To pravé toulání po domovině ...

O víkendu auto konečně doma, sluníčko pálilo, ideální čas na opravu spojleru a malé zkrášlení nádrže. Spolu s otcem jsme na tom mákli a je hotovo, skoro to nejde ani poznat.

V úterý vyrážím ve 3h ráno, nejprve pro návěs a potom natankovat na Studenou Loučku. Po natankování jdu zaplatit a při čekání, až se mi ohřeje bageta, slečna za pultem se mě ptá, jestli sem tady už někdy byl. Tak odpovídám, že sem tady byl, ale u jiné firmy. Dalších deset minut rozebíráme práci, s kávou v jedné ruce a s bagetou v druhé se loučím a ujíždím do Úval. V Úvalech se mi stala nemilá věc, na 30 minut mi vypnul mozek a výsledek je 5cm roztržené plachty na střeše návěsu. Po složení přejíždím do Horních Počernic, naložím zboží a opatrně uháním do Teplic, protože vezu křehké zboží. Mrknu do navigace, kudy přes Teplice pojedu a trochu znejistím. Vzpomínám, jak sem tam před rokem bloudil a celé město projel zákazem. Nu nic, teď se mi to povedlo projet napoprvé a po vyznačené cestě, tak s radostí dorazím na vykládku. Na rohu haly dva chlapi opravují kamion, tak u nich zastavuju a ptám se, kde se skládá to zboží, co mám naložené. Posílají mě na protější rampu, tam se mě ujme skladní a můžu couvat k rampě. Během hodiny sem složen. Při výjezdu míjím modrý Mercedes a řidič mává, tuším, kdo to je, ale nejsem si jist. Jedu nakládat k Litvínovu do areálu Unipetrol. Hned na vrátnici mě uvítá starší usměvavá paní slovama: „Co to máš za tím oknem, to Gepas?“ … Tak povídám, že je to moje přezdívka, načež ona odpoví „Tak nazdar Gepas, byls tady někdy?“ … Musel sem se smát, paní mi vše vysvětlila, navedla na expedici a ještě přidala úsměv a dobrou náladu. To se hned jinak pracuje. Za dvě hodiny odjíždím naložený ku Praze. Čas prchá a okolo Slaného žádné parkoviště pro kamiony, mířím teda na Rudnou, kde už v 18h není volné jediné parkovací místo. Zaparkuju teda na zákazu, čumím z okna, jak se prožene bouřka, pojím a jdu spát.

Ráno ještě za tmy odjíždím do Plané n. Lužnicí. Před sedmou hodinou sem na vykládce, ale skladníci přicházejí až po sedmé. Tak čekám a píšu papíry. Po sedmé hodině se teda někdo došourá, řekne mi, kam se postavit a zase jde pryč. Rozplachtuju návěs, lehnu na postel a opět koukám na film. Po 20ti minutách přijela desta a začala mě skládat, nevěnuju tomu moc pozornosti a dál koukám na film. Můj tichý smích přeruší silná rána. Kouknu do zrcátka, zpod auta se nepráší, tak vykouknu z okna a kolega, co stál 20m ode mě, běhá kolem tandemové vlečky, plazí se po kolenech a nadává, protože mu při nakládce prasknul měch. Já už měl složeno, krátká zastávka na místním ONU a pokračuji do lesa směrem na Týn n. Vltavou. V malé vesnici mezi baráky mě zastaví Tatra s vlečkou plná kamení, která si to šine proti mně. Couvám teda na širší místo, Tatrovák děkuje a pomalu projíždí. Znovu najedu mezi baráky a znovu mi tam najede Tatra, tentokrát bez vlečky. Pomalu se mineme a můžeme pokračovat dál. Po úzkých cestách se dostanu až do Týna. Cesta k cihelně zavřená a tak se vydávám po značené objížďce. Z komfortní široké silnice se stává třímetrový pás asfaltu kroutící se mezi stromy. Po dvou kilometrech projedu malou vesnicí a pomalu stoupám do kopečka. Ujedu pár desítek metrů a v dálce vidím, jak proti jede kamion plný cihel. Je to dobré, směr mám správný, jen ten kamion mi tam zavazí. Couvám tedy zpět do vsi, kde je trochu místa na vyhnutí. S kolegou na sebe mávneme a já upaluju dál, až k cihelně. Naloží mi 24t a můžu vyrazit zpět, na tu „cyklostesku“. S trochou štěstí dojedu až na konec úzké cesty, pár fotek krajiny a šourám se úzkou cestou zase zpět k Táboru a pokračuju dál přes Humpolec a Chrudim, až na parkoviště ke Smiřícím poblíž Jaroměře. Pálilo slunce, tak zatahuju firháňky přes levé a přední okno, otevřu pravé dveře a koukám na notebook. Za půl hodiny přijel na jinak prázdné parkoviště druhý kamion. Najel vedle mě, tak sem raději přivřel dveře, aby se náhodou něco nestalo. Kolega na mě huláká, že nemusím mít strach, že není Polák. Chvíli si povídáme, pak si „jdeme každej po svých“. Dopíšu papíry, dokoukám film a jdeme s kolegou do místní restaurace na, a teď pozorně poslouchejte, pivo! … Ano ano, já, věčný abstinent sem lupl dvě plzeňské dvanáctky, k tomu smaženej sýr s hranolkama, dobře bylo. Naproti sedící kolega byl zajímavý člověk, po pár větách zjišťuju, , že sem ho už viděl před pár lety v Mohelnici na Truck Trialu, ale né jako závodníka, ale jako doprovod k osmikolové Tatře. A zjistil jsem to podle toho, protože ten kluk jezdil s čumákovkou, kterou dřív měl Vápeník. Po prohlídnutí fotek, co měl v telefonu, mi poreferoval, jak lítal s cisternou po republice, ukázal mi i tričko s nápisem V8 a posteskl si, že na parkoviště přijel s 13let starou Scanii se 380 slepicema pod kabinou. Okolo desáté večer jsme to ukončili. Sotva sem usnul, budí mě Jelda, leze do auta a další hodinu povídáme. Když už mi únavou začla padat hlava, Lukáš se rozloučil a v černé naleštěné Felicii zmizel ve tmě. 

