Když se celý týden odpočívá, musí se to v pátek dohnat...

První pracovní den týdne, tak proč ho nezačít na stanici technické kontroly v Šumperku. V 7h vyrážím z firmy, o půl osmé už stojím v řadě. První v řadě stojím mě známí kamion a před ním můj dávno bývalý šéf. Poberu papíry a jdu jej pozdravit. Velice neochotně mě také pozdravil, otočil se bokem a dál mi nevěnoval ani minimální pozornost. To je chování od člověka, kterému jsem pár měsíců vydělával na živobití, no hnus, nemluvě o tom, že dodnes nemáme vše výřizené, stále slýchávám ty samé fráze jako „já se na to v pátek podívám“, „účetní je nemocná a já to v hlavě nemám“, „řeknu účetní, ať ti to pošle“, stále dokola a dokola. No nic, v kanceláři odevzdám velkej techničák, malej sem nechal v autě, hlava děravá, ale nevadí, donesu později. Jdu zpět a snídám, nejvyšší čas taky v 8h. Při žvejkání babiččinyho štrůdlu mě trklo, že bych si mohl zkontrolovat aspoň žárovky na podvalu, ať nedělám ostudu. Dobře dělám, jedna žárovka je prasklá, tak vyměním a čekám, než přijdu na řadu. Hodina pryč a konečně najíždím do haly. Hned při vjezdu technici kontrolují osvětlení návěsu, které je bezproblémové. Vyskočím z auta a koukám, co a jak kontrolují. Mezitím se druhý technik vypařil, chvíli je pryč a když sem si ho konečně všimu, tak už leze do auta. Trochu se vylekám, protože mám na podlaze světlou koženku, ale technik je natolik rozumný, že na posledním schodu zuje své boty a dovnitř leze v ponožkách. Stoupnu ke zdi a koukám, jak se měří brzdy. Až u poslední nápravy mě napadlo, že bych se mohl jít podívat dopředu na ty jejich hodnotící budíky, co to tam vlastně ukazují. Chvíli na to koukám, pak se zděsím, protože ručíčky lítaj jak splašeny zleva doprava a zase zpět. Hotovo, technik beze slova odchází do kanceláře a já čekám v kabině na ortel. Za 10 minut přichází druhý technik a v náručí nese hromadu papírů. Po jednom mi je vrací, tady velký techničák, tady malý techničák, tady protokol, tady časopis a za rok na shledanou. Prima, volám šéfovi radostnou zprávu, ten si vydechne a obratem mi posílá práci. Vyrážím kousek za Šternberk, tam mi naloží velký nakladač, ale fakt velký. Moc vysoký nebyl, zato široký byl až až. Takže uházat řetězy, vytáhnout maják a reflexní tabulky na požadovanou šíři a mohu vyrazit. Po cestě volám kolegovi, jestli už je naložený, že bych si dal někde na pumpě kávu. Prejže ještě není, že mám přijet za ním na nakládku, tak jo. Když přijdu, kafe už mám uvařené, tak ještě z kapse vytáhnu krabičku se zbytkem štrůdlu a snídaně může pokračovat. Za půl hodiny snězeno a vypito, tak pokračuju dál, do lomu poblíž Libiny. Cesta byla až na pár drobností vpořádku. Občas mě zaráží, že protijedoucí auta nereagují na oranžové majáky a ikdyž já stojím co nejvíce na kraji, tak i tak buď skoro vymetou příkopu, nebo málem zaháčí o vyčnívající a označenou část mého nákladu. Hodinu po polední se sápu úzkou polňačkou do lomu, větvičky klepou do zrcátek, ale nic hrozného. V lomu jen paní na váze a strojník s bagrem, jinak nikde ani živáčka. Strojník mě vytáhl kousek do lomu a že tam budeme skládat. Než z kastlíku vytáhnu rukavice, strojník už sundává řetězy a kurty z nájezdů. Téda, tohle sem ještě neviděl, aby někdo sám od sebe hned začal takhle dělat, vždy na mě chvílí čumí a občas mi někdo pomůže s nájezdy, protože u těch vypadám komicky, když s něma bojuju. Zbytek byla rychlovka, co často trvá 40 minut jsme dnes zvládli ani né za 20 minut. Ještě chvíli jsme si povídali a já pak mazal domů.

V úterý odpočinkovej den, když to pondělí bylo takové náročné :P … každej říká, jak je ježdění ven super, ale občas to je i docela nuda... ono jet po dálnici a držet 10h volant rovně není nic záživného, ještě, že v té naší malé diře máme tak málo dálnic a takové záživné cesty a často i polňačky, po dvou týdnech na dálnicích je člověk rád za jakoukoliv regionální přepravu, ať to není takovej stereotyp. No každopádně, ve 14h přijde SMS, že se nic dít nebude, tak letím na plac a spolu s otcem tam něco ladíme... Ti pozornější si určitě všimnou něčeho nového...

