Plápolám z Německa až na Slovensko...
Ráno mířím k zubařce, čeká mě trhaní obou osmiček. Po
krátké konzultaci to odkládáme na jindy, přecijen nechci jet na
několik do zahraničí a riskovat, že mě po pár hodinách začne
bolet huba. Tak mizím do práce. Po cestě ještě potkávám
kamaráda z Truck fóra, tak půl hodiny pokecáme, ale už fakt
musím. Dojedu do práce a můj Daf nikde. Sem hlava děrává, vždyť
mi to přece jel kolega naložit. V kanceláři odevzdám pár papíru
z minulého týdne, chvíli posedím a pak mě šéf veze ke kamionu,
které kolega mezitím stihl naložit. Ještě před odjezdem
proběhnout Tesco a konečně ve 12h vyrážím natankovat do
Olomouce. Na pumpě času dost, tak v mobilu hledám adresu vykládky
a i zpáteční nakládky. Z fotomapy vidím, že vykládka je hned u
dálnice, jakási šedá placka, asi lom. Naopak nakládka je kousek
za vesnicí, asi nějaká průmyslová zóna. Tak vpořádku, můžu
vyrazit směrem na Petrovice. Před Holicema míjím Volvo s
jmenovkou Pepino a řidič mává. Hulákám do vysílačky a Pepino
povídá, že mě zná z fb a že je čtenář. Tak Pepino zdravím a
přístě blikej a mávej, kdybych náhodou chrápal. Za HK zastávka
v Mekáči a pak přes Prahu na Lovosice. Za Prahou, kousek před
sjezdem na Zdiby, se začla v odstavném pruhu tvořit kolona aut,
která sjížděla z dálnice. Našel se jeden idiot, kterej to z
levého pruhu poslal předemně, skočil na brzdu a náhle zpomalil.
Já nejprve prudce brzdil, ale marně, tohle neubrzdím. Okem ve
vteřině mrknu do zrcátka, vyškubnu to do levého pruhu a asi o
půl metra míjím toho idiota, ten se o další vteřinu později
řadí za kolonu aut do odstavného pruhu. To bylo o vlásek. Hned na
první pumpě zastavuju a dodělávám pauzu. Minulej týden sem
začal malovat nápisy na kolech, tak pokračuju, ať to mám co
nejdřív kompletní. Za 30 minut pauzy stihám pouze jeden a půl
kola. Čas kvapí, tak upaluju dál. Prolítnu okolo Labe, v Ústí
se naopak proplazím pod nízkými mosty a už mě čekají jen 3h po
německé dálnici. V plánu je zaparkovat někde na A14 směrem na
Magdeburg, průser je, že po té dálnici jedu podruhé letos a asi
po čtvrté celkově, čili si vůbec nepamatuju, kde jsou umístěné
pumpy a jak jsou velké parkovací plochy. První pumpu projíždím
krokem, beznadějně plná. Za 80km další pumpa, opět narvaná.
Navigace ukazuje další pumpu za 91km, tachograf píše, že mi
zbývá hodina jízdy. To je pešek, při rychlosti 85kmh to nemám
šanci stihnout. Nechám auto v rozšířeném místě vedle polského
kamionu a jdu parkoviště projít pěšo, třeba najdu nějakej
volnej kus asfaltu. Nenašel. Nedá se svítit, musím zaparkovat
trochu drzo. Popojedu 50m dopředu, poté zacouvu po tmě do pravého
úhlu přes ruku (doprava) a couvu dalších 200m. Stojím na výjezdu
ze dvou parkovišt, obcházím auto a ještě jej 2x posunuju, abych
stál tak akorát, aby mě šlo lehce objet. Ve 21h to prostě líp
nejde.
