B-NL, TMD, STK-ME...

aneb konečně Belgie a Nizozemí, Truck May Day a technická s emisema...

Poslední víkend před libereckým srazem, nejvyšší čas udělat něco málo na Dafu. Já přeleštil celou kabinu, táta mi natřel disky na stříbrno, no o 100% lepší, než ta rez, co tam byla.

V pondělí budík na půl šestou ráno, zapřáhnu za osobák vozík a o půl sedmé nakládám v nedalekém lomu několik set kilogramů štěrku. Jelikož vozík není sklápěcí, beru lopatu a makám jak barevnej. V 8h kontroluju firemní telefon, ale žádná zpráva. Tak jdu domů a čekám na info. Odpoledne už nervózně telefon hypnutizuju a po půl hodině zvoní. Sláva, vše domluveno, v úterý můžu vyjet.

Další den, sluníčko se škrábe z poza stromů, já se škrábu z postele a když se mi trochu rozlepí očička, sedám za volant a vyrážím. Okolo 9h nakládám v Kostelci n. O., a při úterku pěkně 33 palet a ručním paleťákem. Vyřídím papíry a pomalu se sunu k Hradci. Jelikož sem línej a nechtělo se mi kurtovat při nakládce, tak zastavuju u Třebechovic na pumpě a kurtuju teprve tam. Po 3 týdnech víceméně nekurtování vytasím 14 kurtů a zmožen padám za volant a pokračuju dál. V Hradci zastavím u Lidlu, nakoupím si a volám šéfovi. Ten povídá, že za cca 2h se potkáme v HK. Dobrá tedy, pouštím film a tlačím housku. Mám dojedeno a jelikož sem vstával brzo, tak usínám. Za 3h mě budí zvonící telefon a vyrážím za šéfem. Asi půl hodiny si vyměňujeme zážitky z minulých týdnů a já pak pokračuju dál. U Hořic natankuju naftu, avšak adblue tam nemají, takže musím na další ONO. Na už dobře známé trase mě překvapuje nový zákaz před Mimoní. Odbučuju tedy podle značky na vedlejší silnici a přes sídliště obývané neoblíbenými lidmi, se dostávám na úzkou cestu přes les. Ujedu pár kilometrů, ale kromě zajíce u cesty nikde nikdo. Za další kilometr konečně v prosti směru dva kamiony, takže jedu dobře. Překvapivě, i na úzké polňačce uprostřed lesa, je semafor řídící dopravu. Při dlouhém čekání za zelenou přemýšlím nad smyslem tohoto zařízení a když naskočí červená a já ujedu 100m, hned je mi to jasné. Cesta široká sotva na kamion, zrcátka mi hladí listí na větvích, no objížďka pro kamiony jak dělaná. V Chlumci na pumpě 2 kamiony přede mnou. Prosím kolegu, jestli by mě mohl pustit, když jdu natankovat jen močovinu. Kolega ochotně souhlasí, tak poděkuju, předběhnu ho, natankuju a jedu pryč. Další zastávka na petrovickém Agipu. Ještě že nespěchám, u prodejních automatů na německé mýto je 6 asi bulharských řidičů a navzájem si radí, co zmáčknout a tak. Po deseti minutách se dostanu na řadu, za minutu hotovo a pokračuju dál. Konečně po 3 týdnech vnitra zase na západ. Cesta pomalu ubíhá, sluníčko pálí do ksichtu, tak to po pár hodinách balím, středa je taky den.

