Vánoční idylka...
Poslední týden před Vánocema, tak v
pondělí ráno očekávám avizovanou nakládku do Belgie. To se
ovšem nekoná, ráno mi volá vedoucí, že mám vyrazit do
Bruntálu, že kolega tam už na mě čeká naložený nějakou lesní
technikou. Tak razím na plac pro podval, poté ještě dotankovat
ad-blue a letím nahoru. Hodina cesty a jsem tam, kolega už stojí
nachystaný na výjezdu. Po rychlé poradě následuje blesková
nakládka a vyrážíme na Olomouc a dál. Kousek před Olomoucí
mávačka a blikačka s kamarádem Vítkem (viděl sem Tě, jak
fotíš, ale fotka nikde, takže já čekám :D). Ještě natankovat
a další zastávka ve Velké Bíteši. Štěstí nám nepřeje, hned
po sjetí z dálnice je silnice uzavřena, musíme se vrátit na
dálnici a sjet dalším sjezdem. To mi už tachograf oznamuje, že
mám odjeto 4:15h, takže lehce znervózním. Dojedeme do malé
vesnice, ale kudy na křižovatce, doprava nebo doleva? Já na tohle
nemám čas, posílám kolegu napřed, ať najde místo vykládky a
pak mi zavolá. Tak za 5 minut volá, že mám jet tamtudy a pozor na
nízký drát na konci obce. Rozburácím to mezi barákama, nemám
čas se zdržovat, ale ten drát na konci dědiny je fakt proklatě
nízko, tak zastavuju a pomalučky jej podjíždím. Pohodaaa, byla
tam mezera takových dobrých... no 2 cm určitě. O pár set metrů
dál už vídím kolegu, jak se spolu se strojníkem chystají k
vykládce. Mrknu na tachograf a ten ukazuje 4:28 (limit 4:30). Čas
určený k odpočinku využívám k pomoci kolegovi s odstraněním
řetězů. Strojníkovi sjede z podvalníku, avšak dalších cesta
mimo silnici se mu nedaří, vyvážečka stále zdechá. V tu chvíli
se ujímá volantu vyvážečky kolega, párkrát mu to taky zdechne,
ale na 3 pokus úspěšně parkuje v trávě vedle silnice. Teď sem
na řadě já, musím po tmě couvnout na pravou stranu a ještě do
pravého úhlu. Ještě, že jsem tak šikovnej, na podruhé stojím
na správném místě, složíme harvestor a hurá za dalším
dobrodružstvím, tentokrát do Rakouska. Už je ale dost hodin,
takže najedu na dálnici a pomalu se blížím k Brnu. Na světelné
tabuli na D1 se píše, že dálnice je u Brna uzavřená. Musím
sjet dolů a najít objížďku, tak u okruhu sjíždím na starou
silnici a kolem polorozpadlého hotelu se blížím do Brna. Ale co
dál, dálnice zavřená, přes město zákaz, tak zastavuju v
autobusové zastávce a lovím mapu. V mapě to vypadá dobře, ale
co je ještě lepší, že to tu všechno mám projeté. Né tedy
reálně, ale když sem ještě jezdil kamiony na počítači, tak
tuhle část Brna jsem projel křížem krážem. Mapu hážu do
kastlíku a zpaměti jedu doprava, doleva, doprava a dívejte, už
sem u Tesca na Vídeňské. Přecejen se mi to hraní na počítači
vyplatilo. Znavilo mě to natolik, že jsem hned za Brnem zastavil u
motorestu, šel si dát večeři a spát. Teda, před spaním sem si
otevřel pivo, jenže tak nešťastně, že mi půlka lahváče
vypěnila do postele pod peřinu, to je radosti. Ale spalo se mi
krásně.
