Trable při cestě do Německa a i v něm...

Pondělí, deset minut před sedmou ráno a už v tom jedu. Teda nejedu, ale foukám vzduch a čekám na kolegu. V 7h mám nafoukáno a objevuje se i kolega, ale bez návěsu. Po krátké rozpravě vyrážíme na nakládku, já si táhnu svůj podval, kolega ho tam nechal už v pátek odpoledne, proto jede na lehko, jen s kozlem. 20 minut kodrcání po rozbité cestě a už jsme na místě. Nahlásíme se, zaparkuju vedle mašiny, nachystám nájezdy, řetězy a čekám na kolegu, který mi poradí, jak se to ovládá a jak to naložit. Sotva vše zkontroluju, už je u mě kolega, vysvětluje, ukazuje. Nastartuje stroj, který se sotva rozškytá, poté mi předá dálkové ovládání a ať si hraju sám, že on mě bude jen hlídat. Tak těch 24t rozhejbu, nasměřuju na podval a hurá nahoru. Na 10s zatajený dech, ale stroj je tam, kde má být. Poděkuju a tahám řetězy. Mezitím si dám malou přestávku a koukám na kolegu, jak nakládá podobný stroj. Jde vidět, že to má za ty roky v malíku, takže mašina se 2x zhoupne a sotva přistane na podval, kolega už zahačuje řetezy a utahuje. Nemeškám a taky makám. Jelikož jsem trochu nešika a nekoukám se okolo, po utažení 4 řetězů a dvou kurtů mám trocha špinavé rifle. Mám hotovo, kolega také. Obhlídne můj zabezpečený stroj, potom mě a povídá, že si mám říct o montérky, protože jsem špinavej jak šmudla. Dáme kafe, vyřídíme papíry, teda jen kolega, já ne. Ten divný škytající start stroje je problém, navíc diagnostika vypisuje nějakou chybu, takže musím čekat na verdikt. Za půl hodiny je jasno, dnes se nic dít nebude, v úterý přijede servisák a bude to řešit. Vypojím teda návěs a jedu domů. A protože je pondělí sotva půl jedenácté, pouštím se do výměny předních žárovek. Zvednu kabinu, tahám za dráty, šroubovákem se snažím uvolnit žárovky a nic. Škrábu se za uchem a přemýšlím, co s tím. Druhý pokus, tentokrát bez šroubováku, ale s rozumem v hrsti a sláva, slabá žárovka je venku. Vyměním za novou, zapnu světla a svítí. To samé provedu na druhé straně, sklopím kabinu a poslední zkouška. Jsem šikula, nové žárovky svítí, poplácám se po rameni a jedu domů.

V úterý flákačka doma, v 8h vstanu, zkontroluju telefony a jdu zase spát. V 10h už teda vstávám, snídám, internetuju. Telefony stále tiše leží na stole. Po obědě konečně telefon, že mám vyrazit pro návěs a že můžu jet. Zacvaknu návěs, smotám nohy, zkontroluju upevnění, tréninkově nakopnu mašinu, jestli je opravdu opravená a vyrážím na západ... Znáte takovej ten pocit, když vyjíždíte pozdě odpoledne a víte, že musíte jet minimálně do půlnoci? Tak přesně tohle nemám rád, ale někdy se nedá jinak... První část cesty úzká a rozbitá, tak pomalu a klidně. 20 uskákaných minut a už jsem na dálnici. Tu si moc neužiju, čeká mě Mohelničák a raději jedu nahoru poprázdnu, než s 24t. Ale tak proč ne, sunu se okolo 30kmh, prohlížím si krajinu, nové díry, projíždějící auta. Konečně se vyškrábu nahoru, sfičím do Moravské a znova šphat k Hřebčí. Tak se pomalu ploužím k Hradci, když na mě u Svitav bliká dálkovýma červená oktáva. Uhnu ke kraji a nechám se předjet. Oktáva mě předjede, rožne varovné blinkry a začne brzdit. Zastavíme na kraji a hned lezu ven zjistit, co je za problém. Pán povídá „Chlapče, občas se ti kouří z pod návěsu, nemáš defekt?“ škrábu se na bradě a jdu to zkontrolovat. Nikde nic podezřelého, kola jsou nafouklá, tak pokračuju. Ujedu kilometr, lehká levotočivá zatáčka v 90kmh, čumím do zrcátek a vidím, že se zase 2x drobně zakouřilo z podnávěsu. Zase zastavím na nedalekém plácku a znova to obhlížím. Vidím jen upadlou jednu sponku, ale nic, oc bych neopravil sluchátkama k telefonu. Hlavní problém ale nenalezen, volám teda šéfovi a po pár větách zjišťujem, že přední kola na návěsu se při propružení dotknou železné podlahy a odtud jde ten dým. Poradil mi, že si mám návěs přizvednout na měchách.

