Prospaná Belgie + vyjádření k akci Sjednocení profesionálních řidičů...

Unavený, nevyspaný, s žaludkem obráceným naruby, nasedám spolu s kolegou o půlnoci z neděle na pondělí za volant mého Dafu. Ještě neujedu ani metr, ale už se mooc těším, jak si odpoledne půjdu lehnout a prospím celý zbytek dne. Termín vykládky v belgickém přístavu tradičně hoří, čili s expresní přepravou mi vypomáhá firemní střídač. První část cesty je v mých rukách, tak tedy vzhůru na nakládku pro podvalník. Necelou hodinu po půlnoci vyrážíme na západ. Na silnicích to pomalu utichá, ideální čas na rychlý a trochu i rebelský průlet trasy Mohelnice – Hradec Králové. Přes den se všude motají auta, kamiony, nedá se pořádně upalovat, ale v době od 1h do cca 4h jsou silnice prázdné. A tak velice svižně prolítám vesnice a dědiny, v městech trochu přibržďuji, přecijen mi 5 trestných bodů prozatím stačí. Ve Chvojenci mě dojíždí menší kamion, což je mi trochu divné, protože letím už od Mýta na doraz. Ve snaze mu trochu poodjet prolítnu Býšť, avšak chlapík s malým Mercedesem Atego je na pořád metr zamnout. Bliknu mu, že může jet a on taky jede. Avšak neujede daleko, tradičně se všichni setkáváme v Hradci na tom velkém kruháči. Najedu na dálnici a když už se sunu na první parkoviště, abych se s kolegou vyměnil, vidím jej, jak je uprostřed hlubokého spánku. A to sem to měl být dnes já, kterej celou šichtu prospí. Projedu Prahu a tachograf oznamuje, že už se blíží pauza. Brzdím na parkovišti, budím kolegu a střídáme se. Ještě se ani nerozjedem, já už ležím pod peřinou. Přes celou kabinu zní písničky od Chinaski, to se bude nádherně usínat. Když vyjíždíme z parkoviště, slyším, jako kolega něco cvaká na rádiu. Nastavá ticho. Čekám, co se bude dít. Ajé, z rádia se line zvuk dechovky, zpívají bratři Zmožci. Nevadí, ani né po kilometru usínám. Po nějaké době otevřu oči, vykouknu z postele a vidím, že už jsme v Německu. Jedním okem zkontroluju navigaci, zda máme správný směr a pokračuju v přemýšlení se zavřenýma očičkama. Sotva je zavřu, kolega mě budí, že už má odjeto 4,5h a že zas musim jet já. Nechce se mi, ale nedá se svítit. Navigace ukazuje 440km na parkoviště, kde budeme nocovat. Za 2h stihnu ujet necelých 140km, poté znovu předávám volant a oznamuji, že dnes už neřídím, že kolega musí těch zbývajicích 300km zvládnout sám. Znova do postele, znovu po pár minutách usínám. 2x se probudim na jedno oko zrovna ve chvíli, kdy se dálnice kříží s jinou s tím, abych kolegu zkontrolovat. Už jednou mi stačilo, když mě po cestě z Itálie přes Rakousko domů probudila SMS s textem „Vítejte ve Slovinsku“. Naštěstí jen zahaproval signál, kolega jel správně. Ale lekl sem se, né že né. Kousek před tzv. Malým Holandskem zastavujeme na pumpě a kolega mě posílá koupit belgické mýto. Než sem se stihl probudit, znovu sem seděl v autě s ústřižkem z pumpy. Sem holt šikula, už to zvlávám i v polospánku. Přesně v 15h zastavujeme na Aachenu, hranice mezi Německem a Holandskem. Po zaparkování lezu z auta zkontrolovat, jestli stojím dobře, jestli máme uvázáno atd. Při obchůzce potkávám tureckého kolegu, který stojí s menším nadměrem vedle nás. Nahlas se zdravíme, zamáváme, usmějeme. Trochu nezvyk, většinou potkávám jen samé kyselé ksichty, které ani nezvednou oči ze země, natož, aby pozdravili, a to mluvím o Češích. Chvíli s kolegou sedíme, obědváme, když vedle stojící Turek startuje své Volvo a při odjezdu troubí a mává, jakoby jsme se už dobře znali. Hned má člověk takovej lepší pocit, když vidí, že jsou mezi námi i slušní lidé, ikdyž z ještě většího východu, než jsme my. Plán je následující, z 11h dlouhé pauzy prospat aspoň 10h. Selhal sem, do 21h vykládáme, žereme, pijeme pivo. Na spánek mi zbylo pouze 5h, tak hurá do toho.

