Sbohem a šáteček...
Vejkend skoro pryč, v neděli
odpoledne zvoní telefon a ve zkratce se dozvídám základní
informace: ve dvojku se šéfem, Rakousko, Holandsko. Dobrá, večer
v půl desáté na nádraží, v půl jedenácté u auta. Konečně
se dozvídám, co se chystá. Scanie, se kterou jezdí šéf, je v
servise a vypadá to na dýl, tudíž je zbytečné platit za návěs,
který stojí na parkovišti. V noci teda vypřaháme můj návěs,
letíme do Prahy, tam zacvakneme druhý a zpět ke Kolínu. Ve 3h
hotovo, můžeme na pár hodin do postele. Ráno se budíme horkem,
venku pršelo slunko, no děs, vedro jak v létě. Dlouho čekáme na
složení, až do 11h. Konečně složeno, přepřáhnout návěsy a
naložit do Čáslavy. Naložíme 24t papíru a upalujeme k Jihlavě.
Po cestě oběd, však máme čas. Okolo páté odpoledne přijíždíme
k rakouským hranicím na pumpu a parkujeme na posledním slušném
místě. Venku děsné horko, chvíli se poflakujem po pumpě, já
vysaju pivko, šéf 3. Přidali jsme se k dalším dvěma řidičům
a vymysleli, že se půjdem podívat k vodě, kterou jsem našel na
mapě. Tak teda zkratkou přes pole docházíme k místnímu
koupališti. Takovej žabinec vedle hřiště, o 100m dál další
žabinec, tak vklouzneme do hospody u hřiště a chladíme se tam.
Když nás vidí slečna za barem, nabídne nám použití sprchy,
kterou o víkendech využívají místní kopálisti. Tak se všichni
osvěžíme, dokoukáme nějakou kriminálku v telce a v 10 večer
jdeme spát.
Ráno sednu za volant, mrknu na
tachograf a vidím, že mi včera večer šéf nepřepnul činnost na
tachografu, takže solidní průser. Udělám výtisk a modlím se,
ať mě ani v Rakousku, ani v Česku nechytí. Vyrazíme přes Hatě
do Vídně. Všude auto, ale kam se hrabe Vídeň na Antwerpy.
Prokličkuju kolonu a pokračujeme dále směrem na Graz. Hodinku po
dálnici, 10 minut dědinou a jsem na vykládce. Vedoucí té jejich
odpadkárny na mě německy, takže nerozumím ani slovo. Skočí do
desty a mává na mě. Následuju ho přes celý plac až k místu
vykládky. Na pokyn rozdělám návěs a valím jak blesk, sundat
kurty, přetahovat plachtu, sundávat desky. Přijel druhý destař,
vzal pár balíků a vždycky, když přijel k autu, tak řval v té
své destě a pořád na ně cosi gestikuloval. Nejprve jsem se chtěl
domluvit, on ale ne. Skočilo to tak, že já stál na návěsu,
ukazoval na něj, že je idiot, on si pořád řval to samé, hrozil
na mě, no miluju Rakousko. Šupem přejíždíme do Vídně. Nějaké
formality okolo návěsu, první setkání s dispečerkou, která mě
půl roku řídí život. Její první věta „Panebože, kolik Vám
je let?“. Jsme se zasmáli, probrali práci a nakonec i koníčky.
Nejvyšší čas pokračovat pryč. Odpojíme návěs a jen s kozlem
fičíme zpět přes Hatě ke Kolínu. Zacvakneme můj návěs a
pokračujeme směrem na Karlovy Vary, kde máme ve středu nakládat.
Protože šéf je hlavička, zastavujeme v malé vsi u jeho
příbuzných a smočíme se v jejich bazénu... A pak, že prej
řidič tvrdý chleba má :P
Ráno upalujem k Varům, naložíme 3
sila o hmotnosti 3,5t. Krásný. Ještě na nákup a můžem
pokračovat. Když se vrátíme z nákupu, šéfovi zvoní telefon.
Nevěnuju tomu pozornost, jdu si uklidit svůj nákup. Za pár minut
se ve dveřích objeví šéf a celej bílej. Zjišťuju, co se děje
a on povídá, že v jeho Scanii je porouchanej motor a že oprava je
drahá. Hodně drahá. Znechuceně míříme na Pomezí a dál a dál
až do Holandska. Zaparkujeme na šoutce vedoucí k velkému
skleníku, snad nikomu nebudeme překážet.
Ráno v 7 vstáváme a přejíždíme
100m na místo vykládky. Ohlásím se v kancelářích, a že
máme čekat. Chvíli čekáme, pak se jdu znovu ohlásit, za hodinu
sebou beru i šéfa. No čekali jsme více než 3h. Konečně, po
deseti telefonátech se objevuje auto s rukou. Otázka deseti minut a
máme složeno. Jen ty prostáté 4h nám budou chybět. Přelítnem
do Antwerp, na vykládce vše funguje bez problémů, ale i tak
odjíždíme okolo 16h. Cesta ubíhá, kilometry naskakují na
tachografu. Okolo půlnoci kempujeme na mě známém Rohnetalu, dál
to nemá smysl, pátek je taky den.
Ráno se probudím horkem, šéf lítá
někde venku, tak se otočím na druhej bok a dál rozjímám. Za půl
hodiny se objevil, opět celej bílej, ruce se mu klepali. Vyhrabu se
pelechu a začnu jej zpovídat. Po pár větách bělám i já. Pátek
13. se projel na 100%. Po dvou hodinách diskuze raději sedám za
volant a pokračujeme do Čech. Už naposledy přehrknu hranice a
mířím na Děčín. Dlouhá víska, kilometrová rovinka z kopečka,
na jejím konci Městská Policie. S úsměvem si povykládáme, já
odevzdám drobný, policista odbíhá vypsat papíry na protější
chodník, no i při té smůle nakonec sranda. Trochu volnějším
tempem pokračujeme dále. Až do Mimoně si užívám poslední
kilometry za volantem Dafu. Po výměně usedám na sedadlo
spolujezdce a nechám se odvést až na vykládku do Uničova. Pomůžu
šéfovi rozdělat návěs, sundat kurty a raději mizím domů.
V sobotu odpoledne se opět setkáváme,
nálada nic moc. Stěhuju si věci z Dafa, loučím se s šéfem a
tohle je konec mé půlroční pohádky. Firma bohužel končí,
a nejsmutnější na tom je, že můj šéf k tomu přišel, bohužel,
jako „slepej k houslím“...
Komentáře