Antwerpská stórka...

Je neděle večer a já musím do Rokycan, hnus. Nasedám do vlaku a po prolezení jednoho nacpaného vagónu to vzdávám a stojím na konci vagónu u dveří. Stojím tam něco přes půl hodiny, časopis Trucker prolistovanej, a konečně přijíždíme do České Třebové a pár míst se uvolnilo. S trochou štěstí si sedám a zbytek cesty do Prahy koukám na film, bez zvuku, ale s titulkama, abych nerušil ostatní cestující. Za necelé dvě hodiny vystupuju v Praze z vlaku a na protější koleji už mi stojí rychlík do Rokycan. Pokračuju v sledování filmu, ale už si můžu dovolit pustit i zvuk. Za další dvě hodiny konečně Rokycany. Už bylo kolem půl jedenácté v noci, všude tma, pár cikánů, tak rychle šněruju do auta, aby mě ještě někdo neukradl. Po tmě kontroluju auto a jdu spát.

Ráno budíček v 7h, k snídani bábovka od maminky a nějaké zbytky z minulého týdne, co mám v ledničce. Vylezu z auta, omrknu, kdeže to vlastně stojím a přes koleje vidím firmu, ve které mám za půl hodiny skládat. Vzdušnou čarou to je 200m, ale po silnici 4km. V 8h jsem na vykládce, odevzdávám papíry v kanclu a čekám. Za pár minut přichází skladník s mapkou v ruce a povídá, že musím jet na jejich sklad, který je vzdálený 7km od Rokycan. Tak se zase prolétám nepřátelskými kruháči v Rokycanech a za půl hodiny stojím v malé hale poblíž Hrádku. Vykládka střechou je rychlovka, ani nestíhám dopsat papíry za předchozí týden. /dřív, když jsem jezdil jen po Česku, dělal jsem papíry každý den a teď je sfouknu většinou na páteční vykládce/ Vychází to akorát, poslední balík jde z auta a já dopisuji poslední řádek. V tu chvíli volá šéf a zjišťuje situaci. Domlouváme si sraz na pumpě kousek od Rudné. Pomalu se vydám šoutkama okolo dálnice, a protože mi už od rána svítí rezerva, šimrám plyn jen palcem a šetřím každej mililitr. V 11h se došourám na Rudnou, zaparkuju a než vypnu motor, už vedle stojí šéf.

Chvíli kecáme a já pokračuju na vykládku do Chomutova. V SMS mám napsané pouze VT Chomutov a ulice, tím to ale končí. Až v Chomutově, při průjezdu vrátnicí pro osobní auta se dozvídám, že VT je válcovna trubek. Na křižovatce se otáčím a hledám nákladní bránu. Úspěšně nacházím, avšak vrátný mě hnedle uzemní stokorunovým poplatkem za vstup do areálu. Prstem si klepu si na čelo a vytahuju stovku. Poté mě pouští do areálu a já najíždím do řady kamionů čekajících na naložení. Po zastavení vypouští měchy v zadní nápravě tahače, aby mi motor při dalším startu nenasál v nádrži místo nafty jen vzduch. Po navštívení kanceláře expedice zjišťuju, že všechny kamiony jsou naložené, tudiž jsem na řadě já. Najedu na jeřáb a po půl hodinové svačině mě místní dělníci začínají nakládat nečekaně trubkama. Nahází mi 12 šestimetrových trubek a jdou pryč. Já zakurtuju a jdu pro papíry. Ujedu pár metrů po firmě, přejedu 3 železniční přejezdy a v návěsu to cinká, jakobych vezl rolničky. Přetahuju kurty a přesouvám se na pumpu ONO, kde budu další den tankovat. Jelikož musím čekat s tankováním do úterka, nakapu do nádrže 30l nafty, abych mohl do rána topit v nezávislém topení. Parkuju vedle kamionu s olomouckou poznávací značkou, po pár větách s kolegou zjišťuji, že kdysi dávno jezdil s mým otcem dva roky v jednom kamionu.

Plánovaný odjezd ve 2:30 se nekoná, než se vyhrabu z chomutovské pumpy, je skoro poledne. Do cíle přes 800km a vykládka domluvená na čtvrteční ráno. Plíživým tempem se sunu na Horu Svatého Šebestiána a dál k městu Chemnitz. V navigaci vidím pumpu hned u nájezdu na dálnici, tak tedy v dobré víře sjíždím z hlavní silnice a jedu na pumpu. Na navigaci sem si nevšiml, kde přesně ta pumpa je, a tak se ocitám na parkovišti u obchodního domu Ikea. Znovu šmátrám po navigaci a nacházím Shell pumpu vzdálenou 2km. Z dvouproudé silnice mě vede navigace na vedlejší silnici, kde stojí značka upozorňující na výšku 3,5m za 800m. Mrknu na navigaci a ta ukazuje cíl za 800m. Trošku zmatkuju, jestli odbočit nebo ne, ale nakonec teda odbočuji na tu ulici a pomalu jedu dál. Nedá mi to a hned na první křižovatce odbočuju do průmyslové zóny a kontroluju navigaci. Po zjištění, že pumpa je pár metrů před mostem, pokračuju přes průmyslovou zónu až skoro k pumpě. Protože jsem v centru města, nechávám Dafa v přilehlé uličce a 300m jdu pěšky, nevím, jak bych se na tu malou Shellku dostal kamionem. Když mám nakoupeno, najíždím na dálnici a směřuju k Nizozemí. Po dvou hodinách zajíždím na parkoviště a dělám krátkou pauzu. Při najíždění mezi české kamiony mě zdraví dva řidiči, co postávají před svými kamiony. Asi potřetí jdu utáhnout kurty na železných trubkách. Když už mám skoro hotovo, došel jeden Čech a ptá se, co tam kradu, ať mu dám taky. Po zjištění, že vezu jen železo, se otočí a jde pryč. Jdu za těma dvěma, co mě zdravili, a probíráme každodenní problémy, přičemž se jeden z řidičů hrdě pochlubil, že ráno jel kus cesty na „žolíka“, protože jinak by to prý nestíhal. V tu chvíli mi to stačilo, lezu do auta a pokračuju dál. Ujedu sotva hodinu a 20km před městem Kassel je velká kolona. Auta a kamiony všude. Kolona byla dlouhá 5km a já v ní strávil přes 2h. Zbývala mi jedna hodina do povinné pauzy, takže na první pumpu a spát.

