Kanada a Nový Zéland...

V pondělí začínám zlehka, v 8h snídaně, o půl deváté zvoní telefon, že se teda můžu dostavit na nakládku, že je mašina hotová. Tak teda o půl desáté vyrážím z firmy na nakládku. Dorazím k bráně, jdu se nahlásit a vrátný se ptá, co a kam bud nakládat. Říkám „Dejte mi toho Frontiera do Kanady“. Vše je v pořádku a můžu nakládat. Je to nový model, tedy model, který sem ještě nevezl a má trochu jiné rozměry, než ty předchozí mašiny. 2x se ujistím, že nakládám správný stroj a můžu začít. Podval nachystán, tak nadrknu Frontiera a pomalu se sunu k nájezdům. Ještě pro jistotu obcházím okolo stroje a koukám jestli někde něco nevisí nebo tak. No a když jdu okolo výfuku, tak se z něj zrovna vychrlí saze a zrovna mě do obličeje a na mikinu. Hned letím poklusem do auta, vodou vymyju oči, otřu obličej, trochu vyčistím mikinu, ale z té to moc nejde. Podruhé už si dávám na výfuk pozor. Jak se tak blížím k nájezdům, už z dálky vidím, že to bude všechno tak nějak na těsno. A taky že jo, když najíždím na podval, tak přední část stroje se zvedá 2cm od nájezdů. Volám kolegovi žádajíc radu, jak se to správně nakládá, ale kolega nezvedá. Najíždím na podval a zadní část je centimetr od betonových panelů. Jsem na místě, respektive mašina je na podvalu bez sebemenšího poškození. Setřu pot z čela a začínám tahat řetězy. To sem se zase zapotil, mrchy těžké. Po hodině a dvaceti minutách odjíždím do Olomouce na pumpu a na celnici. V Olomouci mi volá šéf a jestli prý vím, kde ta celnice je. Odpovídám, že tak nějak přibližně jo, že se kdyžtak ozvu. Tak dolítnu před celnici, zaparkuju na plácku poblíž a jdu hledat. Napoprvé nic moc, vlítnu do vedlejší budovy. Podruhé už to bylo lepší, správná budova, dokonce i patro. Zaklepu na dveře, slečna dispečerka otevře, podá mi papíry popřeje šťastnou cestu. A tak teda šťastně upaluju. Neupaluju zrovna moc rychle, po dálnici to odsýpá, ale na šoustkách už to tak veselé není, o kopcích nemluvě. Do Mohelničáku se škrábu sotva 30kmh, 510 tulipánů má co dělat, aby vytáhlo 30t těžký stroj na kopec. I přes mé pomalé tempo dojedu před Hradcem kolonu aut a kamionů. Protože pořád zpomalujeme a zrychlujeme, nechávám si drobný rozestup, ať pořád nemusím brzdit. V tom se zezadu přiřítí Audi, skočí na brzdy a cpe se přede mně. Tak to né, z plna hrdla troubím a blikám. Jouda v Audi nemá čisté svědomí, tak hned skočí na plyn a předjíždí dál. Ovšem při tom předjíždění se málem střetl s protijedoucím autem, děs tihle idioti. Před Prahou tradičně krátká pauza a po tmě hurá přes Prahu na Plzeň a Rozvadov. Před hranicema a i hranicích parkoviště slušně narvané, ale mám ještě hodinu rezervu, tak pokračuju dál. Dojíždím na první pumpu v Německu a zastavuju zase tak nějak před stojany, kde je relativně dost volného místa.

Ráno rozespale razím dál. Po hodině jízdy procitám a všímám si vzkazu zasunutého pod stěračem. Kámoš stál na stejné pumpě, bohužel sem přehlédl jeho i jeho auto a upaloval dál. Cesta zase pěkně utíká, ale proti původnímu plánu sem se drobet zdržel a chybí mi cca 10 minut jízdy, abych dojel na pumpu před Antwerpy, takže zastavuju o hodinu dřív. I tak parkuju na předposlední místo a to je teprve 16h. Venku světlo, tak z kastlíku vytahuju leštící pastu, z ledničky Budvara a chvíli zkrášluji zašlou nádrž. Za půl hodiny padne tma a mě začnou bolet ručičky, tak to balím.

