Na skok k Němcům...

Ještě za tmy vyrážím z firmy a mířím k Mohelnici, kde jsem v pátek nechal naložený podvalník. V 7h jej zapřahám a hledám jeřáb, který tu už měl původně čekat. O pár minut později přijíždí, ale jeřábník moc optimistický není. Jednak neví, za co secí stroj uváže, a taky si není jistý, jestli 8 nebo 12t těžký stroj zvedne. Víc jak hodinu se s místníma traktoristama a vedoucíma domlouváme, jak to teda provedem. Jednoho z nich osvítilo, v nedalekém družstvě je betonová rampa, u které bych to mohl složit. 20 minut čekáme, až tam někdo zalítne s osobákem a zkontroluje ji, abych tam nejel zbytečně. O půl deváté konečně vyjíždím ze zabláceného družstva do zabláceného města, které je proslulé výrobou olomouckých tvarůžků (snad všichni vědí). Co čert nechce, ve městě se zrovna provádí nějaký výkop, čili silnici je jedno velké bláto. Než dojedu 5km do další vesnice, tak mám tak špinavé auto, jak sem ho neměl za celý minulý týden. Aspoň, že tu rampu tady mají. Za 10 minut máme složeno a já upaluju do Olomouce. Tam spolu se strojníkem naložíme bagr a dvě lopaty. Vše poctivě přivážu, v 11h posnídám a během žvejkání doráží kolega s plachtou. Chvíli pohovoříme a poté jedeme každej opačným směrem. Když se blížím k Hřebči, tak mě napadne, že v Olomouci sem při meření výšky naměřil +- 4,5m, ale už si nepamatuju, jak vysoký je tunel na kopci, a to tam jezdím minimálně 2x týdně. Volím tedy objízdnou trasu, čili do kopce okolo tunelu. Další zádrhel je v Býšti. Před Hradcem se střetly dva osobní vozy, silnice je tudiž uzavřená a mě posílají po objízdné trase. Naneštěstí to je cesta, kterou znám dost dobře už nějakej rok, protože sem tudy jezdil ještě s Magnumem. Letecky se přes Třebechovice vracím do Hradce a pokračuju na Pardubice. U Opatovic sjíždím na vedlejší cestu, projedu dvě křižovatky a jsem na místě. U vesnice Stéblová probíhá stavba či rekonstrukce nádraží a techniky tu je až až. Shodím bagr a při cestě zpět si všímám, že se mi nezamkla druhá natáčecí náprava na podvalníku. Na parkovišti to kontroluju a je tomu tak, náprava by měla být zamklá, ale není. Když jsem naložený, tak to ani nevadí, ale takhle po prázdnu je to průser, protože podvalník plave za autem jak igelitovej pytlík. Když projedu levotočivou zatáčku, podvalník jede příkopou. Ještě horší je, když vjedu do pravotočivé, to si to podval hrne pěkně protisměrem. U Holic potkávám kamaráda, co vyměnil velkého Mana za menšího Dafa a tahá šrot po okolních vesnicích. Oslní mě dálkovými světly, popřeje dobrou cestu a v šumu vysílačky se ztrácí za kopcem. Opatrně brzdím opět na Hřebči, u restaurace jménem „U tety“. Snad každý řidič kamionu zde alespoň jednou byl na ovarovém kolenu, je to mňamka. Překvapilo mě, že ve 14h je parkoviště narvané k prasknutí, všudy samí kamion. Ale co bych pro kus žvance neudělal. Najdu malou škvíru, narvu se tam a už valím dovnitř. Koleno sem měl nedávno, tak si dopřávám vynikající guláš. S plným pupkem se vyškrábu za volant. Nikam se mi nechce, po takovém jídle bych nejraději zalezl na postel a dal si dvacet minut pauzu. Ale přece nebudu vychrapovat přes kopec od baráku. Hrnu to zpět, v Mohelnici ještě zastavuju a seznamuji se s členkou facebookové skupiny „Řidiči a podobná havěť“. Prohodíme pár vět, uděláme fotku, já dostanu plyšáka, poděkuju a v husté mlze mizím k domovu. Když na firmě obcházím auto, všímám si, že sem přes den někde zaháčil a rozbil si tykadlo. Ojé, to se zase zadařilo při pondělku.

