Leden na levačku...

... předem se omlouvám za delší neaktivitu, letošní leden je takovej nějakej... blbej... však se dočtete...

Ještě za tmy vyrážíme s kolegou složit jeřáb na Slovensko. Kolega začíná, tak já lezu pod deku a ještě dospávám noc. Po natankování v Olomouci jedeme šoutkou okolo dálnice do Hranic. Ještě před hranicema mě trkne, že za městem je 4m vysoký most a my máme něco kolo 4m. Ptám se kolegy, jestli to raději neobjedeme okolo, ale prej se tam vlezem. Já bych to neriskoval, ale za volantem sedí on, tak co. Kousek před mostem už kolega povídá, ať se nachystám, že vylezu ven a vypustím měchy na podvalu. No super, koukám, že si je „opravdu“ jistej, že to podjedeme. Obleču reflexní bundu a lezu ven, vypouštím vzduch z měchů na tahači i podvalu, odstoupím kousek dál a koukám, jak s rezervou 2-5cm projíždíme pod mostem. Naštěstí úspěšně, takže zbytek cesty na Makov byl už bez problémů. Tam zastavujeme na hraničním přechodě. Beru slovenskou mýtnou krabici a jdu se ujistit, že tam je dostatek kreditu. Kreditu sice dost, ale krabka se nechce zapnout. Chlapík za pultem s tím něco udělá, dá mi ji zpátky a že jestli nebude fungovat, tak že mám zase přijít. 15 minut sedím v autě a čekám, jestli se krabice zapne, ale marně. Jdu tedy zpět, chlápek mi krabici vymění a prej už to bude fungovat. A taky že jo, konečně můžeme pokračovat. Nastartuju, odbrzdím, zařadím Déčko, sešlápnu plyn a nic se neděje. Zaparkovali jsme z kopce na uježděném sněhu, ale i tak si teplé pneumatiky za 30 minut stání stihli pod sebou vyhřát důlky, z kterých nešlo vyjet. Nelením a tahám z kastlíku pytlík s řetězy. Jednou sem je v Německu tréninkově zkoušel nasadit na betonovém parkovišti, čili teď to byla otázka minuty (nejsou to klasické řetězy, ale spíš takové řetízky o rozměrem cca 40x40cm). S jedním řetízkem už to jde, vyškrábnu se z důlků, sundám jej a pokračujem do nitra Slovenska. Na chvíli vypnu hudbu z notebooku a zapínám rádio. Hned první zpráva „cesta před Donovaly je uzavřená pro nákladní dopravu“... no prima, měl sem plán tudy jet. Tak teda jinudy. V navigaci trasa najitá, jen je to přes takovej větší kopeček a zrovna docela sněžilo. Sníh mě nějak netrápí, zatím s ním nemám špatné zkušenosti, ale rád bych byl večer doma a né někde zasněženej na Slovensku. Ještě před kopečkem dojíždím dvě sklápěčky s polskou spz, tak doufám, že jednou mojí trasou a budou mi čistit cestu od rozevlátých osobáků. A taky že jo, šupáci lítali dolů jak splašení, což by ani nevadilo, ale jeli svým levým kolem po středové čáře, což už nám kamionům vadilo, protože na kraji byla čím dál větší vrstva sněhu a nám to začalo hrabat. V zatáčkách ještě lepší, já naloženo hodně vzadu, takže v každé zatáčce mohutný průhrab, ale na rovině sem se zase chytil a upaloval dál. Dolů to bylo lepší, celý kopec sem brzdil motorovou brzdou, občas to uklouzlo, ale nic dramatického. V Bánské Bystrici už naselo, zbytek cesty vpohodě letím na doraz. Kousek před Breznem odbočuji na vedlejší silnici a volám na přiložený kontakt. Z telefonu se ozvalo „volané číslo je dočasně nedostupné“. Safra, jsme minutu od vykládky a já nevím, kde ta vykládka je. V tu chvíli zvoní telefon a z repráku se valí instrukce. Postupuju podle nich a ocitáme se na hlavní silnici před malou farmou. Přichází zdejší šéf a povídá, že to budeme skládat tam 20m daleko v hlubokém sněhu. „No to asi ne“ , řeknu šéfovi a domluvíme se, že skládat budeme opodál na parkovišti a do toho sněhu ať to dotáhnou třeba traktorem. Nacouvu na zpevněné kamenité parkoviště, sundáme řetězy, kurty, a čekáme na traktor. Za 10 minut je tu, zapojíme jej k jeřábu a divadlo může začít. Protože byl k hnací nápravě jeřábu připojen nefunkční elektromotor, který měl velký odpor, traktor potáhl jeřáb sotva o 2 metry a pak začal hrabat. Řekl jsem jim, že je připojen motor, tak že by bylo dobré jej zkusit odpojit. Následovaly chytré řeči pánů, jak ten motor musí fungovat, jak to nemůže mít odpor a takové. Chodili okolo, občas se někdo zohl a podíval zespodu, ale nikdo nic nedělal. Po chvíli už to nevydržím, lehnu na mokrý podval, vyškrábu se pod hnací nápravu a zjišťuju, jak to je vše připojené a zda jde motor odpojit. Chvíli mi to trvá, ale když tuhle páku posunu sem, mohlo by to jít. Tak s ní zkouším rukou pohnout, ale marně, je to zrezlé. Vylezu z pod jeřábu a poručím si kladivo. Nečekaně žádné nemáme, všichni se zas škrabou na bradě. Vezmu teda menší špalek a jemně několikrát udeřím do páky. Motor je odpojený, můžem pokračovat. Přední náprava jeřábu moc nespolupracuje, sjíždí bokem z nájezdů, tak ještě stavím dřevěný nájezd, ať není další problém. Přední náprava na zemi, zbývá jen zadní. Ve chvíli, kdy se zadní náprava dostane na nájezdy, jeřáb se rozjede, oje jeřábu se zapíchne do zadní části traktoru, do pneumatiky, a celý traktor posune o 3m dál a ještě napříč. Traktorista lehce vystrašený, ale jeřáb je dole a tím to pro nás končí, letíme zpět. Zpáteční cesta dobrá, zádrhel nastal opět na hranicích. Jdu vrátit slovenskou mýtnou krabici. Borec se na ní kouká, otáčí ji, leští ji a vytýká mi, že je tady a tady poškrábaná, špinavá, kdesi cosi. S otevřenou pusou na něj civím a říkám, že tu kysnu mu dal před 7h on! Znejistí, sedne k pc a už tiskne papíry. Kolega mezitím přehodil karty a pokračujeme přes kopec domů. V půli kopce dojedeme do kolony stojích kamionů. Zastavíme asi 10m za kamionem a čekáme. Před námi stojící kamion se rozjede, objede stojící kolonu a upaluje někam pryč. Ostatní čekáme dál. V tu chvíli se kolem nás prořítí splašenej blbec s T na spz a zaparkuje do mezery před nás. Já sem kliďas, ale takovej debil mě vždycky dostane. Ve vytopené kabině oblékám reflexní bundu a jdu na kus řeči. Ve zkratce, chvíli diskutujeme, co se mi nelíbí, pak zvyšujeme hlas a ke konci si jen sprostě nadáváme. Prásknu s jeho dveřma a odcházím. Cesta domů už pohoda, zachumlal sem se do deky a nechal se dovést až na plac.

