Spěcháme, aby jsme čekali...

… kdo si ještě nevšiml, tak už pár dní jedu na nové doméně: www.gepasovo.cz

V pondělí ráno vyjimečně nesedím ve vlaku, ale v 6h se probouzím na belgickém hlídaném parkovišti. Všichni ještě spí a já jdu na pumpu aktivovat tiket, abych mohl odjet. Pán povídá, že je to vpořádku a že můžu jet. Jdu teda do auta, ale tiket mě nechce pustit ani přes otočné dveře do areálu. Naštěstí šel ven zrovna nějaký čech, který byl tak hodný a pustil mě dovnitř. Sednu do auta a jedu k bráně. Před bránou stojí řada kamionů, které mají problém s výjezdem. Při čekání zamnou ještě došel vyspaný Zdeněk od Ewalsu, kterého vzbudili všechny ty odjíždějící kamiony. Ono je pravda, že od 5h už tam bylo docela rušno. Už byla řada na mě, dojedu k bráně, strčím ticket do automatu a nic. Brána se neotevřela, zkusím to podruhé, potřetí a nic. Lezu z auta a utíkám na pumpu, pumpař kartu zkontroluje a teď by to prý mělo jít, tak utíkám zpátky a opravdu to teda šlo, ale ta řada zamnou a za kolegou vedle, kterému to taky nešlo.

V 6:40 konečně vyjíždím z parkoviště a mířím na vykládku vzdálenou 30km. Přijíždím o 10 minut později, než mám termín, ale nikdo si toho nevšiml, takže pohoda. Když stojím na rampě, tak zmizím pod peřinou a s pizzou v jedné ruce a telefonem v druhé ruce koukám na film. Za pár minut přišla SMS od dispa s adresou nakládky. Mířím do Holandska, necelých 200km od místa vykládky. Nevadí, je pondělí, času dost. Pár kilometrů před průmyslovou zónou nějaké jsou uzavírky a úzké objížďky, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Kouknu do SMS a ještě asi rozespalej vidím Haven 756. Ok, tak jedu a na značce vidím, že navigace mě vede přes kruhový objezd rovno, ale Haven 756 je doprava. Tentokrát věřím navigaci a jedu rovně, za pár set metrů doprava a jsem před firmou. Znovu otevřu SMS a čtu pozorněji, než poprvé. Adresa firmy je 756, ale Haven 1080. No nic, hlavně, že sem tady. Před firmou malá mapa areálu, kde je šipkami naznačeno, kudy vjíždí osobní auta a kudy kamiony. Vjíždím tedy nákladní bránou, jdu se nahlásit, za 10 minut už stojím v hale a mám rozplachtovaný bok. Holandský skladník kontroluje návěs a ptá se, jestli mám i nesmekací gumu pod palety? Obratem vytahuju pár roztrhaných kousků a házím je nahoru. Destař kroutí očima a odchází pryč. Za chvíli je zpět s dalším kolegou a začali nakládat. Druhý kolega nesl v ruce nastříhané nesmekací podložky, které kladl přímo pod palety. Během dvaceti minut mi naložili 10 dvoutunových palet, já je deseti kurty zabezpečím a po vyzvednutí dokumentů vyjíždím směrem na Antwerpy a Aachen. Už po vyjetí a propletení se přes staveniště na silnici mi volal Radys a řešíme vše možné i nemožné. Když se hovor podruhé přeruší, tak už jedu přes přicpané Antwerpy. I když je pondělí, tak se doprava kupodivu hýbe. V protisměru nějaká kolona, ale nic, co by mě muselo trápit. Po krátké pauze na holandsko-německém hraničním přechodu pokračuju dál do vnitrozemí. Okolo půl sedmé večer parkuju na zrovna posledním volném místě poblíž města Limburg.

