První opravdová točka do Německa...

Co si dovezu, musím si i odvést, a tak v pondělí ráno mířím do Olomouckého centrálního skladu řetězce Kaufland. Ale proč ne, ještě jsem tam jako externí dopravce nebyl, tak aspoň zjistím, proč nikdo nemá Kaufland rád. Chvíli před 9h ranní jsem asi 100m od parkoviště, bohužel předemnou kolona asi 6ti kamionů, která se velmi pomalu sune do areálu a na parkoviště. 10 minut poskakuju a s velkým štěstím parkuju na jednom z mála volných míst. Beru šrajtofli, papíry, pro jistotu do kapse i vestu, ať se případně nemusím vracet a vyrážím na dobrodružnou cestu k vrátnici. Po cestě potkám pár znechucených řidičů, ale nenechám si vyfouknout elán a stále s úsměvem na tváři šněruju dál. Jsem na vrátnici, přede mnou 8 nervózních řidičů a čekáme. Už jsem čtvrtý v řadě a najednou si všímám, že všichni maj v ruce vyplněný cár papíry potřebný k registraci. Odejdu z řady bokem, najdu papír, vyplním pár políček a vracím se zpět do řady, kde jsem stál dřív. Pár nepěkných pohledů mým směrem, ale nebudu tu řadu stát znova. Slečna za přepážkou mi vezme papíry, dá mi telefon a že mám čekat na zavolání. Protože jsem v sobotu nestihl udělat papíry za předešlý týden, tak čekání na rampu vyplňuji papírování. Pak tedy zasloužený dvacetiminutový šlofík a už zvoní telefon s číslem rampy. Vjíždím do areálu a hledám rampu. Rampa 374 úspěšně nalezena, couvnu tam a jdu dovnitř. V kanceláři u okénka nikdo, tak zastavuji procházejícího kolegu a ptám se, jak to tu chodí. S nabitými znalostmi jdu vyházet svých 33 palet a čekám na papíry. A čekám skoro 30 minut. Ale zadařilo se, mám papíry a mizím pryč. Slečna vrátná si mi stěžuje, jací jsou řidiči blbci, že ani neumí projet vrátnicí a kdesi cosi, tak jen přikyvuju, bouchnu vratama a mizím pryč.

Krátká zastávka za kolegou, který zrovna míří do Itálie. Mám čas, tak 20 minut pokecáme a já pokračuju na plac. Předám pečlivě vyplněné papíry, dostanu papíry k další přepravě a jdu zase do auta. Vycvaknout plachtu, natankovat, zacvaknout podval, přeložit mašinu a domů. Jen na otočku, na teplej oběd a taky pro násobič momentů, kdybych náhodou měl defekt, tak ať s tím tak nebojuju. Ještě do Tesca na nákup a můžu vyrazit. Nafučím vzduch, poklidím věci do lednice a razím ku Praze. Po cestě strašná průtrž mračen, stěrače skoro nestíhají, ale není čas ztrácet čas. Naivně si plánuju, jak dojedu do Ústí nad Labem a tam někde zaparkuju a ono prd. Kus před Lovosice mi tachograf píše, že mám odjeto víc jak 4h, takže Ústí neklapne. Doplachtím k Lovosicím na OMV, je 21h, takže všude narváno. Ale to bych nebyl já, abych se někam nenacpal, a taky že jo. V mokrých zrcátkách je prd vidět, tak musím vystrkovat hlavu, což v silném lijáku není nic moc. Mám zaparkováno, hlavu mokrou jak vodník, ani na focení nebyla chuť.

Ráno pokračuju dál, prolítnu okolo Labe, okolo Agipu před hranicema, potichu okolo německých policajtů na hranicích. Pár hodin na dálnici a už sjíždím z A7 do Kasselu. A tady začíná show. Hned na nájezdu na městský okruh mě pouští kamion, který jede po hlavní. Trochu nezvyk, ale aspoň sem to nemusel rozstrkávat od nuly. Svištím to tak k centru města, najednou navigace zahlásí „odboč doprava“, tak beru za volant a odbočuju. Ještě pár povelů a už stojím na malém plácku, který mám v papírech napsaný jako místo vykládky. Sotva zapíšu do deníčku stav kilometrů, už ke mně uhání z dílny nějakej mechanik asi. Německy se pozdravíme a já mu oznámím, co vezu, odkud, a že nemluvím německy, pouze anglicky. Borec přikyvuje a jdeme do kanclu. Slečna sekretářka mi potvrdí papíry a borec má vášnivou diskuzi se šéfem. Z toho, co jsem pochytil jsem zjistil, že jsem měl přijet až ve středu ráno, né v úterý v poledne. Smutně koukám, už přemýšlím, co v takové díře budu celej den dělat. Borec na mě zas mávne a jedem na 100m vzdálený plac, kde jsou stroje, hromady hlíny a dalšího bordelu. Zaměstnanci mají půl hodiny na oběd, já mám aspoň klid na první ostrou vykládku. Sundám řetězy, na třetí pokus úspěšně nadrbnu mašinu, beru do ruky ovladač a ustupuju do bezpečné vzdálenosti. Chvíle napětí, dělí mě 8m z podvalu na pevnou zemi. Ujedu metr, dva metry, tři metry. Mašina se 2x zhoupne, já se klepu jak pes, přecejen to má 12t, kdyby se něco pokazilo, nebyla by to žádná sranda. Za 10s je po všem, mašina je na pevné zemi a já si to šnečí rychlostí šinu k první hromadě. Předávám novou mašinu, beru si starou a šnečí rychlostí upaluju zpět k podvalu. Mašina se opět párkrát zhoupne, já napjatě čekám, až se situace uklidní a pokračuju dál. Pro odlehčení situace udělám pár fotek, znovu vše po několikáté zkontroluju a pokračuju dál. Jsem na místě, otřu pot z čela, natáhnu 4 řetězy, znovu setřu pot z čela a mizím v kabině. /mimochodem, s těma řetězama se mi stala vtipná stórka, ale taky trochu na ostudu, tak jindy/ Mířím opět do kanceláře, slečna mi potvrdí papíry k nové mašině a já se vracím skrz město na dálnici směrem na Petrovice. 110km před hranice dělám pauzu. Zastavuju v 19h myslím, přemýšlím, jestli dělat pauzu 9h nebo 11h. Nechce se mi stávat ve 4h ráno, takže dělám 11h pauzu a vstávám v 6 ráno. 

