Letem světem do Holandska...

V pondělí už klasická pohoda, v 8h mám být na nakládce, tak teda v 7h vyrážím z domu. Zabouchnu za sebou vrata, sednu do osobáku a jedu do práce. Sotva vyjedu ze dvora, přijde mi sms od šéfa, že nakládka je přesunuta na 9h. No prima, klíče od baráku nemám, tak musím hodinu zabít nějak jinak. Naplánuji si tedy nákup v Tescu a pak hodinový šlofík v Dafu. Nakoupím, skočím do osobáku, dám klíč do zapalování a problém, nejde s ním otočit. 5 minut cloumu volantem, škubu klíčem, ale stejně nic. Beru 4 tašky nákupu a šněruju to pěšky na firmu necelej kilometr vzdálenou. Dojdu do auta, tam už vytopeno na 26º, krásny. Ale nepoležím, z kastlíku beru originální klíče od osobáku a jdu zpět. Po cestě si říkám, že jestli to nepůjde rozjet s origo klíčkem, tak asi tu cestu zpátky nepřežiju, zima jak pes a ještě mrholilo. Opatrně zasunu klíč do spínačky, dva správné pohyby a motor už drkotá, tak zpátky na firmu. Auto nechám na parkovišti a jdu k Dafu. Po cestě se předemnou mihne v osobáku šéf, že mám na něj počkat, že bude nějaká změna. Vyklopím nákup z igelitek do kastlíků a šéf už je tu. Drobná změna, nepojedu na východ do Ostravy, ale pár převozů a do Holanska. Dobráá, pouklízím zbytek nákupu a šéf už zase stojí u auta a hlásá „Změna změna“. Holandsko se ruší, jen pár převozů a dom. Tak jo, nastartuju, obejdu auto a šéf je zase u mě, že prý zas drobná změna, že nepojedu dom, ale opravdu do toho Holanska. Než stihnu po víkendu nafoukat vzduch, už stojí u tankovacího stojanu kolega jen s kozlem. Poté si tam natočím i já pár litrů a hurá na nakládku. Vyjedu z firmy a po kilometru dojíždím toho kolegu, co předchvíli tankoval, ten už mezitím stihl zapřihnout plachtu a jak to tak vypadá, máme společnou cestu. Protože je relativně brzo ráno, zastavíme na pumpě na kávu, cigárko a pak pokračujem. Dojedu na první nakládku a hned to začíná z ostra, couvání asi 100m, 2x do pravého úhlu a všude místa tak akorát. Naložím 12m rám, zabezpečím dvěma kurtama a mažu na vykládku, dalekých 900m. Původně mě má složit velká desta, ta je ovšem někde pryč. Mistr mi ukazuje, kam mám couvnout a že prý prověří mé řidičské dovednosti. Takže 2 malé desty uklízí dvůr a já couvu do malých vrat pod jeřáb. Nebudu se vychloubat, nebylo to nic těžkého, za 3 minuty už sem čekal na druhé straně haly na naložení jiného rámu. Ten mi tam už prdla ta velká desta, opět přehodím dva provazy a upaluju zase 900m zpět. Jenže, když sem dojel k bráně, mladej vrátnej povídá, že jim zrovna začala přestávka, že musím počkat. Mě nenasereš hochu, zamykám auto a jdu nakoupit zbytky do Tesca. Za 15 minut sem zpět, vrátnej přestávku nemá, tak jdu za ním a pomlouváme všechny a všechno. Za dalších 15 minut přišel povel k najetí na halu. Opět prostoru tak akorát, pár centimetrů na každé straně, ale vejde se. Musí se vejít. A vešlo se. Opět otázka minuty, borci drapli rám, shodili jej dolů a já nestihl smotat ani kurty. Přelítnu na vykládku a konečně můžu naložit to svou 26t těžkou mašinu. Minulý víkend sem to nakládal s kolegou, tentokrát sám. Ale je to dobry, je to stejná mašina, takže to půjde. Nachystám návěs, nachystám mašinu, zakurtuju čouhající dopravníky a můžem nahoru. Opatrně se hrnu nahoru, běhám okolo, sleduju každej centimetr pohybu. Drobet sem neodhadl rychlost nájezdu a mašina se přes hranu nepřevalila, ale šla dolů trochu rychleji, než sem chtěl. Nic se nestalo, příště si dám prostě větší pozor. Natáhnu řetazy, pouklízím nájezdy a zbytečnosti a razím. Cesta už je klasická, do kopců se sunu krokem, z kopce poklusem, ale opatrně, však nespěchám. Pohodově dojedu až na Rozvadov. Ikdyž stojím na čáře a je tu několik desítek parkovacích míst, ale v 8 večer je docela narváno, najdu jedno z posledních míst.

