Opravdová Itálie...

Před 6 ráno přiletím osobákem na plac a v rohu vidím můj stroj a za ním zapřaženou plachtu. Šikovny, ve čtvrtek to zaparkuju s podvalem a v pondělí to najdu s plachtou. Sotva otočím klíčkem, už to všechno začne pištět, holt 3 dny na místě s dírou ve vzduchové soustavě dělá své. No co, obejdu auto, zkontroluju ložnou plochu, zasunu kartu a můžu vystřelit. Cestou se ještě stavuju pro kolegu, kterého beru do servisu pro jeho pracanta. Přejedu o kousek dál do areálu nakládky a během hodiny mám naloženy 4 velké kompresory. Ty menší zakurtuju v pohodě, ale na ty větší mám krátké kurty, které nedosáhnou na zem. Přemýšlím, jakej má smysl kupovat kurty kratší než klasických 5m, pak je všechny proházím za delší a skoro hotovo, jen mi chybí jedna dlouhá. Nedá se svítit, ze dvou krátkých udělám jednu dlouhou a hotovo. Ještě dopoledne vyrážím na jih za dobrodružstvím. Sranda začíná hned u Vyškova, v dvoukilometrové koloně trávím necelou hodinu, ale co, času dost. Zbývá jen natankovat ad-blue na Brněnském Onu. Pumpa je umístěná v protisměru na silnici od Mikulova, tak sjíždím na Rajhrad a přemýšlím, jak se dostat zpět na dálnici. Ještě před Rajhradem je malá pumpa, značka zakazuje průjezd, tak za stojany na 10s zastavuju a pokračuju zpět na Brno. Ostatní si s otáčením moc hlavu nelámou a hned na nadjezdu přes dálnici to i přes zákaz odbočení a plnou čáru rvou zpět na dálnici. Natankuju a mám konečně vše vyřízené, v klidu můžu jet za sluníčkem. Na hranicích ještě pauzička na kontrolu rakouského mýta a už se sunu 70 kilometrovou rychlostí na Vídeň. Ikdyž jedu lehce přes limit, osobáky nepředjíždějí a drží se za mnou. Čumím teda, v česku mě předjíždí na šoustce ikdyž jedu 90. Před Vídní mrknu na tachograf a mám odjeto 3:30h. Přemýšlím, jestli za hodinu stihnu projet přes město nebo jestli mám udělat pauzu o něco dřív. Druhá varianta je správně, na poslední pumpě před Vídní zastavuju a dělám krátkou pauzu. A dobře dělám, cesta přes Vídeň k další pumpě mi trvá 1:20h, takže bych to nestíhal. Pak už to šlo jak po másle. Dojel jsem kousek za Graz, dál to nešlo. Zastavím na velkém parkovišti, na tak velkým sem snad ještě nestál. Zkontroluju náklad, přetáhnu kurty a můžu jít odpočívat. Za necelé dvě hodiny přijel kolega s kááámošem, tak jsme pokecali, vypili pivko na dobrou noc a šli spát.

