První týden v nové firmě a hned z ostra...

V pondělí ráno se budím okolo 10h a do oběda napjatě čekám u firemního telefonu na povel. V poledne konečně zvoní telefon a já upaluju na firmu. Společně s šéfem omrkneme návěs, který mám táhnout, dostávám školení, jak se pracuje s řetezy a s podvalníkem. Návěs mám v malíku, ale tahač stále nikde, tak mizím domů, připravit se na úterní otočku po vnitru.

V 5:30 sedím v přiděleném Dafu. Zacvaknu podval, zapojím hadice, smotám nohy a protože je ještě šero, kontroluju osvětlení. Je to bída, návěs svítí jen z půlky, ale není času na zbyt. Vyrazím na silnici, po pár metrech si všímám, že mi asi nesvítí přední světla, hned zastavuju a kontroluju. Velký údiv, světla svítí, ale jejich svítivost je tragická. I kdybych otočil telefon displejem dopředu, tak to svítí víc. Nějaky takovy xenony nebo co to bylo. Naštěstí do půl hodiny už bylo světlo, takže pohoda. Poprázdnu vyprašuju na Hradec, poté odbočka na Chrudim a Čáslav. Za Čáslaví mě překvapuje uzavřená silnice, vydávám se tedy po objížďce. Ujedu asi 10km a zastavuju na zastávce před mostem, na kterém je omezená váha na 18t. V mapě kontroluju, zda mám správný směr a pokračuju přes tento těžkotonážní most dál až do Zruče nad Sázavou. Zvoní mi telefon a prý zamnou jedou v osobáku lidé, kteří mě navedou na nakládku. Pouštím zelenou Octavii a po kilometru jsme na místě. Malá víska uprostřed lesa zakončena autobusovou točnou. Sotva vylezu z kabiny a pozdravím spolupracovníky, už na nás hulákají místní důchodkyně z autobusové zastávky, že máme jet pryč, protože teď pojede autobus a my tam zavazíme. Couvám tedy do postranní uličky a čekám, až mi z lesa přijede náklad. Za 10 minut už to vidím, takovej malej harvestor, ideální na zaučení. Drobná rozprava, co a jak a už nakládáme. První harvestor a hned za ním Octavie. Máme naloženo, zakurtováno, i nějakej ten řetěz a můžem vyrazit. Po dvou kilometrech první zastávka. Kontroluju kurty a řetězy, po diskuzi s klukama lesákama nasazuju i magnetické majáky a můžem vyrazit. Ze začátku pomalu, přecijen, první takovej náklad a ještě nevím, co si můžu dovolit. Po rovince 70-80kmh (po šoustkách, takže rychlost až až) a do zatáček hoodně opatrně, 20-30kmh. 20 kilometrů mi trvalo, než jsem se hodil do klidu a fičel tak, jak jsem zvyklý. Opatrně ale svižně. V Čáslavy mám víceméně vyhráno, pěkná silnice až do Olomouce. Po cestě ještě kontrola nákladu, vše vpořádku. Za Olomoucí sjíždím do Vojenského prostoru Libavá. Řidič harvestoru mě nejistě naviguje na kraj lesa. Za půl hodiny máme složeno, kurty uklizené, dodělám 45minut pauzu a mizím zpět na plac.... odjeto 502km a 8:53 jízdy...

Vstávám časně ráno, okolo 11h, posnídám a koutkem oka hlídám telefon. Ve 14h volá šéf s otázkou „Chceš jet s plachtou do Holandska?“ Přikyvuju a čekám na další informace. Za 10 minut další hovor s konkrétním infem. Pobalím jídlo, oblečení, bratra a vyrážíme k autu. Trocha papírování a už letíme poprázdnu s plachtou do ValMezu. Nakládka trvá 4h a tak vyjíždíme naloženi ve 21h směrem Hranice-Olomouc-Mohelnice-Hradec Králové-Praha-Petrovice. Přejedem hranice do Němec, hned za čárou hustá mlha, zastavuju na prvním parkovišti. Německá mýtná krabička svítí červeně, vypnu teda motor a zase nastartuju. Po pár vteřínách svítí zelená, takže pokračuju dál. Jsou skoro 4h ráno a tak stavím na druhé parkovišti blízko Drážďan. Jsem dítě štěstěny a na nacpaném parkovišti je jedno místo přímo v parkovací lajně. Něco do zubů a spat.

