Pohodička...

V pondělí ráno opatrně vyrážím okolo sedmé ráno z domu. Práce naplánovaná na celý den, tak nespěchám, není proč. Na pumpě žádná řada, tak mám za 15 minut natankováno a šourám se dál. Okolo půl deváté sem na vykládce v Moravské Třebové. Chvíli počkám, až naloží slovenský kamion a poté jsem na řadě já. Rozplachtuju návěs a už vidím problém, poslední řada dřeva mi poskočila o 10cm doprava a opřela se o sloupek. Ani 3 kurty nepomohly. Naštěstí se nic nepoškodilo, takže po složení to beru přes Lidl a pokračuju zkratkou do Letovic. Pár kilometrů úzkých cest, poté kousek lepší cesty a parkuju v Blansku. Je hodina před termínem nakládky, ale na expedici o mě nikdo neví, že dnes se žádný kamion nakládat nemá. Volám teda dispečerovi, ale neúspěšně, není signál. Běhám jak trubka mezi halama, telefonem máchám nad hlavou, stojím na špičkách a hle, jedna čááárka. Opatrně přiložím telefon k uchu a volám. Dispečer mi jen suše sdělí, že to jde obvolat a položí telefon. Moc mi teda nepomohl. V tom mi jde naproti paní z expedice a posílá mě zpět k hlavní bráně, že se mám zeptat tam. Tak se tedy ptám u hlavní brány a sláva, vědí o mně. Nastává jiný problém, mistr výroby mi sděluje, že zboží bude přichystáno někdy k večeru. Tohle člověk v době oběda slyší nerad. Po asi dvou hodinách konečně nakládám nedokončené zboží, ale to mě netrápí. Přehodím 4 kurty a upaluju na Slovensko. Na hranicích ještě dobíjím mýto, avšak bouda je plná asi tureckých řidičů, takže než dobiju, je půl hodiny pryč. Večer přijíždím na vykládku. Paní ze security mě ohlásí, chvíli čekáme u vysílačky na instrukce, ale po 10 minutách to vzdáme a jdeme se zeptat osobně. Rozkaz zní jasně, couvni na halu a čekej. Tak tedy couvnu na halu a čekám. Po chvíli přijde paní mistrová a hledá dálkové ovládání k jeřábu, pod kterým stojím. Nenašli jsme, tak mistrová volá přes vysílačku jeřábnici, která si taky dává na čas. Když už se vyšplhá nahoru do kabiny, zjistí, že jeřáb má poruchu, takže mě tady nesloží. Nervózně chodím po návěsu, na telefonu počítám minuty a bezmocně civím na mistrovou. Ta pochopila, že po hodině už bych chtěl být pryč, tak mě posílá na druhou halu a tak konečně s drobnými problémy skládáme. Rychle to všechno sbalím, v mapě najdu nejkratší cestu na nakládku poblíž Luhačovic a vyrážím. Když se blížím k hranicím, míjím malinkou zákazovou značku pro kamiony těžší 7,5t. Není se kde otočit a tak pokračuju dál. O 4km blíž k hranicím už vidím velkou zákazovou značku a vedle ní velké parkoviště. Ač nerad, tak se otáčím a jedu zpět, na přechod, kterým jezdím stále. Po cestě už koukám do mapy, kudy to vezmu do Luhačovic. Stmívá se, pracovní výkon mi za chvíli končí, takže volím nejkratší cestu. Ta cesta, to se nedá popsat. Úzký asfalt, samá zatáčka, z kopce do kopce, pár vracáků, no s osobákem to musí být super, někdy se tam vrátím. Dojedu do Luhačovic, navigace napovídá, že na křižovatce se musím dát doprava a cíl je vzdálen 4km. Před křižovatkou ovšem zákaz odbočení vozidel těžším než 7,5t s výjimkou autobusů a vozidel stavby. Odbočuju teda na druhou stranu a zastavuju na pumpě. Stojí přede mnou městská policie, tak se chci jít optat, ale než vylezu z auta, jedou pryč. Optám se tedy na pumpě. Odcházím se nejistými informacemi, rozhodnutí je na mě. Tak si povídám, že lepší 4km v zákazu než 30km po objížďce. Z důvodu lepší obratností vytahuji z návěsu kabel ABS, třetí náprava padá na zem a můžeme vyrazit za dobrodružstvím. Policisté vyrazili mým směrem, tak je určitě někde potkám, jak budou číhat. Před staveništěm semafor, na něm červená. Srdce mi buší jak o závod, čumím do zrcátek, no nervy. Rozsvítí se zelená, vyrážíme. Nalevo hromada štěrku, napravo hromada hlíny a přede mnou překoplá silnice zasypaná kamením. Přivřu oči a přejíždím přes štěrk a také přes celé staveniště. Rychle dojedu k firmě, zaparkuju, zatáhnu záclonky a dělám, že sem tím zákazem nikdy nejel. Za 10 minut vylezu a jdu se optat na vrátnici, co a jak ráno.