Před šestou hodinou budík, snídám a v navigaci ještě dohledávám místo vykládky. Při obhlídce auta vidím, že se za mě postavil ještě nějaký čech, jedním kolem na obrubník, ale stojí. Já bych neměl odvahu se postavit jako on, protože kdyby z jedné ulice vyjížděli kamiony, tak by se okolo něj neotočili. Borec má ale štěstí, jezdí tudy jen osobáky. Jelikož je časné ráno a já mířím na západ, tak mi sluníčko plnou silou svítí skrz zrcátko do ksichtu. Prima. Vykládku nalézám na první pokus, pískový lom je hned vedle dálnice. Při vjezdu do areálu se musím rozhodnout. Cesta vede buď do lomu a nebo kamsi lesíkem k jakysimu baráčku. Jedu směrem k baráčku, ale mám docela obavy, protože cesta je široká sotva na kamion a nejsem si jistý, jestli je to cesta pro kamiony. Naštěstí je, tak dojedu až na malý plac před hlavní budovu. Ani nestihnu vypnout motor a už u mě stojí mistr a povídá, že mám jet za ním. A tak následuju jeho Mercedes až na konec lomu. Vykládka probíhá i pod jeho dohledem vpohodě, zaparkuju mašinu mezi hromady písku, ale prý musím počkat na destu, která mi shodí příslušenství k mašině. Po 15ti minutách přijel bagr s dvěma řetízky. Shodíme velké náplatky vedle mašiny, já se pobalím a jedu pryč, na nakládku. U Kasselu potkávám policejní konvoj. Samá dodávka s modrými majáky, občas nějaký obrněný vůz. Až sem si připadal trochu nápadnej, když sem to pustil z kopce dolů v prostředním pruhu na 98kmh vedle dodávky plné policistů. Naštěstí mají svoje starosti, tak stačily dva prudké kopce a měl sem je daleko za zády. Pak už je prolétlo okolo pár dalších dodávek s majáky, ale nic, co by souviselo semnou. Blížím se k nakládce a uvědomuju si, že tady už to znám. Jel sem tudy nedávno na nakládku toho modrého Terexu, jak jsem se už zmínil. S drobným podíváním na navigaci přijíždím na nakládku. Na vrátnici nikdo, tak zastuvuju destaře a ptám se kudy kam. Prý mám jít na expedici támhle do té budovy a optat se tam. Ve dveřích se potkávám s dispečerem, který už o mě ví. Na prvním stole má nachystané papíry, jen podepíšu, dostanu mapu se zakreslenou cestou na skutečné místo nakládky a prý „Gute fahrt“. Vrátím se asi kilometr na zpět, na malý plac, kde už pár chlapů chystá náklad a jeřábník je zde taktéž. Jeřábník, asi 60ti letý chlapík, se mě na něco táže, avšak v němčině. Krčím rameny, kývu hlavou ve smyslu, že mu nerozumím ani slovo. Ptá se, jestli mluvím německy. Nemluvím, jedině anglicky. To mu ovšem vůbec nevadilo, chvíli mi povídal něco německy a pak se mě zas na něco zeptal. Pár slov sem pochytil, tak odpovídám a on zase pokračuje a ptá se, odkud sem. Lámaně německy vylámu přibližnou polohu Moravy, ale on ví, protože prý v česku nějaký čas jeřáboval. Taky mi hned stihl vyklopit, jaké tři slova se u nás naučil. „Pivo, láska, milování“. Zajimavé, asi nějaký romantik, protože tohle sem nečekal. I přesto, že odpovídám jedním nebo dvěma slovy, mi jeřábník pořád něco říka a stále se ptá. On si nedá pokoj, dokud mě trochu nerozmluví. Mi to připomnělo toho destaře černocha z Belgie, který asi měl dobré ráno a pořád si chtěl během vykládky povídat, naštěstí v angličtině. No náklad nachystaný, jakási plechová bedna. Natáhnu na podval gumovou podložku, on hodí bednu na podval a mizí. Já vyklepanej jak sirka, protože bedna měří 3,2m na výšku, 4m na délku a pouhých 1,2m na šířku. Blbější náklad sem ještě nevezl. Když napínám řetězy v nesmyslném úhlu, tak akorát ničím plechový podstavec. Přehodím tři kurty, poté roztáhnem plachtu a další čtyři kurty. Dva pomahači motají zbytky plachty a připevňují pomocí elektrikářských pásek ke kurtům. S nejlepším úmyslem máme svázáno a já opatrně vyrážím. Hned po dvou kilometrech se projevili mé absolutně nulové zkušenosti s plachtováním na podvalníku. Plachta zamnou vesele vlaje na všechny strany. Si připadám, že řídím plachetnici a né kamion , tak na první autobusové zastávce zastavuji a trochu ji rovnám a svazuji. Pokračuju dál a vše se zdá být vpořádku. V ostřejší zatáčce slyším ránu. Podívám se do zrcátka, ale bedna stále na podvalu. Srdce bije jak o závod. V další zatáčce zase rána, ale bedna pořád stojí. V třetí zatáčce zjišťuju, že rány jdou odněkud z kabiny. Při čtvrté ráně se mi rozsvítilo. Pod postelí mám pet flašku s pitím a ta v každé zatáčce proletí přes kastl a práskne do stěny. Zpacifikuji onu flašku a poté naprosto vpohodě po několika desítkách kilometrů najíždím na dálnici. Zbývá hodina jízdy, akorát na další pumpu. Když odstavím auto na parkovišti, na tachografu svítí odjetá doba 8h59min, krásná práce. ... z tohoto dne je na konci článku i video...
