Opravdová Itálie...
Před 6 ráno přiletím osobákem na
plac a v rohu vidím můj stroj a za ním zapřaženou plachtu.
Šikovny, ve čtvrtek to zaparkuju s podvalem a v pondělí to najdu
s plachtou. Sotva otočím klíčkem, už to všechno začne pištět,
holt 3 dny na místě s dírou ve vzduchové soustavě dělá své.
No co, obejdu auto, zkontroluju ložnou plochu, zasunu kartu a můžu
vystřelit. Cestou se ještě stavuju pro kolegu, kterého beru do
servisu pro jeho pracanta. Přejedu o kousek dál do areálu nakládky
a během hodiny mám naloženy 4 velké kompresory. Ty menší
zakurtuju v pohodě, ale na ty větší mám krátké kurty, které
nedosáhnou na zem. Přemýšlím, jakej má smysl kupovat kurty
kratší než klasických 5m, pak je všechny proházím za delší a
skoro hotovo, jen mi chybí jedna dlouhá. Nedá se svítit, ze dvou
krátkých udělám jednu dlouhou a hotovo. Ještě dopoledne vyrážím
na jih za dobrodružstvím. Sranda začíná hned u Vyškova, v
dvoukilometrové koloně trávím necelou hodinu, ale co, času dost.
Zbývá jen natankovat ad-blue na Brněnském Onu. Pumpa je umístěná
v protisměru na silnici od Mikulova, tak sjíždím na Rajhrad a
přemýšlím, jak se dostat zpět na dálnici. Ještě před
Rajhradem je malá pumpa, značka zakazuje průjezd, tak za stojany
na 10s zastavuju a pokračuju zpět na Brno. Ostatní si s otáčením
moc hlavu nelámou a hned na nadjezdu přes dálnici to i přes zákaz
odbočení a plnou čáru rvou zpět na dálnici. Natankuju a mám
konečně vše vyřízené, v klidu můžu jet za sluníčkem. Na
hranicích ještě pauzička na kontrolu rakouského mýta a už se
sunu 70 kilometrovou rychlostí na Vídeň. Ikdyž jedu lehce přes
limit, osobáky nepředjíždějí a drží se za mnou. Čumím teda,
v česku mě předjíždí na šoustce ikdyž jedu 90. Před Vídní
mrknu na tachograf a mám odjeto 3:30h. Přemýšlím, jestli za
hodinu stihnu projet přes město nebo jestli mám udělat pauzu o
něco dřív. Druhá varianta je správně, na poslední pumpě před
Vídní zastavuju a dělám krátkou pauzu. A dobře dělám, cesta
přes Vídeň k další pumpě mi trvá 1:20h, takže bych to
nestíhal. Pak už to šlo jak po másle. Dojel jsem kousek za Graz,
dál to nešlo. Zastavím na velkém parkovišti, na tak velkým sem
snad ještě nestál. Zkontroluju náklad, přetáhnu kurty a můžu
jít odpočívat. Za necelé dvě hodiny přijel kolega s kááámošem,
tak jsme pokecali, vypili pivko na dobrou noc a šli spát.
Brzo ráno vyrážím, okolo třetí.
Po čtvrté hodině dojedu ke Klagenfurtu a tam uzavírka ze dvou
pruhů do jednoho a z jednoho na sjezd z dálnice. Čumím do
navigace a hledám další nájezd. Pokračuju na světlech rovně a
další nájezd taktéž uzavřen. Jedu kousek dál a třetí nájezd
taky uzavřen. Volám kolegovi, co se to sakra děje. Rozespalým
hlasem se dozvídám, že je tady zavřenej kus dálnice a otvírá
se až v 5 ráno. No prima, tak si jdu na půl hodiny lehnout. V 5
maj otevřeno a můžu pokračovat do Itálie. Nejprve několik
tunelů a pak první platidla. Napjatě najíždím do průjezdu
označeném nápisem Telepass, snad se trefím. Pomalu se blížím
úzkým průjezdem k závoře, ta se zvedá a já pokračuju dál.
