Expresně do Belgie...

První pracovní týden nového roku začíná stejně jak ty ostatní, pondělkem. V 8 se vyškrábu z postele, posnídám a v 8:30 už sedím vedle telefonu. Za 2 minuty přichází SMS „Ahoj, jsi na příjmu?“ Jistě že jsem na příjmu, pár dní po silvestru už i střízlivej a docela odpočinutej. Volám mu zpět a prej mám dojet na plac, že pojedem ještě s kolegou pro lesní stroje k Bíteši, kam jsme je před Vánocema vezli. Tak nabalím svačinu, nachystám klíče od Tulipána, jen tu peněženku nemůžu v šuplíku najít. No hledám v jednom pokoji, v druhém pokoji, volám tátovi, jestli ji nemám v autě, a prý nemám. Hergot, 40 minut lítání po baráku a nic z toho. Sednu k oknu na radiátor a přemýšlím, kde sem ju mohl nechat. Po 5ti minutách záblesk, naběhnu do skříně a už se na mě z tašky směje. Konečně po 45 minutách skáču do osobáku a letím do práce. Na silnici uježděný sníh, ale jede se krásně. Na firmě hned zamířím ke kamionu nastěhovat pár věcí. Už jak přijíždí, je mi divné, že Daf stojí o metr jinde, než stál. Ale třeba se mi ještě po silvestru neobnovili buňky, tak třeba sem tam zaparkoval. Otevřu dveře, naskládám tašky a když lezu ven, tak se opět zaseknu. Sem si témeř jistý, že když sem před Vánocema jel domů, že jsem zatahoval záclonky, které jsou teď roztáhlé. A né pěkně, jak to dělám já, ale normálně odhrnuté. Otevřu deníček s kilometrama a vše je jasné, někdo s tím jezdil a dokonce mi zapsal i nový stav kilometrů. Jdu do kanceláře, šéf se ihned přiznává, že byl s autem mezi svátkama složit plachtový návěs dovezený před Vánocema z Itálie. Zjistím, co mě tento týden čeká a jdu zpět do auta, konečně něco dělat. Přes Vánocema sníh nic moc, ale dnes sype pěkně. Hnedle první problém nastává při cestě pro podval po úzké a zasněžené silnici. Když svištím skoro 50kmh, Daf se na křivé silnici začne kroutit na všechny strany. Ještě lepší je, když se v protisměru objeví auto, já pustím plyn, zadní náprava se zpomalý a auto jde do smyku. Nic hrozného. Stejně jako protijednoucí auto jedu krokem, ale borci naproti vypadali trochu vystrašeně, když jsme se míjeli. Dokloužu se až na k podvalu. I přesto, že mám obutou hnací nápravu do nových pneumatik, tak mi trvá 5 minut, než se dokloužu přesně pod podval. Ometu vrstvu sněhu a vyrážím na firmu. S podvalem je cesta klidnější, ale stejně to hrabe jak vzteklé. Na firmě už čeká kolega, tak otáčím na pětníku a vyrážíme na jih. Cesta byla rozsolená, mokrá, teplota cca 2°C, ale osobáky mezi dědinama nejedou víc než 60kmh. Kolega nelení a předjíždí, já jel o pár sekund později následuju. Ve Šternberku další problém, kolega jedoucí předemnou při dávání předností zpomalí, a já, protože mám malý rozestup, musím zastavit, a pěkně v té břečce. Dopředu to nejede, dozadu nemůžu, protože asi metr za podvalem mám nalepené 4 osobáky a cesta se navíc trochu svažuje k obrubníku, takže 2x prohrábnu, odrazím se od obrubníku a pokračuju dál. Zbytek cesty až do Bíteše už bez větších problémů. Ovšem u Bíteše je to taky veselé, ikdyž nakládáme na staré cestě z Prahy do Brna, i tak nám sníh dělá trošku problémy. Stojíme na autobusové zastávce, kolega ve směru na Brno, já ve stejném směru, ale v prostisměru. A tady si nikdo neláme hlavu s tím, že by třeba na autobusové zastávce mohlo být prohrnuto. V letních botech lezu do 10cm sněhu, nachystám podval, strojník najede s harvestorem a mizí pryč. Já uvážu a jdu se podívat, jak to jde kolegovi. Ten chodí okolo podvalu a kroutí hlavou. Dnes ráno byl v pneuservise měnit gumy na podvalu a jedna guma je prázdná. Naštěstí je to vnitřní kolo na dvojmontáži, čili to vydrží na první pumpu, kde to napravíme. Další problém nastává za pár sekund, kolega z dálky mrkne na moje auto a v tu chvíli nám dochází, že výška harvestoru naloženém na podvalníku je určitě přes 5m. (povoleno mám 4,5m) Biju se do hlavy, jakej sem kretén, že jsem si takovou banalitu nepohlídal. Kolega mě uklidňuje, volá strojníkovi a pomocí jeho rad po telefonu snižuje výšku na skoro povolenou hranici. Vyrážíme! První zastávka na OMV poblíž Brna, kompresorem dofouknout poloprázdnou gumu a letíme dál. S rezervou 5 centimetrů se kolega sune k stojanu, naladí hadici, a vzduch se ukázkově sune do pneumatiky a z ní velkou dírou zase ven. Sakra, skoro se stmívá a musíme to kolo vyměnit. Protože kolega dělá třetí nezaviněný defekt během měsíce, je to i se zakoupením kafe otázka 40ti minut. Už za tmy pokračujem dál. Když vyjedeme kopec za Šternberkem směrem na Opavu, potkáváme na kopci prvního silničáře. Rozhovor po vysílačce vypadal přibližně takto:

