Týden jak má být...

Neděle ráno a já v práci, to už tady dlouho nebylo. Ve 4h vyzvednu tahače od šéfa ze zahrady, o dědinu vedle zacvaknu naložený podval a můžu hrnout na západ. Ještě tma, tak zkontroluji osvětlení, majáky a pomalu se rozjíždím. Vyjedu na hlavní silnici a poslouchám, že něco nějak divně hučí. Vypnu hudbu, zpomalím a pozorně poslouchám. Blik cvak a už vím, ony hučí majáky na střeše, nezvyk no... Tak zas zesílím hudbu a letím. Ujedu pár kilometrů a už vidím, že budu muset trochu změnit styl jízdy. S tak velkou vahou soupravy se musí zapínat motorová brzda o stovky metrů dřív, než s lehčí plachtovou soupravou. Rozjezdy taky nejsou světový, sice má Tulipán 510 koní, ale do Mohelničáku se stejně škrabu 30kmh, žádny závody takhle z rána. U Holic mě překvapí zavřená silnice směrem na Hradec. Místo, abych burácel po pěkné a široké silnici, tak si to štráduju po křivé šoutce na Pardubice. Ikdyž jedu výletním tempem, není kam spěchat v neděli, tak dojíždím ještě pomalejší plachtu. Do Sezemic nalítáváme kosmickou rychlostí 20kmh, naštěstí mi chvíli trvá, než se protáhnu přes město, tak mi „letec“ s plachtou kousek poodjede. V Pardubkách leze sluníčko, ale stejně místama mrholí. Pak jen 45ti minutová zastávka před Prahou. V hlavním městě už je krásně, sluníčko, obloha bez mraků, provoz byl taky klidný, ideální den. Na D5 začala doprava trochu houstnout, holt celá východní Evropa se hrne na hranice k Německu, takže jeden kamion vedle druhého. Okolo 11h přijíždím na Sv. Kateřinu, poslední pumpa v republice. Už z dálky vidím to narvané parkoviště, ale pro mě je místo vždy a všude. Zaparkuju hned na vjezdu a jdu se pěšo podívat, kde by se ještě dalo trochu líp zaparkovat. Po půl hodině chození jsem zpět, žádná jiné místo jsem nenašel, naopak někteří parkují ještě drzeji, než já a to už je co řict.

Chvíli před půlnocí mě z polospánku budí houpající se kabina. Vyškrábu se na sedačku, odhrnu záclonku a Vegáč visí na zrcátku. Chvilku pokecáme a já jdu zase spát. Marně, nemůžu usnout, tak jdu posnídat do Mekáče a v 1h vyrážím. Německá dálnice A6 je samej kopec, takže chvíli se škrabu 30 do kopce, chvíli letím 100 z kopce, jak na horské dráze. Po 3:30h jízdy začínám hledat parkoviště, ale marně, projel jsem 3 takové malé na pár kamionů, ale všechny beznadějně plné. Za půl hodiny jsem na první pumpě, a jak tak projíždím mezi kamiony, všimnu si známého auta. Řidič dříme na sedačce, tak vezmu vysílačku a hulákám. Kolega se probudí a kouká, kdo to stojí vedle. Lezu ven a jdu zjistit situace. A vyšlo nám to pěkně, kolega má pauzu hotovou, tak mi uvolní jeho místo a já parkuju místo něj. Chvíli pospím a poté na zátah dojíždím na místo určení. Teda, dojel jsem na adresu napsanou na dodacím listě. Taková jedna malá dědina, z hlavní silnice odbočuju na vedlejší, bohužel na té vedlejší stojí hned za křižovatkou auto. Prima, na každé straně mám 20cm, kola návěsu tak tak míjí vysoký obrubník, ale vešel jsem se. V půli ulice na mě mává paní, tak u ní zastavím a ptá se, co se děje. Že prý je ten stoj pro ni a že mám jet za ní. Tak z té vesnice jedem zpět k dálnici a do druhé vesnice, teda, za vesnici do lomu. Tam už na nás čeká manžel oné paní. Ukázalo se, že manželé vlastní malý lom na písek nebo jakejsi bordel a k tomu mají ještě skládku na stavební odpad. Čas kvapí, tak za dozoru nového majitele roztáhnu celej ten ansábl, nájezdy, řetězy, tohle, tamto, a můžem začít. Opatrně sjíždím s 26t těžkou mašinou po nájezdech dolů, ještě nemám tolik zkušeností, tak běhám okolo a sleduju každý pohyb. Pásům chybí 2cm, aby se dotkly země, jenže rameno je pouhý centimetr nad zemí. Jsem holt ještě nezkušený a zastavil jsem s návěsem trochu v důlku, příště už si dám pozor. Podložím pásy dřevěnými hranoly a už to jede jak po másle, mám hotovo. Pan majitel mi pomůže vše pouklízet a mezitím přijíždí manželka s potvrzenými papíry a také se snídaní. Jdeme do kanceláře, paní mi předá papíry a ptá se, jestli budu odvážet jinou mašinu, kterou mají půjčenou. Krčím rameny a volám vedoucímu. Prý mám chvíli počkat, že to zjistí. Paní mě usadí do křesla, podá mi sáček se snídaní a popřeje dobrou chuť. Teda, to je změna, na takové zacházení nejsem zvyklý. Dožvejkám a spolu s paní se jdeme podívat po place. Mám štěstí, protože ovládá angličtinu, takže mi ukázala jeden bagr, druhý bagr, jiný třídič kamení, no rozpovídala se pěkně. Po pár minutách nás vyruší nás, nic se nakládat nebude, mám jet zpět. Poděkuji, rozloučím se a mířím zpátky na Čechy. Abych si připomněl, že jsem v Německu, tak trávím 20 minut ve Stau, tedy v dopravní zácpě. Ale to mě přece nerozhodí, kór, když po projetí kolony mířím na parkoviště a spát. Nevyšlo mi to na vyhlídnutou pumpu, musel sem zastavit na malém parkovišti asi 10km před tou benzinkou. Zase jsem se něco přiučil, pumpa byla v noci určitě plná, ale na tom malém parkovišti byly celou noc minimálně 3 místa volná. Kdo by taky jezdil na malé parkoviště, když má víceméně jistotu, že za 10km zaparkuje na velké pumpě. 

