Už dlouho nic nebylo...

Toto pondělí začínám z lehka, v 11h mě budí budík, ve 12h snídám babiččin štrůdl na cestu a vstávám z postele. Po pár minutách na pc mi psal kamoš, že viděl v Zábřehu projíždět Vegáče. Píšu mu teda SMS a o tři hodiny později už sedím v jeho Tulipánu. Pár hodin si povídáme a okolo 19h píšu šéfovi zprávu, co se bude v útery dít. Po pár minutách přijde odpověď, že zítra mám taky volno, že se pojede až ve středu. Tak jdem s Vegáčem na pívo, dvě, tři... Já měl samozřejmě 3 kofoly, jak jinak... Okolo 22h mizím domů, ať se mlikař trochu vyspí.

Ůterý už je dramatičtější, vstávám v 9h a celej den se flákám, ovšem v blízkosti telefonu. Odpoledne přišla SMS se středeční nakládkou v Chomutově. V tu chvíli mi volá druhý šéf, že v 8h ráno musím být v Praze a že se nejede nakládat do Chomutova, ale do Ústí. Sednu k pc, v jízdním řádu najdu, že bych ráno musel vstávat v 4:30, což se mi moc nechtělo. Nakonec tedy nasedám do vlaku, který odjíždí ze Zábřehu před 7h večer. 5 minut čekám v Praze, než mě vyzvedne šéf, poté veze ke kamionu na kraj Prahy.

Středa, 7:30 a já po 4 dnech volna sedím za volantem a mířím do Ústí na nakládku. Už sem tady párkrát byl, tak vím, co mě asi čeká. Trochu se mýlím. Místo malých palet destař vozí také malé palety, ale 2-3 na sobě. Naložím teda 4 paletové místa a jdu za destařem, že tak to vést nemůžu, je to příliš vysoké a bez kurtování to zavání pokutou. Po krátké výměně názorů mě destař odkazuje do kanceláře, že se mám potom domluvit s nimi. Naložíme tedy 53 palet, jdu do kanceláře a tam nachystané papíry. Povídám, že mám problém s nákladem, že to je na průser a on mě uklidňuje, že mi do papíru napíše „zboží nelze kurtovat“. Přesunu se do ústeckého Globusu a jdu si nakoupit jídlo a čekám na pokyn k odjezdu. Po 3h čekání konečně můžu vyrazit, nejprve do Dafu v Chabařově, potom na Ono v Chlumci a poté konečně přes Petrovický Agip do Německa. Pomalu se poflakuju po německých dálnicích až ke Kasselu, kde to balím ...

Ráno pokračuju, počasí nic moc, docela zamračeny, už abych byl v Belgii. Došourám se přes Nizozemí až do města Maastricht. Kolona před semafory jen pár set metrů, sem rád, protože před 14ti dny byla tato kolona dlouhá přes 4km. Proskáču město, sjedu na vedlejší a už jedu místní šoustkou do Belgie. Překvapil mě policista, který řídil provoz na malé křižovatce, ale šlo mu to na jedničku. Přijedu na vykládku, nahlásím se na vrátnici a vrátnej povídá, že musim 10 minut počkat, až složí kamion přede mnou. Z 10 minut byla hodina a další hodinu trvalo vyložení 53 palet. Během vykládky přišla adresa nakládky, tak se můžu po vyložení přesunout do Antwerpského přístavu, teda na jeho okraj. Okolo půl šesté se tam došourám, zaparkuju naproti bráně a jdu se podívat k vodě. Lezu na kopec hlíny, nejprve mě vyplaší zajíc, já se leknu a vyplaším nějakyho ptáka, co tam opodál zobal z trávy. Fouká vítr, tak jdu zpátky k autu, a protože je ještě světlo, vytáhnu zbytek leštící pasty a trochu přehrknu mezinápravový spojler. Po 10ti minutách nebylo co dělat, jelikož mi došla pasta, tak navečeřet a spát.