Cíl je jasný, 650km na vykládku v Antwerpách. Německé dálnice docela odsýpají, až ke Kasselu teda. Sjížďák, kterým jezdím, je zavřený, vydávám se tedy po objížďce. Pár kilometrů po dálnici a potom sjet na okresku. S nejistotou se proplétám venkovem, nalevo pole, napravo les a přede mnou naštěstí pár kamionů. Objížďka je značená dobře, ale pořád pozorně koukám na kamiony, abych náhodou neodbočil někam, kde nemám co dělat. Po 30km nejistoty najíždím zpět na dálnici, oddechnu si a pokračuju v cestě. Sluníčko svítí, provoz dobrý, kilometry naskakují, idylka. Okolo 18h jsem u Antwerp a z dálnice sjíždím do města, kudy to je kratší a také se vyhnu frekventovanému antwerpskému okruhu. I po půl roce mě udivuje, jak můžou mít na dvouproudé silnici lemované buďto trávou, nebo zaparkovanými auty, jak tam může být rychlost stanovena na 70kmh. Volant mám pevně v ruce, ale často si na víc jak 50 netroufnu. 12km přes město úspěšně zdoláno, termín vykládky je sice na ráno, avšak zkouším štěstí a jdu se zeptat na expedici. Skladník mrkne do databáze, poví mi, že mají plno a že vykládka se bude konat ráno. Dobrá tedy, jedu na parkoviště před areál, odkurtuju náklad, přetáhnu vyměněná kola na návěsu a jdu spát.

Ráno tedy přejedu na rampu, odevzdám papíry a v kabině čekám na složení. Po hodině a půl hotovo, adresa nakládky v navigaci, tak můžu vyrazit. 2h cesty a jsem na nakládce. Nahlásím se na expedici a pán mě posílá do vedlejšího areálu, kde proběhne nakládka. Přejedu 200m, vyběhnu do kanceláře, dostanu číslo rampy, můžu couvat. Nájezd na rampu je ohraničen betonovými kostkami, takže velice opatrně, na šestej pokus sem tam. Hodinka pryč, na semaforu svítí zelené světlo, tak ucuknu z rampy, zavřu vrata, vezmu papíry a vracím se zpět do vedlejšího areálu. Chvíli velkého papírování, podpis tady, podpis támhle a můžu vyrazit. Teda nemůžu, nemám zakurtováno. Vytáhnu si plastové rohy, abych neponičil náklad papíry, přehážu kurty, docela makačka, až je mi horko. Tak teď můžu jet. Mám hromadu času, tak nasadím ekonomické tempo a po 6h jízdy pauzuju.

Jako ranní ptáče vstávám v 5h a vyrážím směr Petrovice a Liberec. Přehrknu hranice a po 6km kolona kamionů, ještě před tunelama. Ve vysílačce slyším, že před nimi stojí nadměrný náklad spolu s policií, ale že jsou otevřené, takže za chvíli pojedeme. Projedu tunely a přemýšlím, kudy je nejlepší cesta do Liberce. Volím pro mě neznámou cestu z Děčína přes České Kamenice do Nového Boru a dál. Velká chyba. Už v Děčíně se to zkazilo, dlouhá kolona aut stojící před semaforem z důvodů výkopových prací. Máme zelenou a vyjíždíme. Minu semafor, ujedu 30m a v půlce prudkého kopce stojíme. Nejdřív minutu, potom dvě, tři. Jelikož mám čas, brýle na očích a hudbu uších, zachovávám klidnou náladu a ladně se poskakuju do rytmu písně. Další minuta pryč a mi jde naproti nějakej stavbař ve vestě a s helmou na hlavě. Pozdravíme se, stavbař říká, že jim tam nějakej kamion vjel na červenou, nemůže vycouvnout a celé to zablokoval, jestli bych nemohl kousek couvnout, aby mohli projet osobáci zpět a potom ten kamion. Já povídám, že můžu, ale že musí jít k návěsu a rozehnat ty osobáky, co stojí za mnou. Tak chlápek mi ukazuje, já couvu a dělám místo. Když už jsem bokem, tak čekáme. Za 5 minut konečně přijíždí kamion, který to vše způsobil. Auto mělo české SPZ, avšak řidič od pohledu vypadal na východňára. A to jsem si myslel, že červená je v každé zemi stejná, no očividně asi ne. Další cesta k pláči, všude samý kopec, ostré zatáčky, nafta tekla proudem. Konečně, když už se blížím k Liberci, tak mi začne blikat tachograf. Omrknu, kde je problém a ejhle, mám odjeto 4h20min. To je děs, na myčku mi chybí 15km, ale já zkejsnu na hodinu před Libercem. Navštívím teda pumpu a kupuju si dvě plechové piva, když budu na víkend pryč. Jedno pokládám opatrně do ledničky, druhé trochu míň opatrně. No, to druhé pivko sem postavil přímo DO kelímku s hořčicí. Po pauze pokračuju do Napy v Jeřmanicích, kde mají myčku na kamiony. Už na myčce potkávám celebritu z Moravy, Gugýta se žlutou Scanii. Chvíli po mě přijel jeden z organizátorů místního Truck srazu, tak při čekání na mytí všichni natěšeně vykládáme, jak se těšíme na víkendovou akci. Po dvou hodinách jsem konečně na řadě, trochu mýdla, trochu chemie a Daf se krásně leskne. Už bylo taky na čase, návěs to už potřeboval. Z Jeřmanic zpět do Liberce, odpojit návěs a hurááá do libereckého pivovaru.