Pár set kilometrů po dálnici, občas nějaká kolona aut, ale
ještě chvíli před polednem sjíždím z dálnici a blížím se
na první vykládku. Projedu 3 kruháče, ujedu 3km a rup, předemnou
značka zákaz vozů nad 11,5t. Smůla, cesta jinudy nevede. 3Km před
vykládkou další zákaz, tentokrát 7,5t přes město. Na kruháči
to teda vezmu doleva a snažím se najít objížďku. Minu jednu
odbočku, kde je zákaz kamionům a nějaká dodatková tabulka.
Další odbočka už nebyla, tak na křižovatce se otočím a jedu
zpět, do toho zákazu. Naštěstí už vše víceméně dobry, z
úzké uličky vyjíždím na hlavní silnici a už koukám doleva
doprava, kde je ta moje vykládka. Když zahlédnu firmu, už míjím
odbočku. Zastavím, rozblikám výstražné blinkry a chvíli čekám,
až mě auta objedou. Couvnu 10m, odbočím k firmě a z půlky mám
vyhráno. Už u branky mě vítá usměvavá slečna recepční, že
mi pošle destaře. Rozplachtuju návěs a složíme zboží z první
půlky návěsu. Zbývajících 12t nákladu mám v zadní půlce
návěsu. Domlouvám se s destařem, že budu potřebovat přesunout
jednu tu šestitunovou paletu dopředu. On povídá, že má destu na
3t a že to asi nevyjde. No něco málo zkusíme, avšak neúspěšně.
Tak nic, razím dál. Dvěma zákazama se vrátím na dálnici a
blížím se k druhé vykládce. Ovšem už ve 14h odpoledne mám
odjetých 10h, takže na pumpu a spát.
Ráno v 6 vyrážím, na vykládku
necelých 100km, krásná práce. Po půl hodině sjedu z dálnice a
zábava začíná. Nejprve jedu po dvouproudé silnici, ta se potom
zúží na jednoproudou. Ale stále krásny, silnice široká,
příroda taky krásná, tunel jeden za druhým. Ikdyž jedeme
všichni 90 tunel netunel, tak osobáci se nás nebojí předjíždět
i přes plnou dvojitou čáru. Navíc v tunelech mlha, teda spíš
smog, takže v kabině taky hnusnej vzduch, Itáááálie... Sjíždím
z hlavní a zbývá 20km. Silnice je čím dál úzčí, zatáčky
ostřejší. Kličkuju mezi baráky, občas je to fakt natěsno.
Navigace mě vede z malých kruháčů, já ji občas kontroluju, aby
mě nenavedla někam do díry. A taky že jo, kousek před vykládkou
mě vede na cestu, kde je zákaz vozidel delších než 9m. Tak
pokračuju po hlavní dál a dobře dělám, cesta sice klikatá, ale
dá se projet. Podruhé už sjíždím z hlavní na vedlejší, ale
co čert nechtěl, po kilometru zase zákaz přes centrum nad 7,5t.
Ovšem objížďka pro kamiony je vedena doleva, tak následuju
značky. Dostávám se mezi baráky na úzkou cestu, kde i
protijedoucí cyklista musí zastavit a vlést do příkopy, abychom
se vešli. Značka mě zas vede do další uličky, tak věrně
následuji. Na konci to nejlepší, na pár metrech se musím mezi
betonovými zítkami otočit o 90° doleva a za 5 metrů zase o 90°
doprava. Bylo to natěsno, ale vešel sem se a po 50m další úzkou
uličkou se dostávám na hlavní. Mám skoro vyhráno, ještě dvě
zatáčky mě dělí od vykládky. Vytočím serpentýny a jsem zde.
