Sbohem a šáteček...

Vejkend skoro pryč, v neděli odpoledne zvoní telefon a ve zkratce se dozvídám základní informace: ve dvojku se šéfem, Rakousko, Holandsko. Dobrá, večer v půl desáté na nádraží, v půl jedenácté u auta. Konečně se dozvídám, co se chystá. Scanie, se kterou jezdí šéf, je v servise a vypadá to na dýl, tudíž je zbytečné platit za návěs, který stojí na parkovišti. V noci teda vypřaháme můj návěs, letíme do Prahy, tam zacvakneme druhý a zpět ke Kolínu. Ve 3h hotovo, můžeme na pár hodin do postele. Ráno se budíme horkem, venku pršelo slunko, no děs, vedro jak v létě. Dlouho čekáme na složení, až do 11h. Konečně složeno, přepřáhnout návěsy a naložit do Čáslavy. Naložíme 24t papíru a upalujeme k Jihlavě. Po cestě oběd, však máme čas. Okolo páté odpoledne přijíždíme k rakouským hranicím na pumpu a parkujeme na posledním slušném místě. Venku děsné horko, chvíli se poflakujem po pumpě, já vysaju pivko, šéf 3. Přidali jsme se k dalším dvěma řidičům a vymysleli, že se půjdem podívat k vodě, kterou jsem našel na mapě. Tak teda zkratkou přes pole docházíme k místnímu koupališti. Takovej žabinec vedle hřiště, o 100m dál další žabinec, tak vklouzneme do hospody u hřiště a chladíme se tam. Když nás vidí slečna za barem, nabídne nám použití sprchy, kterou o víkendech využívají místní kopálisti. Tak se všichni osvěžíme, dokoukáme nějakou kriminálku v telce a v 10 večer jdeme spát.

Ráno sednu za volant, mrknu na tachograf a vidím, že mi včera večer šéf nepřepnul činnost na tachografu, takže solidní průser. Udělám výtisk a modlím se, ať mě ani v Rakousku, ani v Česku nechytí. Vyrazíme přes Hatě do Vídně. Všude auto, ale kam se hrabe Vídeň na Antwerpy. Prokličkuju kolonu a pokračujeme dále směrem na Graz. Hodinku po dálnici, 10 minut dědinou a jsem na vykládce. Vedoucí té jejich odpadkárny na mě německy, takže nerozumím ani slovo. Skočí do desty a mává na mě. Následuju ho přes celý plac až k místu vykládky. Na pokyn rozdělám návěs a valím jak blesk, sundat kurty, přetahovat plachtu, sundávat desky. Přijel druhý destař, vzal pár balíků a vždycky, když přijel k autu, tak řval v té své destě a pořád na ně cosi gestikuloval. Nejprve jsem se chtěl domluvit, on ale ne. Skočilo to tak, že já stál na návěsu, ukazoval na něj, že je idiot, on si pořád řval to samé, hrozil na mě, no miluju Rakousko. Šupem přejíždíme do Vídně. Nějaké formality okolo návěsu, první setkání s dispečerkou, která mě půl roku řídí život. Její první věta „Panebože, kolik Vám je let?“. Jsme se zasmáli, probrali práci a nakonec i koníčky. Nejvyšší čas pokračovat pryč. Odpojíme návěs a jen s kozlem fičíme zpět přes Hatě ke Kolínu. Zacvakneme můj návěs a pokračujeme směrem na Karlovy Vary, kde máme ve středu nakládat. Protože šéf je hlavička, zastavujeme v malé vsi u jeho příbuzných a smočíme se v jejich bazénu... A pak, že prej řidič tvrdý chleba má :P

Ráno upalujem k Varům, naložíme 3 sila o hmotnosti 3,5t. Krásný. Ještě na nákup a můžem pokračovat. Když se vrátíme z nákupu, šéfovi zvoní telefon. Nevěnuju tomu pozornost, jdu si uklidit svůj nákup. Za pár minut se ve dveřích objeví šéf a celej bílej. Zjišťuju, co se děje a on povídá, že v jeho Scanii je porouchanej motor a že oprava je drahá. Hodně drahá. Znechuceně míříme na Pomezí a dál a dál až do Holandska. Zaparkujeme na šoutce vedoucí k velkému skleníku, snad nikomu nebudeme překážet.

Ráno v 7 vstáváme a přejíždíme 100m na místo vykládky. Ohlásím se v kancelářích, a že máme čekat. Chvíli čekáme, pak se jdu znovu ohlásit, za hodinu sebou beru i šéfa. No čekali jsme více než 3h. Konečně, po deseti telefonátech se objevuje auto s rukou. Otázka deseti minut a máme složeno. Jen ty prostáté 4h nám budou chybět. Přelítnem do Antwerp, na vykládce vše funguje bez problémů, ale i tak odjíždíme okolo 16h. Cesta ubíhá, kilometry naskakují na tachografu. Okolo půlnoci kempujeme na mě známém Rohnetalu, dál to nemá smysl, pátek je taky den.

Ráno se probudím horkem, šéf lítá někde venku, tak se otočím na druhej bok a dál rozjímám. Za půl hodiny se objevil, opět celej bílej, ruce se mu klepali. Vyhrabu se pelechu a začnu jej zpovídat. Po pár větách bělám i já. Pátek 13. se projel na 100%. Po dvou hodinách diskuze raději sedám za volant a pokračujeme do Čech. Už naposledy přehrknu hranice a mířím na Děčín. Dlouhá víska, kilometrová rovinka z kopečka, na jejím konci Městská Policie. S úsměvem si povykládáme, já odevzdám drobný, policista odbíhá vypsat papíry na protější chodník, no i při té smůle nakonec sranda. Trochu volnějším tempem pokračujeme dále. Až do Mimoně si užívám poslední kilometry za volantem Dafu. Po výměně usedám na sedadlo spolujezdce a nechám se odvést až na vykládku do Uničova. Pomůžu šéfovi rozdělat návěs, sundat kurty a raději mizím domů.

V sobotu odpoledne se opět setkáváme, nálada nic moc. Stěhuju si věci z Dafa, loučím se s šéfem a tohle je konec mé půlroční pohádky. Firma bohužel končí, a nejsmutnější na tom je, že můj šéf k tomu přišel, bohužel, jako „slepej k houslím“...