Brzo ráno vyrážím, okolo třetí. Po čtvrté hodině dojedu ke Klagenfurtu a tam uzavírka ze dvou pruhů do jednoho a z jednoho na sjezd z dálnice. Čumím do navigace a hledám další nájezd. Pokračuju na světlech rovně a další nájezd taktéž uzavřen. Jedu kousek dál a třetí nájezd taky uzavřen. Volám kolegovi, co se to sakra děje. Rozespalým hlasem se dozvídám, že je tady zavřenej kus dálnice a otvírá se až v 5 ráno. No prima, tak si jdu na půl hodiny lehnout. V 5 maj otevřeno a můžu pokračovat do Itálie. Nejprve několik tunelů a pak první platidla. Napjatě najíždím do průjezdu označeném nápisem Telepass, snad se trefím. Pomalu se blížím úzkým průjezdem k závoře, ta se zvedá a já pokračuju dál. Pár set kilometrů po dálnici, občas nějaká kolona aut, ale ještě chvíli před polednem sjíždím z dálnici a blížím se na první vykládku. Projedu 3 kruháče, ujedu 3km a rup, předemnou značka zákaz vozů nad 11,5t. Smůla, cesta jinudy nevede. 3Km před vykládkou další zákaz, tentokrát 7,5t přes město. Na kruháči to teda vezmu doleva a snažím se najít objížďku. Minu jednu odbočku, kde je zákaz kamionům a nějaká dodatková tabulka. Další odbočka už nebyla, tak na křižovatce se otočím a jedu zpět, do toho zákazu. Naštěstí už vše víceméně dobry, z úzké uličky vyjíždím na hlavní silnici a už koukám doleva doprava, kde je ta moje vykládka. Když zahlédnu firmu, už míjím odbočku. Zastavím, rozblikám výstražné blinkry a chvíli čekám, až mě auta objedou. Couvnu 10m, odbočím k firmě a z půlky mám vyhráno. Už u branky mě vítá usměvavá slečna recepční, že mi pošle destaře. Rozplachtuju návěs a složíme zboží z první půlky návěsu. Zbývajících 12t nákladu mám v zadní půlce návěsu. Domlouvám se s destařem, že budu potřebovat přesunout jednu tu šestitunovou paletu dopředu. On povídá, že má destu na 3t a že to asi nevyjde. No něco málo zkusíme, avšak neúspěšně. Tak nic, razím dál. Dvěma zákazama se vrátím na dálnici a blížím se k druhé vykládce. Ovšem už ve 14h odpoledne mám odjetých 10h, takže na pumpu a spát.