Teda, navigace mě vede na ulici, kde má být firma. Odbočím na
ulici, která prudce klesá. Zastavím ještě nahoře a jdu se
optat, jestli jsem správně. Jsem, jen se bude vykládat v druhé
hale, takže musim couvnout na hlavní a najet druhou bránou. Se ale
lehko řekne. Skočím do auta, zařadím zpátečku a nic, tahač
jen prohrábne a já se pohnu metr dopředu. Safra, já věděl, že
ten blbě naloženej náklad mi bude dělat problém. Zapnu uzávěrku,
nafoukám měchy a pokus číslo dva. Auto zase prohrábne a já sem
zase o metr níž. Teď už nemá cenu cokoliv zkoušet. Sjedu pod
kopec na rovinu, rozjedu se na zpátečku a vyškrábnu se do čtvrtky
kopce. Tak znova, tentokrát na rychlou zpátečku. Couvu trochu
rychleji, opět neúspěšně. Mezitím už příchází destař a
ptá se, kde je problém. Něco málo mu vysvětlím, rozplachtuju
návěs a už i on vidí, kde je problém. Groteska jak víno, oba
stojíme u otevřené návěsu, on se škrabe na bradě, já za uchem
a přemýšlíme, co stím. Jediné, co jsme vymysleli, byla desta.
Problém je, že její nosnost je 5t a moje paleta váží 6,1t.
Najednou slyším hlasité troubení. Koukám okolo, vlak nikde, ale
nahoře mezi stromama letí autobus, kterej troubí jak na prvního
máje. Zachvíli další a taky troubí, mazec, to sem u nás
neviděl, takovy letecky přepravy lidí autobusem. No ale my nemáme
jinou možnost. Otevřu návěs i z druhé strany, Italiáno
nadzvedne paletu o 5cm. Desta balancuje na předních kolech, ale
drží se. Já couvnu o 2m dozadu, čímž dostanu paletu přesně
nad hnací nápravu. Pobalím návěs a napjatě skáču do auta a
nečekaně, při tom spěchu mi padají boty na zem. No proč ne,
vyskočím v ponožkách dolů, posbirám boty a hyjééé. Konečně
se daří, jsem na kopci, destař postaví destu přes silnici, ať
můžu v klidu vycouvat. Najedu k druhé hale, kde se vyrojí další
4 borci a ti přemýšlí, jak ty těžké palety složit. Nakonec
přivezou takovej malej jeřábek, půl hodina uvazování a
zkoušení. Za hodinu a půl jsou dvě palety dole, sláva, zavřu
návěs a mizím pryč. Tentokrát volím cestu mimo zákazy a
vyplácí se, cesta docela široká, no lepší, než ta objížďka
centra. Přejedu hodinu na nakládku, opět taková divoká adresa,
ulice má kilometr, ale číslo popisné navigace nezná. Tak zase
koukám okolo, až na jedněch vratech vidím firemní nápis.
Nechávám auto na hlavní silnici, nedá se jinak, celá firma sídlí
jakoby v podzemí. Na recepci mi slečna potvrdí nakládku, tak teda
najíždím přes celou hlavní silnici do vrat vedoucí do podzemí.
Stísněný prostor, sotva se nacpu na váhu. Hned na váze mě
naloží 7t trubek a za hodinu mažu pryč. Teda do Padovy na druhou
nakládku. Našel jsem to docela vpohodě, v kanclu taky dobry, jen
ten destař byl divokej. Odplachtoval jsem návěs, půl hodinky
čekám a pak to bylo fik fik a návěs plnej. Mrknu na budíky a na
hnací nápravě naloženo 12,5t, čili tuna přes limit. No to né,
volám destaře zpět a povídám, co mám za problém. Přikyvuje a
přeskládává palety sem a tam. Zkontroluju budík a hned je to
lepší, na budíku 11t. Krásná práce, zakurtuju a letím do Udine
na celnici. V 18h zavřeno.
Brzo ráno v 8h nesu papíry na
celnici. Sem blb, parkoviště velké jako kráva a já zaparkuju co
to nejdál jde. Dojdu do kanclu, odevzdám dodáky a pán se ptá na
licenci a techničáky. Nemáám, tak šněruju přes cely
parkoviště, vezmu licenci a techničáky a zas šněruju zpět. Že
prý za hodinu bude hotovo. Tak teda jo, pár minut po 9h vyrážím
domů!