Středa odpoledne a já vyrážím s větrem v zádech do Německa. Než se šoustkama, přes Hradec Králové, Mladá Boleslav, Mělník, Slaný, dostanu na Šebíka (hraniční přechod u Chomutova), je hodina před půlnocí a na silnici jen pár aut. Po dvouproudé silnici okolo Chomutova letím na doraz, cesta mokrá, asi i nasolená. Silnice začíná stoupat, předjíždím první pomalu jedoucí kamion. V půli kopce začíná být levý pruh takovej bílej, jakoby zasněženej. Nevadí, předjíždím další pomalu jedoucí kamion. Daf tahá jak šílenej, takže na sněhu to i trochu prohráblo. Skoro na vrcholu kopce se silnice zužuje ze dvou pruhů do jednoho. Zákon schválnosti, zrovna v tomto místě vidím sunoucí se kamion, ale opravdu jede krokem. V hlavě mi bleskne, že když zastavím za ním, tak ten kopec už nevyjedu, proto volím cestu menšího zla a přes plnou čáru a odbočovací pruh jej předjíždím. Na kopci už silnici poprášená v celé šíři, navíc pod ní led, čili když sešlápnu plný plyn, nic se neděje, kontrola prokluzu mě má pevně v hrsti. Na rovině to nejde rozjet na víc než 70 a to samé věděl řidič Octavie, který upaloval předemnou. Když vyjedu další menší kopec, zastavím na vrcholu v autobusové zastávce a jdu omrknout situaci. V botaskách vyskočím na zasněženou silnici a podrážkou zkouším, kde to klouže víc. Černé koleje ve sněhu jsou pokryty ledem, čili kloužou hodně. Ale led pokrytý vrstvou sněhu klouže mnohem míň. Fajn, letím dám, po sněhu. Mou spanilou jízdu přerušuje kolona pomalu jedoucích vozidel. Ale opravdu pomalu jedoucí. Na silnici trocha sněhu a ledu a rázem všichni uháníme závratnou rychlostí 15-20kmh. Asi 3km jsem součástí kolony, ale na první větší rovince sešlápnu plyn a kolonu aut, kterou vedl polský kamion s vyděšeným řidičem, předjíždím. Dalších 20km klid, až moc podezřelý, zamnou nikdo, předemnou nikdo, a do protisměru taky nikdo nejede. V dalším kopci už vím, proč tomu tak je. Přibližně kilometr předemnou stojí v kopci kamion, který se nemůže vyškrábat nahoru a zablokoval celou silnici. Osobáci se otáčí a volí vedlejší silnice, my s kamiony trpělivě vyčkáváme a krafeme do vysílačky. Protože stojím do kopce, po chvíli lezu ven, vytahuju balíček se solí a sypu půl metru silnice za hnacíma kolama. Stojíme dlouhých 40 minut. Kamiony se pomalu rozjíždí. Já nejprve couvl půl metru dozadu, na rozsolený kousek silnice a pak se s pomocí uzávěrky bez problémů rozjíždím. Následují už jen 3h nudné cesty po dálnici, parkuju 80km od nakládky.

