VIP kšeft a sobotní truck-taxík...

V neděli večer mi volá šéf, jestli chci svést do Kolína osobákem. No raději pojedu v pondělí ve 2 ráno autem, než v neděli v 21h vlakem. Jdu si o půl jedenácté lehnout, o půl druhé zase vstávám, krásná nedělní noc. O půl čtvrté sem v Dafu a jdu spát. 

Budík znoví o půl šesté, rozespale ho zamáčknu, řeknu si „ještě 5 minut“ a vyspanej se vzbudím v 7h. Vyrazím teda za sluníčkem na vykládku. O půl osmé stojím před bránou, přede mnou jedno auto stojící tam od pátku, takže jsem o nic nepřišel. Odnesu papíry a další 3h se flákám, dolévám olej do motoru, geglám s kolegou. Po 3h přijde skladník s vyclenými papíry a povídá, že na celnici na mě zapomněli, že jim tam museli po dvou hodinách volat. No prima, tak nahrknu na rampu a skládáme. V tom mi volá šéf, že mám VIP kšeft a nakládá se v Teplicích, a jak stíhám. Mrknu na hodiny a je mi jasné, že do 13h na nakládce nebudu, maximálně do 14h. Vyrazím z nakládky, ještě se stavuju na pumpě v Církvici. Natankuju, zaplatím a když jdu z pumpy do auta, jdu do kolen ... Nastíním situaci. Osobní auto tankuje u stojanu, za osobákem stojí starý Man, cca 5m od stojanu, a starý vousatý řidič chčije na zadní kolo tahače. Za rok a půl sem potkal různé lidi, ale tohle bylo hovado první třídy! No nic, nahrčím na dálnici a letím do Teplic. Kousek od firmy potkávám kolegu z jiné firmy, který asi veze to samé, ale přijedu na nakládku kousek před 14h a jsem poslán na protější parkoviště, prý až v půl sedmé ráno.

Ráno teda nahrčím do firmy, naložím VIP 24t v bigbagách a nahlašuju se dispečerce. Ta mi říká, že mám najít pumpu s faxem, že mi pošle zbývající papír k nákladu. Udiveně se ptám, jestli opravdu řekla fax a prý ano, že ho používají často, tak nebude problém ho najít. Nu dobrá, vyrážím z nakládky, zastavuju na první pumpě a ptám se na fax. Paní za pultem vytřeští oči a vykoktá, že nic takového tam nemají. Na další pumpě to samé, a tak asi 12x dokola. Poslední zastávka byla na Agipu v Chomutově, také mě odbyli s tím, že fax nemají. Tak vytáhnu notebook, naladím wifi, najdu si telefon na EuroWag v Chebu a zjišťuju, že tam fax mají. Prima, letím až na EW, v průběhu 45 minut pauzy posnídám sekanou, koupím pár rohlíků, seberu fax a pokračuju přes Pomezí do Německa. Kousek flákání po šoutsce, pak se zakroutím na dálnici a v polospánku mířím k Lucembursku. Mrknu na tachograf, mám odjeto 8h50min, říkám si, že popojedu ještě hodinu, a tak míjím malé parkoviště a pokračuju dál. Minu parkoviště a po kilometru, z ničeho nic, kolona. Půl hodiny stojíme na místě, potom potahujeme další půl hodinu. V navigaci vytipuju dvě parkoviště, na kterých bych mohl zastavit. S nadějí se blížím. Čumím jak trubka, první parkoviště uzavřené, druhé taky. Vypnu navigaci a ve zbývajících 20 minutách jízdy se nechám překvapit. S trochou štěstí zastavuju na parkovišti, parkuju jak idiot, ale odjeto 9h55min. Lezu z auta, škrábu se za uchem a přemýšlím, zda mi tohle parkování projde. Pro jistotu vytáhnu trojúhelník a dám jej za auto, kdyby náhodou přijeli policajti, tak ať mi ohodnotí moje snažení.