V 7h vyrážím z Brna. Jelikož nemám
co na snídani, brzdím v Mikolově u Lidlu na malej nákup, pár
rohlíků, tohle, tamto, 6 plechovek Budvaru, prostě klasika...
poslední dobou... Vyskládám nákup na pás a slečna za pokladnou
na mě „chlapče, ty vypadáš nějak mladě, ukážeš mi
občanku?“ S úsměvem na tváří podávám občanku, oba se
zasmějem, no hned je to mlhavé ráno veselejší. Rakouským
venkovem se blížím k místu nakládky, šéf mi poradil, že mám
jet z vesnice směrem na sever a že tam už ty větrné elektrárny
uvidím a prý mám nakládat u té s jeřábem. Vyjedu tedy za
vesnicí a kde nic, tu nic, všude samá mlha, viditelnost cca 200m.
Zastavím u abnormálně široké a nově udělané polňačky, lezu
z auta a přemýšlím, jestli je to příjezdová cesta k té větrné
elektrárně, nebo jestli jen zemědělci maj novou cestu na hnoják.
Otázka taky je, jestli se na tom hnojáku otočím nebo budu těch
několik set metrů, možná kilometrů couvat. Z polňačky proti
mně jede osobák, tak něj zamávám a ptám se, kudy tudy do Wind
Parku, prejže mám jet po té polňačce a tam se optat. Tak jednu
kilometr po aslfatové cestě, míjím velící mobilní buňku a
zastavuju o 400m níž, hned vedle první větrné elektrárny. Ptám
se jeřábníka, jestli sem tu správně. Krčí rameny a mám se jít
zeptat do buňky. Tak jdu, ptám se a prý si mám zjistit, u které
elektrárny mám nakládat, že jich je tady 13 a jeřábů ještě
víc. Chvíle telefonování a už vím, že 13tka je moje číslo.
Vedoucí mi ukáže stavební plánek, kde jsou všechny elektrárny
zakreslené, tak si jej vyfotím, jdu pro auto a hurá dál do mlhy.
Zpět na hlavní, ujedu kilometr a znova mezi pole, tentokrát ale
správně, po dvou kilometrech stojím na tom správném místě. V
objednávka mám napsané „plošina 9m - 2,9m – 3.15m“, tak jdu
za mistrem, co teda budem nakládat. On začne mávat rukama, že
tamten kus železa, tamten kus železa a ještě další dva támhle
vzadu. S otevřenou pusou na něj koukám a opakuju, že budu
nakládat JEDNU 9m dlouho PLOŠINU, ne nějakej bordel. Následovalo
2,5h telefonování mezi mnou – šéfem – speditérem –
majiteli stavební firmy – vedoucím stavby – mistrem, který
stál vedle mě. I přesto, že nikdo nemluvil anglicky, tak jsme si
většinu rozuměli. Výsledek je ten, že já dostal do zprávy
novou objednávku, v které opravdu stálo, že se budou nakládat 4
kusy. Tak mistr donese takovou knížku s obrázky naložených
nákladů na kamionech. Chvíli listuje, až na straně 13 se objeví
podvalník se čtyřmi díly a prý takhle to budu mít naložené.
Páni, tohle vidím poprvé, palec nahoru a jdem na to. Ale nejdeme,
mezitím přijel německý kamion, tak jej začali nakládat prvního.
A možná to bylo dobře, protože při nakládce nakladačem mu
borci rozbili zadní světlo na tahači, jen plasty praskaly. Mě
nakládal obrovský jeřáb, který stál cca 40m odemne, ale
jeřábník byl šikovný, takže během 10ti minut bylo naloženo.
Tak hromadu řetězů, pár kurtů a po 4h mohu vyrazit. Ze začátku
hodně opatrně, takový náklad sem ještě nevezl, tak nevím, co
od něj můžu čekat a jak moc to drží. Po pár kilometrech
kontrola a vše v pořádku, můžu drobet zrychlit. Po hodině další
kontrola, vše krásně dotažené, čili můžu nasadit tempo a
letět jak šutrák. Brzdím až na OMV asi 29km před Prahou, musím
udělat pauzu a na konci parkoviště vidím motorest, tak jej jdu
navštívit. Z dálky vidím nápis „Motorest Naháče“. Polknu a
pomalu otvírám dveře, udělám pár kroků, koukám doleva
doprava, jestli tady fakt čeká nějakej naháč. Naštěstí byli
všichni oblečení, tak sem povečeřel a hurá přes Prahu na
Petrovice. Konečně po půl roce zase na své trase. Když se blížil
konec mého pracovního dne, počítám jsem, kam až stihnu dojet.