Kolega: Podívej, přecejen nespí.

Já: No koukám... (v tu chvíli mě silničář míjí) … sem si nevšiml, jestli sypal?

Kolega: Jo, sypal.

Já: No krásny.

Silničář: Líbí se vám to pánové?

Já: Jasně, že líbí, za hodinu jedem zpátky, tak ať to máme pěkně nachystany.

Po odbočení z hlavní silnice se situace změnila. Na Opavu pěkně nasoleno, ale na Bruntál do teho nikdo ani nehrábl. Ještě, že jsme naložení, tak cesta docela ubíhá, ikdyž pomaleji, než je potřeba. Bruntál taky tragickej, neprohrnutej. Třešničku tomu davá slečna, která si zřejmě myslí, že vlést pod kamion jedoucí po sněhu a z kopce je naprosto v pořádku. Kolega měl co dělat a kravka byla ráda, že na poslední chvíli stihla uskočit a zachránit se. Následovalo pár nadávek do vysílačky a potom už bezpečný dojezd na místo vykládky. Tam už čeká strojník/majitel se synem. Všude 20cm sněhu, ale prej máme najet na ten zasněžený plac, že nás odtamtud vytáhne. S otevřenou pusou na něj koukám a prohlašuji, že nemám Tatru, abych bezhlavě najel do hromady sněhu. S kolegou vymýšlíme plán B a stavíme se na vedlejší silnici, kde v 19h není ani živáčka. Shodíme stroje dolů, pouklízíme kurty a řetězy. Já se ještě marně snažím stáhnout podvalník na původní délku a vyrážíme zpět na plac.