V 9 ráno pobíhám na firmě, ladím vyúčtování a puťovky za minulý týden a čekám na další instrukce. Chvíli po obědě vyrážím na nakládku. Tam opět potkávám kolegu s plachtou, ale dnes se jen mineme na vrátnici. Po docela dlouhém čase nakládám můj oblíbený stroj, a to Novum. 28t těžký drobek, který se lehce nakládá a dobře se s ním jede. Při nakládce si všímám, že mi nesvítí parkovací světla, ale jen na levé straně. To rozbité tykadlo dělá neplechu. Jedno cvaknutí kleštěma, 20cm izolepy a nová 10A pojistka řeší problém. V Olomouci ještě natankovat, zastavit se v Mekáči a hurá k Němcům. Když sjíždím z Mohelničáku, hned pod prvním kopečkem potkávám kolegu z ČSAD. Velkolepě se vyblikáme dálkovýma světlama, zamáváme si, pozdravíme se přes vysílačku a já se dozvídám, že u Hřebečského tunelu je obrovský nadměrný náklad a za ním 5km dlouhá kolona. To mi to tedy začíná. Když projedu tunelem, nadměr stojí odstavený na autobusové zastávce a kolony nikde. Tak s klidem pokračuju dál, před Prahu na Shellku, kde dělám pauzu. Zastavím a začnu listovat na facebooku. Vidím, že kamarád navštívil KFC na protější straně. Zvedám oči z telefonu a koukám naproti. Přímo naproti mně stojí jeho kamion. Když konečně kamoš dojde do auta, tak 30 minut vykládáme přes vysílačku. Ono těch 700m k němu bylo strášně daleko. Po pauze pokračuju dál, až na Sv. Kateřinu. Opět půlnoční zdravá večeře v Mekáči. Není kde normálně zaparkovat, tak to smotám před spící kolegy a jdu nakupovat. Poté popojedu o parkoviště dál, kde se poflakuje kolega. V plánu je 15 minut pauzy a upaluju dál. No debata u kávy trvala necelou hodinu a já pokračuju už k sousedům. Prvním pumpa narvaná, druhá o trochu míň, tak opět tak nějak na divoko parkuju. Trošku čouhám do uličky, tak raději za podval výstražný trojúhelník, ať i policie vidí, že opravdu nebylo kde jinde zastavit. Při kontrole tachografu odjeto akorát 9h.