V půl sedmé mě budí vrátná, že si mám najet do podniku, ale nakládat budu až v 9h. Tak jo, přejedu 50m a skáču pod peřinu. V 9h bouchání na dveře a že mám couvnout na rampu. Tak couvnu, jdu do kanclu, vyřídím papíry, a protože mě i sami naloží, znovu lezu pod peřinu. 2h na rampě a je naloženo, můžu jet. Pomalu a potichu vyrážím ke Zlínu, poté přes Buchláky do Brna. V Brně zastavím u firmy, odevzdám papíry, couvnu na rampu a jdu se složit. Skladník povídá, ať zalezu do auta, že mě složí sám. No dobře, hádat se nebudu. Za hoďku složeno, přejedu na druhou stranu Brna, el. paleťákem naložím 32 palet a fičím po D1 až do Prahy. V Praze jsem večer, alevykládka a nakládka proběhne až ráno, po pauze.

A tak se taky stalo, 3h ráno a já jdu skládat a nakládat. Naštěstí za hodinu a půl hotovo a můžu uhánět zpět na Moravu, konkrétně do velkoskladu v Lipníku. V 9h jsem na místě, ve 12h na rampě. Pomalu tahám palety z návěsu, mrknu, jak vedle mě couvá kamion a hlasitá rána. Mrknu do mého návěsu, tam je vše v pořádku, mrknu z okna na kolegu a tomu se návěs houpá ze strany na stranu. Opět prasklý měch, stejně jako jinému kolegovi minulý týden, který stál poblíž. Divná náhoda. Složím zboží, naložím prázdné palety a uháním do Hranic na nakládku dřeva. Půl hodina čekání před areálem, půl hodina v areálu a konečně sem na řadě. Pán s vysokozdvižným vozíkem nasadil tempo a já nestíhal, za 15 minut naložený celý kamion, já zpocený až kdesi důle, kurtuju na horkém sluníčku. No „pátek“ jako víno. Mám naloženo, zakurtováno, jen zbývá vrátit v prázdné palety a můžu domů. V olomouckém skladě narváno, chvíle čekání a můžu na rampu. Na šestý pokus couvám „přes ruku“ na rampu a přes celý sklad utíkám pro ruční paleťák, abych se měl čím složit. Vysouvací rampa dosedá na okraj návěsu a opatrně vytahuju první štos palet. Ten se trochu zasekl, tak zaberu a už se to sype. No booože, posbírám spadené palety, opět se vyskládám do komínku, žduchnu je do řady a poklusem pro papíry a domů. Auto nechávám u šéfa před barákem, který chce dělat nějakou údržbu, když je ten svátek práce.

V pátek ráno přijíždím do Šumperka na vykládku. Při rozdělávání návěsu mě překvapí kamarád s jeho otcem, tak stojíme vedle auta, povídáme si, destař pomalu tahá dřevo z návěsu, tak to má být. Když mám složeno, vyjedu z areálu, vymetu návěs, nachystám kurty a čekám na rozkazy. Nic nepřichází, tak volám šéfovi, co mám dělat. Aaa, už přichází rozkaz, jeď domů!

PS: Všechny vás zvu na Truck May Day Liberec, kde se s trochou štěstí objevím i já... http://www.truckmayday.cz