Vyjíždím za tmy a na východ, čili mě čeká krásný východ slunce. To je ta chvíle, kdy mě sere, že fotím obyčejným mobilem a nemám třeba zrcadlovku. Čili přibližně 120 fotek během hodiny, použitelných je asi 10. Ale podívaná pěkná, o tom žádná. Za 4h přilítnu před Prahu na OMV. Jelikož je už 9h, tak sem si naivně myslel, že vpohodě zaparkuju. Omyl, parkuju na výjezdu z dálnice a to ještě tak blbě, že sem si o obrubník seškrábl nápis na pravém předním kole. Po hodinové pauze pokračuju. Moc to nejde, za 2km stojím v koloně. Při čekání z předemnou stojícího kamionu vylézá řidič a šněruje na konec návěsu. Zohne se k zadní lampě, čtyři dobře mířené údery do světla a levý blinkr opět bliká. Podíval se na mě, oba jsme se usmáli a šněroval to zpátky. Kilometrový úsek projíždím v rekordním čase, bez pár minut rovné dvě hodiny. Autopřepravník nedobrzdíl před kolonou, tak natlačil před sebou stojící dodávku pod menší kamion. Prý jen lehké zranění. Další cesta už klidná. Ve Chvojenci se míjím se svým bývalým Dafem a ve Vysokém Mýtě s dalším kamarádem z Truck fóra zrovna ve chvíli, kdy se vyhýbám kanálům v silnici, takže si ho hned nevšímám. Teda do té doby, kdy mi mohutně zatroubil asi metr a půl od kabiny, to sem potom okamžitě věděl, která bije. U Svitav na mě mává někdo z protijedoucího kamionu, avšak nikdo zatím známý. 15 minut pauza v Moravské na nákup a 30 minut pauza na Studené Loučce. Dávám na FB výzvu na toho, kdo na mě před chvílí mával a za 5 minut už je jasno, příště si na tebe, Luky, dám pozor :) ... Když po pauze vyjíždím, volám kamarádovi a náááhodou zjišťuju, že je 10km předemnou. Zastavíme na pumpě a chvíli vykládáme. Mezitím se vedle mě postavila celní správa a měli tam nějakou polskou cisternu. Když cisterna odjela, tak policisté koukali na můj zakrytý náklad a značně poškozenou plachtu, které dal větr co proto. Já raději zamkl kabinu a vzdálil se od vozu. Šašci na to koukají dalších 15 minut. Nedá se jinak, skáču za volant, rychle foukám vzduchu a s kamošem bleskově mizíme z parkoviště. Při výjezdu si v zrcátku všímáme, že naopak na pumpu sjíždí další kamarád, tak zase zastavujem na dalším parkovišti, na pár slov a také fotek. Za 5 minut vedle nás zastavuje opět ona celní správa, tentokrát mají nějaký osobák. My se opět tváříme nenápadně. Když policisté odjíždějí, koukají na nás, kroutí hlavou a usmívají se. Hehe, ještě, že se jen smějí a nechtějí s náma mluvit. Pokračujem, jeden kamarád na Brno, druhý kamarád na Ostravu a já tak nějak mezi na Přerov. Za Přerovem počítám dobu jízdy a hrabu v paměti, kdeže se dá během hodiny zaparkovat. Vítězí hned první parkoviště, u motorestu v Břestu. Na vjezdu míjím značku „zákaz stání pro kamiony v době 22-06h“. No prima, takže s trochou smůli to bude placené parkoviště, když mě tu do rána vyberou pomahači. Postavím to vedle dalších dvou kamionů a mizím do motorestu. Po hodině sem zpět, žádný lístek za stěračem, tak nastavím budík na mobilu, připojím jej na nabíječku a jdu spát.
