Po lehku tam i zpět...

Nevím, co sem komu udělal, ale v pondělí ráno mě poslali s plachtou. Sotva přijedu po sedmé ranní na firmu, už na mě vedle Dafa čeká již zmiňovaný hadrák. Sundám si z tahače horní díl blatníku, abych je někde omylem nesundal, neochotně zapojím návěs, omrknu papíry a ještě jen tak ze zvědavosti se mrknu dovnitř, co mě vlastně čeká. Z 13,6m dlouhé ložné plochy jsou zaplněné sotva 4m. Prima, aspoň něco pozitivního. Vyjíždím na první vykládku. Na vykládce odplachtuju levou stranu, destař vytáhne jednu paletu a že tu další vezme z druhé strany a tu třetí musím potáhnout paleťákem, protože nemá dlouhé vidle. No to víš, kvůli jedné paletě budu odplachtovávat pravou stranu, žádny takovy. Drapnu paleťák a hned v 8 ráno tahám 1100kg těžkou paletu k okraji návěsu, aby na ni destař dosáhl. A protože sem svalovec, tak to samé dělám i s tou druhou. Je 8h a 10min a já už spocenej až na... zádech... Upaluju na druhou vykládku. Letmým pohledem sem si všiml, že tam mám naložený nábytek a že poslední řada je na paletách, tak bude určitě i ten zbytek na paletách. Na firmě naběhnu do kanceláře k okýnku a řadím se do řady jako čtvrtý řidič. Slečna za okýnkem je tak nějak neochotně odbaví, ale jde na ní vidět, že je taková podrážděná. Jsem na řadě, okénko se otvírá a já s úsměvem na tváří pronáším „krásné dobré ráno vám přeji“. Slečna se rázem začíná usmívat a povídá, že tohle se jí ještě nestalo, že ji tady tak hezky ještě nikdo nepozdravil. Chvíli si povídáme, ona mezitím připravuje papíry k vykládce. Jak málo stačí a oba máme to ráno takové veselejší. Poté tedy odcházím za skladníkem, že potřebuju složit pár kousků nábytku, že to je otázka 10ti minut. Ten začal remcat a nadávat s tím, že v pátek odpoledne jim tu přijel kamion plný nábytku a skládali ho do půlnoci. Nemilé, ale není to můj problém. Chvíli se dohadujem a pak tedy povídá, že až odjede tamten kamion, tak že mám najet na rampu. Čekám venku před firmou a čumím do telefonu. V tom vidím, jak zamnou jde dispečer, pod kterým sem jezdil Itálii a který mě řídí a toto pondělí. Jdu mu naproti a chvíli si povídáme o práci a tak okolo. Ptá se, jak se mi daří na podvalníku. Já přikyvuju, protože je to mnohem lepší práce než ta Itálie s plachtou. Když se ještě chvíli bavíme, tak okolo projel kamion, místo kterého se mám postavit. Tak otevřu vrata, skáču za volant a jdu couvat na rampu. Sám sem zvědav, jak mi to půl roce půjde, ale na druhý pokus se dílo daří. Nahěhnu na sklad a začínáme skládat. Po složení dvou palet zjišťuju, že zbytek nákladu je volně ložený. No pecka, takže já, taková zdechlina, bojuju v návěsu s 2,2m vysokýma pohovkama a z vypětím mnoha sil je pokládám na palety. Postupně mi projde rukama 12 pohovek. S jiskrou v oku se těším na odpoledne, až tu žlutou pracnou bestii zase odpojím a půjdu si odpočinout na podval. Návěs je prázdný, čili půl práce je zamnou. Nyní upaluju na první nakládku do Zubří. V cestě mi stojí mostek v Hranicích, který má výšku cca 4m, už sem o něm psal, když jsme jeli ve dvou na Slováky. S normálním kamionem by to nebyl problém, ovšem já mám tahače upraveného na tahání podvalníku, čili vyšší zadní kola a zvednutá točna. Normálně má plachta na výšku 4m a nějaký centimetr, já s těmito úpravami měřím cca 4,15m, čili si pod tento mostek netroufám, kór, když ten návěs mám přidělený na jeden den. Volím objízdnou trasu, sic pár kilometrů navíc, ale nemusím mít strach, že bych se někam nevlezl. V Zubří zábava pokračuje, v 11h jsou všichni z firmy na obědě, čili víc jak půl hodiny čekám. Ještě, že mám čas. Před polednem