V 5 razím dál, kousek za Antwerpy, do přístavu Zeebrugge. Čím jsem blíž, tím víc mě šimrá v břiše, jak jsem nervózní...Jenže sem zapomněl, že jsem v Belgii a že značení adres v přístavu je výborně, čili na první pokus parkuju na narvaném parkovišti před hlavní bránou přístavu. Akorát 7h, sluníčko se dere nad stromy a já mířím do kanclu. Dvacet minut postojím v řadě řidičů, než se dostanu k okénku, slečna párkrát zavolá, dá mi mapu a že prý mohu dovnitř. Tak si opřu mapu o přední okno a pomalu se proplétám okolo bagrů, kombajnů, traktorů, rypadel, jeřábů, až se dopletu k drtičům kamení. Tam už na mě čeká mistr, vezme papíry, prstem ukáže na řadu, kam to mám zaparkovat a jede pryč. Protože nakládka byla docela těsná, popojedu kousek dál a najdu si malý dolík, do kterého budu mašinu skládat. Roztáhnu ten svůj cirkus a lehce nervózní začínám sjíždět s mašinou dolů. V poklidu a bez větších problémů se dostávám pevně pásy na zem, skládat stroj do dolíku bylo šikovné, všude bylo minimálně 5cm místa. Postavím mašinu do řady, poklidím a když otevřu dveře, za prdel mi přilítne mistr, podá mi papíry a zas upaluje pryč. Teda, lítat po přístavu cca 70 je docela mazec, musím si na něj dávat pozor, ať se někde nepotkáme. Vyjedu z přístavu ven a čekám na zpátečku, mezitím napíšu papíry, posnídám, pospím. Za 2h přišla SMS, že mám jet vrchem domů. Tak teda razím přes Antwerpy na Venlo. V tu chvíli mi přichází další SMS, že mám ještě hodinu počkat, že se bude možná něco nakládat. Tak vytáhnu vařič a ohřívám oběd. Sotva vytáhnu příbory a telefon zase skáče po poličce. Prej že můžu pokračovat, že nic není. No tak to né, teď sem si nachystal oběd, tak pojedu, až dojím. A taky že jo, pojedl jsem, umyl nádobí a za vyrazil. Dojel jsem ke Kasselu, parkoviště plné, tak parkuju na příjezdové cestě za pumpou. V tom další SMS, že ráno budu nakládat kousek odtud válec.