Do
Olomouce! Do
Lékárny! Do Podolí!
Do
prdele to je mi smutno! … Cesta zpět už pohoda, z Udine tahám
jak střelený, naložených pár tun, tak jsem na každým kopci
první. V Brně koukám na telefonu do Google mapy a tam vidím, že
na dálnici u Vyškova je kolona aut. U Rohlenky sjíždím na
starou. Už je tma, tak letím jak střela až za Vyškov. Tam se
vrátím na dálnici, ale koloně stejně neunikám, před Olomoucí
to v zúžení stojí. Trocha nervů, ale potmě dojíždím do
Olomouce. Sjedu na parkoviště poblíž vykládky. Čumím jak tele,
u vjezdu na parkoviště závora. Letím na pumpu se optat, co to tam
maj? Prejže parkovny na noc 100kč. Neřádi jen využívaj toho, že
v zóně je zákaz parkování, oni jsou nejbližší parkoviště a
ještě tam parkují východňáři, kteří jsou zvyklí všude
platit. A na parkovišti samozřejmě jen závora, žádnej plot,
nic.
Ráno
o půl osmé složím na skladišti a pokračuju do Ludgeřovic.
Trochu jsem se nedomluvil s navigací, na první pokus ji neveřím a
jedu podle sebe. Taková chyba, místo křižovatky, která sem
myslel, že tam je, byl jen most. Tak na další křižovatce otočit
a už podle navigace. Za hodinku složeno a můžu razit zpět. V
Ostravě ještě krátký pokec a předání fóráckých triček
kamošovi a valím naložit k Odrám. Kamarád povídal, že navigaci
nemám věřit, že tam je těsně před firmou most vysoký 3,4m.
Tak to beru od lesa a dobry, v poledne mám naloženo zase do Itálie
a upaluju k domovu. Mám ještě jednu nakládku naproti firmě, ale
ta ještě během cesty na plac zruší, takže můj pátek končí
ve 14:20.
Další
týden začíná zlehka. Od rána čekám na pokyn od dispečera, že
mám vyrazit. Tak v 11h přichází. Nadrbnu Dafa, přejedu 100m na
nakládku, naložím, na place si ještě natankuju a razím do
Olomouce na pumpu. Při tankování přijede naložený kolega a že
prý taky upaluje na Itálii. Pěkně nám to vyšlo, já si ještě
jedu koupit olej do motoru, kolega mezitím tankuje. Vyjedu na hlavní
a na další křižovatce předemne najede kolega, skvěle
načasováno. Dojedeme až před Vídeň, klasická situace, na
tachografu odjeto 3,5h. Opět raději zastavíme na poslední pumpě
a děláme obědovou pauzu. Za půl hodiny pokračujem. Vídeň opět
zasekaná, ztrácíme hodinu a půl, no nedá se nic dělat. Upalujem
dál, mě to jede 84kmh, kolegovi asi 85,5kmh, takže mi nekolegiálně
ujíždí. Dojeli jsme o pumpu dál než minulý týden. Ale ve 21h
parkoviště plné, tak parkujem před hotelem na parkovišti pro
autobusy. Ani nestihnem pojest a už na nás hrozí zřejmě majitel
hotelu, že tam je parking pro autobusy, tak že máme jet pryč.
Přejedem teda jinam, kolega kamsi mezi kamiony, já na výjezdovou
cestu, tak trochu do trávy. Kam jinam tak pozdě večer.
Ráno
pokračujem dál, kolega u Udine sjíždí, já pokračuju dál, na
stejné místo, jak minulý týden, tam do těch kopečků. Tentokrát
už tam jedu jak profík, žádnym zákazem, dědiny objíždím po
velkych silnicích, radost jezdit. Stihnu složit a to je vše,
vyjedu před firmu a dělám pauzu až do rána.