stojím na plácku a začínáme nakládat palety. Jeden vysokozdvižný vozík vozí palety ze skladu na kraj rampy, druhý vozík jej bere z rampy a dává jej na konec návěsu, tam stojím já s ručním paleťákem a 550kg těžké palety vláčím přes celý návěs. První dvě jdou víceméně vpohodě, ovšem když tu třetí musím nastrkat mezi ty dvě, nastává problém. Zboží přesahuje z palet na každé straně o 5cm. Si řeknete, že to nic není, ovšem prázdné palety mají mezi sebou mezeru cca 2cm, čili nastal problém. V tu chvíli začínám být nasranej a všimli si toho i lidi okolo. Během minuty vedle mě stojí skladník a pomáhá mi s paleťákem. Po 3 marných pokusech už sem dost podrážděnej, tak skladník bere paleťák do svých ruk a zkouší sám, já mu občas někde popostrčím paletu. Co vám budu povídat, hodina a patnáct minut hlasitého nadávání odemne i skladníka a máme naloženo 19 paletových míst (38 palet). S žilkou na čele mačkám papíry v ruce a mizím pryč. Za volantem oddech, druhou a poslední nakládku už znám, takže to bude pohoda. A taky že jo, na zadní část návěsu mi destař nahodí kompresor o rozměrech 3x2,3x2,2 metrů, já nahodím 3 kurty a tím to končí. Po cestě zpět naberu naftu, na place odpojím ten hnus fialovej, předám papíry kolegovi a doufám, že mě s plachtou zase dlouho nikam nepošlou! 

V úterý taková flákačka, celý den nic, tak sem si odpoledne zajel k nám do dědiny pro podvalník, abych byl připravený na středeční výjezd. O víkendu mi někdo před podval postavil cosi žlutého, na první pohled sem si myslel, že bude problém se dostat pod podvalník, ale mýlil sem se, na první pokus zapřahám a o půl hodiny později parkuju na firmě... Kdo by si nevšiml, mám na podvalníku krásný nový kastlík na všechen ten bordel, co nebyl kam dát.

Konečně zvoní telefon a šéf mě povolává do práce. Po obědě nakládám pásový dopravník, váha 12t. Než nachystám nájezdy a připravím podvalník, tak mi ochotný kolemjdoucí beze slova nastartuje mašinu a přiveze 50m až k návěsu. Pěkně poděkuju, nahodím mašinu na podval a prý si mám na vrátnici vyzvednout ještě 2 balíčky. Dva balíčky váží dohromady 56kg, čili jeden má 28kg. A zde objevuji novou hranici mého těla, protože sem tak tak zvedl ty balíčky do takové výšky, abych je mohl položit do kabiny na podlahu. Ale také zvládám a raději rychle mizím, než mi někdo donese zase něco těžkého. Ještě za světla brzdím v Poděbradech na myčce. Zakoupím vstupenku a vedle vrat čekám, až se uvolní místo. A to sem se stal svědkem komické situace. Přijel si to umej nějakej borec s klasickym autem na rozvážení stavebního materiálu, čili normální valník 6x2 s rukou v zadu a za tím dvouosá vlečka s točnou. Borec zkoušel nacouvat do myčky asi 10 minut, pak se na to vykašlal a šel si na pumpu koupit lupen na mytí. Za volant nastoupil další drajvr a netrvalo to ani 15 minut a už stál na myčce. Sem si vzpomněl, jak mi někdo kdysi říkal „dopředu to umí každej, ale dozadu, to už chce fištróna“. S úsměvem na tváři lezu do kabiny a s telefonem v ruce zabíjím hodinové čekání, než přijdu na řadu. Přes ruku (na pravou stranu) na třetí pokus zacouvám na myčku a koncert může začít. Mezitím si volám s minulým šéfem, co jsem u něj jezdil Belgii s bílou 105 a zjišťuju, co nového a jak se daří. Za 20 minut hotovo, bohužel je tma a tak sem si nevšiml, jak nahovno to mám umyté. Hrubé bláto z pneumatik zvládnul sundat, ovšem bláto v nápisech zůstavá, a přitom to stačí lehce přetáhnout wapkou. Takže u Bürgera v Poděbradech už mě nikdo neuvidí. Po tmě prolítám přes Prahu a brzdím až v Německu, s trochou štěstí už po tmě nacházím krásné místo na stání, spaní.

