Antwerpská stórka...
Je neděle večer a já musím do
Rokycan, hnus. Nasedám do vlaku a po prolezení jednoho nacpaného
vagónu to vzdávám a stojím na konci vagónu u dveří. Stojím
tam něco přes půl hodiny, časopis Trucker prolistovanej, a
konečně přijíždíme do České Třebové a pár míst se
uvolnilo. S trochou štěstí si sedám a zbytek cesty do Prahy
koukám na film, bez zvuku, ale s titulkama, abych nerušil ostatní
cestující. Za necelé dvě hodiny vystupuju v Praze z vlaku a na
protější koleji už mi stojí rychlík do Rokycan. Pokračuju v
sledování filmu, ale už si můžu dovolit pustit i zvuk. Za další
dvě hodiny konečně Rokycany. Už bylo kolem půl jedenácté v
noci, všude tma, pár cikánů, tak rychle šněruju do auta, aby mě
ještě někdo neukradl. Po tmě kontroluju auto a jdu spát.
Ráno budíček v 7h, k snídani
bábovka od maminky a nějaké zbytky z minulého týdne, co mám v
ledničce. Vylezu z auta, omrknu, kdeže to vlastně stojím a přes
koleje vidím firmu, ve které mám za půl hodiny skládat. Vzdušnou
čarou to je 200m, ale po silnici 4km. V 8h jsem na vykládce,
odevzdávám papíry v kanclu a čekám. Za pár minut přichází
skladník s mapkou v ruce a povídá, že musím jet na jejich sklad,
který je vzdálený 7km od Rokycan. Tak se zase prolétám
nepřátelskými kruháči v Rokycanech a za půl hodiny stojím v
malé hale poblíž Hrádku. Vykládka střechou je rychlovka, ani
nestíhám dopsat papíry za předchozí týden. /dřív, když jsem
jezdil jen po Česku, dělal jsem papíry každý den a teď je
sfouknu většinou na páteční vykládce/ Vychází to akorát,
poslední balík jde z auta a já dopisuji poslední řádek. V tu
chvíli volá šéf a zjišťuje situaci. Domlouváme si sraz na
pumpě kousek od Rudné. Pomalu se vydám šoutkama okolo dálnice, a
protože mi už od rána svítí rezerva, šimrám plyn jen palcem a
šetřím každej mililitr. V 11h se došourám na Rudnou, zaparkuju
a než vypnu motor, už vedle stojí šéf.
Chvíli kecáme a já pokračuju na
vykládku do Chomutova. V SMS mám napsané pouze VT Chomutov a
ulice, tím to ale končí. Až v Chomutově, při průjezdu vrátnicí
pro osobní auta se dozvídám, že VT je válcovna trubek. Na
křižovatce se otáčím a hledám nákladní bránu. Úspěšně
nacházím, avšak vrátný mě hnedle uzemní stokorunovým
poplatkem za vstup do areálu. Prstem si klepu si na čelo a vytahuju
stovku. Poté mě pouští do areálu a já najíždím do řady
kamionů čekajících na naložení. Po zastavení vypouští měchy
v zadní nápravě tahače, aby mi motor při dalším startu nenasál
v nádrži místo nafty jen vzduch. Po navštívení kanceláře
expedice zjišťuju, že všechny kamiony jsou naložené, tudiž
jsem na řadě já. Najedu na jeřáb a po půl hodinové svačině
mě místní dělníci začínají nakládat nečekaně trubkama.
Nahází mi 12 šestimetrových trubek a jdou pryč. Já zakurtuju a
jdu pro papíry. Ujedu pár metrů po firmě, přejedu 3 železniční
přejezdy a v návěsu to cinká, jakobych vezl rolničky. Přetahuju
kurty a přesouvám se na pumpu ONO, kde budu další den tankovat.
Jelikož musím čekat s tankováním do úterka, nakapu do nádrže
30l nafty, abych mohl do rána topit v nezávislém topení. Parkuju
vedle kamionu s olomouckou poznávací značkou, po pár větách s
kolegou zjišťuji, že kdysi dávno jezdil s mým otcem dva roky v
jednom kamionu.
Plánovaný odjezd ve 2:30 se nekoná,
než se vyhrabu z chomutovské pumpy, je skoro poledne. Do cíle přes
800km a vykládka domluvená na čtvrteční ráno. Plíživým
tempem se sunu na Horu Svatého Šebestiána a dál k městu
Chemnitz. V navigaci vidím
pumpu hned u nájezdu na dálnici, tak tedy v dobré víře sjíždím
z hlavní silnice a jedu na pumpu. Na navigaci sem si nevšiml, kde
přesně ta pumpa je, a tak se ocitám na parkovišti u obchodního
domu Ikea. Znovu šmátrám po navigaci a nacházím Shell pumpu
vzdálenou 2km. Z dvouproudé silnice mě vede navigace na vedlejší
silnici, kde stojí značka upozorňující na výšku 3,5m za 800m.
Mrknu na navigaci a ta ukazuje cíl za 800m. Trošku zmatkuju, jestli
odbočit nebo ne, ale nakonec teda odbočuji na tu ulici a pomalu
jedu dál. Nedá mi to a hned na první křižovatce odbočuju do
průmyslové zóny a kontroluju navigaci. Po zjištění, že pumpa
je pár metrů před mostem, pokračuju přes průmyslovou zónu až
skoro k pumpě. Protože jsem v centru města, nechávám Dafa v
přilehlé uličce a 300m jdu pěšky, nevím, jak bych se na tu
malou Shellku dostal kamionem. Když mám nakoupeno, najíždím na
dálnici a směřuju k Nizozemí. Po dvou hodinách zajíždím na
parkoviště a dělám krátkou pauzu. Při najíždění mezi české
kamiony mě zdraví dva řidiči, co postávají před svými
kamiony. Asi potřetí jdu utáhnout kurty na železných trubkách.