Ráno v půl šesté vyrážím do Dvora Králové. Vykládka cihel trvala hodinu, takže se sotva nasnídám. „Lesem nelesem, cestou necestou“ se dostávám až na nakládku k Novému Bydžovu. Vlítnu na vrátnici a paní mi říká, že sem tady dobře, ale že musím na druhou bránu. Tak letím na druhou bránu, nahlásím se, postavím se na rampu a čekám na destaře. Ten mi přiveze paleťák a že on mi bude chystat palety a já si jen naložím. Tak teda jo, destař to chystá takovým tempem, že si mezitím stihnu nakoupit v sámošce naproti přes silnici. Sláva hurá, naloženo a můžu jet. Přes Hradec dojedu až do Litomyšle. Cesta na Poličku zavřená pro kamiony těžší než 9t a tak musím až do Svitav. V rámci šetření kilometrů to vezmu pěkně zkratkou, ať si tu českou přírodu užiju. Těch 30km lesem, polem, to se dá popsat jedním slovem ... krása! … Když vjíždím do malé úzké dědiny s telefonem u ucha, vyřítí se proti mně policejní auto. Příslušníci skočí na brzdy, škubnou volantem a jedním kolem přes trávu se mi vyhýbají a vrací se zpět na silnici. Chvíli trnu, poté se z plna hrdla směju. 5Km před cílem dojíždím na úzké cestě traktor, ten upaluje svých 23kmh a na prvním možném místě mi uhýbá. Mávám na něj, on na mě a ztrácí se v prachu. Na vykládce mám za hodinu hotovo a pokračuju do Brna. Tradiční zastávka v Dafu pro olej, poté naložím 28 osmiset kilových palet a výletním tempem vyrážím k Hevlínu. Vykládka na ráno, tak parkuju o pár kilometrů dříve, zbytek ráno.

V 7 ráno stojím na hranicích, na pumpě LukOil myslím. Ptám se nějakého pána, jestli neví, kdeže to mám skládat a jakožto místní mi poradil, kde mám hledat. Tak tedy hledám, na první pokus nacházím. Ve skladu mi jiný pán povídá, že sem správně, ale že musím na rampu, která je u druhé budovy. Tak jedu k rampě. Rampa pamatuje ještě cara klacka, takže mi trvá 15 minut, než se tam nasoukám. Na fotce jde vidět, jak je tam málo místa, navíc rampa není výsuvná, takže musím na centimetry přesně. Třešničkou na dortu je to, že musím ručním paleťákem vytahat palety do výtahu, protože nahoře v patře prostě není místo. Dvě hodiny fuč, já tahám jazyk po zemi a mizím do hevlínské cihelny. Opět hodina a půl nakládky, takže slavnostně vyrážím v půl desáté z Hevlína s malou zastávkou na vrácení palet v Brně. Po obědě jsem ve ValMezu ve stavebninách. Chvíli si mě nikdo nevšímá, po 10 minutách teda můžu zacouvat na plac a rozplachtovat. Nervózně chodím kolem auta, počítám každou minutu, protože termín vykládky v Třinci stihnu jen tak tak. /pokud nestihnu složit v Třinci, nemůžu naložit a jet domů/ Po dalších 10 minutách přijde destař a povídá, že musím na sklad vedle, že tyhle cihle skládají tam. Nahlas nadávám přes celé Meziříčí, vysvětluju destařovi, že kvůli tady tomuhle mě nestihnou složit v Třinci a já budu v háji. Zaplachtuju auto, mezitím pokračuju a s hlasitým nadáváním lezu do auta, nadávám, vyjíždím z areálu, a stále nadávám. Ve vedlejším areálu mi složí 5 palet cihel a konečně můžu jet pryč. Po půl hodině jízdy mi volá paní z Heluzu a opatrně se ptá, co mám za problém. Vysvětluju ji, že pokud nestihnu Třinec, tak se nedostanu domů a že kluci v Meziříčí mi moc nepomohli. Paní mě trochu uklidňuje a ujišťuje, že kdyby bylo potřeba, ona to obvolá a zkusí nějak domluvit. No dobry teda, jako vítr letím do Třince, přijedu 3 minuty před zavírací dobou. 14 palet mizí z návěsu během 5 minut, vnadná slečna mi v kanclu potvrdí papíry a mizím na nakládku. Na nakládce v Paskově mě ujistí, že si pár hodin počkám, než mě naloží. A tak tedy čekám 4h na naložení. Je jasné, že v pátek večer to domů nestihnu. Udělám tedy pauzu a brzo ráno vyjíždím k domovu. Ještě půl hodinové zastavení s Radysem, který se vrací z Litvy. Ve 2h ráno dáme kafe, pokecáme a každý se rozjedeme jiným směrem, avšak oba domů.... kam taky jinam v sobotu ráno ...