Krátké školení ohledně ovládání vzduchových měchů na návěsu. Ovládání má 5 poloh.

1. páka úplně vlevo – vzduch se vypustí a návěs leží na zemí /na pneumatikách první nápravy/

2. páka trochu vlevo – návěs je v nižší poloze, avšak ne zcela dole /měchy se opět nedofukují/

3. poloha uprostřed – jízdní poloha, měchy se dofukují podle potřeby při jízdě

4. páka trochu vpravo – vzduch se napustí, ale ne na maximum /MĚCHY TLAK NEZVYŠUJÍ, AVŠAK SE ANI NEDOFUKUJÍ NA PŮVODNÍ TLAK/

5. páka úplně vpravo – měchy se nafouknou na maximum, návěs je vysoko nad zemí

Dám tedy ovládání do 4. polohy a pokračuju. Ujedu necelý kilometr, návěs 3x propruží na nerovnosti a kouře jak z lokomotivy. Až teď si uvědomuju, že 4. poloha je špatná, když měch propruží, vzchuch se nedofoukne. Dám páku ovládání do 3. polohy a v tom volá šéf, že mám přizvednout měchy na tahači, aby se zvýšila vzdálenost gum od podlahy. A taky že to, tohle už funguje. Ale v každé zatáčce až do Hradce jsem čuměl do zrcátka, zda se někde nekouří nebo tak. Se zas něco nepovedlo. Čert to vem, stojím na 35.km dálnice D11 a jdu na večeři do motorestu. Tááák dlouho sem čekal na jídlo, až sem málem pošel, příště si rozmyslím, jestli tam ještě půjdu. Už po tmě nahrnu do Prahy. Sleduju značky směřující na Plzeň a ty mě navedou Jižní spojkou až na Barandovský most, poté odbočím na Strakonickou a napojím se na okruh /nechám na místních, jestli tudy mohu kamion nebo ne, jeden už tvrdil, že jsem měl jen štěstí, že mě nechytli :D/ Vyšrabu se druhým tunelem na D5 a už upaluju na Němce. Směr dobrej, ale na přechod v Rozvadově nechci. Kousek za Plzní tedy sjíždím a mířím na Cheb. Jediná výhoda jízdy v noci je, že se nikde nikdo nemotá, a tak můžu letět jak šutrák, co mi 24t za zádama dovolí. Dojeli mě dva rychlíci, kteří šupali ještě rychleji, než já. Silnice úzká, tak jsem v jedné obci zastavil na autobusové zastávce a pustil je. Snad mi to někdo oplatí, jak já pojedu polehku a budu spěchat. Pauzu dělám na hraniční přechodu Pomezí. Otvírám mapu a hledám místo na přespání, do toho ještě počítám, jak daleko musim jet, abych ve středu stihl případně ujet 600km domů. Letím šoutkama až 10km před vykládku, zůstávám na kusu asfaltu vedle silnice, požvejkám večeři a v 1h ráno se zachumlám pod peřiny, konečně!