Na place jen já a dva kamiony i s návěsem. A to jsem si myslel, že dorazím a už tu bude rušno. Trochu jsem se mýlil, začínalo to zlehka, pár hodin najížděl občas jeden kamion, ale k večeru se plac zaplňoval čím dál víc. Další kamiony přijížděly v sobotu, a bylo jich hodně, okolo 110. Když přijel Zdeněk Hodan, vyfasoval jsem leštící pastu a tak jsem další 2h zkrášloval zašlé nádrže.

No a co napsat k Truck May Day dál? Víkend popisovat nebudu, to se prostě musí zažít. Spanilá jízda parádní, jen mě sere, že sem si na myčce zlomil anténu od vysílačky, takže sem neslyšel ten ruch na CB, kterej bývá taky záživnej. Poznal jsem pár nových lidí, potkal jsem hromadu starých tváří, no super sešlost to byla. Nalámal jsem do sebe neuvěřitelná 4 piva, takže na moje poměry se dá říct, že jsem docela slušně zachlastal :D … i když na některé přeborníky v oboru stále nemám, že Gugo? :D

Takže kluci dík, moc jsem si to užil, příští rok se ukážu určitě znovaa už teď se moc těším :)

Pondělní ráno kruté, nevyspalý, ale s prima zážitkama vyrážím před šestou ranní k Trutnovu na vykládku. Před firmou skoro není místo na zaparkování, takže mě informace o tom, že musím 3h počkat, ani nepřekvapila. Okolo oběda slavnostně odjíždím, za Boleslaví potkávám Ondru ze Svijan, tak si zamáváme a zablikáme, vždyť jsme se už skoro den neviděli, žejo. Zastavuju až v Roudnici na STK, teda nejprve na měření emisí. To byl panečku hukot, chvíli Daf klepal na volnoběh a najednou hrrrr, 2150 ot/min, takové týrání motoru. Měření proběhlo úspěšně, pokračuju teda na technickou prohlídku. Technik prohlíží auto z jednoho boku, z druhého, zespodu, zezadu, no koukl všude a vše bylo v pořádku. Zádrhel nastal při zkoušce brzd. Pravé zadní kolo na tahači brzdilo o 42% míň, než to levé. Průser. Technik seškrábne známku z SPZ a mám se vrátit, až to bude v pořádku. Upaluju do Roudnického Dafu, odstraníme závadu a letím znovu na STK. Na dveřích napsáno, že otvírací doba je do 19h, avšak poslední auto přijmou půl hodiny před koncem směny. Já tam dorazím v 18:10, ale stejně mi řeknou, že až ráno. Ani hádání nepomohlo ... Oznamuju tedy šéfovi, že úterní nakládku nestíhám, že musím čekat do rána.

Ráno vše v pořádku, dostanu známku zpět na SPZ a valím naložit do Chomutova. 24t na návěsu a můžu vyrazit. Vyšplhám se na Horu sv. Šebestiána, děsný kopec, s takovým nákladem se sotva sunu. Když fičím po německém venkově, kousek za hranicemi mě zastaví semafor na křižovatce. Naproti zastaví český kamion, koukáme na sebe, a když se rozjedu, Volvo v protisměru na mě bliká a mává. Už jsem doma, otcův bývalý kolega. Také mávám a už se míjíme. V Chemnitzu koupím mýto a můžu vyrazit konečně na dálnici. Po půl hodině cesty mohutná průtrž mračen. Já stále mažu svých 80kmh a v dálce vidím, jak všechna auta zastavují a zapínají výstražné blinkry. Zvolním a pomalu dojíždím k nim. Problém se válí v levém pruhu, nový Passat opřený o svodidla a přední nárazník rozházený přes celou dálnici. Za 2km stejná situace, jen v protisměru. Další cesta byla na pohodu, občas pršelo, občas sluníčko, ale jeli jsme.