Ve 2h ráno odjezd. Všude tma, ale provoz docela silný. Po páté hodině jsme na místě, v přístavu Zeebrugge. Kolega čučí na film, já koukám zezadu na své víčka. V 7h mě vyplaší budík. Drapnu papíry, telefony a jdu se nahlásit. V kanceláři nevěřím svým očím, u okénka nikdo, žádná řada. Skrz díru u okénka podám papíry a čekám. Borec kouká do papírů a problém je na světě. V papírech napsané jméno firmy, která je o kilometr jinde, avšak adresa je psaná na firmu, u které zrovna jsem. Po 10s borec vykřikne, že sem tady špatně, že musím na firmu vedle. Povídám, že vždycky skládáme zde. Nic naplat, vypakoval mě ven a bylo. Tak přejedu kilometr k vedlejší společnosti. Sám vím, že tady určitě skládat nebudu, ale když mě sem poslal. Tak chvíli zjišťujem, co a jak a nakonec mě stejně poslal zpět. Už zcela probuzen vlítnu znovu k okénku, narvu tam papíry a svou divokou angličtinou vysvětluji, že jméno firmy je sice napsany špatně, ale jinak vše souhlasí! Borec že ne, že tohle a tamto. Volám šéfovi, ten telefon nebere. Volák k odesilateli a tam taky nic. Ukazuju borcovi číslo bukace a ten povídá, že už tady jeden stroj na tohle číslo je, že mám smůlu. V tu chvíli volá šéf, tak ho seznamuju s problémem. Po chvíli mi borec z poza okénka dává papíry spolu s povolením k vjezdu do přístavu. Ptám se, jestli teda můžu dovnitř a on, že můžu. Šupák jeden, člověk má jednou za půl roku slabší chvíli a jouda semnou hned takhle vydrbe. Jedem dovnitř, u vjezdu žádnej doprovod nečeká, tak jedu na místo, kde sem skládal minule. Tam už čeká borec a ukazuje, kde to mám složit. Odvážeme to monstrum a já beru klíče a startuju. Startér točí, ale motor nechytá. Nemilá situace. Kontroluju nouzový vypinač na ovladači, znovu startuju, ale stále neúspěšně. Obejdu mašinu a zkontroluju další dva nouzáky, zas nic. Obejdu ji znovu a najdu další 2 vypinače, ale ty jsou také ve správné poloze. Kolega lítá okolo auta a nadává, já odstoupím opodál a přemýšlím, kde by mohl být problém. Protože sem ještě nováček, nic mě nenapadá, tak píši odesilateli sms, ať mi pošle kontakt na mechaniky. Za minutu mi volá nejvyšší mechanik. Popisuji problém a mechanik hned radí, kde by mohl být první problém. Když jsme v pátek startovali mašinu, dálkové ovládání pískalo víc než obvykle, ale protože semnou byl zkušenejší kolega, který povídal, že se ovladač jen páruje, sem pískotu nevěnoval pozornost. Čili mi bylo porazeno, že mám dálkové ovládání odpojit a připojit ovladač s dlouhým kabelem. Po tomto zákroku mašina chytla na drba. Biju se do hlavy, protože tohle mě přece mohlo napadnout samotného, když s tím v pátek byl problém. No tak hurá s mašinou dolů. U této to není tak jednoduché, mrzí mě, že sem vám ji nevyfotil ve stavu, ve kterém se skládá, snad příště. Zaparkuji do řady, předám klíče, kolega zatím poklidil bordel okolo podvalu a můžem vyrazit. V 9h zastavujeme na parkovišti před přístavem a čekáme na další instrukce. Ve 12h volá šéf, že se máme přesunout k Antwerpám, že ráno se snad bude něco nakládat. Tak v půl druhé zastavujeme u Antwerp, dopřáváme si oběd a pívo. (po zkušenosti z víkendu na dlouhou dobu mé poslední)

