Nadměrný týden...

V pondělí ráno vyrážím z placu do Skutče, je lehce pod nulou, ale silnici jsou mokré, takže upaluju s vítrem i závod. Okolo Poličky to zašlo, silnice bílá, trochu to i klouzalo, ale nic hrozného. Když se rozední, tak už stojím na place pod jeřábem. S jeřábníkem vymýšlíme, jak naložíme 14m dlouhou pumpu na pohonné hmoty. Žádná velká věda, on to zvedl, já couvl a je naloženo. Ze Skutče mířím šoustkama do Chrudimi a pak dál na Pardubice a dálnici D11. Jede se docela dobře, jen ty kruháče musím vykružovat zleva doprava a zase doleva. Do Varů je cesta daleká, tak u Poděbrad dělám pauzu. Za 30 minut nááááhodou přijíždí od Prahe Zdeněk z Holýšova. Chvíli pokecáme v Mekáčí a pak razíme dál. U letiště Václava Havla potkávám druhou největší moravskou celebritu a to samotného a velkého truckera Gugýta s jeho kanárově žlutou Scanií. Kousek před Varama předjíždím autojeřáb značky Tatra, který sjíždí kopeček velice pomalou rychlostí, ale jede skoro za čárou, tak proč ne. Okolo třetí jsem na místě, malej plac plnej kamionů, ale jeřáb nikde a vedoucí zájezdu taky nikde. Sundám pár kurtů a přijíždí jeřáb. Hehe, je to ten, co jsem ho předjížděl z toho kopečka o pár kilometrů zpátky. Jeřábník pohodovej pán okolo 50 let, chvíli se domlouváme, kam a jak to složíme, pak ale berem hrnky s kafem a jdem k dílenskému na kafe čekat na nejvyššího. Za hodinu je zde, nejprve nás zdrbe, proč se flákáme a pak nadhodí návrh, jak to složit. Jeřábník jej ihned vyvede z omylu, že na takové přetahování si objednal malej jeřáb. Přemýšlíme dál a jeřábník na to přišel, já se otočím, on to drapne, kousek posune a je hotovo. Já se sunu směrem na Chomutov, matně si pamatuju, že tam někde je malá pumpa, kdy bych teoreticky mohl přenocovat, protože v Chomutově toho moc není. Po tmě přijíždím na zhaslou pumpu. Zaparkuju hned na kraji a jdu se zeptat, zda tam mohu stát. Paní si svítí do pokladny telefon a povídá, že můžu, ale že jim nejde elektrika, tak že mám parkovat opatrně. Taky že jo, asi na 4 pokus parkuju co nejblíž k obrubníku, ať tam náhodou někomu nezavadím. Na mobilu sem chytl net, tak celej večer čtu zprávy, jaká je na Moravě kalamita.

 