Ráno v 6 vyrážím, na vykládku necelých 100km, krásná práce. Po půl hodině sjedu z dálnice a zábava začíná. Nejprve jedu po dvouproudé silnici, ta se potom zúží na jednoproudou. Ale stále krásny, silnice široká, příroda taky krásná, tunel jeden za druhým. Ikdyž jedeme všichni 90 tunel netunel, tak osobáci se nás nebojí předjíždět i přes plnou dvojitou čáru. Navíc v tunelech mlha, teda spíš smog, takže v kabině taky hnusnej vzduch, Itáááálie... Sjíždím z hlavní a zbývá 20km. Silnice je čím dál úzčí, zatáčky ostřejší. Kličkuju mezi baráky, občas je to fakt natěsno. Navigace mě vede z malých kruháčů, já ji občas kontroluju, aby mě nenavedla někam do díry. A taky že jo, kousek před vykládkou mě vede na cestu, kde je zákaz vozidel delších než 9m. Tak pokračuju po hlavní dál a dobře dělám, cesta sice klikatá, ale dá se projet. Podruhé už sjíždím z hlavní na vedlejší, ale co čert nechtěl, po kilometru zase zákaz přes centrum nad 7,5t. Ovšem objížďka pro kamiony je vedena doleva, tak následuju značky. Dostávám se mezi baráky na úzkou cestu, kde i protijedoucí cyklista musí zastavit a vlést do příkopy, abychom se vešli. Značka mě zas vede do další uličky, tak věrně následuji. Na konci to nejlepší, na pár metrech se musím mezi betonovými zítkami otočit o 90° doleva a za 5 metrů zase o 90° doprava. Bylo to natěsno, ale vešel sem se a po 50m další úzkou uličkou se dostávám na hlavní. Mám skoro vyhráno, ještě dvě zatáčky mě dělí od vykládky. Vytočím serpentýny a jsem zde. Teda, navigace mě vede na ulici, kde má být firma. Odbočím na ulici, která prudce klesá. Zastavím ještě nahoře a jdu se optat, jestli jsem správně. Jsem, jen se bude vykládat v druhé hale, takže musim couvnout na hlavní a najet druhou bránou. Se ale lehko řekne. Skočím do auta, zařadím zpátečku a nic, tahač jen prohrábne a já se pohnu metr dopředu. Safra, já věděl, že ten blbě naloženej náklad mi bude dělat problém. Zapnu uzávěrku, nafoukám měchy a pokus číslo dva. Auto zase prohrábne a já sem zase o metr níž. Teď už nemá cenu cokoliv zkoušet. Sjedu pod kopec na rovinu, rozjedu se na zpátečku a vyškrábnu se do čtvrtky kopce. Tak znova, tentokrát na rychlou zpátečku. Couvu trochu rychleji, opět neúspěšně. Mezitím už příchází destař a ptá se, kde je problém. Něco málo mu vysvětlím, rozplachtuju návěs a už i on vidí, kde je problém. Groteska jak víno, oba stojíme u otevřené návěsu, on se škrabe na bradě, já za uchem a přemýšlíme, co stím. Jediné, co jsme vymysleli, byla desta. Problém je, že její nosnost je 5t a moje paleta váží 6,1t. Najednou slyším hlasité troubení. Koukám okolo, vlak nikde, ale nahoře mezi stromama letí autobus, kterej troubí jak na prvního máje. Zachvíli další a taky troubí, mazec, to sem u nás neviděl, takovy letecky přepravy lidí autobusem. No ale my nemáme jinou možnost. Otevřu návěs i z druhé strany, Italiáno nadzvedne paletu o 5cm. Desta balancuje na předních kolech, ale drží se. Já couvnu o 2m dozadu, čímž dostanu paletu přesně nad hnací nápravu. Pobalím návěs a napjatě skáču do auta a nečekaně, při tom spěchu mi padají boty na zem. No proč ne, vyskočím v ponožkách dolů, posbirám boty a hyjééé. Konečně se daří, jsem na kopci, destař postaví destu přes silnici, ať můžu v klidu vycouvat. Najedu k druhé hale, kde se vyrojí další 4 borci a ti přemýšlí, jak ty těžké palety složit. Nakonec přivezou takovej malej jeřábek, půl hodina uvazování a zkoušení. Za hodinu a půl jsou dvě palety dole, sláva, zavřu návěs a mizím pryč. Tentokrát volím cestu mimo zákazy a vyplácí se, cesta docela široká, no lepší, než ta objížďka centra. Přejedu hodinu na nakládku, opět taková divoká adresa, ulice má kilometr, ale číslo popisné navigace nezná. Tak zase koukám okolo, až na jedněch vratech vidím firemní nápis. Nechávám auto na hlavní silnici, nedá se jinak, celá firma sídlí jakoby v podzemí. Na recepci mi slečna potvrdí nakládku, tak teda najíždím přes celou hlavní silnici do vrat vedoucí do podzemí. Stísněný prostor, sotva se nacpu na váhu. Hned na váze mě naloží 7t trubek a za hodinu mažu pryč. Teda do Padovy na druhou nakládku. Našel jsem to docela vpohodě, v kanclu taky dobry, jen ten destař byl divokej. Odplachtoval jsem návěs, půl hodinky čekám a pak to bylo fik fik a návěs plnej. Mrknu na budíky a na hnací nápravě naloženo 12,5t, čili tuna přes limit. No to né, volám destaře zpět a povídám, co mám za problém. Přikyvuje a přeskládává palety sem a tam. Zkontroluju budík a hned je to lepší, na budíku 11t. Krásná práce, zakurtuju a letím do Udine na celnici. V 18h zavřeno.