Ráno odhrnu záclonky, nic podezřelého, vylezu ven, trojúhelník překvapivě v celku, tak ho balím a upaluju pryč. Za hodinu a půl přejíždím hranice do Lucemburska. Na každém sjezdu zákaz tranzitujícím kamionům, no to bude zajímavé. Blížím se k vykládce, jedu podle navigace a hle, z kruháče je zákaz odbočení kamionům. V dálce vidím jméno firmy, kde mám skládat, tak tam odbočím a jdu se na vrátnici zeptat, jestli jsem správně. Vrátný povídá, že firmu sem trefil, ale že další hala je 10km daleko a že musím až tam. Ochotně mi dal vytisknutou mapu a pomocí pár anglických slovíček mi popsal cestu. Vyrazím tedy zpět k dálnici, o sjezd dál sjíždím. a když už mám firmu na dohled, auta se zastavují a stojíme před dopravní nehodou. Půl hodina pryč a konečně můžu na vykládku. Hore kopcom, sešup dolů a už stojím v řadě 20ti kamionů. Jdu se pěšo podívat, jak to funguje a hned na začátku vidím českého kolegu, kterého sem v pondělí potkal u nakládky. Poradí mi, jak to tu funguje a prý musím počkat, až příjdu na řadu. Tak 2h čekám v řadě a pak slavnostně najíždím na váhu. V kanceláři u váhy postarší Lucemburčan, ale nemluví anglicky. Chvíli na sebe máváme papíry a pak mi belgický řidič poradí, co mám vypsat, aby byl vrátný spokojený. Konečně dostávám mapu a jedu hledat. Na mapě najdu halu, přijedu k ní a hala oplocená vysokým plotem. Tak hledám někoho kompetentního, najdu destaře, ten něco mektá a jede pryč. Za chvíli přijede zpět a mává na mě, ať jedu za ním. Navede mě do úzké uličky, tak odplachtuju, odkurtuju a borec skládá. Mezitím mi vezme papíry, jeden podepíše, druhý si nechá. Povídám mu, že potřebuju podepsat a vrátit i ten druhý, tak ať mi ho prosím okopíruje. Začne si mlít něco svýho, samozřejmě pro mě nesrozumitelnou řečí, tak se chvíli hádáme, prosím ho i o číslo faxu, neúspěšně, pořád se hádáme, já anglicky, on asi lucembursky, no komedie. Volám dispečerce, že mám problém, a ona že to nějak pořeší, že mám počkat. Mezitím jiný destař vytahuje paletu, slyším praskání dřeva, dělám dva kroky bokem a mrd, paleta s pytlem na zemi. Chvíli na sebe čumíme, ten vůl si snad myslel, že ten tunovej pytel asi budu rovnat nebo co. Zaplachtuju návěs, dostanu od dispa pokyn k odjezdu a raději mizím z toho bordelova. Vyhrnu na parkoviště, půl hodiny postojím a jedu pryč. Na výjezdu z areálu zastavuju u kolegy, který skládal 2h přede mnou. Nejprve si stěžujeme na zdejší firmu, potom mluvíme o tamtom, tadytom a tak různě. Po poledni vyrážím na cestu do Antwerp, cca 270km. Ještě v Lucembursku potkávám kamion, kterých jezdí po Antwerpách stovky, tak jej následuju v dobré víře a s tím, že jede taky do Antwerp. No nejel, na kruháči to vzal rovně, což sem nečekal, otočil sem kruháč ještě jednou a fí na dálnici. U Bruselu malá zácpa, vytáhnu to do prostředního pruhu a svižně to proskáču až na výpadovku na ty moje Antwerpy. Dojedu do průmyslového areálu, pumpa obsazená polskými kamiony, tak pokračuju dál k firmě, kde si mám v pátek vyzvednout papíry k nakládce.