Ráno v půl sedmé mířím směrem k nakládce, ikdyž ještě nemám adresu. Než stihnu dojet na první parkoviště, už mám v telefonu adresu nakládky. Navigace ukazuje malou vesnici poblíž Erfurtu. Tak se hodinu prolétám po šoustkách, v jedné dědině ostrá zatáčka a hned za ní uprostřed cesty ostrůvek, málo jsem si najel a tak sem drobet odřel gumy o rantl. Lisknu si a pokračuju. Už jsem blízko, hlásí navigace, a tak z hlavní cesty odbočuju do dědiny. Nikde žádnej zákaz, tak se pomalu sunu dál a dál. Cesta se začala zužovat, baráky byly blíž a blíž. Nakonec sem zastavil na rozkopaném náměstí mezi osobákama. Lezu ven a jdu se optat, kde je ta blbá firma. Nějakej důchodce mi přesně popisuje trasu k firmě, bohužel ale v německém jazyku, takže rozumím pendrek. Otočím se a jedu zpět na hlavní silnici. U hlavní silnice pár větších firem, tak odbočuju do průmyslové zóny a koukám okolo. Z jedné firmy vyjela sklápěčka, tak na řidiče mávám a blikám, ten zastavuje. Ukážu mu adresu firmy a ptám se, zda mi poradí. On říká, že jo, že do té firmy jede s pískem, tak že mám jet za ním. Tak se otočím a jedu za ním. Z hlavní odbočíme na vedlejší, z vedlejší na panelovou cestu a drkotáme se mezi poli. Začínám mít obavy, že dojedem do nějaké díry, kde se nebudu moct ani otočit a budu muset ten kilometr na cestu couvat. Naštěstí se tak nestalo, dotáhl mě až na firemní plac. Tam se mě ujal mistr, že mám vyjet ven a nachystat auto na nakládku. Tak vyjedu před firmu a začínám chystat návěs. Ještě nemám sundané ani nájezdy a válec už stojí nachystaný za návěsem. Vyskočí z něj mladý borec a prý, jestli si najedu sám? Povídám, že ne, že s tím neumím, tak on že prý počká. Bleskově sundám nájezdy, borec vyjede nahoru, bouchne dveřma a jde pryč. Zabezpečím válec proti pohybu a jdu do kanceláře. Nevím, čím to je, ale poslední dva měsíce potkávám v každé firmě jen dobré a vstřícné lidi. Paní mi nabídne kávu, já od odmítnu, paní mi vysvětluje cestu pryč, já přikyvuju a odpovídám, že sem tamtudy přijel, takže vím, kudy pryč. Na požádání rozdám autogram na dodací list, poděkuju a s přáním pěkného dne odcházím. Po panelce doskáču zpět na hlavní a už můžu upalovat. Válec má něco okolo 12t, takže s 510 koňmi jsem na kopci většinou první, když nepočítám ty, kteří jezdí po prázdnu a stále 90kmh. Po dvou hodinách na autobahnech přejíždím poblíž Aše do Česka. Jako vždy zastavuju v Chebu na Onu. I tentokrát zde stojí známé auto, avšak něco mu chybí, tak si nejsem jistý, jestli to je kámoš. Jdu na pumpu a koho nepotkám, je to ten kámoš. Jdem tedy ven a celou povinnou pauzu prostojíme před autem jeho Scanii. Při odjíždění zase troubení a blikání na celej Cheb. Pokračuju do Rokycan, v 16h už docela tma a navíc dopravní zácpa před jedním kruháčem. I po tmě nacházím firmu v pohodě, už na dálnici jsem hledal adresu firmy na mapy.cz. Ve dveřích kanceláře odchytím zástupce vedoucího, že prý musí na chvíli pryč. Povídám mu, že pohoda, že mám času dost. V tu chvíli se zastaví a povídá, že jsem první řidič, kterej má čas. Najednou tolik nespěchá, vracíme se do kanclu, kde mi potvrdí papíry. S razítkem na papíry jdu zpět k autu, tam už jeden zaměstnanec sundává řetězy a pomáhá mi s nájezdy. Slítne s válcem dolů a mizí pryč. Mezitím se přišel podívat sám nejvyšší majitel, stoupl si vedle podvalu a zatím co já uklízel, on povídal historky z dřívějška, když ještě taky jezdil a takové stórky. Na chvíli jsem si sedám a pozorně poslouchám, když mám ten čas. Za půl hodiny vše hotovo a můžu domů. Teda, jedu jen kousek k Žebráku, dál už jet nemůžu.

Páteční plán má pátečního ducha, v poklidu dojet na plac. Plán se víceméně daří, teda až do Vysokého Mýta. Kousek od pumpy ONO se stala nehoda, důchodce v osobáku lízl protijedoucí kamion. Nehoda se stala cca 20m předemnou a silnice byla uzavřena. Za 5 minut přijíždí záchranné složky a za 30 minut je silnice kyvadlově průjezdná. Okolo poledne jsem na firmě, mám dost času, takže odpojím návěs, vazelínou namažu točnu, vodou umyju tahač, dopíšu papíry a víkend může začít.