Brzo ráno v 8h nesu papíry na celnici. Sem blb, parkoviště velké jako kráva a já zaparkuju co to nejdál jde. Dojdu do kanclu, odevzdám dodáky a pán se ptá na licenci a techničáky. Nemáám, tak šněruju přes cely parkoviště, vezmu licenci a techničáky a zas šněruju zpět. Že prý za hodinu bude hotovo. Tak teda jo, pár minut po 9h vyrážím domů! Do Olomouce! Do Lékárny! Do Podolí! Do prdele to je mi smutno! … Cesta zpět už pohoda, z Udine tahám jak střelený, naložených pár tun, tak jsem na každým kopci první. V Brně koukám na telefonu do Google mapy a tam vidím, že na dálnici u Vyškova je kolona aut. U Rohlenky sjíždím na starou. Už je tma, tak letím jak střela až za Vyškov. Tam se vrátím na dálnici, ale koloně stejně neunikám, před Olomoucí to v zúžení stojí. Trocha nervů, ale potmě dojíždím do Olomouce. Sjedu na parkoviště poblíž vykládky. Čumím jak tele, u vjezdu na parkoviště závora. Letím na pumpu se optat, co to tam maj? Prejže parkovny na noc 100kč. Neřádi jen využívaj toho, že v zóně je zákaz parkování, oni jsou nejbližší parkoviště a ještě tam parkují východňáři, kteří jsou zvyklí všude platit. A na parkovišti samozřejmě jen závora, žádnej plot, nic.

Ráno o půl osmé složím na skladišti a pokračuju do Ludgeřovic. Trochu jsem se nedomluvil s navigací, na první pokus ji neveřím a jedu podle sebe. Taková chyba, místo křižovatky, která sem myslel, že tam je, byl jen most. Tak na další křižovatce otočit a už podle navigace. Za hodinku složeno a můžu razit zpět. V Ostravě ještě krátký pokec a předání fóráckých triček kamošovi a valím naložit k Odrám. Kamarád povídal, že navigaci nemám věřit, že tam je těsně před firmou most vysoký 3,4m. Tak to beru od lesa a dobry, v poledne mám naloženo zase do Itálie a upaluju k domovu. Mám ještě jednu nakládku naproti firmě, ale ta ještě během cesty na plac zruší, takže můj pátek končí ve 14:20.

Další týden začíná zlehka. Od rána čekám na pokyn od dispečera, že mám vyrazit. Tak v 11h přichází. Nadrbnu Dafa, přejedu 100m na nakládku, naložím, na place si ještě natankuju a razím do Olomouce na pumpu. Při tankování přijede naložený kolega a že prý taky upaluje na Itálii. Pěkně nám to vyšlo, já si ještě jedu koupit olej do motoru, kolega mezitím tankuje. Vyjedu na hlavní a na další křižovatce předemne najede kolega, skvěle načasováno. Dojedeme až před Vídeň, klasická situace, na tachografu odjeto 3,5h. Opět raději zastavíme na poslední pumpě a děláme obědovou pauzu. Za půl hodiny pokračujem. Vídeň opět zasekaná, ztrácíme hodinu a půl, no nedá se nic dělat. Upalujem dál, mě to jede 84kmh, kolegovi asi 85,5kmh, takže mi nekolegiálně ujíždí. Dojeli jsme o pumpu dál než minulý týden. Ale ve 21h parkoviště plné, tak parkujem před hotelem na parkovišti pro autobusy. Ani nestihnem pojest a už na nás hrozí zřejmě majitel hotelu, že tam je parking pro autobusy, tak že máme jet pryč. Přejedem teda jinam, kolega kamsi mezi kamiony, já na výjezdovou cestu, tak trochu do trávy. Kam jinam tak pozdě večer.

Ráno pokračujem dál, kolega u Udine sjíždí, já pokračuju dál, na stejné místo, jak minulý týden, tam do těch kopečků. Tentokrát už tam jedu jak profík, žádnym zákazem, dědiny objíždím po velkych silnicích, radost jezdit. Stihnu složit a to je vše, vyjedu před firmu a dělám pauzu až do rána.