Když už mám skoro hotovo, došel jeden Čech a ptá se, co tam
kradu, ať mu dám taky. Po zjištění, že vezu jen železo, se
otočí a jde pryč. Jdu za těma dvěma, co mě zdravili, a
probíráme každodenní problémy, přičemž se jeden z řidičů
hrdě pochlubil, že ráno jel kus cesty na „žolíka“, protože
jinak by to prý nestíhal. V tu chvíli mi to stačilo, lezu do auta
a pokračuju dál. Ujedu sotva hodinu a 20km před městem Kassel je
velká kolona. Auta a kamiony všude. Kolona byla dlouhá 5km a já v
ní strávil přes 2h. Zbývala mi jedna hodina do povinné pauzy,
takže na první pumpu a spát.
Ráno
v 9h pokračuju, zbývá pouhých 400km, čili není kam spěchat.
Výletním tempem přijíždím do Antwerp a začíná nová
Antwerpská stórka. Při cestě po městském okruhu vede navigace
rovně, ale značky ukazují, že mám sjet. V duchu si povídám, že
nejsem blbec, abych jel podle navigace, tak tedy sjíždím z okruhu.
Vzdušnou čarou asi 3km na vykládku, ovšem v cestě semafory,
stovky aut, lidí a cyklistů. Pomalu se prolétám městem, pozorně
sleduju značky, občas něco vyfotím, až přijedu k semaforu,
který je před zvedacím mostem přes menší kanál. Po pěti
minutách stání na červenou si uvědomuju, že všichni ostatní
jezdí vedlejším mostem a tak tam pokračuju i já. Dostávám se
na další křižovatku, na další zvedací most a už vidím značku
s číslem Havenu, na který jedu skládat. Bohužel si nevšímám
malé zašité křižovatky a zatáčím o křižovatku dále. Koukám
okolo sebe a vidím Haven 314, 357, no asi o 200 víc, než hledám
já. Otáčím se na prašném parkovišti a na druhý pokus trefím
odbočku k Havenu 99. Ani zákaz nad 3,5t mě nezastaví, jen ten
most vysoký asi 4m mě trochu vystrašil. Přes další tři
křižovatky projíždím následující značku s číslem 99 a
ocitám se před firmou, kterou mám napsanou v papírech. 3krát
sláva a jdu se zkusit nahlásit. Nikdo o čtvrteční vykládce
neví, takže mě složí ještě ve středu. Vykládka je rychlá,
ještě nemám ani odkurtováno, destař už sundává první trubky
a za 5 minut hotovo. Přes 3,5t zákaz se vracím zpět, parkuju
vedle starého skladiště kontejnerů a čekám na další
instrukce. Za hodinu už vím více, nakládka ve čtvrtek ráno ve
městě Venlo v Nizozemí. Výletním tempem přijíždím do Venla,
jedno parkoviště placené, druhé taky a tak parkuju před nějakou
malou firmou v průmyslové zóně. Je okolo 18h, ještě brzo na
spaní, tak odpojuju návěs a jdu trochu zkrášlit nádrže. Aceton
moc nepomáhá, ale Tempo dělá divy. Za hodinu mě bolí ručičky,
tak to balím a jdu spát.
Ráno
mi v půl osmé někdo buší na dveře. Otevřu okno a Holanďan
povídá, že jestli u nich nenakládám, tak že mám odjet. Tak
tedy odjíždím na nakládku. Chvíli čekám před rampou, potom na
rampě, potom na expedici a v 10h mířím ku Praze. Dálnice jsou
klidné a tak za 10h pohodové jízdy dojíždím až k Roudnici nad
Labem. Požvýkám oběd, který mi nachystala o víkendu „maminka“
a jdu spát.
Ráno
vstávám o půl šesté, do Prahy pár kilometrů, ale u Kralup mě
stihne vytočit místní řidič autobusu, který po silnici první
třídy upaluje neuvěřitelných 40kmh. O půl sedmé přijíždím
na vykládku do Jažlovic, na bráně sebejistě přikyvuji, že už
jsem tu byl a že vím, kam mám jet. Zastavuju u druhé haly, avšak
kanceláře, kde před týdnem bylo plno lidí, zejí prázdnotou.
Naštěstí si mě všiml hlídač této prázdné kanceláře a
posílá mě na vedlejší halu, kam byly tyto kanceláře přesunuty.
Jako minule, i dnes to šlo rychle a za hodinu nebylo co dělat.
Přejedu na Chodovský Agip a předávám papíry jednomu ze šéfů.
Ještě hodinu tam válím šunky a koukám, jak Pražáci drze
parkují do křižovatky, jedna paní na tvrďáka žduchá do auta
za sebou, inu Praha. Opatrně se vymotám ze stísněné pumpy a
pokračuju na jinou, kde na mě čeká druhý šéf. Čekáme na
povel z dispečinku, avšak přicházejí špatné zprávy. Já
nechávám auto v Praze a vezu se domů se šéfem v jeho Scanii. Po
cestě ještě nakládáme v Hořicích. Nakládka trvala
neuvěřitelné 2h, náklad k pláči, no moc se mi nebude chtít
vracet na vnitro, když vidím tu relativní pohodu při cestování
do zahraničí. Domů se dostávám v 18h, takže ideální konec
týdne.
Komentáře