Ráno mě vzbudí slunce prosvítající přes firháňky. Posnídám, mrknu do navigace a vyrážím. Sjedu z dálnice a zbývá mi 40km na místo. Letmo prohléhnu trasu v navigaci a vše vypadá dobře. Taková chyba... Ujedu 8km, navigace zahlásí „odboč doprava“, ale vpravo zákazová značka pro kamiony. O kousek dál zastavím na malém plácku a znova listuju v navigaci. Měl sem přece jet po silnici první třídy, tak jakejpak zákaz. Po chvíli už vidím, kde je problém. Nevšiml sem si, že mě navigace sice vede dobře, ale asi 4km vedle té silnice, po které sem chtěl jet. Tak se otáčím a na druhej pokus už chytám dobrej směr. U městečka, kde mám nakládat, to opět beru zkratkou, ať nemusím okolo dokola. Vyjedu v půli města. Značky povídají, že doprava zákaz kamion s vyjímkou dopravní obsluhy a zásobování. Já jedu nakládat, tak tam snad můžu. Opět sem si nevšiml, že okolo města je docela pěkný obchvat. Já se místo toho ženu přes město. A to docela nadrzo, ani nevím jak, ale najednou jedu mezi auty, po náměstí, okolo radnice. Safra, rychle pryč odtud, než si mě někdo všimne. Necelý kilometr od centra nalézám firmu, kde mám nakládat. Otočím se na betonovém plácku, na kraji stojí stroj Fuchs, který mám nakládat, takže sem správně. Během chvíle přichází vedoucí „projektu“ a vyptává se po povolení. Ze složky vytáhnu povolení na trasu, avšak vedoucí kroutí hlavou a povídá, že to je špatná trasa. Povolení je na opodál vedoucí dálnici, ale na 40km úsek z firmy na dálnici se nevztahuje. Je 12h a začínáme řešit vzniklý problém. Ve 20h je mi jasné, že dnes se už nic dít nebude.