V 7 ráno mě probudí pískot měniče. V tu chvíli mě trkne, že sem idiot, protože sem měl před spaním nastartovat motor a dobít baterky. Natáhnu se po klíčku, otočím motorem, ale marně. Kolega začal panikařit a ptá se, co budem dělat. Odpovídám „Teď nic, jdem si ještě lehnout, dokud je tady teplo, pak s tím něco uděláme“. Kolega vyskočil do sedačky pořád něco řešil, já ještě půl hodiny pospal. Začíná být chladno, oblékám se a jdu sehnat pomoc. Vedle nikdo neparkuje, tak sedám na konec podvalu a čekám na vhodného kandidáta. Projíždí samé malé auto nebo tandemové soupravy. Žádný návěs. A to sem si před chvílí říkal, že odchytím nějakého poláka nebo rumuna a ti mi určitě pomohou. Po 10ti minutách první kamion, Belgičan se starou čtyřkovou Scanii a kontejnerem zasebou. Bez mrknutí oka nabízí pomoc. Navedu jej vedle sebe a než stihne zastavit, už mu vypojuju ABS kabel a připojuju svůj. Zachránce kouká s otevřenou pusou, očividně tento způsob dobíjení baterií nezná. Při čekání mu nabízím jako děkovnej dárek našeho Budvara, avšak on s díky odmítá. Po pár minutách uznám, že by to mohlo stačit. Rozpojím kabely, skočím do Tulipána a ten vpohodě naskočí. Skočím zpět ke Scanii, zapojím kabely zpět, se zachráncem si podáme ruce, já slušně poděkuji, popřeji pěkný den a s úsměvem na tváři se loučíme. Čekáme na zprávy od vedoucího. Mezitím opět lezu na postel a klimbám. Kolega prohlásil, že sem jak medvěd. Později to poupravil, protože prý ani medvěd toho v zimě nenaspí tolik, co já. Chvíli před polednem přichází sms, že máme vyrazit domů, ze zpátečky sešlo. Tak vyrážíme, přes Venlo a Kassel na Drážďany a Liberec. V noci při střídání si všímám, že nesvítí tykadlo na pravé straně návěsu. Jdu jej prohlénout, zepředu nesvítí, zezadu svítí. Podívám se pořádně a zepředu je rozbité sklíčko. Mě jebne, během 14ti dní obě tykadla. Pokračujem. Kus před hranicí s republikou zase přebírám volant do svých rukou. Všude tma, ale stále málo, je teprve 23h, tak jedu... dost často... tak, jak by se mělo. Liberec míjíme okolo půlnoci, stále moc brzo. Po cestě z Turnova na Jíčín už je silnice prázdná, tak nasadím noční tempo. Podařilo se mi dojet sedmitunu, menší kamion, kterej po rovince upaloval 83kmh. Na mě málo, já bych rád 85. Když vjíždíme do vesnice, očekávám, že předemnou jedoucí kolega zpomalí na aspoň 60 a na výjezdu z vesnice jej předjedu. No, trochu mě překvapil, vesnicí jsme projeli hoooodně svižně, avšak kolega si všiml, že bych rád před něj, tak mě až o kousek dál pustil před sebe. V Hradci taky ani noha, avšak jedu normálně, protože v každém větším městě se v noci pohybuje jedno policejní auto. A tak jedu jak na poznávacím zájezdě, pěkně podle předpisů, koukám se doprava, potom doleva, nikde nikdo. V půli Hradce je vidím, stojí na protější zastávce, ale v mém směru. Když jsem kousek před nimi, vyráží předemně. Zarazím se, protože jedu slušně. Oktáva nabrala raketovou rychlost a upaluje. Nenechám se zahambit a letím za nima. Po kilometru dojíždíme jakejsi osobák, rozvítí se modré majáky a už se zastavuje. Teda oni, já prolétnu okolo a letecky opouštím město. Ve Chvojenci střídání. Obcházím auto a vidím, že levou nádrž mám jakousi pomrzlou. Divné, že je pomrzlá jen jedna nádrž a nikde okolo nic. Hledám příčinu a napadá mě, že mám někde díru ve vedení AD Blue a že mi ta srajda vytekla na nádrž a zadní blatník. Ale jedeme dál. Kolega řídí, já chvílema spím, chvílema koukám, kam se řítíme. Ve 3 ráno jsme na place, kolega jede domů a já, protože mě v neděli večer přivezl otec, čekám do 6ti do rána na odvoz.