V Belgii a okolních státech je svátek, který trávím bohužel v kabině auta. V poledne se vydávám na trip na 2km vzdálenou pumpu, která je ovšem zavřená, tak jdu hned zpátky. Když mám tolik času, rozplachtuju návěs, čistím a zametám podlahu, promazávám ráčny. Chvíli i leštím nádrže, ale sluníčko pálí, sil je málo, lezu zpátky do kabiny a pokračuju ve filmovém maratonu.

Pátek dopoledne, nejvyšší čas poklidit auto a kastlíky. Při úklidu zjišťuju, že v igelitce z Truck May Day mám ještě schovaného Vratislavského lahváče, no škoda, že za hodinu musím jet. V 11h vyjíždím pro papíry. Sebevědomě nakráčím do kanceláře, zdejší dispečer mě obrátí ve dveřích, že si mám obléct vestu a pak že můžu přijít. Oukey, napodruhé už s vestou začínáme komunikaci, vyplním registrační papír, dispečer drží v jedné ruce papír k nakládce, v druhé ruce alkohol-tester. Kdybych se ráno počesal, tak bych dýchat nemusel. Nečekaně sem nadýchal 0.00, dostal sem papír a můžu jet na nakládku. Z původního termínu na 11:30 se vyklubalo 13:30. Ve 12 dojedu na nakládku, postavím to vedle kolegy, se kterým sem se už tento týden 2x potkal. Jdeme se nahlásit. Co čert nechtěl, v 14:30 stále sedíme v místnosti pro řidiče a čekáme. Zabíjím čas hraním Prší na mobilu. Je to nervák, chvíli mám 110kč, poté mám holou řiť. Když už se mi v 16h začalo dařit, vyhrávám 520kč, jako naschvál mě zavolají na nakládku. V půl šesté vyjíždím směr Venlo s cílovou stanicí na pumpě Rohnetal. Letecky dosvištím na hraniční přechod, kde kupuju německé mýto. V půlce parkoviště stojí Zoll kontrol (němečtí celníci) a berou všechny kamiony projíždějící parkoviště, tudíž i mě. Pan celník si vyžádá licenci, občanku a CMR. Zaleze do dodávky, za minutu je zpět, podává mi papíry a přeje dobrou cestu. V restauraci koupím mýto, dvě čokolády a valím, dokud můžu. Až ke Kasselu to šlo krásně. V třípruhovém klesání upaluju 89-96kmh, mrknu do dálky a stojí tam kamiony, uprostřed kopce. Zapnu výstražné blinkry, zpomalím na 50 a pomalu dojíždím ke koloně. Ve zpětném zrcátku ostražitě sleduju, co dělají kamiony za mnou. Já si té kolony všiml, ale může se stát, že ji někdo za mnou přehlídne a rozmázne nás tady všechny. Naštěstí všichni řidiči mají i o půlnoci ostré vidění a bezpečně zastavují. 10 minut stojíme a poté opět letíme 90kmh. Nevím, kde byl problém. O půl druhé ráno zastavuji na parkovišti u pumpy Rohnetal.

Ráno, po devítihodinové pauze vyrážím. Ujedu sotva 4m a proti mně utíká nějaký řidič. Stahuju okénko a Polák se ptá, jestli jedu na Drážďany. Přikyvuju a zvu ho k sobě. 3h cesty do Drážďan rychle ubíhají, Polák pořád něco mele, kupodivu většinu rozumím. U Drážďan zastavuju na pumpě, stopař děkuje a skáče k někomu dalšímu. Volám kolegovi, který se mnou nakládal a zjišťuju, že jsem o hodinu a půl před ním. Čekám na něj, protože bude nechávat kamion někde po cestě. Společně vyrážíme k Petrovicím. Kolega nechává kamion na Agipu, sedá ke mně a pokračujeme přes Lípu k Jíčínu. U Milovic dáme palačinku a pokračujeme. V Mýtě vyhazuju kolegu z auta a pokračuju až do Zábřehu, kde to o půl desáté zahodím a osobákem fičím domů.