V noci se probudím a ze zvědavosti mrknu na hodiny, které ukazují 2h50min. Divné, budík v telefonu mám natavený na 2h40min, tak co to? Podívám se na telefon a ten nereaguje, úplně vybitý. Krám jeden, má něco přes 2 roky a konektor na nabíjení občas funguje a občas ne. Zmuchlanej lezu za volant a vyrážím. S jedním otevřeným okem dojíždím na ONO do Spytihněvy. Na mikinu nahodím jen vestu a jdu tankovat adblue. Sotva to zapnu, foukne vítr a já sem ihned probuzen. Než se tam nacvnrká 50l, tak se klepu jak smrtka, kdo by to byl řekl, že ve 3h ráno v březnu bude ještě zima. Poblíž Uherského Brodu idiot s osobákem. Nikde nikdo, silnice prázdná, jen já na hlavní a on na vedlejší. Místo, aby 7s počkal, tak to narve předemně. Ve dne bych skočil po brzdě, ale po tmě sem to vytáhl přes pár čar do protisměru a objel jej. Když už jej mám u zadních náprav návěsu, idiot semnou srovnal rychlost a nechtěl mě pustit zpět do pruhu. Jedeme tak pár set metrů. Blíží se lehká zatáčce, přerušovaná čára se mění v plnou a já stále v protisměru s idiotem po boku. Lehce škubnu volantem, návěs sebou zamává a idiot konečně ubírá. Sotva se vrátím do pruhu, tak mě přes plnou čáru a odbočovacím pruhem předjíždí. Nasadil cca 130kmh a zmizel v dáli. Dolítnu na hraniční přechod Starý Hrozenkov a vyřizuju slovenskou mýtnou jednotku. Támhle podpis, tady 100 euro a můžu pokračovat. Jedu přes Bánovce a Prievidzu až do Žiaru nad Hronom. Vám řeknu, že v některým místech byla silnice tak rozbitá, že i ta naše D1 je momentálně v lepším stavu. Nadruhou stranu, opět vidím východ slunce, všude samí kopeček, les, ta rozbitá silnice k tomu. To vycházející sluníčko má na tom východě úplně jinou krásu. Když najedu na dálnici, tak hned na první sjezdu zase dolů, do zákazu pro kamiony (s vyjímkou dopravní obsluhy... a já sem vždycky dopravní obsluha :P) . Na konci města dobře označená firma, ikdyž tede na google mapě byla firma o 400m jinde, na druhé straně silnice. Vrátný povídá, že mám jet okolo haly dozadu a tam do kanclu. Projíždím okolo haly úzkou uličkou, po krajích ještě postavené kontejnery, které opatrně objíždím. U třetího a posledního kontejneru dělám trochu větši oblouk a cítím, jak auto z ničeho nic trochu přestane táhnout. Podívám se do zrcátka hned si lištím jednu facku. 2 dny o malých pauzách maluju nápisy na levých kolech podvalníku a teď je tady zbrousím hned ze tří kol. Hodím papíry do kanclu a mám čekat. Při čekání tvořím puťovku a vyúčtování, velká zábava v 7h ráno. Zachvíli na dveře bouchá vazač, že mám dojet támhle a že to složíme. Poklidím kurty doufajích, že je zas dlouho nebudu potřebovat, poté plachtu, z které jsou najednou dvě plachty, ale poloviční. Vazač poté nese oražené papíry, všechny, že si mám vybrat ty, které si chci vzít a zbytek vrátit. Dva si beru a čtyři vracím. U vrátnice brzdí a jdu si pro radu. „Pane vrátnej, já přijel tadyhle z prava, ale můžu jet tady do leva? Není tam v těch serpentinách zákaz pro kamiony?“. Prejže asi není, když odtamtud jezdí lesovozy. To mi moc nepomohl, když na Slovensku jezdí lesovozy odkudkoliv. Ale vstříc novému doprodružství jedu do těch serpentýn. Kupodivu jen pár ostrých zatáček, semtam nějaký kopec a jsem zpět v Bánovci. Na Hrozenkově zas vrátit mýtnou jednotku a jedu zpět. Ani né po 10ti minutách volá šéf, že příští týden asi pojedu na Slovensko. Škoda, že mi to neřekl dřív, nemusel sem tu slovenskou kysnu vracet. Povídá taky, že mám někde u Hradiště zastavit, že možná pojedu do Vídně pro bagr. Tak tedy stojím a flákám se. Za hodinu telefon, že se Vídeň nekoná. Tak nastartuju auto, abych nafoukal vzduch, jdu ven udělat fotku. Když jdu zpět k autu, ohlídnu se přes rameno a vidím malého Mana s oranžovou vestou na zrcátku. Když otáčím hlavou zpět, Man troubí a mizí v dáli. Opět dávám výzvu na fb a po pár minutách se kolega hlásí, tak také zdravím. Nějakej plodnej týden na známé tváře. Ale není času na zbyt, musím ještě do Olomouce, do Truck shopu. I přes slušný výběr nemají to, co potřebuji, tak alespoň vyzvedávám vysílačku, kterou tu nechal otec na opravu. A když už jsem na okraji Olomouce, tak se zpět vracím okolo Sv. Kopečku a přilehlýma dírama. Jelikož jsou u nás rozsáhlé rekonstrukce silnic, musím jet tak nějak okolo, přes malé vesnice. Z klidu mě vyvedl pouze protijedoucí lesovůz, který si to mazal na úzké silnici, po čáře a plnou rychlostí proti mně. V 40kmh sem lehce lízl trávu v příkopu, ale zrcátko sem zachránil. Kilometr před firmou ještě blikání a mávání na otce, který sviští v dodávce v protisměru. Odstavím auto na firmě, na chvíli navštívím kancelář a domů.