V úterý sraz v 9h na place, z kolegového podvalu přeložíme mašinu na můj, já ještě nakoupím, poobědvám a o půl jedné vyrážím ve dvojce s našim vyhlášeným střídačem „na trasu“, jak s oblibou říká. Kolega/střídač je klasik, má cca 62 let, hromadu let jezdil španělsko ještě za dob, kdy to mělo nějakou prestiž, hromada zkušeností, hromada storek, takže cesta ubýhá dobře. U Poděbrad brzdíme v areálu firmy Burger Transport. Hodina čekání na kolegu, potom myčka a společně pokračujeme na ONO Nýřany. Leteckou jízdu nám kazí Policie ČR poblíž Žebráku. Znechuceně už počítám, co mě bude těch 6 světýlek v masce stát. Kupodivu nás nezastavili kvůli světýlkám, ale kvůli tomu, jestli máme vyjímku na nadměrnou přepravu. A to my máme. Policista vytáhne metr, změří délku soupravy a kontatuje, že my vyjímku ani nepotřebujem. Přikyvuji a pokračujem dál. Vtipné, máme 4,25m na výšku (klasický rozměr je 4m), 2,65m na šířku (klasický rozměr je 2,5m), ale policista má radost, že celková délka je v normě. Na pumpě natankujeme, zblajzneme polívku a letíme, cíl je ještě daleko. Já toho v noci moc nenaspal, tak předávám volant kolegovi, ať chvíli potáhne on. Na Rozvadově zahlédnu v protisměru jeden z flotily kamionů, kde jezdí kamarád, ale protože jich je jak psů, tak to určitě nebude on. Chyba lávky, za 10s zvoní telefon se slovy „Nejedete zrovna dvě auta za sebou přes Rozvadov?“ Prostě půl roku plánujem, jak někde v D nebo B dáme sraz a nakonec se mineme tady za kopcem. To už ale kolega řídí, a dlouho, 4h 22min. Krásná práce, další 2h kočíruju já a poté opět předávám zkušenému kolegovi. Ten mě budí až kousek před Belgickými hranicemi, opět má odjeto 4h 20min. Rozespalý usedám za volant, je 7h ráno a já mám naspané cca 3h. Další dvě hodiny po Belgii už víceméně vpohodě, projel sem asi 4 zákazy kamionům nad 7,5t, ale čas je neúprosný. Před velkou vesnicí, skoro až městem, mě zase překvapil zákaz kamionům nad 7,5t. Na kruhovém objezdu dělám kolečko navíc a v navigaci hledám objížďku. Tu nacházím, ovšem je to cca 10 minut navíc, takže to beru zkratkou přes město. Během 10ti minut jsme na místě určení, v lomu či co to je. Na první pokus najdu i halu, v které sídlí firma, kterou mám na papírech. Problém je ten, že nám končí pracovní doba za pár minut a v té hale nemluví nikdo anglicky, ani pár slov. Borec mi ukáže na protější plac, tak se dám za volant a jedu na protější plac. Tam mě zastavuje další borec v kamionu a jestli prej mluvím francouzsky. Nemluvím. Bagrista na to jde od lesa, ten jen ukáže na kopec a mávne rukou. Tak valíme na kopec. Přes kopec široká asfaltová silnici, ale opravdu široká, cca 10m mohla mít. Bodejť by ne, když po ní jezdí velké dempry. Přímo v lomu, jako v jámě, vidím mašiny z Keestracku, tak si to namířím k nim, udělám elegantní piruetu na rozmočeném blátěném place a než bys řekl švec, sunu mašinu dolů. V tom přijde servisman a česky povídá, že tady to skládat nemám, že mám popojem 30m táhmle. Odpovídám, že nemám ani čas, ani chuť přejíždět 30m kamsi dozadu. Má to přece pásy jak kráva, tam si tam ten kousek dojeďte. Tak že teda jo. Servisák mluví trochu jinak, tak se jej ptám, odkud je a prý z Bulharska. Sranda, potkat v Belgii Bulhara, který mluví česky. Než všechno poklidíme, stihne se mi odlepit z boty podrážka a během dvou kroků mám v botě vody jak v Titaniku. Vylítnem z jámy zpět do překladiště kamení, couvám vedle stojícího dempru a v 10:03 zastavujem. Čas nic moc, náš 21 hodinový výkon jsme přetáhli o 33 minut, už teď se těším na policejni kontrolu. Zbývá jen povečeřet, kousnout plechovyho Budvara a spát.