V 5 se budím zimou, zapnu bufík a spím dál. O půl deváté mě budí dvě SMSky od dvou lidí, kdy se ukážu na vykládce. Odpovím, že v 10:15 jsem na místě. No skoro mi to vyšlo. Přijíždím do dědiny, kde mám skládat. Ještě před dědinou mě vystraší cedule označující maximální výšku 4m. Nejistě projíždím laserovou měrkou, ale na semaforu se červená nerožla, tak pokračuju dál. Před dědinou mě už zastavila červená na semaforu, který byl uprosřed rovinky. To už trochu vystrašeně koukám do okolí a čekám, kdo na mě vyběhne. 20 sekund to trvá, než červená zhasne. Setřu pot z čela a pokračuju. Silnice mezi domy úzká jak vlásek. Míjím jeden kamion, potom traktor s vlečkou, potom další kamion. Konečně silnice volná a můžu se rozjet do velkého kopce. Na kopci překvápko. V budově vytesaná 4m vysoká díra, a široká taky moc nebyla. Ale opět mě zastavuje semafor. Při čekání přemýšlím, jestli se s návěsem poskládám do té úzké díry a jak blbě se odtamtud bude couvat. A tohle je ta chvíle, kdy nevědomky uděláte botu, ale to teprve přijde. Skočí zelená a jí vjíždím do díry, na levé straně skoro šourám zrcátkem o zeď a napravo jen o pár centimetrů míjím zeď. Sláva, jsem venku, mrknu do navigace a prý mám jet doprava. A teď to příjde. Nájezd široký, takže proč bych tam nevjel. Prdel skončila v tu chvíli, když se silnice začla dramaticky zvedat a automat v půli kopce nestihl zařadit. Stojím na místě, rozhlédnu se okolo sebe a teprve teď mi dochází, co jsem udělal. S kamionem stojím v nájezdu do obytné zóny mezi osobákama. No blbec jak zvon. Optám se místních na adresu a firmu a ti mě ochotně pošlou o ulici dál. Jenže jak ven? Dopředu nemohu a couvat do cesty se mi taky zrovna nechce. Seběhnu na silnici a v dáli vidím světelnou křižovatku, ze které jsem přijel. Svítí červená. Špatně, auta mohou vjet do ulice a budou mi zavazet. Chvíli čekám a už svítí zelená. V botech skáču za volant a couvám na silnici, kde vím, že nic nepojede, protože všichni ostatní mají červenou. A taky že jo, opět jsem na hlavní silnici. Jedu o ulici dále a hele, lom jak kráva. Hned si vlepím facku, jakej sem idiot a že si příště musim dávat větší pozor, kam odbočuju. Přeci jen, nikdo si neobjedná velký drtič na zahradu rodinného domu. Ale dobry, jdu se nahlásit na váhu, avšak paní mluví plynulou němčinou, takže rozumím pendrek. Zavedeme mě za pánem, který mluví anglicky. Sem si myslel, že mám vyhráno a ono prd. Borec mluvil s přízvukem a navíc tak rychle, že jsem rozuměl každé druhé slovo. Po jeho minutové větě jsem mu jednoduše řekl, že vím, že tady bych ten asfalt rozbil, tak ať mi řekne, kam to mám složit. Zase začně mlet o tom, jak u váhy rozbiju pásama asfaltovou silnici. Bože, přesně proto nemám Německo rád, já se tady anglicky prostě nedomluvím. Jdu do auta, najedu do firmy, objedu váhu a pokračuju dál. Po cestě potkám nějakyho dělníka. On nevěděl, že nemluvím německy, přesto z jedné jeho věty jsem věděl, kde budu skládat. To bylo … bla bla beton bla bla bagr bla bla. Přikyvuju a jedu hledat bagr a beton. A taky že jo, napravo dva bagry, nalevo hromada betonu. Kooonečně mám přepravu za sebou. Pouklízím řetězy, nadrknu mašinu, sjedu důle a mizím pryč. Vracím se zpět na Pomezí očekávajíc další instrukce. Původně jsem si myslel, že pojedu poprázdnu domů, ale nestalo se, prý nakládka ve čtvrtek ráno v Plzni. No proč ne, vystřelím z Pomezí a zastavuju až v Nýřanech na pumpě ONO. Chvíli ladím internet na telefonu, když se kolem mě prožene kamarád z Truck-Fora známý jako Pavel Bíteš. Jdu ven, chvíli pokecáme a zas odjíždí pryč.