 

Ráno v 7h jdu do kanceláře, otevírají ale až v 8h. Přijdu pár minut po osmé a kancelář plná polských řidičů. Byl tam i jeden Čech, takovej srandista, tak se dáme do řeči a borec je takovej fórkař, že si začal dělat srandu i z okolo stojících Poláků a protože jsme všichni měli takovou tu páteční náladu, tak oni si dělali srandu z nás, no prostě vydařeny ráno. S českým kolegou čekáme na papíry další hodinu, mezitím přijel i nějakej Brňák, tak čeká s náma. Po hodině a půl máme papíry vyřízeny a můžeme nakládat. Najedu na první nakládku, destař nahodí zboží dovnitř a odjede pryč. Zavírám vrata a ty nejdou dovřít. Pozorně se koukám na zámky a jedem zámek byl zohlej a vrata nešla zajistit. Beru tedy kladivo a odborně odstraňuju závadu. Pár dobře mířených ran a vrata jsou zavřená. Přejedu na druhou nakládku a tam šlo vše jak na drátkách. Vracím se zpět do kanceláře, vyřizuju přepravní papíry a koukám, že váha nákladu je 23,8t. Zlatých 17t, co se vozilo na začátku roku. Venku už stojí oba čeští kolegové, jeden se chlubí, jak zboží nekurtuje, no já takovou odvahu nemám a věnuju pátečních 30 minut na zabezpečení nákladu.

Je 11:30 a já odjíždím z Antwerp. Tradičně rychle se pohybující kolona přes celé město, další kolona před hraničním přechodem do Nizozemí. Asi 6km k hranicím, pátek odpoledne a my se sotva suneme. Najednou se blížíme k policejním vozům v odstavném pruhu, zpozorním a čučím, co tady pohledávají. O kousek dále stojí Scania se sklápěcím návěsem, který má trochu nabouraný bok a na Scanii chybí řidičovo boční zrcátko. Před Scanii stojí dodávka s rumunskyma SPZ, ale z pravé strany otevřená jako konzerva. Dodávkář měl štěstí, že se o Scanii jen otřel, jinak by to asi byla fatální chyba. Kolona se rozjíždí a přes Nizozemí už upalujeme standartní rychlostí. Fičím až k Duisburgu, kde je další kolona, avšak prostředním pruhem to docela jede, takže za půl hodiny už fičím dál. U Dortmundu dělám po 4h jízdy krátkou pauzu. A dělám dobře, protože na další parkoviště to je 25 minut, když je dobrý provoz. Bohužel, v pátek není dobrý provoz a k dalšímu parkovišti mi to trvá 50 minut. Ještě že jsem udělal pauzu dřív. Opět potahujeme 30 minut z důvodu zúžení tří pruhů do dvou. V Belgii bylo krásně, 16°C jako na jaře, avšak v Německu nic moc, sotva 8°C a začalo pršet. Němečtí řidiči osobáků začali blbnout, jeli o pár km rychleji než kamiony, začali se plést do pravého pruhu mezi nás a my museli zbytečně brzdit. Korunou jejich blbosti bylo, když na dálnici bylo 100m nového asfaltu bez postranních bílých čar. Já zrovna předjížděl pomalejší kamion, osobáci, když viděli kousek neoznačeného asfaltu, skočili na brzdy a bezpečně v 50kmh těchto 100 metrů překonali. Já měl co dělat, abych to v dešti za nimi ubrzdil. Ačkoliv sem kliďas, docela mě srali. Takhle jsme blbnuli až za Kassel, kde ve 20h sjíždím z dálnice na odpočívadlo a chystám se na 9h pauzu. Parkoviště není moc velké a tak parkuju na jeho širokém nájezdu. Sluníčko zapadá, tak jdu ven udělat nějakou fotku. Díky mohutnému dešti mám úplně promočené boty. Když sedím na svodidlech, slyším syčet vzduchu. Moc tomu nevěnuju pozornost, protože určitě uchází vzduch v hadic spojující tahač a návěs. Po chvilkovém rozjímání jdu zkontrolovat hadice, ale nečekaně, hadice nesyčely, bylo to něco v zadní části návěsu. Pozorně kontroluju každý spoj vzduchových hadic, až přijdu k zadním kolům. Hned mi bylo jasné, odkud vítr vane. V pravé pneumatice na poslední nápravě návěsu je zaražený 3cm dlouhý šroubek, který se používá na upevnění dřevěné podlahy k rámu návěsu. Než se kolo úplně vyfoukne, spěchám pro hever, abych jej tam zavčas dostal. Když je hever na místě, beru kleště a vytahuju blbej šroub z gumy. Syčení zesláblo, ale do rána by to určitě nevydrželo. Tradičně se setmělo, a aby toho nebylo málo, ještě začalo i pršet. I když stojím na parkovišti, vytáhnu trojúhelník a dám jej cca 40m za auto.