Ráno... teda po 9h pauze, v 19h vyrážím do Holandska. Jakožto místní světoběžník dostávám důvěru a cesta do Rotterdamu je plně v mých rukou. Po výjezdu z lomu to beru zkratkou. Zákaz tam nebyl, ale podruhé už zvolím trochu lepší trasu. Cesta úzká, přes celou klikatou dědinu, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Poté následuje 250km po dálnicích, okolo Brusselu, Antwerp, Bredy. U Bredy brzdím na asi první a poslední pumpu před přístavem. Je 22h, parkoviště plné, tak se stavím napříč za kamiony.

V 6h bouchání na dveře, někdo pod oknem huláká, že máme jet pryč nebo zavolá policajty. Vylezu z auta a vidím, jak na vjezdu na parkoviště stojí dva cca 30m dlouhé nadměry. No super, já a další 4 kamiony musíme bokem. Jelikož mi chybí hodina do konce pauzy, poskakuju po ani né metru, aby si tachograf nevšiml pohybu. Vše jde dobře až do posledního poskočení, to trošku přetahuju, z postýlek na tachografu skočí kladiva a já cedím mezi zuby jedno sprosté slovo za druhým. Teď je to tutové, od této chvíle se dalších 28 dní bojím každého policajta v Evropě. Ještě si na dvě hodinu lehnu, ale už neusnu. V 8 vyrážíme. Jelikož jsem jednou skládal o ulici vedle, tak jedu víceméně na jisto. Firmu nacházíme na první pokus, ale přece to nebude tak jednoduché. Po 15ti minutách lítá s metrem sem a tam zjišťujeme, že já a místní manipulátoři máme rozdílný názor na směr nakládky opodál stojícího jeřábu. Jsou neoblomní, tak volám šéfovi, ať je nějak poladí, protože pánové mají svojí hlavu. Hodinu trvá, než borci pochopí, že nakládat se bude podle toho, jak chci já, když s tím jedu přes půl... evropy... Nakládka byla otázkou chvíle, za půl hodiny naloženo, za další půl hodinu zakurtováno. Před odjezdem využíváme opakované nabídky na kafe z automatu v kantýně. Nejsem žádnej velkej kávař, ale dobré bylo. Hodinu za Rotterdamem zvoní firemní telefon a na displeji slovenské předčíslí. Čuju problém, tak na poprvé nezvedám. Když zvoní telefon podruhé během minuty, tak přecijen zvednu. Jak říkám, na prvním parkovišti zastavit a doladit nesrovnalosti. Při vším spěchu a si omylem vynuluju váhu na palubním počítači, tak ani nevím, jak těžkej ten jeřáb je. Máme povolení pokračovat, tak pokračujem. Jízdu po Holandsku si užívám, všechny tyhle cesty mám najeté, tak se jen kochám krajinou. Poblíž Venla vjedeme do Německa, na prvním parkovišti brzdím a předávám volant kolegovi, já jdu spát. Chvíli spím, chvíli bdím. Po 4,5h mě kolega budí a že mám hodinu popojet, tak sem hodinu popojel a opět zalezl pod peřinu. Vylezl jsem překvapivě v Nýřanech na ONO pumpě. Je 23h, dám tradičně polévku, k tomu jedno točené. V autě ještě jedno plechové a jdu spát. Kolega s úsměvem na tváři prohlásí, že s abstinentem už nikam nejede :D

Ráno sem celej pomačkanej, tak kolega se chopí volantu a tahá až do Hradce Králové. Tam už usedám za volant já a švihám domů. Pátek mi zpříjemnila mávačka s kamarádem a o chvíli později i s kolegou. Chvíli po poledni parkujem na place, proběhla drobná údržba a pak kam jinam, než domů.

V pondělí máme namířeno s kolegou/střídačem do Brezna, tak prosím o radu slovenské čtenáře, kudy se dá dostat z Martina do Bánské Bystrice. Šéf tvrdí, že přes Turcianské Teplice, já a pár kamarádů tvrdíme, že přes Ružomberok, protože přes Teplice do BB je zákaz pro kamiony, tak nevím...

.. čili, začátek letošního roku docela naprd, sem zvědav, co mě čeká dál...