Pátek je pátek, čili odevzdat papíry za celej týden, odvést kolegovi jeho kamion před barák, můj kamion umýt, domalovat nápisy na návěsu a víkend začíná.
Po dlouhé době sem ukecal kamaráda a kolegu, aby také začal psát zážitky ze své hvězdné kariéry ;) ... ono je lepší ho poslouchat na nějakym srazu a po pár pivech, ale dokáže i dobře a vtipně psát :) Gugýto za volantem
PS: zítra bych měl nocovat v Sušici, nevíte někdo, kde se tam dá s kamionem stát?
Před šestou hodinou budík, snídám a v navigaci ještě dohledávám místo vykládky. Při obhlídce auta vidím, že se za mě postavil ještě nějaký čech, jedním kolem na obrubník, ale stojí. Já bych neměl odvahu se postavit jako on, protože kdyby z jedné ulice vyjížděli kamiony, tak by se okolo něj neotočili. Borec má ale štěstí, jezdí tudy jen osobáky. Jelikož je časné ráno a já mířím na západ, tak mi sluníčko plnou silou svítí skrz zrcátko do ksichtu. Prima. Vykládku nalézám na první pokus, pískový lom je hned vedle dálnice. Při vjezdu do areálu se musím rozhodnout. Cesta vede buď do lomu a nebo kamsi lesíkem k jakysimu baráčku. Jedu směrem k baráčku, ale mám docela obavy, protože cesta je široká sotva na kamion a nejsem si jistý, jestli je to cesta pro kamiony. Naštěstí je, tak dojedu až na malý plac před hlavní budovu. Ani nestihnu vypnout motor a už u mě stojí mistr a povídá, že mám jet za ním. A tak následuju jeho Mercedes až na konec lomu. Vykládka probíhá i pod jeho dohledem vpohodě, zaparkuju mašinu mezi hromady písku, ale prý musím počkat na destu, která mi shodí příslušenství k mašině. Po 15ti minutách přijel bagr s dvěma řetízky. Shodíme velké náplatky vedle mašiny, já se pobalím a jedu pryč, na nakládku. U Kasselu potkávám policejní konvoj. Samá dodávka s modrými majáky, občas nějaký obrněný vůz. Až sem si připadal trochu nápadnej, když sem to pustil z kopce dolů v prostředním pruhu na 98kmh vedle dodávky plné policistů. Naštěstí mají svoje starosti, tak stačily dva prudké kopce a měl sem je daleko za zády. Pak už je prolétlo okolo pár dalších dodávek s majáky, ale nic, co by souviselo semnou. Blížím se k nakládce a uvědomuju si, že tady už to znám. Jel sem tudy nedávno na nakládku toho modrého Terexu, jak jsem se už zmínil. S drobným podíváním na navigaci přijíždím na nakládku. Na vrátnici nikdo, tak zastuvuju destaře a ptám se kudy kam. Prý mám jít na expedici támhle do té budovy a optat se tam. Ve dveřích se potkávám s dispečerem, který už o mě ví. Na prvním stole má nachystané papíry, jen podepíšu, dostanu mapu se zakreslenou cestou na skutečné místo nakládky a prý „Gute fahrt“. Vrátím se asi kilometr na zpět, na malý plac, kde už pár chlapů chystá náklad a jeřábník je zde taktéž. Jeřábník, asi 60ti letý chlapík, se mě na něco táže, avšak v němčině. Krčím rameny, kývu hlavou ve smyslu, že mu nerozumím ani slovo. Ptá se, jestli mluvím německy. Nemluvím, jedině anglicky. To mu ovšem vůbec nevadilo, chvíli mi povídal něco německy a pak se mě zas na něco zeptal. Pár slov sem pochytil, tak odpovídám a on zase pokračuje a ptá se, odkud sem. Lámaně německy vylámu přibližnou polohu Moravy, ale on ví, protože prý v česku nějaký čas jeřáboval. Taky mi hned stihl vyklopit, jaké tři slova se u nás naučil. „Pivo, láska, milování“. Zajimavé, asi nějaký romantik, protože