Ráno, taky za tmy, vyrážím na Regensburg a Mnichov. Na obchvatu Mnichova se v kabině rozezní divný pískot. Koukám okolo a zjišťuju, která moderní vymoženost vydává ten otravný tón. Nemilé zjištění, toll colect (německá mýtná krabička) svítí červeně. Zastavuju na prvním bezpečném místě a přemýšlím, co s tím. Jako zkušebný mechanik zdechnu motor, na 10s vypnu klíček, pak opět nastartuju. Sem prostě dobrej, toll colect svítí zase zeleně, tak pokračuju směrem na Lindau. Okolo poledne vjíždím do Rakouska, avšak z úplně jiné strany, než obvykle. Hned na hranicích mě děsí desítky značek se nápisem CH a různýma zákazama, které jsou bohužel napsané v němčině, takže krom zákazu předjíždění v tunelu nevím vůbec nic. Po 8 kilometrech sjíždím z dálnice do města Dornbirn. Jsem tu sice poprvé, ale od kolegy mám načrtnutý plánek a taky sem doma v mapě studoval místo vykládky, takže žádné hledání, ale na první pokus sem na správném místě. Je 12h 40min, marně hledám někoho v kanceláři, je přeci čas obědu. Jak pro koho, já sundávám řetězy z mašiny a poté teda drobná svačinka, než si to někdo přijde přebrat. Sotva sežvejkám rohlík a už u dveří stojí zdejší vedoucí s velkým psem. Trochu nejistě otvírám dveře a zdravím. Pes je takovej drobek, že když se postaví na zadní, tak mi oblizuje boty, co mám na horním schodu. Slušně jej odháním pryč, ale ta potvora mi tahá botu dolů. V tom zasáhne majitel, pes pouští botu a já se můžu konečně obout a slést dolů. Vyřídíme papíry, já rychlostí blesku shodím mašinu. Ta se očividně těší na nového majitele, protože v jednu chvíli pásy stojí, ovšem mašína klouže po nájezdech dolů. V tu chvíli si uvědomuju, kde je chyba a do budoucna vím, na co si dát pozor. Balím a odjíždím. Hodně mě mrzí, že i přes svítící sluníčko je docela škaredá mlha, čili se nedají fotit okolní kopce a skály, snad se tu ještě někdy objevím. Při zpáteční cestě pípe na telefonu SMS se zpátečkou, čili přesun co nejblíž k Českým Budějovícím. Sám se divím, ale v 19h parkuju bez problémů na posledním parkovišti před mým sjezdem z dálnice. Je to trochu podezřelé, v tuto hodinu je obvykle problém zaparkovat, ale na tomto parkovišti sem druhý kamion.