Probudím se o půl sedmé, mrknu na firemní telefon a tam SMS od velícího a v ní něco ve smyslu: “Když to bude na silnici zlé, tak nevyjíždějte, počkejte, až bude sjízdná.“ Vylezu ven, obejdu auto a dobré, silnice mokrá, ale led na ní není. Naopak na podvalu je cca dvoucentimetrová vrstva. Termín nakládky mám tak nějak okolo 7-9h. Tak tedy v 7h vyjíždím, za 10 minut stojím před bránou. Zaplatím vstupné 100kč a můžu dovnitř. Chvíli čekám, pak polemizujeme s jeřábníkem a vazačem nad tím, proč to nakládáme na podval, když se to normálně nakládá na plato nebo pod plachtu. Krčím rameny a kroutím hlavou, já to nevymyslel. Trochu bojujem, ale za hodinu máme naloženo, vyřídím papíry a upaluju k Praze. Nic moc pocit, když ty trubky jsou nakloněné tak trochu dopředu, kdybych musel náhle bzdit, tak nevím nevím, co by se dělo. Na okruhu Prahy potkávám opravdu náhodou Matese, který jezdí taky s podvalem, jen ten náklad má lepší, než já. Chvíli spolu vykládáme po vysílačce, ale Mates po chvíli odbočil, tak zbytek cesty do Uhřiněvsi musím zvládnout sám. Navigace mě zavedla před kontejnerový terminál. V kanclu se nahlásím a prý potřebuju kód vykládky. Takže volám na nakládku, tam nic neví, tak volám velícímu a ten je chytřejší, nadiktuje mi kód a můžu jít do auta čekat na telefon z kanclu. Za hodinu prej dobry, že můžu do areálu. Místní destař byl velice akční, sotva sem sundal kurty, už se trubky válely na zemi. Tak sem tak trochu poklidil kurty a honem na nakládku, ať můžu ráno složit v Přerově a jet domů. Při cestě do železáren míjím plácek s velkým nápisem ULICE. Hele hele, tady se točí ten tisícidílovej seriál, to si musím vyfotit, jak tudy pojedu zachvíli zpět. Zaparkuju mezi kamiony a jdu se nahlásit. Mistr povídá, že mám hned najet na halu. Vracím se na parking a čekající šoféři se mi smějí, že si tady dneska počkám. Volám „kdepak hoši, já můžu hned dovnitř“. Borci se zarazí a kroutí hlavou. Roztáhnu návěs o cca 3m a jedu na váhu. Tak tak se vejdu a zvážím. Na hale ovšem nastává show. Půl hodiny chodím kolem auta a čekám na nějakou akci. Nic se neděje, tak jdu do auta a čučím na filmy. Klíček v zapalování zaplej do druhé polohy, abych v případě potřeby dofoukl vzduch a popojel. Slavnostně po 4h začínáme nakládat, avšak místo 15m dlouhých železných prutů se na lanech jeřábu houpou traverzy. Jdu do kanceláře a zjišťuju, kde je problém. Prej oni mají do Přerova traverzy a že si je mám naložit. Jdu z kanclu ven, přes zuby cedím nějaká ta sprostá slova. Volám šéfovy a popisuju mu problém. Ten povídá, že v objednávce má železné pruty a že posílal i fotky kamionu někomu do kanclu a že je to vpohodě, že se to normálně nakládá. Tak po dvouminutové debatě teda neochotně ustoupím a začnem nakládat. Mezitím přijde borec z kanclu, že mám vyjet ven, že nebudu nakládat. Už docela nasraně oznamuju, že se nikam nehnu, dokud mě nenaloží. Tak jo, porovnáme nájezdy, dáme na ně pár špalků a nakládáme. Vše jde pěkně, ale nakonec mi tam hodí 2 rozsypané balíky se slovy, že on s tím nic neudělá, že to nerovnal. Parchanti. Otevřu dveře od auta a pištící měnič mi trhá uši. S obavou chytám za klíček a startuju. Nic se neděje, motor se sotva otočí, ale nenastartuje. To už hlasitě pi*uju nejenom přes celou halu, ale i přes celou Prahu. Pár dělníků se přišlo podívat, co se děje, ale když sem nasraně chodil okolo auta a nadával, tak raději zase rychle odešli. Prosím kolegu, co stojí vedle mě, jestli by mi nepomohl dobít baterky a on souhlasí. Pomocí ABS kabelu propojující původně tahač a návěs propojím můj tahač s kolegovým tahačem a čekáme. Po 5ti minutách uznám, že by to mohlo stačit, odpojuju kabel a úspěšně startuju tulipána. Zavážu železo, zvážím se, boreček mi za 20 minut udělá papíry a já můžu z té díry konečně pryč. Přes pár uliček se dostávám na dálnici D11 a začínám přemýšlet, kdy můj 19m dlouhý kamion zaparkuju (standartně měřím 16m). Zkusím hned první pumpu za Prahou a nečekaně nacházím místo ideální pro mě. Než dotáhnu kurty a řetězy, tak v místním motorestu zhasnou a jdou domů. Safra, dnes se mi nechce nic dělat, tak navštívím Burger King a lezu pod peřinu. Aby toho nebylo málo, tak u seriálu bežícím na notebooku se mi opožďují titulky. Taková třešnička na zadrbanym dnu. Prásknu notebookem a jdu spát.