Klasicky sem se o cca 50km přepočítal a vyšlo mi to na jednu
velmi frekventovanou pumpu, ovšem už skoro tradičně parkuju před
ostrůvek vedle stojanů, co budu vymýšlet v 10 večer.
Brzo ráno v 7h pokračuju na 160km
vzdálenou vykládku. Když už jedu jakoby po průmyslové zóně,
najíždím do malého areálu, na kterém je firemní nápis, kde
mám skládat. Ovšem areál docela prťavej, otočit se nejde, tak
mířím k druhé bráně. Vyjedu zpět na hlavní a co nevidím,
naproti přes silnici obrovskej sklad plnej jeřábů, lávek, ramen,
návěsů, závaží na jeřáby, lešení, plošin. Opět se mi
stalo, že díky tomu, že se málo koukám okolo sebe si akorát
přidělávám problémy. Ale pohoda, nic se nestalo. Předemnou 3
kamiony, tak hodinu postojím, než přijdu na řadu. Vykládka byla
otázka 3 minut, ani sundávat kurty sem nestíhal. Na plac najížděli
další kamiony, tak popojíždím 400m na parkoviště před obchod
a vklidu uklízím kurty a řetězy. Mezitím mi v kapse drnčí
telefon s adresou nakládky, část textu „trochu delší přejezd“
a taky „malej drtič“. Zapnu navigaci, zadám adresu a lup, navi
píše 520km. Hehe, to je teda trochu delší přejezd jak víno.
Prostě práce na celej den. Blížím se k nakládce a v navigaci
hledám, kdeže se přesně nachází ta adresa. Číslo popisné mám
správně a navigace ukazuje centrum menšího města. To je divné,
že bych tam měl nakládat stavební stroj, to se mi moc nezdá.
Píšu zprávu mému šéfovi, ať tu adresu ověří, že je to
nějaky divny. Za pár minut odpověď, že musím naložit ještě
dnes a že na adresu se podívá. Ajé, pár minut po 18h, já už
plánuju spánek a on na mě takhle. Za 20 minut další sms, že
nakládka je přesunutá na ráno a za dalších 5 minut mi volá a
podrobně popisuje cestu k nakládce. Teda, podrobně, „na kruháči
doprava, po kilometru doprava a seš tam“. Ale to nechám na zítra,
dnes už zaparkuju na narvanej parking a jdu spát.
Ráno žádny přehánění, nechci
nakládat po tmě, tak vyrážím po 7h. Za půl hodiny projíždím
kruháčem doprava, o kilometr dál zase doprava a fakt sem tady.
Jenže tady nikdo není, brána je zamčená, tak ještě skáču do
teplých peřin a dospávám. Za 10 minut se objevilo auto, řidič
otvírá bránu a vjíždí dovnitř. Než se vytřepu z peřin, už
stojí dva páni v oranžových vestách u dveří a prý můžeme
začít. Tak jo, uprostřed areálu udělám výstavní otočku,
abych to neměl daleko k mašině a začínáme. Odkurtuju nájezdy a
páni už nesou nájezdy na konec návěsu. Teda, tohle je taky
novinka, že mi někdo jen tak bez prošení pomáhá. Ono to Německo
asi nebude tak zlé, tak si ho pamatuju. Pánové mi dovezou mašinu,
pomohou s naložením, jeden dokonce bere do ruky řetězy, no čumím.
Nakonec jen tak zběžně oprašuju návěs rukavicí, ale starší
pán mě okřikl, že on to udělá. Tak jo, já zatím vypíšu
nějakej papír. S vypsanou CMRkou lezu ven a vidím návěs úplně
a dokonale vymetenej. Paráda. Starší chlapík vypíše CMR, přijde
zamnou a prý, co tam má ještě dopsat. Váha tam chybí, ptám se
jej, jestli se můžu zvážit tady u nich, ať to nestřílím od
boku, a prej že můžu. Koukal sem, jak tam naskočily ty čísla.