Ráno razím dále, v Německu prší, občas nějaká kolona, ale jedeme dáál. Jediný problém nastal pár desítek kilometrů před Holandskýma hranicema. Docela hustě pršelo, a aby toho nebylo málo, tak foukal dost silný boční vítr. Návěs mám zatíženej pěkně, s tím není problém, ale kabinu mám nahnutou na doraz na pravou stranu, až sem měl trochu strach. Šlo to vidět i předemnou, všichni zpomalili na 40kmh a samozřejmě zapli mlhovky. Po chvíli se to uklidnilo a já vjel do Nizozemí. Po známé trase valím z Venla na Tilburg, čas kvapí, tak na poslední velké pumpě zastavuju, přecijen, zas je dost hodin a kdo ví, kde bych zaparkoval. I na té pumpě nestojím moc dobře, za restaurací jakoby v průjezdu, ale nedá se jinak, celé parkoviště zapráskané.

Ráno zase tma, a to už je půl osmé. Děs, ale razím dál, do Rotterdamu. Jedu vedle plavebního kanálu, po spodním obchvatu, ale loď nikde žádná, všude samej kamion. Sjedu na vedlejší silnici, zbývá 10km. Překvapí mě pouze vyvýšený prah před semafory, takže co kilometr musím zpomalovat na 30. Už se blíží má odbočka, značka zakazuje vjezd vozidlům větších než 3,9m. Jakože tam je nízkej most. Naštěstí mi hned v pondělí volal kolega, že tam je nízkej most, ale že se dá podjet, ať se toho neleknu. Já se nezalekl a proletěl sem pod tím mostem šnečím tempem. Pak jen dva kruháče a jsem na vykládce. V kanceláři si mě přehazují od jednoho stolu k dalšímu, až se zvedne jeden chlápek a jde mi ukázat, kam to mám shodit. Cely ráno je docela pěkně, ale zrovna dnes děsnej vítr a ještě mrholí, ale festově. Lezu ven, foukne větr, já se sotva stihnu na schodech obout a už stojím na zemi, vítr mi dává pokouřit. Než zavřu dveře, stihlo mi skrz kabinu napršet až na spolujezdcovi dveře, ale zevnitř! Počasí pod psa, tak hejbnu kostrou a za 46 minut mám složeno, uklizeno, jen ty papíry mi chybí potvrdit. Jdu do kanceláře, tam mi potvrdí papíry a pán se mě ptá, jestli si dám kávu. Nu dobrá tedy, nenechám se přemlouvat a už si nesu kafe do auta. Při výjezdu z firmy stojí u silnici ohrada, a u té ohrady stojí koně. Ale kůň velkej jak kamiooon. A jak byl mohutnej, nohy jak já mám tělo, prostě kůň jak hora. Ale byli to srandisti, jeden vzal do zaječích, že to dunělo až ve vedlejší vesnici, druhej vyklusával jak kdyby byl na přehlídce, třetí se válel v mokré trávě. Nejprve sem je chtěl zkusit nakrmit z ruky, ale ti by mě sežrali i s botama, tak radši nic, jedu pryč. Dojedu na jedinou pumpu široko daleko a čekám na práci. Mezitím si vytáhnu metr a meřím rozměry celé soupravy. Instrukce stále nepřichází, tak ještě ladím úhel zrcátek, ať pěkně vidím i za roh. Ve 12h volá šéf, že mám jet do Čech. Tak jo, kopnu do vrtule a letím co to jde. Teda pouze 85kmh, zas až tak moc nespěchám. Krom pár kolon u Dortmundu letecká, zastavuju se až na A38. Chtěl sem dojet až na pumpu, bohužel to nevychází a musím zastavit dřív. Malej parking je narvanej k prasknutí, ale mám štěstí, polák s belgickým návěsem zrovna parkuje do řady. Vedle něj je jedno místo, ale není místo na nadjetí, takže tam musím najet tomu polákovi. Ten kolegiálně vyjíždí z řady co nejvíc dopředu, ať mám místo na srovnání se. A taky že jo, já se srovnal, polák byl srovnaný, oba jsme couvli, já na něj děkovně zamával a šlo se spát.