Ráno
letím na nakládku, dispečer povídá, že je to 60km, avšak po
objetí všech zákazů pro kamiony mi tachograf ukáže 2x tolik
kilometrů. Naložím 3 bedny do Kazachstánu, papíry mám, avšak
chybí faktura potřebná k zaclení. Čekám v autě a koukám, jak
borec v pickupu couve, couve, až narazil do zítky. Škody asi
žádné, max prasklý nárazník. 10 minut čekání a vyjednávání
a mám fakturu v ruce. V navigaci si najdu celnici a vyrážím.
Nezdá se mi trasa, tak za jízdy vrtám do navigace. Sunu se sotva
30kmh, jedním okem na silnici, druhým do navi... poté nekoukám na
silnici, ale jen do navi. Z ničeho nic následuje rána, kabina letí
dovzduchu, věci z poliček letí na zem. Auto poskakuje, hluk jak v
letadle a už stojím. Vyskočím z auta a čumím, co se stalo. Já
Debil s velkym D čumím do navigace, ale už nevidím betonové
zábradlí. Obíhám auto dokola, přes celou Itálii hulákám,
jakej sem … idiot... Volám šéfovy, co jsem udělal za průser.
Ten nakonec povídá, ať se hodím do klidu, že mám dojet na plac
a že se na to podíváme. Téda, tohle sem nečekal. Tak vyklepanej
jak sirka jedu na celnici. Odevzdám papíry a při hodinové čekání
uklízím auto a zjišťuju škody. Bože bože... Vyzvednu vyclené
papíry a pokračuju na sever, teda do Alp. V 15h odstavuju auto v
městě Chuiro, teda v průmyslové zóně poblíž firmy. Vykládka
nahlášená na ráno, takže zase času až až...
Ráno
v 8 nafoukám vzduch a jedu k bráně. Tam tabulka s otvírací dobou
a že prý od 8:30... Tak se vracím na parkoviště a půl hodinky
čekám. Mezitím mi dispečer posílá adresu první nakládky.
Navigace nic nenašla, Navigator v notebooku taky nic, zajímavé.
Píši mu zpět a že prej adresa je dobrá, že se tam mám optat.
No dobry, v půl deváté najedu do firmy, tam mě složí a že prý
tam budu nakládat zítra ráno, že mám jet nejprve naložit na tu
první nakládku. S usměvavou slečnou řeším, že adresu mám,
ale navigace nic. Ta obratně otvírá google mapu, ukazuje mi místo
nakládky a dokonce mi i tiskne mapu, kudy tam jet a kde se to
nachází. Tak jo, dobrodružství začíná. Projíždím úzkýma
uličkami města Sondrio, pár malých křižovatek a stoupám do
prudkého kopce. Všude samá úzká zatáčka, no na kamion nic moc.
V jednom z úzkých míst se proti mně vyřítí polská
silocisterna. Pomalu a s rezervou pár centimetrů se vyhýbáme, ale
chvíli sem měl i zatajený dech. Dalších 30 minut strachu a jsem
v městečku Chiesa In Valmalenco. Schválně si ten název dejte do
googlu a podívejte se na mapu a fotky, stojí to za to. No vzdušnou
čarou mi chybí kilometr, po silnici asi tři kilometry. Se strachem
se nořím mezi baráky, opět úzká cesta, vracák takovej, že se
tam sotva vejdu, mazec. Na jedné úzké ulici mě zastaví místní
postarší pán a ptá se, co hledám. Tak mu řeknu jméno firmy a
prý mám jet ještě cca 200 metrů a že tam to je. A taky bylo. V
11h jsem na první nakládce. Naběhnu do kanceláře a tam vedoucí
povídá, že nakládat se bude zítra ráno. Safra, tak ikdyž
vyrazím v pátek ráno, tak v sobotu večer jsem doma. Asi vítr,
Máchale.... Odpoledne ještě na procházku do kopce, pár fotek sem
udělal a zpět do auta. Večer cesta dolů, do města, pak mrknout
na trénink fotbalistů a pak zase zpět, spát.