Na kalkulačce spočítám čistou váhu a je to docela dost. Chlapík
se ptá, co tam má teda napsat. Znovu „počítám“ na kalkulačce
a hned je to číslo hezčí. Jelikož jedu s nákladem, který v
součtu s prázdným kamion váží víceméně 48t, musím jet podle
trasy určené na povolení. Prolistuju desítku stránek povolení,
než najdu tu správnou trasu. Nastuduju na navigaci dálnice, do
mobilu si vyfotím názvy sjezdů a valím. Vše jde podle plánu, za
4h a 10min zastavuju u Eurowagu blízko Svaté Kateřiny. Lezu z auta
a vedle stojící kolega se ptá, kde se tu dá najíst. Povídám,
že jdu zrovna na oběd, tak ať jde semnou. Po cestě mi práskne,
že jej minulý týden chytli policajti s druhou kartou, ale že to
byl jen 100m přejezd po městě, tak neví, co z toho bude.
Zajímavé. Poobědváme a já pokračuju dál směrem na domov. Po
cestě mi volá kolega, že má průser. Napjatě čekám, co z něj
vyleze. Měl nehodu, na městském okruhu se připletl do hromadné
nehody 4 kamionů. Naštěstí se nic vážného nestalo, teda jemu,
auto dostalo řádnou pecku. Kolega položil telefon se slovy, že se
později ozve. Šrotuje mi to v hlavě, moc informací nemám, ale
vzhledem k tomu, že je 5 dní před Vánocemi to není nic dobrého.
To už ale přijíždím do Prahy, kterou celou proskáču, proč ne,
však vůbec nespěchám. U Poděbrad mi volá šéf, domlouváme
páteční vykládku a mezi řečí se ptá, jestli se mi ozval
kolega. Přikyvuji, něco už mi povídal, tak dalších 10 minut
probíráme, co se stalo, co s rozbitým autem a jaké jsou další
možnosti. Takhle večer už ale nic nevyřešíme. Se smíšenými
pocity pospíchám domů, čas je dnes můj velký soupeř, nebo spíš
nepřítel. U Svitav počítám a už to je jasné, chybí mi 10
minut k dojezdu domů. Nic se neděje, mám štěstí, protože otec
se momentálně neživí ježděním kamionem, tak jej zneužívám,
aby mi dojel naproti a vypomohl s zbytkem cesty. A tak se taky stalo,
když zastavuju, na tachografu svítí odjetých 9:59h (limit 10h).
Za pár minut přijíždí táta a s jeho pomocí zanechávám auto
na firemním place.
Venku světlo, já po snídani, tak
tedy na skok do práce. Na vykládku to je 20 minut, vykládka
samotná trvá hodinu a cesta na firmu dalších 20 minut. Vezmu
CMRky z uplynulého týdne a jdu do kanceláře. Tak za stolem vidím
zamyšleného šéfa. Ptám se, co je za problém, on odpovídá, že
to auto, které mělo v Itálii nehodu, si musíme sami dovést. A
řidiče taky. Následuje další 2h řešení situace, následuje
překládka nákladu z plachty na můj podvalník a domů se dostávám
okolo 15h.
Teď mělo následovat přání
klidných a pohodových svátků, ale ještě není konec...
V neděli večer, místo toho, abych
koukal na pohádky v televizi, či na seriál o nadměrných
nákladech v Austrálii, tak místo toho vyzvedávám ve 20h kolegu a
míříme k autu. U auta už čekají kromě šéfa i další dva
kolegové, kteří pojedou jejich kamionem s námi, pro návěs,
který tam zůstal po nehodě. Jsme vzhůru od nedělního rána,
čili zatím cca 14h, což není nic, kdyby nás ještě ten den
nečekalo 1100km. Ve 21h ladným tempem vyrážíme, ať můžeme
akorát na konci zákazu vyjet z Olomouce. Naše tempo nebylo až tak
ladné, ve 22h se už blížíme k Vyškovu. Kamoš, co jel semnou,
zatím žádnou zahraniční cestu kamionem nepodnikl, když
nepočítám cesty na Slovensko, což skoro ani není zahraničí.