Ráno zase za tmy razím dál, po dálnici upaluju, na šoutce už se sunu. Najel jsem za německý kamion, který jel 70. Chvíli přemýšlím, proč táhne tak pomalu a pak mi to zacvaklo, v Německu je pro kamion omezená rychlost na 60. A tak proč ne, času mám dost. Občas nás někdo předjede, ale ať valí, jejich Éčka. Sranda začíná až v Chemnitzu, rejpají tam bagrem do silnice, všude samej semafor, tak kilometr cesty mi trvá necelou hodinu. I vyúčtování sem stihl udělat. Přelítnu čáru a volám šéfovi, kde budu nakládat. Ten povídá, že na nakládce není jeřáb, že mám jet domů, ale levně. V tu chvíli to začíná být zajímavé, zbývá mi 5:30h a musím přejet skoro celou republiku. U Slaného najíždím na severní stezku, která mě vede přes Mělník do Boleslavi, přes Jíčín do Hradce. Tam mě zas dostane česká doprava. Copak česká doprava, ale vůz autoškoly. Na tachografu počítám každou minutu, ale autoškola si to po dvouproudovce, kde je povolená rychlost 60, tak oni tam letí 25kmh. Teču za tím volantem, po 500m to nevydržím a i přes zákaz je předjíždím. Dojedu na první semafor a autoškola odbočuje pryč. No prima, já je předjedu a oni hned odbočí, zas vypadám jak gauner. Ale kdeže, o kilometr dál další autoškola. Hlavou mlátím o volant, za oknem hulákám, co to ty nové řidiče učí za hlouposti. Kdo to na široké cestě ve městě na 60tce nerozjede na 50, nemá na silnici co dělat. Těch nervů, co to stojí nás, ostatní řidiče. Fuj, setřu pot z čela a letím dále. Padne tma a to mi hraje do karet, ani zloději neujíždějí od banky tak rychle, jako já valím domů Když letím z Mohelničáku dolů, volám tátovi, ať mi jede naproti, protože mi to možná nevyjde až na plac. Poslední část cesty vede mezi polema, přes pár dědin. Nebudu to tu rozebírat, spěchám a tak podle toho jedu, otec v osobáku mi je v zádech. Přilítnul jsem na plac, zaparkuju do řady kamionů a teď to přijde. Listuju tachografem a hledám, kolik mám odjeto. Oujééé, odjeto 9h 58min a 630km víceméně po šoutkách. Poplácám se po ramenu, sbalím notebook a jdu domů.

V pátek je pátek, takže v 10h zacvaknu jiný podval a valím ho odvést do servisu. Po cestě vyzvedávám nudíciho se kolegu z domu, který je místní a nevedl mě do servisu. Vycvaknu návěs a letíme zpět, kolega po cestě sebere svoje auto a jedem na plac. Kolega zas skočí ke mně a jedem do servisu. Nejprve čekáme, až udělají auto předemnou, poté jdou na oběd. O půl druhé konečně přicházím na řadu. Bum bum a a po 3 hodinách je hotovo. Přelétnu kousek na plac, zacvaknu svůj podval a tím končí tento týden...