9h ráno, na telefon přichází SMS. Nakládka zrušena, mám přejet jinam. Zvedám kotvy a letím od Erfurtu na nakládku do Kasselu. Pár kilometrů před Kasselem pozoruju, že navigace mate sama sebe. Občas vede do lesa, občas nevede vůbec, stále přepočítává, zvláštní. Pomalu projíždím předměstím a dostávám se do malé průmyslové a obytné zóny. Všude baráky, hromada aut, sem tam nějaká hala. Navigace stále zmatená, tak se pomalu proplétám mezi auty až do místa, kde je to opravdu úzké. Dvě auta stojí naproti sobě přes silnici, ale mezera mezi nima je sotva na kamion. Mám tu nakládat bagr široký 3m, čili zpátky tudy asi neprojedu. Odstavím kamion bokem na ulici a pěšky se jdu projít a podívat, kde je firma a kudy se k ní dostanu. Za 10 minut se vracím, otáčím se vedlejší ulicí dojíždím k dealerovi stavební techniky. Před dílnou mě vítá asi nejvyšší majitel. Říkám, že si jedu pro bagr a on mě bere na dílnu, abych si jej prohlídl. Z kapsy tahám metr a přeměřuju šířku toho patnácti tunového drobka. Naměřím přesně 300cm. V pořádku, jdu ven, vše nachystám a bagr najíždí. Když strojník odchází, povídá mi, že klíče od bagru dostanu spolu s dokumenty. Následuje 20 minut řetězování a jdu pro papíry. Tady jméno, tady poznávací značky, tu podpis a spolu s majitelem jdeme ven. Ten z kapsy vytahuje foťák a fotí si kamion ze všech stran. Když fotí zezadu, volá mě k němu a říká mi, ať si očistím lehce znečištěné reflexní tabulky, rozšířené poziční desky a pozičky. Když to prý bude vypadat, že se o auto starám a že všechno bude čisté a pěkné, tak je menší pravděpodobnost, že mě zastaví policie. Dobrá rada, beru hadru a odpředu až dozadu setřu všechny pozičky, světla, SPZtky. Nafoukám vzduch a vyrážím. Hned na druhé křižovatce mě trklo, že papíry mám sice v pořádku, ale klíče sem nedostal, tak otočit a zpátky. Majitel velice děkuje, prý na ně zapomněl. Stane se. Je pátek, 13h, já vyjíždím z Kasselu a mířím na Rozvadov. Nálada je všelijaká, hlavně kvůli tomu, že místo vykládky je poblíž Českých Budějovic. Na dálnici i s 3m na šířku pohoda. Ve zúžených místech mám trochu obavy, ale vše jde dobře. Když je můj pruh trochu úzčí, jedu raději přes dva pruhy, však stejně na 80tce jedu 85, tak teoreticky by mě nikdo předjíždět neměl. Po tmě přejíždím přes Rozvadov a mířím ke kamarádovi do Holýšova, kde budu trávit víkend. /jestli jste pravidelní čtenáři s dobrou pamětí, určitě vás napadlo, že i minulý rok v lednu jsem dělal neplánovaně víkend v Holýšově, letos jen o týden později/ Ve 20h odstavuji kamion vedle tří italských střel a víkend může začít.

V pondělí ráno upaluju v závěsu za kamarádem Zdeňkem, z Holywoodu až do Písku. Musel na nás být zajímavý pohled, v popředí velice pěkně osvícené Iveco a pár metrů za ním rozblikaný nadměr. V 8h stojím na autobusové zastávce kousek za Budějicemi a čekám na zákazníka, skládat se prý bude někde u cesty. Po půl hodině konečně přijíždí, popojíždíme 2km dál a zastavujeme na hlavní silnici. Pán povídá, že mám sednout k němu do auta a že se pojedem podívat, kde se to bude skládat. Hned na začátku vidím problém, sjezd z hlavní silnice na vedlejší je velice ostrý, nejsem si jistý, jestli se tam protáhnu, ovšem nikdo z těch šašků okolo nechce o vykládce na asfaltovou silnici ani slyšet. Na vykládce místa dost, tak jedeme zpět k autu. Zvednu auto na měchách, návěs taky, a pomalu přejíždím zlom. Slyším, jak podvalník škrábe o zem, ovšem jeden šašek klečí vedle něj a říká, že se to jen lehce dotýká a že mužu jet. Já, blbec blbá, mu věřím a pokračuju. Když se dostanu přes kritické místo, jdu se podívat, jak je to lehce škráblé. Málem mě mrdlo. Oba horní díly blatníků na tahači vyškublé z držáků. Ochranná příška pod podvalníkem posunutá na levé straně o 5cm, ale na pravé straně o 30cm! Opět sprostě nadávám přes celé jižní čechy. Fakt parádní začátek roku, auto doškubané ze všech stran. Jeden jouda povídá, že sem podvalníky normálně jezdí. Ptám se tedy, jak podle něj vypadá normální podvalník. Chvíli se cuká a pak z něj vypadne, že tu byla 2x Tatra s normálním vysokám návěsem. Celej rudej, nasranej, raději lezu do kabiny, protože sem opravdu nasranej! Sjedu trochu níž, na místo vykládky. Vše rozvážu, uklidím a prý se mám jet osobákem podívat, kudy pojedu pryč, když tamtudy to asi nepůjde. Jezdíme po hrázích rybníka, všude úzká cesta lemována stromy. Jouda, co mě veze, povídá, že tudy jezdí kamionem normálně. Když ovšem dojedeme do dvou ostrých zatáček, které na 100% nemůžu projet, tak se jej ptám, čím tady jezdí. Odpověděl, že nákladní auto s vlečkou. To je sice strašně pěkny, ale mezi vlečkou a návěsem je dost podstatný rozdíl, co se týká poloměrů otáčení. Prostě tam, kam se dá zajet s vlečkou, se návěs nestočí. Jedem tedy jinudy, krom pár míst by to neměl být problém. A taky že jo, krom dvou zatáček a jedné silné větve to bylo víceméně bez problémů, když tedy nepočítám malé větvičky, které doškrábaly kabinu ze všech stran. Když celá tahle debilní vykládka skončí, mám oproti původnímu plánu 2h zpoždění. A jelikož mám nakládku v Rakousku, která je vzdálená přes 300km, tyhle 2 hodiny budu později chybět. Mířím na Dolní Dvořiště a do Rakous. Na přechodu omylem přehlížím značku omezující rychlost na 30kmh, tak to tam burácím přibližně 55 a co čert nechtěl, za rohem rakouský policista. Postarší pán, podívá se na mě, nasadí drsný výraz a rukou mi naznačuje, abych zpomalil a jel opravdu těch 30. Děkovně mávám, stírám pot z čela a upaluju pryč. Prolítnu Linz a po dálnici mířím jakoby směrem na Německo. Navigace píše, že za 20km budu sjíždět směrem na Graz. Beru na vědomí. Ovšem mezitím svačím, nějaká ta SMS a když opět procitnu, vidím v navigaci napsáno „za 10m odbočte doprava“. Zvednu oči, otočím hlavou doprava, ale pruh pro odbočení dávno skončil. Doprkna. Jedu necelý 1,5km na další sjezd, otáčím se a valím zpět. Tentokrát se na odbočení pekelně soustředím, každou značku čtu raději 3x. A tak povedlo se, na podruhé už jedu správně. Necelou hodinu před Grazem se dozvídám, že dnes už naložit nestihnu, chybí mi ony dvě hodiny, které sem prodrbal s blbcema na rybníku.