Sluníčko svítí, větrné elektrárny se točí, policajti nás hlídají na každém rohu, prostě německá idylka. Zbytek cesty pohoda. Přijedu na vykládku, shodím mašinu dolů, nahodím těžké hlinikové nájezdy nahoru a valím na plac. Dopíšu pár papírů a domů.

Čtvrtek začínám časně, o půl osmé sedím v Dafu a mířím do Litovle. Nakládám klece pro holuby, které tady zbyli z výstavy, která se konala před týdnem. Docela kovbojka, přijela taková ta deska určená do haly na hladký betonový povrch. Nečekaně začíná pršet, tak sedím v kabině a čekám, co se bude dít. Za půl hodiny přijde velící výpravy a povídá, že jim tam ta desta zapadla a že ji teď vytáhli, takže jsou shánět jinou, terénní. Za půl hodiny se objevuje velící a za další půl hodiny slušnej nakladač, který kočíruje paní majitelka. Lezu z auta, pozdravíme se a jdeme makat, nejvyšší čas, když už je 10h. Mezitím mi volá Vegáč, že nakládá o 5km jinde a že okoli 11 pojede směrem na Hradec. Dobrá, musím trochu máknout, abych jej stihl. Strašně prší, kurtuju takovej docela divokej náklad. Pár písmen a čísel do deníčku, pomodlím se a vyrážím. Z vedlejší silnice se blížím k hlavní, mrknu doprava a tam už sviští Vegáč a svítí dálkovyma na znamení, že můžu jet. Tak jo, střelím to před něj a spolu uháníme až do Hradce. Teda, ještě před Hradcem se zastavujem na společný oběd na Kolibě, protože bez dobře nacpaného bříška se pracovat nedá, vím o tom své. V Hradci velkolepé loučení, já troubím, Vegáč mává, v autobusu před náma se otáčejí lidé a čumí, co blbnem, prostě sranda. Přilítnu do Lysé nad Labem, po telefonu jsem naveden na místní výstaviště. Před výstavištěm mě čekají páni, co mě budou vykládat. Zdravíme se a prý se mám jít podívat, co mě čeká. Nic moc vám řeknu, místo na větší dodávku a já tam jedu kamionem. Ale proč ne, aspoň bude o čem psát, pomyslím si. Tak to tam nahrknu, zatáčka do pravého úhlu, tahač vpohodě protáhnu, podval jede těsně okolo zdi, okolo stromu, okolo popelnic. Když vjedu dovnitř, velice si oddechnu, protože až teď mi dochází, že kdybych se tam zasekl, tak už odtamtud nevyjedu. Ale čert to vem, mám složeno, poklizeno a můžu okolo zdi a stromu zpět. V půlce manévru zastavuju a dělám fotku, ať mám co ukazovat dětem. Cesta zpět opět pohoda, krom pár uzavírek na silnici, kde jsem musel půl hodiny čekat to šlo. Za Litomyšlí musím dělat pauzu, pumpa plná, tak couvu na vedlejší silnici vedoucí do nějaké díry. Za dvě hodinky to dorazím na plac a mizím domů, když už je těch 20h.

V pátek dopoledne znovu na firmu, odevzdat papíry a zkusit vyměnit žárovky v předním světle. Nechce se mi zvedat kabina, tak beru šroubovák a rozdělávám plast okolo světla. Zasekl jsem se u šroubku držící světlo, nešlo povolit, čili světlo nešlo vytočit na pantech ven a nedalo se zezadu dostat. Tak sem to zkompletoval a teď v týdnu budu muset zvednout kabinu. A ještě je sranda, že to jsou xenony, čili žádná jednoduchá žářovka a patka, ale jakási divná trubička místo žárovky a místo patice s drátama jakási chromová krabička, tak snad mě to nezabije, jak to budu měnit.