Ve středu razím v 6 na Moravu, konečně k těm našim. Po desáté sem v Přerově. Jeřábník v hale povídá, že mě tak brzo nečekal, že mu to bude chvíli trvat. Povídám, že v pořádku, že mám cca hodinu a pak že musím zmizet. A taky že jo, za hodinu sem prázný a nabírám směr Znojmo. Okolo druhé sem tam. Už tam na mě čeká kolega s nepojízdným Ategem. Už na první pohled vidím, že to auto je nějaké vysoké, beru tedy metr, od dělníků pujčim štafle a jdu měřit. V nejvyšším bodě naměřím 4,04m. Moc velká paráda, kór, když mám podlahu na podvalu vysokou 80cm. Ptám se kolegy, kde má tyč, že to musíme za světla naložit. Prý ji nemá, že sem ji měl dovést já. Ale prd, já byl ujištěn, že už ji tady budeš mít. Tak zas volám a volám. Za půl hodiny nám dovezou tyč. Přijel i destař a že nám to natlačí na podval. Tak jo, ale samotná desta bude hrabat a těžkyho Mercedesa nahoru nedostane. Jdem se teda podívat po place a na rohu je schovaná paleta a na ní obrubníky. Na půl hodiny si ji půjčujem. S kolegou nachystáme nájezdy, pak ještě nájezdy prodloužíme pomocí dřevěných trámků a akce může začít. Kolega řídí Atego, destař řídí destu a já rozdávám povely. Za 10 minut hotovo, Atego nahoře a škody minimální. Přivážu náklaďák k podvalu a hurá za dobrodružstvím. Mezi Znojmem a Pohořelicemi překáží dva nízké mosty, které trochu oklikou úspěšně objíždíme. Celou cestu víceméně dobré, ale netrefím já blbec asi kilometr od placu větev? No just že jo, naštěstí zmrzlá větev je poddajná a láme se dřív, než roh nástavby. Na place už čeká šéf s dalším Dafem, akce blesk, šéf dvakrát potahat a Atego víceméně hladce dosedá na pevnou zem. Pouklízíme nájezdy a trámky a alou domů.

V 7 ráno sem na place, musím natankovat adblue, které je schované ve firemní boudě. Ta jde vždycky velice těžko otevřít. Já jakožto kost a kůže si ji pootevřu o cca půl metra, víc to nejde, poté do ní vlezu střechou, na střechu si vytáhnu tankovací pistol, vylezu ven a vklidu natankuju. Dnes mě čeká překvapení, někdo byl na mě hodný a vrata na boudě opravil, už jde otvírat dvouma prstama, sláva ti, neznámí opraváři. Natankováno 50l a mířím do Písečné, kousek nad Jeseník. Nebudu to protahovat, postavím se pod jeřáb, spolu s vazači zjístíme, že to nejde naložit na můj podval, půl hodiny telefonu a pak se po prázdnu vracím na plac. Tam už mě vyhlíží šéf, protože sem mu předem avizoval, že mi někde na návěsu utíká vzduch. Rychle zjistíme závadu a za pár minut ji i odstraníme a já můžu za další prací. Poblíž Litovle najedu do družstva a hledám ten můj náklad, nějaký autobus prý. Pán s nakladačem mě přes tuny bláta a hnoje dovede až na druhou stranu družstva, když už ty skvosty čekají. Jeden vůz je tzv. Erťák (prý nějaká lepší verze s posilovačem řízení), druhý vůz je tzv. Ešelka (s dvěmi kardany, čili motor-kardan-převodovka-kardan-zadní náprava) a ta prý letí víc, než ten Daf. To už ale obhlížím autobusy a přemýšlím, jak to naložíme. V dálce se mihne mezi kravíny slovenská Scania odtahovka. Přijeli s ní dva slovenští borci, moc prima kluci. Řidič Roman je chlap na svém místě, povím mu můj plán, jak bych to chtěl naložit a prý není problém, jdem na to. A taky že jo, RTO mi během chvíle natlačil na podval, než sem jej uvázal, už měl zacvaklou Ešelku a můžem vyrazit do Bratislavy. Vyjíždím jako první, Roman mi je v patách. Oba rožínáme všechny majáky, co máme, ať to pěkně vypadá. V dědině všichni tasí foťáky a chodí jak o život. Na dálnici polovinu majáků povypínám a hurá na jih, za sluníčkem snad. První vzrůšo přichází na hraničním přechodu. Protože jsme oba dlouzí, zastavujeme na plácku před terminálem na dobíjení slovenského mýta vedle malého Manu s Hradeckou SPZ. Sotva vylezem z aut, už přichází hradečák a nadává nám, že stojíme jak kreténi a že on nemůže vyjet. Podívám se za něj a tam asi 30m místa, takže může v pohodě vycouvat. Ještě nabídnu pomoct „chceš ukázat při tom couvání“, ale ne, borec najede na chodník, skoro očeše sloup i slovenskou Scanii a jede pryč. O minutu později na jeho místo parkuje Rumunský kamion a za 3 minuty ten samí kamion bez problému vycouvne a jede pryč. Holt jsme potkali debila. Dobiju mýto, Roman dokouří a jedem. V Bratislavě zastavíme před malou autobusovou dopravou, na každém busu SPZ ve tvaru xx999x a nebo xx666x a podobně, no prostě někdo měl zřejmě štěstí :P Shodíme oba busy dolů, nový majitel je obhlídne, poděkuje a my jedem pryč, nocovat na plac kousek od odtahovek.