Sám tomu neveřím, ale v 11h se probouzím. Posnídám a jedu na firmu. Do puťovky vymýšlím romány, kde všude jsme byli a jak to bylo daleko. Zrovna také přijel kolega z Itálie. Sedí ve vedlejší autě a taky sepisuje román. Odnesu papíry a domů.

V pátek se vracím, nejprva se ukázat do kanceláře a po dvou hodinách konečně k autu. A jak už se ukázalo v Belgii, občas mi to nemyslí. A tak to AD Blue, které mi zašpinilo nádrž, pochází z kanystru, který mám schovaný v bedně na podvalu. Vytáhnu jej, zkontroluju, obracím ze všech stran, ale nic neteče. Nevěřícně kroutím hlavou. ¾ kanystru mám na nádrží, ale díru sem prostě nenašel. Umeju špinavou nádrž, spojler, světla. Když jdu odnést kyblíky, vidím, jak mám zástěrky nahnuté dozadu. Špalíčkama je podepřu a jdu domů. 

Minule jsem se zmínil o jakémsi Sjednocení profesionálních řidičů a vestové akci. Oficiální vyvěšení vest se uskutečnilo 25.2 ve 12h. Někteří je vozili už dřív, někteří je vozí doteď. Já se také účastnil, avšak za celý den toulání po Německu sem potkal jediného stejně smýšlejícího kolegu. Po příjezdu domů jsem sledoval reakce řidičů a obyčejných lidí a dopadlo tak, jak jsem si myslel. Nápad to je jistě dobrý, jen jeho provedení je jaksi nedokonalé. Mnoho řidičů o této akci ani neví, protože se k nim tato zpráva nedostala. Není se čemu divit, jediný zdroj informací byla stránka na facebooku. O minulém víkendu se na této stránce sešlo mnoho názorů a ukázalo se, že čeští řidiči neumí projevit nesouhlas ani tou vestou, natož říct něco nahlas. Mnoho se jich bije do prsou, jak jsou ostatní srabové, že ani tu vestu si nevyvěsí, přitom spousta těch, co tu vestu mají, neudělá nic víc. Jen vyvěsí vestu, ale tím to pro ně končí. Tento víkend sem hledal více informací, něco jsem nalezl na fb, něco na fóru Sdružení řidičů. Po přečtení pár zpráv z toho už mám lepší pocit, autor této akce má jasný cíl, držím mu palce, ale... když vidím, jak se Sdružení řidičů snažím nám pomoct, ale my to nechce slyšet/vidět. Nevím, proč tak pozdě, ale teprve včera sem se stal členem Sdružení řidičů, možná pozdě, uvidíme. Nicméně Sdružení řidičů má momentálně zveřejněnou jednu petici týkající se „zvýšení minimální mzdy řidičů autobusové a nákladní dopravy“ (http://petice.proridice.eu/). Pro posun na vyšší místa je potřeba 10 000 podpisů. Za cca 11 měsíců podepsalo petici 1880 lidí. Nemůžu se zbavit dojmu, že český řidič jen držkuje, ale pro změnu neudělá nic, přitom stačí tak málo. Smutné.

Před nějakým časem kolovala petice i ve smyslu „zavedení zodpovědnosti odesilatele za náklad“, čili když vám chybně naloží náklad a vy za to nemůžete, vina by šla za tím, kdo vás naložil. Opět zůstalo jen u nadávání na parkovišti, momentálně ani nevím, co se s touto peticí stalo.

Závěřem tedy malá a možná blbá rada pro slušné české řidiče. Nesnažte se pomoct těm, kteří o to nestojí, pomozte sobě a kolegům ve své firmě, ti to ocení víc...

Úplně nakonec i mé nové video...