Ve středu po obědě se chystám na cestu, odpoledne mám konečně vyjet. Bohužel se nepovedlo, čekám dál...

Konečně, čtvrtek a já opět vyrážím na cesty. V 11h mám být na nakládce a taky tu jsem. Nakládat začínám ovšem až ve 14:30 a naneštěstí stroj, který sem nikdy nevezl a který skoro ani nevím, jak se nakládám. Po drobných problémech je mašina na podvalu, natáhnu řetězy a pálím na severozápad do Německa. Z Olomouce vyrážím okolo 16h, takže většina cesty bohužel po tmě. Místo určení bylo kousek za Liberec, pár kilometrů od Bautzenu, navigace ukazuje 10km do cíle, ale na silnici se objevila uzavírka a ta mě pozdě večer hnala na malou šoustku, ale provoz byl nulový, takže pohoda, chvíli po 23h parkuju před místním lomem.

V pátek ráno mě v 7h vzbudí fachmani z lomu, posílám je pryč, ať přijdou za hodinu, to už budu mít pauzu hotovou. Nastartuju, vylezu z auta a obcházím jej z levé strany. Udělám fotku a v tu chvíli přijíždí osobák z lomu a že se mám jet podívat, kde to budem vykládat. Sedám k němu a jedeme na místo, kde už čeká další mašina na naložení. Zlomy docela extrémní, ale vše v mezích, tak to zkusíme. Hodí mě zpět k autu a já hned sedám za volant a jedu na to místo. Vše vpohodě, jsem tu. Vylezu a začnu na levé straně povolovat řetězy. V tom přijeli kluci z česka, kteří budou mašinu dávat do provozu. Obchází auto a hlásí, že mám asi prázdné venkovní kolo na pravé straně. Jdu se tam podívat a houby prázdné, ale vnitřní kolo úplně roztrhané. Parááááda, to je teda pátek. No nic, shodím mašinu na zem a jdu řešit defekt. Obleču si montérky, vytáhnu násobič momentu na povolení matic a jdu na to. Násobič je mi ovšem k ničemu, protože se do toho malého kola nevleze. Tak vezmu cca 120cm dlouhou tyčku a zkouším matky povolit ručně. Ovšem s váhou 60kg (62kg s montérkama a pracovní bundou) se matky ani nehnou. Jdu s prosíkem za kolegama, co přijeli víceméně semnou, jestli by mi mohl jeden z nich pomoct. Prý jo, že si vezme trubku z auta a přijde. A taky že jo, kolega donesl trubku metr dlouho a s jeho pomocí se matky konečně dají do pohybu. Všech 10 matic povoleno, děkuju a kolega jde po svých. Chvíli přemýšlím, jak nápravu zvednout, aniž bych se musel drbat z heverem. V tu chvíli sem si vzpomněl na nedávnou diskuzi s kamarádem. Sundám z podvalu dva špalky, dám je pod nápravu a díky vzduchovému pérování je kolo pár cm nad zemí. Půl hodiny motám 10 matek ze šroubů, vytáhnu roztrhané kolo, nasadím nové a další půl hodiny motám 10 matek zpět. Už jen přetáhnu matky tou 120cm tyčkou a hotovo. V rychlosti nahodím druhou mašinu na podval, zavážu a upaluju pryč. Teda, neupaluju, ale sunu se. V jednom ostrém zlomu jedu plíživou rychlostí a stoupám do 15° kopce. Rychlost je to pomalá a Daf na asfaltu prohrábl. V tu chvíli stojím. Sjedu kousek z kopečka zpět na rovinu, zapnu uzávěrku a o trochu rychleji se pouštím do druhého pokusu. Zlom úspěšně projíždím, zbývá jen 50m na vrchol. Pár metrů před horizontem je závora. Do prudkého kopce se sunu se rychlostí 5kmh a modlím se, aby závoru někdo zvedl, protože jinak se už nerozjedu. Sem kousek před závorou a stále nic, začnu tedy troubit jak na lesy a závora je po pár vteřinách nahoru. Sláva, přede mnou už jen rovina, můžu upalovat domů. Mou spanilou jízdu skončila u Studené loučky na vrcholu „Mohelničáku“. Hustá mlha zastavila provoz, z vysílačky se dozvídám, že někde pod kopce je v příkopu nějaké BMW, ale prý se to za chvíli rozjede. Dobrá tedy, je pátek 18h, domů to mám cca 30km, tak není kam spěchat. 20 minut postojíme a v husté mlze se pomalu plížíme z kopce. Zbytek cesty náročnej jak ještě nikdy, v osvětlené vesnici jedu 50 a za vesnicí jedu stejně rychle, protože v té mlze je viditelnost opravdu slabých 30m. Teď je ta vhodná situace na použití mlhovek, né déšť, tma či mlha s viditelností kilometr, ale právě teď, kdy vidíte do 50m před sebe. Pomalu a bezpečně přijíždím na plac, na druhý pokus se trefím na parkovací stání a alou domů...