/poslední dobou se často setkávám s tím, že řidiči na dálnici mají trojúhelník položený pouze pár metrů za autem, v takovém případě ho nemá smysl ani vytahovat, tak nad tím přemýšlejte, až jednou budete v podobné situaci/

Pro větší pozornost ještě zapnu parkovací světla spolu s výstražnými blinkry, oblékám montérky a reflexní vestu a začínám s přípravami. Nejprve povoluju kolo na návěsu, jde to docela lehko, jen metr dlouhou trubkou. Poté odšroubuju rezervu z držáku, taky to jde docela svižně. Když ji vytahuju ven, myslím na to, že se mi nesmí převrátit na bok, protože sám tak těžké kolo nezvednu. Nakonec tedy zvedám nápravu pomocí heveru. Nejprve dám nad zvedací pístek kousek dřívka, ovšem při zvedání se zvedal pouze pístek a dřevo praskalo. Čili změna plánu, dřevo dám pod hever a pístek přímo na nápravu. Konečně úspěch, návěs je pár cm nad asfaltem, sundávám tedy všechny matky a pečlivě seřazuju vedle rezervy. Zbývá jen sundat píchlé kolo a nasadit rezervu, ale objevil se drobný problém. Prázdné kolo nejde sundat z náboje, tak ho trochu poklepu hever-tyčkou, bezúspěšně. Jdu pro univerzální opravářský nástroj a po pár dobře mířených ranách kladivem se kolo ani nehlo. V tu chvíli přemýšlím a v mžiku se mi v hlavě promítlo, jak mi někdo ukazoval video, že vzal rezervu, žduchl ji na prázdné kolo a to zeskočilo samo. Drapnu rezervu, nasměřuji na prázdné kolo, lehce do ní strčím a nic. Druhý pokus, pořádně rozždouchnu rezervu, ta se odrazí zpět a já mám co dělat, abych chytl rezervu, která se mě snaží srazit na zem. Konečně úspěch, já stojím na nohách, rezervu mám pevně v ruce a prázdné kolo se taky pohlo. Auta jezdí okolo, naštěstí při pohledu na blikající auto s trojúhelníkem jezdí pomalu a opatrně, takže v klidu sundávám kolo a chystám se nasadit rezervu. Návěs mám zvednutý asi 5cm na silnicí, takže mám problémy uzvednout rezervu a nasunout ji na šrouby. V tu chvíli se ve tmě objeví baterku držící polský řidič a nabízí mi pomoc. Rychle ho poprosím, ať mi pomůže nahodit kolo na šrouby a než sem to dořekl, už jsme ho tam měli nasazené. Společně našroubujeme 10 matic, já velice děkuji a Polák chytá po klíči a společně utahuje všechny matice. Zbývalo uklidit prázdné kolo do paletového koše, s pomocí polského řidiče otázka asi 10 sekund. Velice děkuju, utíkám do auta, a protože nemám v kastlíku žádné pivo a mlíkem bych ho asi nepotěšil, snažím se mu nacpat 5 Euro. Kolega se brání, seč mu síly stačí a s úsměvem mizí ve tmě. Mezitím okolo mě zaparkovali dva čeští řidiči, oba se sešli na diskuzi a při tématu „o polské verbeži“ jdu raději pryč. Uklidím nářadí, špinavej a mokrej jdu spát.

Ráno po páté hodině pokračuju, sobotní provoz byl pohodový, za 4h stihnu dojet k ústeckému Globusu, nakoupím pár nezbytných maličkostí, dopíšu papíry za uplynulý týden a pokračuju ku Praze. Třešničkou byla kilometrová kolona před Prahou, kde byl jen tak uzavřený pravý jízdní pruh. Chvíli po poledni parkuju v Kolíně, během pár minut se vypakuju a spěchám na vlak. Stíhám akorát, 10 minut čekání a už sem ve vlaku. Procházím první vagón velice smrdící po slivovici, druhý vagón zavání po rumu, no do třetího vagónu se raději neopovažuju vstoupit a tak čekám v uličce. V Pardubicích se uvolnilo pár míst, tak sedám a omámen vůni rumu se nechám vést k domovu.