To pravé toulání po domovině ...
O víkendu auto konečně doma,
sluníčko pálilo, ideální čas na opravu spojleru a malé
zkrášlení nádrže. Spolu s otcem jsme na tom mákli a je hotovo,
skoro to nejde ani poznat.
V úterý vyrážím ve 3h ráno,
nejprve pro návěs a potom natankovat na Studenou Loučku. Po
natankování jdu zaplatit a při čekání, až se mi ohřeje
bageta, slečna za pultem se mě ptá, jestli sem tady už někdy
byl. Tak odpovídám, že sem tady byl, ale u jiné firmy. Dalších
deset minut rozebíráme práci, s kávou v jedné ruce a s bagetou v
druhé se loučím a ujíždím do Úval. V Úvalech se mi stala
nemilá věc, na 30 minut mi vypnul mozek a výsledek je 5cm
roztržené plachty na střeše návěsu. Po složení přejíždím
do Horních Počernic, naložím zboží a opatrně uháním do
Teplic, protože vezu křehké zboží. Mrknu do navigace, kudy přes
Teplice pojedu a trochu znejistím. Vzpomínám, jak sem tam před
rokem bloudil a celé město projel zákazem. Nu nic, teď se mi to
povedlo projet napoprvé a po vyznačené cestě, tak s radostí
dorazím na vykládku. Na rohu haly dva chlapi opravují kamion, tak
u nich zastavuju a ptám se, kde se skládá to zboží, co mám
naložené. Posílají mě na protější rampu, tam se mě ujme
skladní a můžu couvat k rampě. Během hodiny sem složen. Při
výjezdu míjím modrý Mercedes a řidič mává, tuším, kdo to
je, ale nejsem si jist. Jedu nakládat k Litvínovu do areálu
Unipetrol. Hned na vrátnici mě uvítá starší usměvavá paní
slovama: „Co to máš za tím oknem, to Gepas?“ … Tak povídám,
že je to moje přezdívka, načež ona odpoví „Tak nazdar Gepas,
byls tady někdy?“ … Musel sem se smát, paní mi vše
vysvětlila, navedla na expedici a ještě přidala úsměv a dobrou
náladu. To se hned jinak pracuje. Za dvě hodiny odjíždím
naložený ku Praze. Čas prchá a okolo Slaného žádné parkoviště
pro kamiony, mířím teda na Rudnou, kde už v 18h není volné
jediné parkovací místo. Zaparkuju teda na zákazu, čumím z okna,
jak se prožene bouřka, pojím a jdu spát.
Ráno ještě za tmy odjíždím do
Plané n. Lužnicí. Před sedmou hodinou sem na vykládce, ale
skladníci přicházejí až po sedmé. Tak čekám a píšu papíry.
Po sedmé hodině se teda někdo došourá, řekne mi, kam se
postavit a zase jde pryč. Rozplachtuju návěs, lehnu na postel a
opět koukám na film. Po 20ti minutách přijela desta a začala mě
skládat, nevěnuju tomu moc pozornosti a dál koukám na film. Můj
tichý smích přeruší silná rána. Kouknu do zrcátka, zpod auta
se nepráší, tak vykouknu z okna a kolega, co stál 20m ode mě,
běhá kolem tandemové vlečky, plazí se po kolenech a nadává,
protože mu při nakládce prasknul měch. Já už měl složeno,
krátká zastávka na místním ONU a pokračuji do lesa směrem na
Týn n. Vltavou. V malé vesnici mezi baráky mě zastaví Tatra s
vlečkou plná kamení, která si to šine proti mně. Couvám teda
na širší místo, Tatrovák děkuje a pomalu projíždí. Znovu
najedu mezi baráky a znovu mi tam najede Tatra, tentokrát bez
vlečky. Pomalu se mineme a můžeme pokračovat dál. Po úzkých
cestách se dostanu až do Týna. Cesta k cihelně zavřená a tak se
vydávám po značené objížďce. Z komfortní široké silnice se
stává třímetrový pás asfaltu kroutící se mezi stromy. Po dvou
kilometrech projedu malou vesnicí a pomalu stoupám do kopečka.
Ujedu pár desítek metrů a v dálce vidím, jak proti jede kamion
plný cihel. Je to dobré, směr mám správný, jen ten kamion mi
tam zavazí. Couvám tedy zpět do vsi, kde je trochu místa na
vyhnutí. S kolegou na sebe mávneme a já upaluju dál, až k
cihelně. Naloží mi 24t a můžu vyrazit zpět, na tu
„cyklostesku“. S trochou štěstí dojedu až na konec úzké
cesty, pár fotek krajiny a šourám se úzkou cestou zase zpět k
Táboru a pokračuju dál přes Humpolec a Chrudim, až na parkoviště
ke Smiřícím poblíž Jaroměře. Pálilo slunce, tak zatahuju
firháňky přes levé a přední okno, otevřu pravé dveře a
koukám na notebook. Za půl hodiny přijel na jinak prázdné
parkoviště druhý kamion. Najel vedle mě, tak sem raději přivřel
dveře, aby se náhodou něco nestalo. Kolega na mě huláká, že
nemusím mít strach, že není Polák. Chvíli si povídáme, pak si
„jdeme každej po svých“. Dopíšu papíry, dokoukám film a
jdeme s kolegou do místní restaurace na, a teď pozorně
poslouchejte, pivo! … Ano ano, já, věčný abstinent sem lupl dvě
plzeňské dvanáctky, k tomu smaženej sýr s hranolkama, dobře
bylo. Naproti sedící kolega byl zajímavý člověk, po pár větách
zjišťuju, , že sem ho už viděl před pár lety v Mohelnici na
Truck Trialu, ale né jako závodníka, ale jako doprovod k
osmikolové Tatře. A zjistil jsem to podle toho, protože ten kluk
jezdil s čumákovkou, kterou dřív měl Vápeník. Po prohlídnutí
fotek, co měl v telefonu, mi poreferoval, jak lítal s
cisternou po republice, ukázal mi i tričko s nápisem V8 a posteskl
si, že na parkoviště přijel s 13let starou Scanii se 380
slepicema pod kabinou. Okolo desáté večer jsme to ukončili. Sotva
sem usnul, budí mě Jelda, leze do auta a další hodinu povídáme.