tohle sem nečekal. I přesto, že odpovídám jedním nebo dvěma slovy, mi jeřábník pořád něco říka a stále se ptá. On si nedá pokoj, dokud mě trochu nerozmluví. Mi to připomnělo toho destaře černocha z Belgie, který asi měl dobré ráno a pořád si chtěl během vykládky povídat, naštěstí v angličtině. No náklad nachystaný, jakási plechová bedna. Natáhnu na podval gumovou podložku, on hodí bednu na podval a mizí. Já vyklepanej jak sirka, protože bedna měří 3,2m na výšku, 4m na délku a pouhých 1,2m na šířku. Blbější náklad sem ještě nevezl. Když napínám řetězy v nesmyslném úhlu, tak akorát ničím plechový podstavec. Přehodím tři kurty, poté roztáhnem plachtu a další čtyři kurty. Dva pomahači motají zbytky plachty a připevňují pomocí elektrikářských pásek ke kurtům. S nejlepším úmyslem máme svázáno a já opatrně vyrážím. Hned po dvou kilometrech se projevili mé absolutně nulové zkušenosti s plachtováním na podvalníku. Plachta zamnou vesele vlaje na všechny strany. Si připadám, že řídím plachetnici a né kamion , tak na první autobusové zastávce zastavuji a trochu ji rovnám a svazuji. Pokračuju dál a vše se zdá být vpořádku. V ostřejší zatáčce slyším ránu. Podívám se do zrcátka, ale bedna stále na podvalu. Srdce bije jak o závod. V další zatáčce zase rána, ale bedna pořád stojí. V třetí zatáčce zjišťuju, že rány jdou odněkud z kabiny. Při čtvrté ráně se mi rozsvítilo. Pod postelí mám pet flašku s pitím a ta v každé zatáčce proletí přes kastl a práskne do stěny. Zpacifikuji onu flašku a poté naprosto vpohodě po několika desítkách kilometrů najíždím na dálnici. Zbývá hodina jízdy, akorát na další pumpu. Když odstavím auto na parkovišti, na tachografu svítí odjetá doba 8h59min, krásná práce. ... z tohoto dne je na konci článku i video...
Vyjíždím za tmy a na východ, čili mě čeká krásný východ slunce. To je ta chvíle, kdy mě sere, že fotím obyčejným mobilem a nemám třeba zrcadlovku. Čili přibližně 120 fotek během hodiny, použitelných je asi 10. Ale podívaná pěkná, o tom žádná. Za 4h přilítnu před Prahu na OMV. Jelikož je už 9h, tak sem si naivně myslel, že vpohodě zaparkuju. Omyl, parkuju na výjezdu z dálnice a to ještě tak blbě, že sem si o obrubník seškrábl nápis na pravém předním kole. Po hodinové pauze pokračuju. Moc to nejde, za 2km stojím v koloně. Při čekání z předemnou stojícího kamionu vylézá řidič a šněruje na konec návěsu. Zohne se k zadní lampě, čtyři dobře mířené údery do světla a levý blinkr opět bliká. Podíval se na mě, oba jsme se usmáli a šněroval to zpátky. Kilometrový úsek projíždím v rekordním čase, bez pár minut rovné dvě hodiny. Autopřepravník nedobrzdíl před kolonou, tak natlačil před sebou stojící dodávku pod menší kamion. Prý jen lehké zranění. Další cesta už klidná. Ve Chvojenci se míjím se svým bývalým Dafem a ve Vysokém Mýtě s dalším kamarádem z Truck fóra zrovna ve chvíli, kdy se vyhýbám kanálům v silnici, takže si ho hned nevšímám. Teda do té doby, kdy mi mohutně zatroubil asi metr a půl od kabiny, to sem potom okamžitě věděl, která bije. U Svitav na mě mává někdo z protijedoucího kamionu, avšak nikdo zatím známý. 