Ráno je plán takový, v 9h vyjíždíme z placu na výpomoc, cca ve 14h a já mažu domů. Ale prd, z placu vyjíždíme v 10h, o půl hodiny později jsme na nakládce v družstvě, hned vedle krav. Někdo se tady snažil prodat do kovošrotu pilíře z průmyslové haly, jenže na to někdo přišel, takže to policie hlidá a našim úkolem je převést tuto halu na policejní záchytné parkoviště, Hned na první pohled je nám jasné, že jsme dostali nepřesné informace o přepravě a že to nebude ta rychle hotové. 3,5h nám trvá naložit 18 sloupů, nahážu 3 řetězy, 3 kurty a valíme na to jejich slavné parkoviště. Parkoviště zakopané kdesi za městem, po cestě projíždíme asi 4 zákazy kamionů, ale nevadí, značka není zeď. Na parkovišti hromada rozstřelených aut, ale také nové a krásné Land Rovery, BMW X6 a podobné stroje, radost koukat okolo. Shodíme kus haly na zem a hurá na druhé kolo. Stavujem se na Shellce na malou sváču, auta parkujem do slepé ulice, ovšem do protisměru a ještě na zákaz zastavení, ale co, my můžem. Roman mě celý den uklidňuje frází „Nestaraj sa, zařídím“. Přijel nám na pomoc mladý pracant z odtahové firmy, je o dva měsíce starší než já, ale zážitků s odtahy má víc, než já zážitků za volantem. Mimo to jej šéf poslal koupit pizzy, abychom při této perfektní brigádičcě neumřeli hlady. Palec hore pro šéfa. Naházíme zbytek, zas přehodim dva řetězy a letíme zpět na parking. Vysypem to do trávy a protože mě tlačí čas, letím na vrátnici a nějakého důstojníka či co se ptám, kde můžu zaparkovat. Prý mám vyjet metr před bránu a můžu stát tady, pod kamerama. Tak že jo, stojím dva metry od brány, je půl druhé ráno a konečně jdu spát.

Sobotní ráno na Slovensku, nic moc, už sem myslel, že budu doma, ale nevadí. V 10h razím tak nějak zadem domů. Po cestě ještě zastávka v Kunovících za místní pekařskou legendou, bohužel osvětlenou dodávku nechal doma a doburácel starým Fojdem. Chvíli jsme pokecali a poté letecky až domů, v 15:30 odstavuji špinavého a od hnoje smrdícího Tulipána na place.

Doufám a pevně věřím, že se příští týden konečně podívám za hranice a tím nemyslím zrovna Slovensko. Tam už mě zase dlouho nikdo neuvidí...