Když už mi únavou začla padat hlava, Lukáš se rozloučil a v
černé naleštěné Felicii zmizel ve tmě.
Ráno v půl šesté vyrážím do
Dvora Králové. Vykládka cihel trvala hodinu, takže se sotva
nasnídám. „Lesem nelesem, cestou necestou“ se dostávám až na
nakládku k Novému Bydžovu. Vlítnu na vrátnici a paní mi říká,
že sem tady dobře, ale že musím na druhou bránu. Tak letím na
druhou bránu, nahlásím se, postavím se na rampu a čekám na
destaře. Ten mi přiveze paleťák a že on mi bude chystat palety a
já si jen naložím. Tak teda jo, destař to chystá takovým
tempem, že si mezitím stihnu nakoupit v sámošce naproti přes
silnici. Sláva hurá, naloženo a můžu jet. Přes Hradec dojedu až
do Litomyšle. Cesta na Poličku zavřená pro kamiony těžší než
9t a tak musím až do Svitav. V rámci šetření kilometrů to
vezmu pěkně zkratkou, ať si tu českou přírodu užiju. Těch
30km lesem, polem, to se dá popsat jedním slovem ... krása! …
Když vjíždím do malé úzké dědiny s telefonem u ucha, vyřítí
se proti mně policejní auto. Příslušníci skočí na brzdy,
škubnou volantem a jedním kolem přes trávu se mi vyhýbají a
vrací se zpět na silnici. Chvíli trnu, poté se z plna hrdla
směju. 5Km před cílem dojíždím na úzké cestě traktor, ten
upaluje svých 23kmh a na prvním možném místě mi uhýbá. Mávám
na něj, on na mě a ztrácí se v prachu. Na vykládce mám za
hodinu hotovo a pokračuju do Brna. Tradiční zastávka v Dafu pro
olej, poté naložím 28 osmiset kilových palet a výletním tempem
vyrážím k Hevlínu. Vykládka na ráno, tak parkuju o pár
kilometrů dříve, zbytek ráno.
V 7 ráno stojím na hranicích, na
pumpě LukOil myslím. Ptám se nějakého pána, jestli neví,
kdeže to mám skládat a jakožto místní mi poradil, kde mám
hledat. Tak tedy hledám, na první pokus nacházím. Ve skladu mi
jiný pán povídá, že sem správně, ale že musím na rampu,
která je u druhé budovy. Tak jedu k rampě. Rampa pamatuje ještě
cara klacka, takže mi trvá 15 minut, než se tam nasoukám. Na
fotce jde vidět, jak je tam málo místa, navíc rampa není
výsuvná, takže musím na centimetry přesně. Třešničkou na
dortu je to, že musím ručním paleťákem vytahat palety do
výtahu, protože nahoře v patře prostě není místo. Dvě hodiny
fuč, já tahám jazyk po zemi a mizím do hevlínské cihelny. Opět
hodina a půl nakládky, takže slavnostně vyrážím v půl desáté
z Hevlína s malou zastávkou na vrácení palet v Brně. Po obědě
jsem ve ValMezu ve stavebninách. Chvíli si mě nikdo nevšímá, po
10 minutách teda můžu zacouvat na plac a rozplachtovat. Nervózně
chodím kolem auta, počítám každou minutu, protože termín
vykládky v Třinci stihnu jen tak tak. /pokud nestihnu složit v
Třinci, nemůžu naložit a jet domů/ Po dalších 10 minutách
přijde destař a povídá, že musím na sklad vedle, že tyhle
cihle skládají tam. Nahlas nadávám přes celé Meziříčí,
vysvětluju destařovi, že kvůli tady tomuhle mě nestihnou složit
v Třinci a já budu v háji. Zaplachtuju auto, mezitím pokračuju a
s hlasitým nadáváním lezu do auta, nadávám, vyjíždím z
areálu, a stále nadávám. Ve vedlejším areálu mi složí 5
palet cihel a konečně můžu jet pryč. Po půl hodině jízdy mi
volá paní z Heluzu a opatrně se ptá, co mám za problém.
Vysvětluju ji, že pokud nestihnu Třinec, tak se nedostanu domů a
že kluci v Meziříčí mi moc nepomohli. Paní mě trochu uklidňuje
a ujišťuje, že kdyby bylo potřeba, ona to obvolá a zkusí nějak
domluvit. No dobry teda, jako vítr letím do Třince, přijedu 3
minuty před zavírací dobou. 14 palet mizí z návěsu během 5
minut, vnadná slečna mi v kanclu potvrdí papíry a mizím na
nakládku. Na nakládce v Paskově mě ujistí, že si pár hodin
počkám, než mě naloží. A tak tedy čekám 4h na naložení. Je
jasné, že v pátek večer to domů nestihnu. Udělám tedy pauzu a
brzo ráno vyjíždím k domovu. Ještě půl hodinové zastavení s
Radysem, který se vrací z Litvy. Ve 2h ráno dáme kafe, pokecáme
a každý se rozjedeme jiným směrem, avšak oba domů.... kam taky
jinam v sobotu ráno ...
Komentáře