nima. Po kilometru dojíždíme jakejsi osobák, rozvítí
se modré majáky a už se zastavuje. Teda oni, já prolétnu okolo a
letecky opouštím město. Ve Chvojenci střídání. Obcházím auto
a vidím, že levou nádrž mám jakousi pomrzlou. Divné, že je
pomrzlá jen jedna nádrž a nikde okolo nic. Hledám příčinu a
napadá mě, že mám někde díru ve vedení AD Blue a že mi ta
srajda vytekla na nádrž a zadní blatník. Ale jedeme dál. Kolega
řídí, já chvílema spím, chvílema koukám, kam se řítíme. Ve
3 ráno jsme na place, kolega jede domů a já, protože mě v neděli
večer přivezl otec, čekám do 6ti do rána na odvoz.
Sám tomu neveřím, ale v 11h se
probouzím. Posnídám a jedu na firmu. Do puťovky vymýšlím
romány, kde všude jsme byli a jak to bylo daleko. Zrovna také
přijel kolega z Itálie. Sedí ve vedlejší autě a taky sepisuje
román. Odnesu papíry a domů.
V pátek se vracím, nejprva se ukázat
do kanceláře a po dvou hodinách konečně k autu. A jak už se
ukázalo v Belgii, občas mi to nemyslí. A tak to AD Blue, které mi
zašpinilo nádrž, pochází z kanystru, který mám schovaný v
bedně na podvalu. Vytáhnu jej, zkontroluju, obracím ze všech
stran, ale nic neteče. Nevěřícně kroutím hlavou. ¾ kanystru
mám na nádrží, ale díru sem prostě nenašel. Umeju špinavou
nádrž, spojler, světla. Když jdu odnést kyblíky, vidím, jak
mám zástěrky nahnuté dozadu. Špalíčkama je podepřu a jdu
domů.
Minule jsem se zmínil o jakémsi
Sjednocení profesionálních řidičů a vestové akci. Oficiální
vyvěšení vest se uskutečnilo 25.2 ve 12h. Někteří je vozili už
dřív, někteří je vozí doteď. Já se také účastnil, avšak
za celý den toulání po Německu sem potkal jediného stejně
smýšlejícího kolegu. Po příjezdu domů jsem sledoval reakce
řidičů a obyčejných lidí a dopadlo tak, jak jsem si myslel.
Nápad to je jistě dobrý, jen jeho provedení je jaksi nedokonalé.
Mnoho řidičů o této akci ani neví, protože se k nim tato zpráva
nedostala. Není se čemu divit, jediný zdroj informací byla
stránka na facebooku. O minulém víkendu se na této stránce sešlo
mnoho názorů a ukázalo se, že čeští řidiči neumí projevit
nesouhlas ani tou vestou, natož říct něco nahlas. Mnoho se jich
bije do prsou, jak jsou ostatní srabové, že ani tu vestu si
nevyvěsí, přitom spousta těch, co tu vestu mají, neudělá nic
víc. Jen vyvěsí vestu, ale tím to pro ně končí. Tento víkend
sem hledal více informací, něco jsem nalezl na fb, něco na fóru
Sdružení řidičů. Po přečtení pár zpráv z toho už mám
lepší pocit, autor této akce má jasný cíl, držím mu palce,
ale... když vidím, jak se Sdružení řidičů snažím nám
pomoct, ale my to nechce slyšet/vidět. Nevím, proč tak pozdě,
ale teprve včera sem se stal členem Sdružení řidičů, možná
pozdě, uvidíme. Nicméně Sdružení řidičů má momentálně
zveřejněnou jednu petici týkající se „zvýšení minimální
mzdy řidičů autobusové a nákladní dopravy“
(http://petice.proridice.eu/). Pro posun na vyšší místa je
potřeba 10 000 podpisů. Za cca 11 měsíců podepsalo petici 1880
lidí. Nemůžu se zbavit dojmu, že český řidič jen držkuje,
ale pro změnu neudělá nic, přitom stačí tak málo. Smutné.
Před nějakým časem kolovala petice
i ve smyslu „zavedení zodpovědnosti odesilatele za náklad“,
čili když vám chybně naloží náklad a vy za to nemůžete, vina
by šla za tím, kdo vás naložil. Opět zůstalo jen u nadávání
na parkovišti, momentálně ani nevím, co se s touto peticí stalo.
Závěřem tedy malá a možná blbá
rada pro slušné české řidiče. Nesnažte se pomoct těm, kteří
o to nestojí, pomozte sobě a kolegům ve své firmě, ti to ocení
víc...
Úplně nakonec i mé nové video...
Komentáře