Ve čtvrtek vstáváme v pravé poledne. Já byl teda vzhůru už dřív, protože nám kolem osmé zastavil vedle kabiny polák s frigem, které měl pořád zapnuté, takže už se toho moc nenaspalo. Ve 13h slavnostně pokračujem. Bratr čilej jak rybička a já polomrtvej. Nemám rád tyhle pozdě odpolední výjezdy, když se pak musí tahat do noci. No první zastávka na Rohnetal na A38. Na pumpě jsme si dali oběd, jídlo bylo dobré, jen se tak nedá jest pořád, docela to leze do peněz, pro nás, východní řidiče. Pokračujeme dál, u Kasselu další pauzička, odjeto 4:22h. /limit 4:30/ Protáhnem se, obejdem parkoviště dokola a pokračujeme dál. Kousek před čárou koupíme holandské mýto. Je to trochu vtipné, Německo se dá přejet za 8h, cca 650km za přibližně 100 Euro, ale v Beneluxu můžete jezdit neomezeně celej den za 8 Euro. Deset hodin v noci a vjíždíme do Holandska. Čas chvátá a počítám každou minutu. Zbývá posledních 20km po šoustce. Silnice krásná, všude samej kruháč, jen ten pomalej autobusák mi drásal nervy, nejel víc jak 70kmh. Dorazím do průmyslové zóny, letím jak urvanej řetěz k firmě doufajíc, že tam bude místo na stání. V půlce zóny mě překvapí značka zakazující parkování kamionů u firem, rychlo se otáčím a jedu na začátek té průmyslovky, kde je parkování ještě povolené. Místo na jeden kamion, na dvakrát se tam nahopnu, hned žhavím tachograf a tam svítí 4:29h /opět limit 4:30/. Stírám pot z čela a jdem spát.

Před osmou klepání na dveře, pan vedoucí chce skládat. Obratem znamuju, že do 8:10 dělám pauzu a že potom dojedu. A taky že jo, v 8:15 jsem na firma a v 8:30 se začíná skládat. V Holandsku mě strašně baví, že na vykládce i nakládce často nabízí kafe či jiný nápoj, nikde jinde sem se s tím zatím nesetkal. Vykládka trvá dlouho, tak se jdem s bratrem projít do města. Po půl hodině jsme došli jen na okraj, tak jsme se otočili a druhou stranou průmyslové zóny jsme se vrátili zpět. No ve 12h odjíždíme na druhou vykládku. Cesta výživná, maj tam opravdu krásnej venkov a také jsem nečekal, že se s kamionem dostanu do samého centra malých vesnic či měst, jak je vidno na fotkách. Na druhé vykládce rychlovka, za hodinu složeno a valíme na 160km vzdálenou nakládku. Za 2h jsme na místě, hodinku trvá nakládka a papírování. Je 16h v pátek a my jsme 1060km od domova, nic moc pocit, ale nemůžu si stěžovat, když jsem byl v pondělí doma. No nic, hlavu vzhůru, letíme přes venkov, krásná příroda, všude samá farma, je se na co koukat. Krátká zastávka na Holandsko-německém přechodě a pokračujeme dál k Hannoveru. Celou cestu přepočítávám hodiny a minuty, aby nám to vyšlo v sobotu domů. Když se na navigaci rozsvítí 698km do cíle, zastavuju na pumpě. Zase je už tma a parkoviště nabité, já si ovšem flek vždycky najdu. 

Po 11h pauze teda razíme. Já stále počítám minuty a kilometry, bratr čumí po větrných elektrárnách, no véletníci jak noha. Cestou párkrát rozkopaná silnice, avšak zdržení je minimální. U Drážďan krátká pauza na oběd, tentokrát klasický truckerský oběd, hotovka ohřátá na vařiči, za zlomek ceny parády až až. Letíme dál, další zastávka na dálnici D11 v Burger Kingu. Hambáč a kofola, no v tom žaludku to musí vypadat, tfuj. Z poslední části mám největší strach, silnice z Hradce do Mohelnice je občas taková pomalejší, kór, když ve Chvojenci frézují cestu a každý den v rádiu hlásí kolony dlouhé jak důchodci ráno před Lidlem. Hradec prolítám ukázkově, u Býště mě překvapí idiot ve Vitu /nebo něčem podobném/, který jede do zatáčky v mém pruhu, ovšem z opačného směru. Skok na brzdy, lehký tah volantem směrem k příkopě, klakson řve přes celý les ale vše dobře dopadá. /video dodám v některém z dalších článků/ Další průběh cesty už pohoda, k večeru lehký provoz, se čtyřma tunama na návěsu naháním osobáky, inu sobotní idylka. Dorazím na parkoviště, kde parkuju auto, ihned beru do ruky kalkulačku a zjišťuju, že 698km jsem stihl sjet za 9:02h. Následuje hluboký výdech, sbalení věcí do tašky a alou domů, když mám ten zkrácený víkend.

A v pondělí ráno postát do olomouckého Kauflandu...