Ráno letím na nakládku, dispečer povídá, že je to 60km, avšak po objetí všech zákazů pro kamiony mi tachograf ukáže 2x tolik kilometrů. Naložím 3 bedny do Kazachstánu, papíry mám, avšak chybí faktura potřebná k zaclení. Čekám v autě a koukám, jak borec v pickupu couve, couve, až narazil do zítky. Škody asi žádné, max prasklý nárazník. 10 minut čekání a vyjednávání a mám fakturu v ruce. V navigaci si najdu celnici a vyrážím. Nezdá se mi trasa, tak za jízdy vrtám do navigace. Sunu se sotva 30kmh, jedním okem na silnici, druhým do navi... poté nekoukám na silnici, ale jen do navi. Z ničeho nic následuje rána, kabina letí dovzduchu, věci z poliček letí na zem. Auto poskakuje, hluk jak v letadle a už stojím. Vyskočím z auta a čumím, co se stalo. Já Debil s velkym D čumím do navigace, ale už nevidím betonové zábradlí. Obíhám auto dokola, přes celou Itálii hulákám, jakej sem … idiot... Volám šéfovy, co jsem udělal za průser. Ten nakonec povídá, ať se hodím do klidu, že mám dojet na plac a že se na to podíváme. Téda, tohle sem nečekal. Tak vyklepanej jak sirka jedu na celnici. Odevzdám papíry a při hodinové čekání uklízím auto a zjišťuju škody. Bože bože... Vyzvednu vyclené papíry a pokračuju na sever, teda do Alp. V 15h odstavuju auto v městě Chuiro, teda v průmyslové zóně poblíž firmy. Vykládka nahlášená na ráno, takže zase času až až...

Ráno v 8 nafoukám vzduch a jedu k bráně. Tam tabulka s otvírací dobou a že prý od 8:30... Tak se vracím na parkoviště a půl hodinky čekám. Mezitím mi dispečer posílá adresu první nakládky. Navigace nic nenašla, Navigator v notebooku taky nic, zajímavé. Píši mu zpět a že prej adresa je dobrá, že se tam mám optat. No dobry, v půl deváté najedu do firmy, tam mě složí a že prý tam budu nakládat zítra ráno, že mám jet nejprve naložit na tu první nakládku. S usměvavou slečnou řeším, že adresu mám, ale navigace nic. Ta obratně otvírá google mapu, ukazuje mi místo nakládky a dokonce mi i tiskne mapu, kudy tam jet a kde se to nachází. Tak jo, dobrodružství začíná. Projíždím úzkýma uličkami města Sondrio, pár malých křižovatek a stoupám do prudkého kopce. Všude samá úzká zatáčka, no na kamion nic moc. V jednom z úzkých míst se proti mně vyřítí polská silocisterna. Pomalu a s rezervou pár centimetrů se vyhýbáme, ale chvíli sem měl i zatajený dech. Dalších 30 minut strachu a jsem v městečku Chiesa In Valmalenco. Schválně si ten název dejte do googlu a podívejte se na mapu a fotky, stojí to za to. No vzdušnou čarou mi chybí kilometr, po silnici asi tři kilometry. Se strachem se nořím mezi baráky, opět úzká cesta, vracák takovej, že se tam sotva vejdu, mazec. Na jedné úzké ulici mě zastaví místní postarší pán a ptá se, co hledám. Tak mu řeknu jméno firmy a prý mám jet ještě cca 200 metrů a že tam to je. A taky bylo. V 11h jsem na první nakládce. Naběhnu do kanceláře a tam vedoucí povídá, že nakládat se bude zítra ráno. Safra, tak ikdyž vyrazím v pátek ráno, tak v sobotu večer jsem doma. Asi vítr, Máchale.... Odpoledne ještě na procházku do kopce, pár fotek sem udělal a zpět do auta. Večer cesta dolů, do města, pak mrknout na trénink fotbalistů a pak zase zpět, spát.

