První opravdová točka do Německa...
Co si dovezu, musím si i odvést, a
tak v pondělí ráno mířím do Olomouckého centrálního skladu
řetězce Kaufland. Ale proč ne, ještě jsem tam jako externí
dopravce nebyl, tak aspoň zjistím, proč nikdo nemá Kaufland rád.
Chvíli před 9h ranní jsem asi 100m od parkoviště, bohužel
předemnou kolona asi 6ti kamionů, která se velmi pomalu sune do
areálu a na parkoviště. 10 minut poskakuju a s velkým štěstím
parkuju na jednom z mála volných míst. Beru šrajtofli, papíry,
pro jistotu do kapse i vestu, ať se případně nemusím vracet a
vyrážím na dobrodružnou cestu k vrátnici. Po cestě potkám pár
znechucených řidičů, ale nenechám si vyfouknout elán a stále s
úsměvem na tváři šněruju dál. Jsem na vrátnici, přede mnou 8
nervózních řidičů a čekáme. Už jsem čtvrtý v řadě a
najednou si všímám, že všichni maj v ruce vyplněný cár papíry
potřebný k registraci. Odejdu z řady bokem, najdu papír, vyplním
pár políček a vracím se zpět do řady, kde jsem stál dřív.
Pár nepěkných pohledů mým směrem, ale nebudu tu řadu stát
znova. Slečna za přepážkou mi vezme papíry, dá mi telefon a že
mám čekat na zavolání. Protože jsem v sobotu nestihl udělat
papíry za předešlý týden, tak čekání na rampu vyplňuji
papírování. Pak tedy zasloužený dvacetiminutový šlofík a už
zvoní telefon s číslem rampy. Vjíždím do areálu a hledám
rampu. Rampa 374 úspěšně nalezena, couvnu tam a jdu dovnitř. V
kanceláři u okénka nikdo, tak zastavuji procházejícího kolegu a
ptám se, jak to tu chodí. S nabitými znalostmi jdu vyházet svých
33 palet a čekám na papíry. A čekám skoro 30 minut. Ale zadařilo
se, mám papíry a mizím pryč. Slečna vrátná si mi stěžuje,
jací jsou řidiči blbci, že ani neumí projet vrátnicí a kdesi
cosi, tak jen přikyvuju, bouchnu vratama a mizím pryč.
Krátká zastávka za kolegou, který
zrovna míří do Itálie. Mám čas, tak 20 minut pokecáme a já
pokračuju na plac. Předám pečlivě vyplněné papíry, dostanu
papíry k další přepravě a jdu zase do auta. Vycvaknout plachtu,
natankovat, zacvaknout podval, přeložit mašinu a domů. Jen na
otočku, na teplej oběd a taky pro násobič momentů, kdybych
náhodou měl defekt, tak ať s tím tak nebojuju. Ještě do Tesca
na nákup a můžu vyrazit. Nafučím vzduch, poklidím věci do
lednice a razím ku Praze. Po cestě strašná průtrž mračen,
stěrače skoro nestíhají, ale není čas ztrácet čas. Naivně si
plánuju, jak dojedu do Ústí nad Labem a tam někde zaparkuju a ono
prd. Kus před Lovosice mi tachograf píše, že mám odjeto víc jak
4h, takže Ústí neklapne. Doplachtím k Lovosicím na OMV, je 21h,
takže všude narváno. Ale to bych nebyl já, abych se někam
nenacpal, a taky že jo. V mokrých zrcátkách je prd vidět, tak
musím vystrkovat hlavu, což v silném lijáku není nic moc. Mám
zaparkováno, hlavu mokrou jak vodník, ani na focení nebyla chuť.
Ráno pokračuju dál, prolítnu okolo
Labe, okolo Agipu před hranicema, potichu okolo německých
policajtů na hranicích. Pár hodin na dálnici a už sjíždím z
A7 do Kasselu. A tady začíná show. Hned na nájezdu na městský
okruh mě pouští kamion, který jede po hlavní. Trochu nezvyk, ale
aspoň sem to nemusel rozstrkávat od nuly. Svištím to tak k centru
města, najednou navigace zahlásí „odboč doprava“, tak beru za
volant a odbočuju. Ještě pár povelů a už stojím na malém
plácku, který mám v papírech napsaný jako místo vykládky.
Sotva zapíšu do deníčku stav kilometrů, už ke mně uhání z
dílny nějakej mechanik asi. Německy se pozdravíme a já mu
oznámím, co vezu, odkud, a že nemluvím německy, pouze anglicky.
Borec přikyvuje a jdeme do kanclu. Slečna sekretářka mi potvrdí
papíry a borec má vášnivou diskuzi se šéfem. Z toho, co jsem
pochytil jsem zjistil, že jsem měl přijet až ve středu ráno, né
v úterý v poledne. Smutně koukám, už přemýšlím, co v takové
díře budu celej den dělat. Borec na mě zas mávne a jedem na 100m
vzdálený plac, kde jsou stroje, hromady hlíny a dalšího bordelu.