Ráno okolo 6h pokračuju. Koukám do mapy a snažím si vzpomenout, kudy sem to před dvěma lety jel s tátou, když jsme se tudy někudy vraceli od Ulmu někam k Budějicím. Marně. Volím teda nějakou trasu, která by mohla být dobrá a vyrážím. Z dálnice sjíždím na prvním sjezdu. Sotva se rozjedu po pěkné okresce, objevují se předemnou dva silničáři jedoucí 50-60kmh, ale každý s třemi majáky, takže o světelnou show není nouze. O 10km později dojíždíme třetího silničáře, opět 3 majáky, tentokrát ale rychlost 40kmh. Během dalších 10km se všichni tři rozprchli do vedlejší ulic, tak mám cestu volnou a také toho využívám. Různě po trase poznávám některé vesnice a některé zatáčky, takže tudy jsme jeli před těmi dvěma lety. Když svítá, tak překračuji hranici do republiky a přes Volary a Prachatice vjíždím do Budějovic. V navigaci nastavená přesná adresa, tak snad nebude problém. Ulici bezpečně poznávám, tady jsou před rokem a půl nakládal. Navigace píše 1,5km do cíle, ale já už teď koukám okolo a kochám se. V jednu chvíli vidím v levém bočním okénku firmu, ve které mám nakládat a se slovy „tady sem měl odbočit“ pokračuju rovně. Na křižovatce otáčím a vracím se. Adresa nakládky nebyla správná, nevím, kdo ji poslal špatně, jestli šéf nebo zadavatel přepravy. To je fuk, mám před sebou horší věci, například nacouvnout na rampu, ze které mě budou nakládat. Ale jako kluk šikovný to zvládám bez větších problémů. Radši lezu 6x z kabiny, než to jednou škrábnout. V kanclu vše domluvím a mám čekat, tak vypisuju papíry. Mezitím přijel kamarád, který mi krátí čekání a také mi asistuje při nakládce a následném kurtování. Nakládka je rychlá, traktorista během dvou minut perfektně zaparkuje secí stroj na podvalník, jen zbývá to nějak uvázat. Otázka je, za co to uvázat, když to nemá žádné vázací oka. Nějak zasukuju 4 kurty, dozadu jeden řetěz, ať to pěkně vypadá a můžu upalovat k domovu. Kousek za Budějovicema míjím červený MAN TGX s posuvkou, řidič bliká a mává, ovšem pro mě neznámé auto, tak nevím, kdopak to byl. U Měřína si dávám „zdravý“ oběd v Mekáčí, pár fotek a pokračuju do Brna, kde dodělám zbytek pauzy. Tentokrát zodpovědně už v pátek dokončuji vyúčtování cesty a puťovky, ruší mě jen kecal ve vysílačce, co pořád něco chce. Chvíli se tedy soustředím na hlas z repráku a někdo nahání odvoz do Olomouce. Ochotně nabízím pomoc. Nikdy nevíte, kdy to budete potřebovat vy. Po krátké domluvě a pěti minutách čekání usedá na sedadlo spolujezdce kolega z firmy sídlící nedaleko Olomouce. Několikrát děkuje a děkuje. Po cestě do Olomouce vyměníme pár historek a zkušeností, ale když se loučíme, tak mě kolega jednou větou pobavil. Prý „děkuju za pomoc a doufám, že já ti to nebudu muset takto oplácet“ (možná to tak nevyznělo, ale myslel to tak, že mi nepřeje, abych se odněkud musel vracet stopem). Já pokračuju dál, do družstva hnedle vedle Mohelnice. Jeřáb je domluvený na pondělí, tak jen odpřahnu podvalník a mizím domů. Jelikož sem v těchto krajinách víceméně místní, volím nejkratší cestu, ovšem nejdobrodružebnější. Úzká cesta skrz les, samá zatáčka, díra vedle díry. Sotva dojedu na firmu, už se těším, jak si tu cestu „užiju“ zase v pondělí ráno, když se tam budu vracet pro podvalník.