Ráno v 9h pokračuju, zbývá pouhých 400km, čili není kam spěchat. Výletním tempem přijíždím do Antwerp a začíná nová Antwerpská stórka. Při cestě po městském okruhu vede navigace rovně, ale značky ukazují, že mám sjet. V duchu si povídám, že nejsem blbec, abych jel podle navigace, tak tedy sjíždím z okruhu. Vzdušnou čarou asi 3km na vykládku, ovšem v cestě semafory, stovky aut, lidí a cyklistů. Pomalu se prolétám městem, pozorně sleduju značky, občas něco vyfotím, až přijedu k semaforu, který je před zvedacím mostem přes menší kanál. Po pěti minutách stání na červenou si uvědomuju, že všichni ostatní jezdí vedlejším mostem a tak tam pokračuju i já. Dostávám se na další křižovatku, na další zvedací most a už vidím značku s číslem Havenu, na který jedu skládat. Bohužel si nevšímám malé zašité křižovatky a zatáčím o křižovatku dále. Koukám okolo sebe a vidím Haven 314, 357, no asi o 200 víc, než hledám já. Otáčím se na prašném parkovišti a na druhý pokus trefím odbočku k Havenu 99. Ani zákaz nad 3,5t mě nezastaví, jen ten most vysoký asi 4m mě trochu vystrašil. Přes další tři křižovatky projíždím následující značku s číslem 99 a ocitám se před firmou, kterou mám napsanou v papírech. 3krát sláva a jdu se zkusit nahlásit. Nikdo o čtvrteční vykládce neví, takže mě složí ještě ve středu. Vykládka je rychlá, ještě nemám ani odkurtováno, destař už sundává první trubky a za 5 minut hotovo. Přes 3,5t zákaz se vracím zpět, parkuju vedle starého skladiště kontejnerů a čekám na další instrukce. Za hodinu už vím více, nakládka ve čtvrtek ráno ve městě Venlo v Nizozemí. Výletním tempem přijíždím do Venla, jedno parkoviště placené, druhé taky a tak parkuju před nějakou malou firmou v průmyslové zóně. Je okolo 18h, ještě brzo na spaní, tak odpojuju návěs a jdu trochu zkrášlit nádrže. Aceton moc nepomáhá, ale Tempo dělá divy. Za hodinu mě bolí ručičky, tak to balím a jdu spát.

Ráno mi v půl osmé někdo buší na dveře. Otevřu okno a Holanďan povídá, že jestli u nich nenakládám, tak že mám odjet. Tak tedy odjíždím na nakládku. Chvíli čekám před rampou, potom na rampě, potom na expedici a v 10h mířím ku Praze. Dálnice jsou klidné a tak za 10h pohodové jízdy dojíždím až k Roudnici nad Labem. Požvýkám oběd, který mi nachystala o víkendu „maminka“ a jdu spát.

Ráno vstávám o půl šesté, do Prahy pár kilometrů, ale u Kralup mě stihne vytočit místní řidič autobusu, který po silnici první třídy upaluje neuvěřitelných 40kmh. O půl sedmé přijíždím na vykládku do Jažlovic, na bráně sebejistě přikyvuji, že už jsem tu byl a že vím, kam mám jet. Zastavuju u druhé haly, avšak kanceláře, kde před týdnem bylo plno lidí, zejí prázdnotou. Naštěstí si mě všiml hlídač této prázdné kanceláře a posílá mě na vedlejší halu, kam byly tyto kanceláře přesunuty. Jako minule, i dnes to šlo rychle a za hodinu nebylo co dělat. Přejedu na Chodovský Agip a předávám papíry jednomu ze šéfů. Ještě hodinu tam válím šunky a koukám, jak Pražáci drze parkují do křižovatky, jedna paní na tvrďáka žduchá do auta za sebou, inu Praha. Opatrně se vymotám ze stísněné pumpy a pokračuju na jinou, kde na mě čeká druhý šéf. Čekáme na povel z dispečinku, avšak přicházejí špatné zprávy. Já nechávám auto v Praze a vezu se domů se šéfem v jeho Scanii. Po cestě ještě nakládáme v Hořicích. Nakládka trvala neuvěřitelné 2h, náklad k pláči, no moc se mi nebude chtít vracet na vnitro, když vidím tu relativní pohodu při cestování do zahraničí. Domů se dostávám v 18h, takže ideální konec týdne.