15 minut pauza v Moravské na nákup a 30 minut pauza na Studené Loučce. Dávám na FB výzvu na toho, kdo na mě před chvílí mával a za 5 minut už je jasno, příště si na tebe, Luky, dám pozor :) ... Když po pauze vyjíždím, volám kamarádovi a náááhodou zjišťuju, že je 10km předemnou. Zastavíme na pumpě a chvíli vykládáme. Mezitím se vedle mě postavila celní správa a měli tam nějakou polskou cisternu. Když cisterna odjela, tak policisté koukali na můj zakrytý náklad a značně poškozenou plachtu, které dal větr co proto. Já raději zamkl kabinu a vzdálil se od vozu. Šašci na to koukají dalších 15 minut. Nedá se jinak, skáču za volant, rychle foukám vzduchu a s kamošem bleskově mizíme z parkoviště. Při výjezdu si v zrcátku všímáme, že naopak na pumpu sjíždí další kamarád, tak zase zastavujem na dalším parkovišti, na pár slov a také fotek. Za 5 minut vedle nás zastavuje opět ona celní správa, tentokrát mají nějaký osobák. My se opět tváříme nenápadně. Když policisté odjíždějí, koukají na nás, kroutí hlavou a usmívají se. Hehe, ještě, že se jen smějí a nechtějí s náma mluvit. Pokračujem, jeden kamarád na Brno, druhý kamarád na Ostravu a já tak nějak mezi na Přerov. Za Přerovem počítám dobu jízdy a hrabu v paměti, kdeže se dá během hodiny zaparkovat. Vítězí hned první parkoviště, u motorestu v Břestu. Na vjezdu míjím značku „zákaz stání pro kamiony v době 22-06h“. No prima, takže s trochou smůli to bude placené parkoviště, když mě tu do rána vyberou pomahači. Postavím to vedle dalších dvou kamionů a mizím do motorestu. Po hodině sem zpět, žádný lístek za stěračem, tak nastavím budík na mobilu, připojím jej na nabíječku a jdu spát.
V noci se probudím a ze zvědavosti mrknu na hodiny, které ukazují 2h50min. Divné, budík v telefonu mám natavený na 2h40min, tak co to? Podívám se na telefon a ten nereaguje, úplně vybitý. Krám jeden, má něco přes 2 roky a konektor na nabíjení občas funguje a občas ne. Zmuchlanej lezu za volant a vyrážím. S jedním otevřeným okem dojíždím na ONO do Spytihněvy. Na mikinu nahodím jen vestu a jdu tankovat adblue. Sotva to zapnu, foukne vítr a já sem ihned probuzen. Než se tam nacvnrká 50l, tak se klepu jak smrtka, kdo by to byl řekl, že ve 3h ráno v březnu bude ještě zima. Poblíž Uherského Brodu idiot s osobákem. Nikde nikdo, silnice prázdná, jen já na hlavní a on na vedlejší. Místo, aby 7s počkal, tak to narve předemně. Ve dne bych skočil po brzdě, ale po tmě sem to vytáhl přes pár čar do protisměru a objel jej. Když už jej mám u zadních náprav návěsu, idiot semnou srovnal rychlost a nechtěl mě pustit zpět do pruhu. Jedeme tak pár set metrů. Blíží se lehká zatáčce, přerušovaná čára se mění v plnou a já stále v protisměru s idiotem po boku. Lehce škubnu volantem, návěs sebou zamává a idiot konečně ubírá. Sotva se vrátím do pruhu, tak mě přes plnou čáru a odbočovacím pruhem předjíždí. Nasadil cca 130kmh a zmizel v dáli. Dolítnu na hraniční přechod Starý Hrozenkov a vyřizuju slovenskou mýtnou jednotku. Támhle podpis, tady 100 euro a můžu pokračovat. Jedu přes Bánovce a Prievidzu až do Žiaru nad Hronom. Vám řeknu, že v některým místech byla silnice tak rozbitá, že i ta naše D1 je momentálně v lepším stavu. Nadruhou stranu, opět vidím východ slunce, všude samí kopeček, les, ta rozbitá silnice k tomu. To vycházející sluníčko má na tom východě úplně jinou krásu. Když najedu na dálnici, tak hned na první sjezdu zase dolů, do zákazu pro kamiony (s vyjímkou dopravní obsluhy... a já sem vždycky dopravní obsluha :P) . Na konci města dobře označená firma, ikdyž tede na google mapě byla firma o 400m jinde, na druhé straně silnice. Vrátný povídá, že mám jet okolo haly dozadu a tam do kanclu. Projíždím okolo haly úzkou uličkou, po krajích ještě postavené kontejnery, které opatrně objíždím. U třetího a posledního kontejneru dělám trochu větši oblouk a cítím, jak auto z ničeho nic trochu přestane táhnout. Podívám se do zrcátka hned si lištím jednu facku. 