Ráno nervózně běhám po areálu, vedoucí povídá, že naložený budu vpoledne. Ve 13h nikde nikdo, já stále prázdný. Rezignovaně píšu dispečerovi, že stále nic a že s takovou budu doma za měsíc. V tu chvíli se to začlo hýbat, královsky o půl třetí odjíždím. Stezkou se vracím zpět do Chuiro na druhou nakládku. Tam to byla rychlovka a já letím konečně směrem domů. Šetřím kilometry a beru to zkratkou. Trochu držení v odpolední špičce, pár zákazů, které se dají vpohodě objet a ve 20h najíždím na dálnici poblíž města Brescia. Nic moc teda, touhle dobou sem chtěl být jinde. Na krátkou pauzu zastavuju na pumpě, která je narvaná k prasknutí, vlastně jak všechny ostatní okolo takhle pozdě večer. To už je mi jasné, že to domů nestihnu, tak sem si na pumpě nakoupil aspoň pečivo, pivo a pokračuju dál. O půlnoci už sem se nudil, zbývaly dvě hodiny cesty a já počítal každý kilometr. Pustil jsem nahlas hudbu a začal si hlasitě zpívat. Mimochodem, takhle pozdě v noci mám krásný hlas, radost se poslouchat :) O půl druhé ráno konečně kempuju na italsko-rakouských hranicích. Zde budu trávit i víkend, bohužel.

Teda nakonec to nebylo tak špatné, kolega, který jel semnou v pondělí dolů, jel v tom týdnu už druhé kolo, a tak zastavil na víkend zamnou. Dařilo se, o kousek dál stáli další dva češi, takže se dařilo.

V pondělí ráno vyrážíme, kolega ve 4h, já v 5h. V pondělí cesta utíká rychle, ani nemrknu a před 14h už stojím v Olomouci na vykládce. Složím 3 palety na Kazachstán a hurá na pumpu natankovat 100 litrů. Chvíli čekám na kamaráda z Holýšova, pokecáme a pokračujem dál. On na Ostravu, já k vlakovému nádraží. Měním pneumatiky kamionu za ocelové kola a vlakem se nechám odvést domů.

Ráno zase vlakem zpět, kilometr a půl pěšo k autu, pěkná procházka. Vyrážím z Olomouce směrem na Odry +-, mám dost času, naložených pár tun, tak se vyhýbám dálnici. V druhé dědině mě vítá značka sdružení STOP KAMIONŮM. Mám na ně svůj názor, ale prozatím nebudu prezentovat. V další dědině zavřený most, tak se drkotám po objížďce. Když se dostanu zpět na hlavní cestu, zas vidím značku, která upozorňuje na uzavírku v Lipníku. Jako čas mám, ale abych jezdil lesama a dírama, to zas ne. Vracím se na dálnici a svištím. U Oder bleskově složím a letím na plac. Vypřahnu návěs, vyklidím věci z kabiny do osobáku a vezu kamion do Dafu v Olomouci. Tam se poprvé potkává šéf s trefeným Dafem. No vesely to nebylo, ale pak povídá šéf, že to jsou jen plechy a ať si nedělám hlavu... Dělám si hlavu, sem vůl... Po měsíci ve firmě přijet s orvanym autem, to se povede fakt jenom mě... No nic, jedu domů a čekám na telefonu.

Ve čtvrtek držím pohotovost. Čekám, zda bude vyrobený stroj, která se má v pátek skládat v Německu. Nakonec to padlo, sedím doma. V pátek fičím za druhým šéfem, který mi předává jeho auto, teda nejprve papíry a povolenky. To je dílo, přes Německo dané trasy a časy průjezdů, no nebude to sranda ze začátku...

Dnes odpoledne sem si přebral i auto, pěknej kousek, 510 tulipánů pod kabinou, radost jezdit... a tak z té radosti vyrážím zítra ve 4 ráno na Rozvadov, kde budu trávit zbytek snad slunečné neděle, když jsme auto dnes se šéfo-řidičem umyli :)