Ale šlo mu to perfektně, za Vídní předávám volant a
zastavujeme až kdesi v Itálii. Já pokračuji dál, s kolegy ještě
krátká zastávka na pumpě poblíž Verony, protože cesta je
velice náročná, kór pro mě, jsme 28h vzhůru a já začínám
mít dost. Když jsem opět na řadě, blížíme se k místu
vykládky. To místo dobře znám, 2x jsem jel okolo, takže žádnej
problém. Trochu jsem se vylekal u brány, zvoním na zvonek a nikdo
neotvírá. Dobré 2 minuty mě tam nervují, než ji konečně
otevřou. Akce blesk, kamoš sundává kurty, já běhám po firmě a
naháním destaře. Za 20 minut razíme dál k Milánu. Ve 13h jsme
na místě, my i kolega s rozbitým kamionem. Po zkušeností s
nakládkou valníkového Atega mám trochu obavy, které se za další
dvě minuty zcela rozplynuli. Daf stojí na podvalu, teď musíme
máknout, protože na výšku máme cca 4,8m. 4h nám trvá, než
sundáme horní spojlery, sníme řízky a cukroví dovezené z
domova, vypijeme 6 Budvarů, vypustíme kola, sundáme zrcátka...
Ale máme hotovo, výška je něco okolo 4,12m, čili víceméně v
normě, jdeme spát. Sotva s kamošem zalehneme, kolega buší na
dveře a z prsteníčku mu kape krev. Při zatahování záclonek
zaháčil prstem o rozbité okno, prostě smůla. Profesionálně mu
omotám prst náplastí a elektrikářskou páskou a posílám jej
pryč.
Po 5h spánku vstáváme, je pondělí
22h a vyrážíme z Milána domů. Kolega vypomohl s cestou přes
Itálii, poté byl na řadě kamoš, a nad ranníma hodinami sem
dostal volant do ruky já. První půl hodina vpohodě, poté to
začlo. Oba byli znavení a spali, já bych taky spal, kdybych mohl,
ale to by při 90kmh rychlosti asi moc vesely nebylo. Po půl hodiny
zastavuju, obíhám auto kolem dokola, skáču po pravé noze, potom
po levé, prostě se snažím probudit. Sednu zpět za volant,
vytáhnu 2 energy drinky a pokračuju. To už je kamoš vzhůru a
vidí, že mám trochu krizi, tak sedne na postel a další 2h si
semnou povídá, což mi ohromně pomáhá a bezpečně dojíždím
60km před Vídeň. Předám volant a hurá dál. V Brně zastavujem
na pumpě s úmyslem najít kompresor a zkusit dofoukat přední kola
na vezeném Dafu. Já nestačím zírat, první pumpa, která má
vedle stojanu na naftu stojan na foukání pneumatik. Nafoukáme
kola, aktuálně na výšku 4,4m ale nevadí, v povolení je napsáno,
že můžeme mít 4,5m. V rychlosti ještě žvejkneme oběd a já
vedu do Olomouce. V místním Dafu skládáme, tentokrát je Daf za 2
minuty dole, za dalších 10 minut je uklizeno, mezitím dorazil i
šéf, omrkl auto, zhodnotíl a všichni jsme se rozjeli domů.
Shrnutí: vyjížděli jsme v neděli
21.12 ve 22h, ujeli jsme 2240km, dohromady přibližně 28h za
volantem, přijeli v úterý 23:12 v 15h... docela slušnej
předvánoční výlet, žejo...
Aby toho nebylo dost, tak po příjezdu
se mi na youtube objevilo video od známého rakouského řidiče
točícího pěkná videa, shlédnutí nechám na vás...
Ale práce už letos stačilo, musíme
si nechat něco taky na příští rok.
Tak tedy konečně, všem čtenářům
a fanouškům přeji hodně odpočinku v následujících dnech, klid
a pohodu nejlíp v rodinném kruhu nebo s přáteli... Do příštího
roku hodně zdraví, štěstí, pracovních i mimopracovních
úspěchů... ale hlavně, kolegové a kolegyně, hlavně mnoho
bezpečně ujetých kilometrů bez nehod a komplikací...
...Vám teda přeju já,
Gepas od Olomóca...
Komentáře