2 dny o malých pauzách maluju nápisy na levých kolech podvalníku a teď je tady zbrousím hned ze tří kol. Hodím papíry do kanclu a mám čekat. Při čekání tvořím puťovku a vyúčtování, velká zábava v 7h ráno. Zachvíli na dveře bouchá vazač, že mám dojet támhle a že to složíme. Poklidím kurty doufajích, že je zas dlouho nebudu potřebovat, poté plachtu, z které jsou najednou dvě plachty, ale poloviční. Vazač poté nese oražené papíry, všechny, že si mám vybrat ty, které si chci vzít a zbytek vrátit. Dva si beru a čtyři vracím. U vrátnice brzdí a jdu si pro radu. „Pane vrátnej, já přijel tadyhle z prava, ale můžu jet tady do leva? Není tam v těch serpentinách zákaz pro kamiony?“. Prejže asi není, když odtamtud jezdí lesovozy. To mi moc nepomohl, když na Slovensku jezdí lesovozy odkudkoliv. Ale vstříc novému doprodružství jedu do těch serpentýn. Kupodivu jen pár ostrých zatáček, semtam nějaký kopec a jsem zpět v Bánovci. Na Hrozenkově zas vrátit mýtnou jednotku a jedu zpět. Ani né po 10ti minutách volá šéf, že příští týden asi pojedu na Slovensko. Škoda, že mi to neřekl dřív, nemusel sem tu slovenskou kysnu vracet. Povídá taky, že mám někde u Hradiště zastavit, že možná pojedu do Vídně pro bagr. Tak tedy stojím a flákám se. Za hodinu telefon, že se Vídeň nekoná. Tak nastartuju auto, abych nafoukal vzduch, jdu ven udělat fotku. Když jdu zpět k autu, ohlídnu se přes rameno a vidím malého Mana s oranžovou vestou na zrcátku. Když otáčím hlavou zpět, Man troubí a mizí v dáli. Opět dávám výzvu na fb a po pár minutách se kolega hlásí, tak také zdravím. Nějakej plodnej týden na známé tváře. Ale není času na zbyt, musím ještě do Olomouce, do Truck shopu. I přes slušný výběr nemají to, co potřebuji, tak alespoň vyzvedávám vysílačku, kterou tu nechal otec na opravu. A když už jsem na okraji Olomouce, tak se zpět vracím okolo Sv. Kopečku a přilehlýma dírama. Jelikož jsou u nás rozsáhlé rekonstrukce silnic, musím jet tak nějak okolo, přes malé vesnice. Z klidu mě vyvedl pouze protijedoucí lesovůz, který si to mazal na úzké silnici, po čáře a plnou rychlostí proti mně. V 40kmh sem lehce lízl trávu v příkopu, ale zrcátko sem zachránil. Kilometr před firmou ještě blikání a mávání na otce, který sviští v dodávce v protisměru. Odstavím auto na firmě, na chvíli navštívím kancelář a domů.
Pátek je pátek, čili odevzdat papíry za celej týden, odvést kolegovi jeho kamion před barák, můj kamion umýt, domalovat nápisy na návěsu a víkend začíná.
Tady mé druhé video...
Po dlouhé době sem ukecal kamaráda a kolegu, aby také začal psát zážitky ze své hvězdné kariéry ;) ... ono je lepší ho poslouchat na nějakym srazu a po pár pivech, ale dokáže i dobře a vtipně psát :) Gugýto za volantem
PS: zítra bych měl nocovat v Sušici, nevíte někdo, kde se tam dá s kamionem stát?
Komentáře