V 7 ráno stojím na nakládce. Naběhnu do kanceláře a tam jeden chlapík, který nemá s přepravou zboží nic společného, tak čekám na kolegu. Po 5 minutách se objevil, vybavíme papíry a jdu hledat vedoucího skladiště. Pan vedoucí, příjemnej postarší člověk, ale anglicky ani slovo. Což v jeho případě vůbec nevadilo, on na mě německy, já na něj česky a na všem jsem se během dvou vět domluvili. Prostě, když se dva lidé chtějí domluvit, tak se domluví. Práksne mi na podval „střeva“, která půjdou do nějakého „našeho“ třídiče. Na zub ještě 2 palety. Vše pěkně svážu, vedoucí to zkontroluje a při odchodu povídá, že nahoře těch „střev“ je plachta a v plachtě je kýbl vody, tak ať to někde nevyleju na chodník. Jasné pane, popojedu 10m, skočím na brzdy a voda letí z plachty dolů. Mrknu do zrcátka a vedoucí zvedá palec nahoru. Mávnu a jedu pryč. Přes Vídeň, Mikulov a Brno se dostávám až na Rohlenku, kde musím dělat pauzu. Jídlo se mi chystat nechce, tak lezu do mekáče na něco dobrého. 45 minut pryč, tak razím dál. Skládám okolo 15h ve Šternberku. Teda, skládá mě velká desta, vyložení trvá sotva 20 minut i s papírama. Poté poprázdnu na plac a domů.

Ve středu ráno jedu na firmu, odevzdat papíry a trochu popravit škody...

Čtvrtek odpočinkový den...

Pátek začal dobře, v 11h sedám za volant a jedu na nakládku. Cestou nááhodou potkávám kolegu, tak ještě přibrzdíme na oběd. Šoutkama dojedu až kousek za Lipník nad Bečvou. V místní JZD na mě čeká bagrista s bagrem. Naložili jsme dvě lopaty, poté bagr. Bagrista správnej kolík, prý „nechám ti klíče v zapalování, kdyby se ti to pohlo nebo to zklouzlo dolů, tak ať si s tím můžeš zase najet“. S úsměvem a přáním pěkného víkendu se loučíme. Naházím pár kurtů, řetězů a mažu k Mohelnici. Vykládka na staveniští. Za zády mi stojí nějakej jouda a pořád do mě reje, že ten řetaz tak nemá být, tak kurta má být naopak. Ignoruju ho, vše poschovávám a hledím si svého. Bagr sjel hned, ale 15 minut čekám, než někdo doveze řetěz, pomocí kterého složíme ty dvě lopaty. Kilometrové couvání z úzké uličky bylo třešničkou na dortu toho týdne.