Ráno
nervózně běhám po areálu, vedoucí povídá, že naložený budu
vpoledne. Ve 13h nikde nikdo, já stále prázdný. Rezignovaně píšu
dispečerovi, že stále nic a že s takovou budu doma za měsíc. V
tu chvíli se to začlo hýbat, královsky o půl třetí odjíždím.
Stezkou se vracím zpět do Chuiro na druhou nakládku. Tam to byla
rychlovka a já letím konečně směrem domů. Šetřím kilometry a
beru to zkratkou. Trochu držení v odpolední špičce, pár zákazů,
které se dají vpohodě objet a ve 20h najíždím na dálnici
poblíž města Brescia. Nic moc teda, touhle dobou sem chtěl být
jinde. Na krátkou pauzu zastavuju na pumpě, která je narvaná k
prasknutí, vlastně jak všechny ostatní okolo takhle pozdě večer.
To už je mi jasné, že to domů nestihnu, tak sem si na pumpě
nakoupil aspoň pečivo, pivo a pokračuju dál. O půlnoci už sem
se nudil, zbývaly dvě hodiny cesty a já počítal každý
kilometr. Pustil jsem nahlas hudbu a začal si hlasitě zpívat.
Mimochodem, takhle pozdě v noci mám krásný hlas, radost se
poslouchat :) O půl druhé ráno konečně kempuju na
italsko-rakouských hranicích. Zde budu trávit i víkend, bohužel.
Teda
nakonec to nebylo tak špatné, kolega, který jel semnou v pondělí
dolů, jel v tom týdnu už druhé kolo, a tak zastavil na víkend
zamnou. Dařilo se, o kousek dál stáli další dva češi, takže
se dařilo.
V
pondělí ráno vyrážíme, kolega ve 4h, já v 5h. V pondělí
cesta utíká rychle, ani nemrknu a před 14h už stojím v Olomouci
na vykládce. Složím 3 palety na Kazachstán a hurá na pumpu
natankovat 100 litrů. Chvíli čekám na kamaráda z Holýšova,
pokecáme a pokračujem dál. On na Ostravu, já k vlakovému
nádraží. Měním pneumatiky kamionu za ocelové kola a vlakem se
nechám odvést domů.
Ráno
zase vlakem zpět, kilometr a půl pěšo k autu, pěkná procházka.
Vyrážím z Olomouce směrem na Odry +-, mám dost času, naložených
pár tun, tak se vyhýbám dálnici. V druhé dědině mě vítá
značka sdružení STOP KAMIONŮM. Mám na ně svůj názor, ale
prozatím nebudu prezentovat. V další dědině zavřený most, tak
se drkotám po objížďce. Když se dostanu zpět na hlavní cestu,
zas vidím značku, která upozorňuje na uzavírku v Lipníku. Jako
čas mám, ale abych jezdil lesama a dírama, to zas ne. Vracím se
na dálnici a svištím. U Oder bleskově složím a letím na plac.
Vypřahnu návěs, vyklidím věci z kabiny do osobáku a vezu kamion
do Dafu v Olomouci. Tam se poprvé potkává šéf s trefeným Dafem.
No vesely to nebylo, ale pak povídá šéf, že to jsou jen plechy a
ať si nedělám hlavu... Dělám si hlavu, sem vůl... Po měsíci
ve firmě přijet s orvanym autem, to se povede fakt jenom mě... No
nic, jedu domů a čekám na telefonu.
Ve
čtvrtek držím pohotovost. Čekám, zda bude vyrobený stroj, která
se má v pátek skládat v Německu. Nakonec to padlo, sedím doma. V
pátek fičím za druhým šéfem, který mi předává jeho auto,
teda nejprve papíry a povolenky. To je dílo, přes Německo dané
trasy a časy průjezdů, no nebude to sranda ze začátku...
Dnes
odpoledne sem si přebral i auto, pěknej kousek, 510 tulipánů pod
kabinou, radost jezdit... a tak z té radosti vyrážím zítra ve 4
ráno na Rozvadov, kde budu trávit zbytek snad slunečné neděle,
když jsme auto dnes se šéfo-řidičem umyli :)
Komentáře