V půl šesté sedím za velkým volantem, nejprve startuju topení, poté motor. Tak nějak zkratkama jedu k Prostějovu. V půl sedmé přijíždím do místního areálu, už na mě čekají. Rozhodím nájezdy a z haly už couvá historický stroj. Teda né historický, naše armáda je stále používá. Řeč je o voze Praga. Praga se s přehledem vysápe na návěs, přehodím pár kurtů, naberu místního vedoucího a můžeme vyrazit na cestu. Míříme na Brno. Kousek za Vyškovem kolona pár kilometrů, kde strávíme skoro hodinu. Při tom čekání vtipná situace. Stojíme, čumím do telefonu, vedoucí čumí z okna. Já se teda taky podívám z okna a vidím, jak stříbrná Octavia stojící vedle mě pomalu couvá, couvá a couvá, až ťukne do auta stojícího za ním. Borec z Octavie vyskočí a jde se zřejmě omluvit. Děsná hérečka, kroutí se u té omluvy jak jouda, ale na pěknou brunetku to očividně zabralo, tak usedá zpět a pomalu zas potahujem. Po dvou hodinách cesty se blížíme k místu vykládky, konkrétně k Vojenskému letišti poblíž Náměště nad Oslavou. Přijíždím k bráně a voják-vrátný kouká jak péro. Vedoucí vylézá z kamionu a jde jej pořešit. Chvíli se dohadují, pak mě vrátný posílá do areálu, ale jen na kraj, protože je problém se vstupem. Zastavím kousek za závorou a čekám, co se bude dít. Za 10 minut vedoucí leze do auta a povídá, že nás pustí jen díky tomu, že sem mu zastavil ve vjezdu. Jedu po areálu, rozhlížím se okolo, ale protože je děsná mlha, je prd vidět. Před garáží na nás čekají další dva vojáci, kteří skládají opravený kus a nakládají auto k opravě. Za hodinu a půl vyřízeno a jedeme pryč. Vrátný se při pohledu na podval ptá, kde to teda budeme skládat, když né tady?! Odpovídám, že jsme jednu složili a druhou naložili. Vrátný pokývl hlavou a můžeme jet. Zpáteční cesta do Prostějova je už bez problémů, hodinu po poledni mám složeno a mířím na plac. Zrovna se z rádia linula pěkná hudba, tak točím kolečkem volume na max a békám přes celou Hanou. Po 3 písničkách kontroluju firemní telefon a tam 2 nepřijaté hovory od mého šéfa. Volám zpět a že prý mám jet naložit třídič. O hodinu později stojím před nakládkou. Na vrátnici hlásím, že jedu naložit něco do zámoří. Vrátný říká, že tam má něco na Nový Zéland. Odpovídám, že Nový Zéland je výborný, tam jsem ještě nebyl. Vrátný chvíli nechápavě kouká, pak mi dá papíry a povolení ke vstupu. Akce blesk, levou zadní naložím Novuma, natahám řetězy a mažu na firmu a domů.

V úterý, 6 ráno, vyrážím. Dnes docela na lehko, náklad má jen 27t. U Hradce Králové najíždím na dálnici, po pár kilometrech vidím v protisměru blikající holandské stříbrné třínápravové Volvo s naloženým třídičem stejně, jako já. Hned za ním další blikající holandský kolega, tak mávám jako splašený. Cesta jedna velká pohoda, v pohodě přijíždím v 17h na druhou pumpu na Německé dálnici A6. Jelikož je ještě světlo a v minulých dnech sem se bavil s kamarádem o sněhových řetězech, začal jsem šmátrat v kastlíku. A našel jsem dva chrastící pytlíky. Jeden vytáhnu ven s úmyslem natrénovat nasazování, dokud tu ještě není sníh. Ale přichází zklamání, místo klasických velkých řetězů mám jen 4 male vyprošťovací řetízky, čili není co trénovat, tak jdu spat.