Jsem ranní ptáče a ve 4h hltám další stovky kilometrů. Mám nakládat v lesích u Jáchymova, ale protože jedu o hodinu dřív, tak ještě zastavuju v Chebu na Oně. Hned na vjezdu stojí kamarád, teda jeho auto. Zastavím u kabiny a troubí co to jde. V kabině mrtvo, tak nic, jedu se otočit a zaparkuju za něj. Jdu ho oblédnout znovu a kamoš už je probuzenej. Tak půl hodiny sedíme, kecáme. Kamarád stejně mladej, jako já, už několikrát jsem se potkali na mnoha srazech, ale na silnici se vidíme poprvé. Kamoš odjíždí, já mám ještě čas, tak se poflakuju po pumpě. Napjatě se nořím do lesů v Krušných horách. Potkávám rozkopanou silnici první třídy, hm, takže tudy zpátky nepojedu. Uprostřed lesa je malá ves a v ní buldozer, který nakládám. Strojník vyhoupne nahoru a jde domů. Já zabezpečím stroj a pomalu se sunu na Prahu, ale druhou cestou. Taky nic moc, na cestě dvě stavby, kam se sotva vejdu, občas se i nevejdu. Stavbaři maj nasekané ty vysoké označníky přes celou silnici, tak sem jich pár posunul bokem, o zbytek se postarali stavbaři. 20 minut nervů a jsem konečně ve Varech. Mám z poloviny vyhráno, zbytek cesty už je širokej. Chyba lávky, v pár úzkých místech musím dávat přednost protijedoucím řidičům, takže častěji stojím, než jedu. Navíc kdesi před Prahou staví novou silnici, takže během 5km mám auto špinavé, jak kdybych jezdil po poli. Po poledni jsem na vykládce v Praze. Sotva vylezu z auta, tak příjde pan vedoucí a povídá, že mám zaparkovat tam, že tady jsou klíče a že s tím mám sjet. Hluboce se zasměju, ale on má stále kamenný výraz. Povídám, že sem s tím nikdy nejel a že s tím ani nepojedu. Tak já to dovezu 200km na místo určení a pak spadnu s buldozerem z návěsu ne? Upad ten člověk. Chvíli se dohadujem a pak že teda sežene někoho jiného. Najednou to jde. A taky že jo, za půl hodiny letím dále. Teda, přejedu do vedlejší firmy a nakládám bednění na stavbu v Brně. Místní mistr skladu mi hned vynadá, kde se flákám, že jsem tu měl být už ráno. Krčím rameny, kroutím hlavou. Pak další problém, že se mi tam musí vlést tady ten materiál, co má na papíru. Destař na to kouká a povídá, že to je tak na 3-4 kamiony, že nemusím mít strach, že vezmu všechno. Aspoň někdo normální. S destařem prima domluva, vše ukázkově naloží, počká, až já zakurtuju a pak pokračuje, radost spolupracovat. Vystřelím z Prahy na Brno. Asi na 30km kolona. Půl hodiny poskakujem pár kilometrů, ve vysílačce slyším, že na 70km další kolona. Teda jsem klidný člověk, ale D1 mě vždy dostane. Doskáču na 40tý, projedu 3 parkoviště a všude plno. Tak parkuju na čtvrtém a opět trochu nadrzo.

Zase v 5 ráno vyrážím. Zubama klepu o sebe, houpu se to té naší národní chloubě, ale o půl sedmé jsem na vykládce v Brně. Trochu pešek, 2 minuty předemnou přijela plachta plná stavebního materiálu, takže hodinu a půl čekám, než přijdu na řadu k vyložení. V 9 jsem prázdný a mířím na plac, pro tento týden mám hotovo.

V pátek ještě nachvíli na plac, umýt, vyměnit mlhovku (já ji nerozbil) a také vyměnit obyčejné žárovky v hlavních světlech za diodové, teď to bude krasavec i v noci ;) 

...jo a jinak máme na firmě novotu, až jej někde potkám, tak dám fotoo :)