Půl páté a vyrážím ještě se zalepenýma očima. Ani nevím jak, ale po obědě se ocitnu na vykládce v antwerpském přístavu. Po dvou hodinách čekání mi oznámí, že vykládka proběhne ráno, no super. S kolegou z Olomouce najdeme malý plácek a tam trávíme zbytek dne. Kolega mě ohromuje příběhy z dob, kdy jezdil s cisternou a vozil nebezpečné látky. Z jeho povídání zjišťuji, že někteří řidiči jsou vážně nebezpeční idioti, kteří hazardují s našimi životy, vozí kyseliny a hrubě porušují bezpečnostní pauzy a vše ostatní. Nebudu to dál rozvádět, ale přeji jim, aby jim vzali papíry dřív, než se stane nějaké neštěstí ... Ve 22h se loučíme a jdeme spát.


Ráno jsem pověřen, abych jel pomoct na vykládku jednomu českému kolegovi, který je ode mne vzdálen 25km. Vstanu o 2h dřív a jedu za ním. Během hodiny je problém vyřešen a já mohu jet složit svůj náklad. Na nakládce ještě potkám olomouckého kolegu, který stále čeká na příjmu zboží. Protože jsem včera přijel dřív, mohu tedy jet složit před ním, i když už sedí v kanceláři od rána. Na plácku kousek od kanálu rozplachtuju návěs, sbalím kurty a čekám. Přijíždí kolega, tak mu pomohu také sundat kurty a než to doděláme, mám svůj návěs složený. Rychle přejíždím přes celé Antwerpy na nakládku a po nahlášení se zjišťuju, že musím necelé dvě hodiny čekat na papíry. Chvíli po mě přijíždí šéfův kamarád, takže při povídání utekly dvě hodiny jak voda. Konečně můžeme nakládat. Přijedu k hale, objedu ji dokola, ale rampu jsem nenašel. Na druhý pokus jsem ostražitější a hle, byla to asi 10 rampa od začátku. Za hodinu naloženo, bohužel 24t, takže zpět na expedici, vyřídit papíry, zakurtovat a čekat na kolegu. Když mám skoro zakurtováno, kolega přijíždí. Zatáhnu plachtu a jdu mu pomoct. Za 20 minut hotovo a vyrážím přes ucpané Antwerpy k Německu. Na okruhu se ještě v dálce mihne bílý Hi-Way Zdeňka Hodana, ale potkali jsme se zrovna na blbém místě, tak ani fotka není. S kolegou stavíme na hraničním přechodu Venlo. Čtvrtek večer a parkoviště narvané k prasknutí. Parkujeme tedy na nájezdu na dálnici, koupíme mýto a valíme dál. Další parkoviště není o moc lepší, stojím znovu na nájezdu na dálnici, kolega našel volný flek v řadě kamionů. Uděláme krátkou pauzu a valíme dál. Po hodině mi končí pracovní výkon, tak zastavujeme na parkovišti blízko Dortmundu. I přesto, že jsem abstinent, dám si pivko na dobrou noc a jdem spát.

Ráno mrknu na navigaci a ta ukazuje 730km do cíle. S obavou se ptám kolegy, jestli to stihneme, a ten mě ujišťuje, že s přehledem. Moc tomu nevěřím, ale dobře no, je zkušenější, tak má asi pravdu. A fakt že jo, i s pauzou na oběd na Petrovickém Agipu přijíždím na parkoviště do Kolína a ještě mi zbývá 40 minut jízdy, krásný. V rychlosti sbalím papíry, oblečení, notebook a valím na nádraží a domů ...