Ve 2h ráno vstávám a pokračuju. O 3h později mě zmáhá spánek, takže sjíždím na pumpu a hodinu odpočívám na posteli. Trochu to pomohlo, tak razím dále. Počasí mi přeje, sluníčko pálí do okna, tak v listopadu pouštím klimu. V Belgii se plazím po dálnici, v protisměru vidím bílý Renault Premium s kontejnerem, nic neobvyklého, avšak za oknem jmenovka Lukáš a když jsme se míjeli, tak troubil. 20km před Antwerpama obrovská kolona. Trvá mi půl hodiny, než doskáču na parkoviště. Je poledne, ale mám odjeto 8h a za 2h bych to do přístavu nestihl, takže zase spát.

V 5 budík, po 7 jsem v přístavu. Stejně jako minulý týden trčím 20 minut v řadě řidičů. Všiml jsem si, že nemám na papírech razítko firmy, tak zase zpět do auta, orazítkovat papíry a zas do řady. Papíry vyřízené, jedu do areálu. Je děsná mlha, ale hned za bránou na mě čeká mistr a mává, že mám jet za ním. Jenže klasika, borec nasadil raketové tempo, takže se mi po 100m ztratil. Po paměti jedu na místo, kde jsem skládal minulý týden a borec tu už na mě čeká. Zas ukáže prstem na řadu a mizí pryč. Tentokrát skládám ve tmě, ještě že mám na návěsu silné pracovní světla. V přístavu děsná zima, klepu kosu. A taky si to vybralo svou daň, při sundávání nájezdů mi jeden vyklouzává z ruky a padá na zem, bohužel po cestě se ještě otře o zadní světlo, které drobet popraskalo, ale nic velkého. Postavím Novuma vedle Frontriera z minulého týdne a jedu pryč. Tentokrát žádné čekání, ale letecká přes Venlo a Dortmund ke Kasselu. Večer ještě přichází SMS s kontaktem na páteční nakládku poblíž Mimoně.

Ve 2h ráno pokračuju, v 8 jsem v lesích poblíž Mimoně. Na začátku lesa na mě čeká strojník a že prý mě dovede ke stroji. Po úzké asfaltové cestě upalujem místama i 80kmh, avšak poslední část je divoká, všude křoví, cesta křivá, kamenitá a ještě k tomu úzká. Vedle „práškovače“ na vápno je malý kamenitý plácek, avšak malý na otočení mého kamionu. Lezu z kabiny a obhlížím terén, kam až můžu couvnout. Naštěstí je příkop mělký, takže návěsem couvnu do něj a v klidu se otáčím. Zastavil jsem trochu nakřivo, ale strojník se toho nebojí. S práškovačem přejíždí příkopu i křoví a hned vyjíždím na podval. Zapnu majáky a pomalu začínám mou tuším druhou nadměrnou přepravu.

Rozměry jsou velkéé, na výšku mám 4,4m a na šířku 3,1m, takže až až. (standardní rozměry jsou 4.0m a 2,55m) První část cesty je nejhorší, cesta z Mimoně přes Mnichovo Hradiště do Sobotky je úzká, klikatá a stromy jsou taky docela nízké. Zbytek docela pohoda. První malý zádrhel nastává u zúžení poblíž Vysokého Mýta. Z jedné strany kovová svodidla, z druhé strany betonové svodidla, ale s rezervou 5cm na každé straně v pohodě projíždím. Druhý problém nastal o pár kilometrů dál. Před Mýtem dlouhá kolona. Z vysílačky se dozvídám, že do protisměru jeden velký nadměrný náklad. Také tam slyším hlášky jako „kterej de*il vymyslel táhnout nadměr v té největší páteční špičce“ (cca poledne) „typická banánová republika, místo, aby jeli v noci, tak před den zasekají půl republiky“ No něco na tom je, kolona od Mohelnice měla délku před 10km. Ale to je fuk, já mám cestu volnou, takže můžu zas letět. Po obědě brzdím v Litovli, shodíme práškovač, zametu vápnem posypaný návěs a konečně na firmu. Jelikož je počasí pod psa, prší a je zima, mytí auta tento pátek vynechávám...