O dvě hodiny později mě poctil návštěvou kolega, který mi v pondělí ráno pomáhal nakládat. Ještě s druhym řidičem uhání do Francie. Avšak na polévku z místní restaurace máme čas všichni. Při jídle dostávám rady od zkušenějších, co nemám dělat, co můžu dělat, co musím dělat, ale taky co nesmím dělat, inu jsem na podvalu nováček a uvítám každou radu. Kluci pak pokračují a já se jdu zas flákat. Chodím okolo podvalu, chystám jej na zítřejší nakládku, když v tu chvíli vedle mě zastaví taková divná Scania. Zvědavě ji obcházím a ptám se řidiče, zda mu hořel návěs, nebo proč má tak očouzenou kabinu? Prejže mu někde čoudí výfuk, že šéf o tom už nějakej týden ví, ale že čeká, až se to projeví. Borec nemohl pořádně ani mluvit, jak byl omámenej z těch výparů. No nic, jdu na večeři. Po cestě do zpět do auta sem si všiml známého auta, tak píšu jednomu kamoši, co zná toho řidiče a ten vymyslel lumpárnu, ale já sem v tom nevinně :D Poté jdu spát. O půl jedné mi zvoní telefon, že mám jít ven. Tak lezu ven a tam bývalej spolužák, momentálně řidič dodávky mířící do Německa. Hodinu povykládáme, on pokračuje dál a já jdu dál spat.

V 7h stojím v Plzni na nakládce. Avšak v 7h pracovní morálka na bodu mrazu. Po půl osmé konečně dojelo auto s rukou a můžeme začít nakládat dvě buňky. Chvíli vymýšlíme, čím podložit první buňku. Hranoly naskládané na sebe se sesypaly, tak jsme tam dali staré netypické palety. Za hodinku a půl odjíždím. Dosvištím až do Prahy, tam proskáču 20 minut a pokračuju po Hradecké dál. Mezitím na FB zjišťuju, že předemnou jede další kamarád z Truck-Fora. V dáli jej vidím, avšak sjíždí dřív, než se dostanu ke sjezdu a pak mizí za hustým chraštím. S klidem doletím až za Hradec do restaurace Koliba. Dám oběd, dodělám zbytek pauzy a pokračuju k Olomouci. Pomalu se plazím místní vsí a hledám paní, která na mě čeká na silnici. Fakt čeká, ale až 100m za vesnicí. Povídá, že si mám sednout k manželovi do auta a že mi ukáže, kam pojedem. Tak mi ukázal místo vykládky i cestu ven. Zhodnotil jsem, že to nebude problém. Zas taková blbost, měl bych víc přemýšlet. Jedu se otočit na blízkou točnu a čekám na auto z rukou. Za pár minut je zde a jdem na to. Posílám jej prvního, protože po cestě jsou větve a nechci si nic urvat, takže to kolega čistil svoji kabinou. No kabina doškrábaná ze všech stran, ale jsem zde. Sundám kurty, shodíme buňky a jedu pryč. Výjezdovou cestu jsem přecenil. Z osobáku vypadala široká, ale z kamionu nic moc. Po rovince to šlo, v zatáčce levou stranou v trávě a podvalník šel stejně na velké kameny, které ležely u cesty. Tak lezu ven, odstrkám je pryč a projíždím. Zas lezu ven, dám kamení na původní místo a jedu dál. A poslední krizovka dne. Křižovatka ve tvaru T, napravo červená Fabie a celkově málo místa. Tak se sunu pomalu okolo obrubníků, samozřejmě škrtnu o obrubník jak pneumatikou na návěsu, tak i předním kolem. Nešika no. Ale jsem venku a letím na firmu.