Dopoledne pokračuju na vykládku. Zbývá mi 50km do cíle a já znejistím, protože navigace vede přes nějaky prdelky. Zastavím na parkovišti a v notebooku zapnu program Navigator, ve kterém jsou uvedeny všechny výšky mostů, zákazy a podobně. Omrknu trasu a opravdu to přes ty prdelky nejde, je tam zákaz pro kamiony, tak jedu jinudy. Dorazím do pískovny, vedoucí mě posílá za halu, že tam už stojí jiný stroj, tak že to mám složit vedle. Za halou všude bláto, ale holt se nedá jinak, mašinu na aslfalt složit nemůžu. Za půl hodiny hotovo, ještě stihám i posvačit. Po jídle věším na zrcátko reflexní vestu, jakožto náznak podpory akce, který se nazývá „Sjednocení řidičů z povolání“, ale o tomto počinu až příště. Poté volám vedoucímu, co má dál v plánu. Prý „jeď po dálnici 8 na Francii a já ti potom pošlu adresu“. Tak razím do neznáma. Za 10 minut drnčí telefon s adresou. Paráda, navigace ukazuje 100km do cíle. Okolo 15h jsem na místě, v bazaru stavební techniky. Oběhnu kancelář, mistra, dělníky a začínáme. Hodinu a půl bojujeme společnými silami s frézou na asfalt. Pořád to hrabe a nechce se to vyškrábat na podval. Ovšem, není nic, co by jsme nezvládli, tak chvíli po 17h odjíždím naložený zpět, na Rozvadov. Co mě vždy zaráží na něměckých dálnicích, jak to vždy jede a najednou stojí. A tak při rychlosti 85kmh koukám před sebe a najednou celá dálnice stojí. Skáču na brzdy, nasměřuju kamion do odstavného pruhu a bezpečně zastavuju. To samé provádí i další kamiony a osobní auta zamnout. Fakt divočina, ale vypadá to, že se nic nestalo. Po pár vteřinách se všichni rozjíždíme a rychlostí 85kmh pokračujeme dál. Na Rozvadov přijíždím zase po tmě, mám odjeto 9h13min a tak si zasloužím odměnu. Když si to šněruju na pumpu, vidím, že opodál stojí kamion kamaráda a kamarád v něm. Beru jej sebou, jdem na jedno a taky na něco k jídlu. Po 2,5h se nasunu pod peřinu omdlívám.

Ráno krásně svítí sluníčko, až tak moc, že u Berouna sem málem přehlédl kamaráda, s kterým sem v úterý žvejkal před Prahou u KFC. Dostánu zdrbáno, že sem slepej a že mám vyplou vysílačku. Ale kdepak, já ji mám zaplou, jen zeslabenou na cca 10%, takže nic neslyším. Na Rudné před Prahou zastavuju a čekám na pokyn z vykládky, že se můžu dostavit. Sotva pracně nacouvu přes ruku do řady, zvoní mi telefon, že můžu přijet. Tak jedu. Mezi tunely opět blikačka s kamarádem, tentokrát ze Slovenska. Potkali jsme se už před 14ti dny, ale protože jel po tmě, tak sem jej nepoznal. V Říčanech na sebe ještě máváme s kolegou z firmy, se kterými sdílíme firemní plac. Kousek za Říčany, v malém areálu, skládame s novým majitelem jeho stroj. Já naviguju, on řídí, parádní spolupráce. Konečně můžu domů. Za Prahou na D11 mě už čeká další známý a ještě k tomu fotograf, tak mám pár fotek pro šéfa, kterému se moc líbily, povídal hned druhý den. Takže Romane, příště se musíme domluvit a až to budu mít čisty, tak spácháme něco dalšího ;) odkaz na Romanovu FB stránku … Zbytek cesty už rutina, jen krátká zastávka na myčce v ČSAD Mohelnice. Umyté to je pěkně, ale těch peněz.

Když sem měl náročné pondělí, tak aspoň pátek je klidný. Od 10h se střídavě poflakuju po place, po kanceláři a po dílně. Nejprve kafe, pak papíry, poté drobná údržba podvalu. V 16h teda začínám něco dělat. Nakládám kolegu a jedeme naložit. Vezu mašinu, kterou sem ještě nevezl, tak potřebuju pomoc. Pozorně se zkušenějšímu kolegovi dívám pod ruce, abych v úterý ráno v přístavu vpohodě složil. Vše výborně klape, dokud nás na vrátnici nezastaví, protože na mašině něco chybí. Jakýsi cár papíru. Nevadí, odpojíme podvalník na firmě a upalujeme domů.

Sobotu dopoledne ještě trávím na firmě, kolega tam cosi dělal, tak i já se vrhl do čištění toho, co myčkaři uteklo.

A teď, je 23h30min a já vyrážím ospalý, s převráceným žaludkem na ruby ze sobotní noci, s kolegou do Belgie. A takový ten pocit, když v 9 ráno vstanete a víte, že spát půjdete až další den v 18h, nic moc vám povím. Tak nám držte palce, ať ta cesta dobře odsejpá :)