Na hraně limitů...

Klasika, pondělí volné, začínám tedy v úterý časně ráno. Ve 3h vstávám, o hodinu později mě otec přivezl k Dafu. Všude ještě tma. Auto mi obchází někdo v černé bundě s kapucí na hlavě. Jdu teda za ním a on to můj šéf. Vyměníme si papíry a já uháním do Zlína. Kousek před městem ještě potkávám Witmena, chvíli pokecáme, já posnídám od něj nafasované pečivo, poděkuju a uháním na vykládku. Pár minut po 6h jsem na vykládce, přede mnou už 4 auta. Naběhnu na recepci, příjemná paní mě pošle na expedici. Naběhnu do kanceláře k přepážce, oznamuju paní, že sem jim dovezl kuličky z Belgie. Paní vyprskne smíchy, potvrdí mi papíry a odcházím. Na řadu se dostanu po 3 hodinách čekání. Za hodinku hotovo a vyrážím přes Kyjov do Hustopeče. Úzké a rozbité šoutky, ale po měsíci na dálnicích si užívám každý metr. Chvíli po poledni jsem na nakládce. Stáhnu okénko a oznamuju vrátnému, že bych tady rád naložit. On mi na oplátku oznámí, že to mám zamknout a jít na bezpečnostní školení. Posadí mě do velké místnosti, pustí mi pětiminutové video a já se dozvídám, že když jdu po schodech, mám se soustředit jen na chůzi po schodech a né na nic jiného. V průběhu tohoto nezbytného semináře stihnu vyřídit 3 SMS ohledně nakládky a slavnostně vjíždím do areálu. Vběhnu do kanclu, nahlásím se, slečna mi poví číslo rampy a překvapivě, na první pokus jsem přesně mezi čárama. Dohlídnu na nakládku 48 palet, zakurtuju, vyzvednu papíry a uháním pryč. Doburácím kousek za Hradec Králové a zapíchnu to na prvním vhodném parkovišti. Sotva zabrzdím ruční brzdu, na parkovišti se objevuje kamion ze stejného města, odkud pocházím i můj Daf, tak na kolegu letmo mávnu. On skočí na brzdu a jde za mnou. Pozdravíme se, a kolega se ptá, jestli nááhodou nejsem člen Truck-Fora. Povídám, že jo, kolega zaparkuje auto a půl hodiny stojíme a vyměňujeme historky. Později naběhneme do protější hospody, já sežeru řízek, kolega kousne jedno Krušovický a jdeme spát. (prac. doba 14h50min / limit 15h)

Ráno za svítání vyrážím k Jičínu a dál na Petrovice. V Něčem nad Ploučnicí zastavuju u Tesca na nákup. Došplhám se na hranice, koupím mýto a pokračuju do Němec. Občas kolona, všude hromada sluníčka, ale stíhám to až k Dortmundu na parkoviště, kde stojí kolega, kterého sem minulý týden vezl z Petrovic domů. Zastavím 50m od něj a jdu si povykládat. Po 3h se loučím, musím se taky chvíli vyspat. (doba jízdy 9h45min / limit 10h)

Brzo ráno, 3:30 a už vyrážím přes Holandsko až do Belgie. Doburácím za vykládku, nahlásím se, slečna shlédne plombu a pošle mě na rampu. Odkurtuju náklad, couvnu na rampu a čekám. Za 3 minuty pískot z návěsu. Drapnu papíry a jdu ke dveřím. Otevře mi destař, černoch a vítá mě slovy „Hello, how are you?“ (Ahoj, jak se daří?) Vypleštím oči, odpovídám a dáme se do řeči. Většinou v zahraničí moc mluvnej nejsem, jelikož jsem trochu stydlivka a hambím se za svoji bídnou angličtinu. Překvapivě jsem většinu rozuměl a na vše odpověděl. Někdy uprostět mě destař zmíněný černoch pochválí, že mluvím dobře anglicky. Říkám, že to není nic moc, načež on povídá, že většina řidičů sotva pozdraví, ale mluvit dokáže jen málo kdo. Když jsem složen, jdu do auta a čekám na další instrukce. V tu chvíli přijíždí český kolega, couvne vedle mě na rampu a převléká se do pracovního. Mezitím znovu vyleze skladník a vyptává se na českého kolegu, odkud je a tak. Při odchodu si všimne jmenovky za oknem, znovu se vyptává, co to znamená. Se slovy „See you, Gepas“ mizí ve dveřích skladu. Kopnu do vrtule a letím do Antwerp. Přijedu na nakládku, nahlásím se a prý mám hodinu počkat. Posvačím a za hodinu stojím u přepážky. Čekám, čekám, čekám. Po 3h stání u té blbé přepážky se naseru, prásknu dveřma a jdu do auta. Za 20 minut mi buší na dveře pán z expedice, dá mi do ruky papír k nakládce, a že mám valit, že už jsem se zdržel dost. Za 30 minut mám naloženo, zakurtuju a valím přes Holanďany do Německa. Čas chvátá, odbočuju na první pumpu a nacházím poslední volné místo, i když není to ideál. Chvíli manévruju, poté vše vyfotím. Když se vrátím do auta tak vidím, jak se nalevo uvolnilo jedno místo, tak se tam hned cpu. ( prac. doba 14h56min / limit 15h)

Časně ráno vyrážím na tu naši domovinu, čeká mě 770km a nejsem si zrovna jistej, že to stihnu. Celou cestu uháním na omezovač rychlosti, stále 89km/h, není čas na šetření. Mám štěstí, nikde žádná nehoda, nikde žádná kolona, čili žádné zdržení. V poledne se přehoupnu přes Krušné hory do Ústí nad Labem, dál na Lovosice a ku Praze. Vše podezřele vychází, v místech, kde je zákaz předjíždění, kamiony uhání 90km/h, když je předjíždění povoleno, tak teda předjíždím. Během cesty kontroluju na telefonu průjezd Prahou a dálnici D11. Nikde žádné zprávy, tak snad to bude dobry. A taky že jo. Prahou proletím jako vítr, na D11 drobné zdržení v zúžení, jinak letecká. Dojedu do Kolína, zaparkuju na poloprázdné parkoviště, poklidím, vypíšu papíry. Pořád si říkám „času dost“, no a když lezu z kabiny, mrknu na telefon a ten povídá „máálo času“. Tentokrát neběžím, ale svižně šněruju přes Kolín. Dojdu na nádraží, hodiny ukazují 14:52, vlak odjíždí 14:55. Akorát, lezu do studenty nacpaného vlaku a užívám si hodinu a půl stání na té naší slavné rychlodráze na Moravu.

(doba jízdy 9h37min / limit 10h)