Zaměstnanci mají půl hodiny na oběd, já mám aspoň klid na
první ostrou vykládku. Sundám řetězy, na třetí pokus úspěšně
nadrbnu mašinu, beru do ruky ovladač a ustupuju do bezpečné
vzdálenosti. Chvíle napětí, dělí mě 8m z podvalu na pevnou
zemi. Ujedu metr, dva metry, tři metry. Mašina se 2x zhoupne, já
se klepu jak pes, přecejen to má 12t, kdyby se něco pokazilo,
nebyla by to žádná sranda. Za 10s je po všem, mašina je na pevné
zemi a já si to šnečí rychlostí šinu k první hromadě.
Předávám novou mašinu, beru si starou a šnečí rychlostí
upaluju zpět k podvalu. Mašina se opět párkrát zhoupne, já
napjatě čekám, až se situace uklidní a pokračuju dál. Pro
odlehčení situace udělám pár fotek, znovu vše po několikáté
zkontroluju a pokračuju dál. Jsem na místě, otřu pot z čela,
natáhnu 4 řetězy, znovu setřu pot z čela a mizím v kabině.
/mimochodem, s těma řetězama se mi stala vtipná stórka, ale
taky trochu na ostudu, tak jindy/ Mířím
opět do kanceláře, slečna mi potvrdí papíry k nové mašině a
já se vracím skrz město na dálnici směrem na Petrovice. 110km
před hranice dělám pauzu. Zastavuju v 19h myslím, přemýšlím,
jestli dělat pauzu 9h nebo 11h. Nechce se mi stávat ve 4h ráno,
takže dělám 11h pauzu a vstávám v 6 ráno.
Sluníčko svítí,
větrné elektrárny se točí, policajti nás hlídají na každém
rohu, prostě německá idylka. Zbytek cesty pohoda. Přijedu na
vykládku, shodím mašinu dolů, nahodím těžké hlinikové
nájezdy nahoru a valím na plac. Dopíšu pár papírů a domů.
Čtvrtek
začínám časně, o půl osmé sedím v Dafu a mířím do Litovle.
Nakládám klece pro holuby, které tady zbyli z výstavy, která se
konala před týdnem. Docela kovbojka, přijela taková ta deska
určená do haly na hladký betonový povrch. Nečekaně začíná
pršet, tak sedím v kabině a čekám, co se bude dít. Za půl
hodiny přijde velící výpravy a povídá, že jim tam ta desta
zapadla a že ji teď vytáhli, takže jsou shánět jinou, terénní.
Za půl hodiny se objevuje velící a za další půl hodiny slušnej
nakladač, který kočíruje paní majitelka. Lezu z auta, pozdravíme
se a jdeme makat, nejvyšší čas, když už je 10h. Mezitím mi
volá Vegáč, že nakládá o 5km jinde a že okoli 11 pojede směrem
na Hradec. Dobrá, musím trochu máknout, abych jej stihl. Strašně
prší, kurtuju takovej docela divokej náklad. Pár písmen a čísel
do deníčku, pomodlím se a vyrážím. Z vedlejší silnice se
blížím k hlavní, mrknu doprava a tam už sviští Vegáč a svítí
dálkovyma na znamení, že můžu jet. Tak jo, střelím to před
něj a spolu uháníme až do Hradce. Teda, ještě před Hradcem se
zastavujem na společný oběd na Kolibě, protože bez dobře
nacpaného bříška se pracovat nedá, vím o tom své. V Hradci
velkolepé loučení, já troubím, Vegáč mává, v autobusu před
náma se otáčejí lidé a čumí, co blbnem, prostě sranda.
Přilítnu do Lysé nad Labem, po telefonu jsem naveden na místní
výstaviště. Před výstavištěm mě čekají páni, co mě budou
vykládat. Zdravíme se a prý se mám jít podívat, co mě čeká.
Nic moc vám řeknu, místo na větší dodávku a já tam jedu
kamionem. Ale proč ne, aspoň bude o čem psát, pomyslím si. Tak
to tam nahrknu, zatáčka do pravého úhlu, tahač vpohodě
protáhnu, podval jede těsně okolo zdi, okolo stromu, okolo
popelnic. Když vjedu dovnitř, velice si oddechnu, protože až teď
mi dochází, že kdybych se tam zasekl, tak už odtamtud nevyjedu.
Ale čert to vem, mám složeno, poklizeno a můžu okolo zdi a
stromu zpět. V půlce manévru zastavuju a dělám fotku, ať mám
co ukazovat dětem. Cesta zpět opět pohoda, krom pár uzavírek na
silnici, kde jsem musel půl hodiny čekat to šlo. Za Litomyšlí
musím dělat pauzu, pumpa plná, tak couvu na vedlejší silnici
vedoucí do nějaké díry. Za dvě hodinky to dorazím na plac a
mizím domů, když už je těch 20h.
V
pátek dopoledne znovu na firmu, odevzdat papíry a zkusit vyměnit
žárovky v předním světle. Nechce se mi zvedat kabina, tak beru
šroubovák a rozdělávám plast okolo světla. Zasekl jsem se u
šroubku držící světlo, nešlo povolit, čili světlo nešlo
vytočit na pantech ven a nedalo se zezadu dostat. Tak sem to
zkompletoval a teď v týdnu budu muset zvednout kabinu. A ještě je
sranda, že to jsou xenony, čili žádná jednoduchá žářovka a
patka, ale jakási divná trubička místo žárovky a místo patice
s drátama jakási chromová krabička, tak snad mě to nezabije, jak
to budu měnit.
Komentáře