Po devíti hodinové pauze pokračuju dál, okolo Frankfurtského letiště směrem na dálnici A6. Po asi dvou hodinách přijíždím do kolony. Po půlhodině potahování zajíždím na parkoviště a dělám pauzu. Trochu doufám, že za hodinu se ta kolona rozjede, ale nerozjela, takže jsem se znova připojil a potahoval další hodinu. Konečně se to rozjelo, najel sem na A6 vedoucí na Rozvadov a s 20t se táááhnu do kopců. Na chvíli odložím z ruky jablečný závin a v tu chvíli mě předjíždí BAG /německá policie/. Naštěstí pomalu zrychluje a v prvním kopci mi ujíždí. Poflakuju se dál k Česku a vidím, jak z parkoviště vyjíždí opět dodávka BAG a zařazuje se kousek přede mne. Chvíli trnu, ale opět na to šlápli a zmizli v dáli. Potichoučku a nenápadně se sunu k Rozvadovu a naštěstí dodávka BAG kontroluje v protisměru jedoucí přepravník osobních aut. Asi to nemělo dobrej konec, protože tam policajti běhali s metrem a měřili výšku celé soupravy. Naštěstí už přejíždím Rozvadov a mířím na vykládku v Plzni. Areál firmy nalezen hned na první pokus, jen ten nájezd do hlavní brány je docela ostrej. Zastavuju uprostřed cesty, dávám pravý blink a čekám, až protijedoucí auta projedou. S pravým blinkrem mohutně vybočím v levo a koukám do zrcátka, jak reagují osobáci. Samozřejmě se našel blb, co mě podjel, ale druhé auto zůstalo stát a čekalo, co se bude dít. Z protisměru sem to smotal do hlavní brány, která byla jen o pár desítek centimetrů větší, než můj kamion. Chvíli mi trvalo, než jsem našel někoho, komu by se chtělo v úterý v 11h pracovat, ale podařilo se. Paní skladnice mě provedla po kanceláři a společně zjišťujeme, kam mám zboží skládat. Ještě před halou odkurtuju náklad a čekám na destaře. Když se konečně dostavil, ukázal mi, kam mám couvnout a že mi prý ukáže. Sedám za volant a couvu. Koukám do pravého zrcátka, koukám do levého zrcátka, destař nikde. Chvíli mi trvá, než se do úzkých vrat narovnám, ale povedlo se. Když mám víc než polovinu auta v hale, přikráčí destař z jeho boudy a ukáže mi, jak daleko ještě můžu. Lezu ven a při otevírání plachty mu v duchu děkuju za pomoc. Po složení mířím do Nýřanského Dafu pro olej do motoru. Zaparkuju do řady kamionů, nakoupím 10 litrů oleje a schovám jej do paletového koše. Když už se chystám startovat, Daf začne pištět a na obrazovce se červeně objeví hláška „Nízká hladina oleje“. Lezu teda ven, vytahuju kanystr a hned tam 5 litrů naleju. Z Dafu pokračuju přes Nýřany až do Plané u Mariánských Lázní. Jelikož navigace nezná čísla popisná v České Republice, dovede mě jen na Tachovskou ulici. Po pár metrech vidím na levé straně dřevo a tuším, že by to mohla být ta firma, kde mám nakládat. Nápis nikde nevidím a tak couvu k bráně, abych se ujistil, že jsem správně. Po ujetí asi 30m za mnou zastavuje kladařský Man plný dřeva. Musím zastavit, není kam couvat. Zoufale koukám okolo a hledám místo, kam bych mu mohl uhnout. Za hromadou dřeva vidím partu dřevorubců, kteří na mě mávají, že mám jet dál. Tak tedy pomalu pokračuju dál a už vidím další dřevařský závod, na vlajkách jméno firmy, kterou hledám, no prima. Zaparkuju vedle brány, než se vyhrabu z kabiny, Man se dřevem už stojí před bránou. Při vstupu na vrátnici se míjím s řidičem Manu a hned se mu omlouvám za zmatek, kterej sem tam tropil. Postarší řidič byl profík, jen se usmál a řekl, že je to v pohodě, že nejsem první, kterej to tady hledá. Nahlásím se, dostavu všechny papíry a taky mě paní upozorní, že je přede mnou pár kamionů s kontejnery a že ty nakládají přednostně. Objedu tedy půl areálu a postavím se do řady, která vede až za roh. Nelením a jdu se podívat, kolik těch aut tady je. Že sem radši nezůstal v autě. Jeden kamion zrovna nakládali, 8 kamionů stálo přede mnou a další dva čekali před bránou. Při volání s kámošem si uvědomuju, že jedu nejenom do Rotterdamu, ale hlavně, že jedu do největšího přístavu v Evropě. Po 3h čekání konečně začínám nakládat, a co jiného, než dřevo a pěkně až po střechu. Po zakurtování mi zbývalo pouze 20 minut výkonu, takže vyjíždím před firmu, parkuju před vrátnicí a tímto končím svůj pracovní den. Na večeři ohřívám čočku s klobásou. Při klidném žvýkání mě vyruší tiché klepání na dveře. Otevřu dveře a tam stojí vrátný a ptá se, do kdy tam budu stát? Tak mu povídám, že okolo 4h ráno zmiznu. Vrátný přikyvuje a říká mi, že ředitel zakázal parkování kamionů před firmou. Trochu mi naběhla žíla na čele, ale stále s klidem odpovídám, že kdybych tady 3h nečekal jak idiot na naložení, tak sem dávno pryč. Vrátný přeje dobrou noc a kráčí pryč. Mezitím mi píše a volá Zdeněk Hodan, že jede okolo a že se zastaví. Nuže dobrá, koukám na film, myšlenky někde jinde a za půl hodiny přijíždí osvětlené bílé Iveco. V hlavě si říkám, že taková leštěnka by se líbila Zdeňku Hodanovi. A v tu chvíli mi to secvaklo, že to bílé Iveco je vlastně Zdeněk. Chvíli povídáme, já se kochám novým Hi-Way Ivecem, ale únava je silnější a tak se loučím a jdu spát. 

Po 6h spánku vyrážím do Chebu za druhým šéfem. Ten mě po telefonu naviguje do centra Chebu, ale stejně ve 4h ráno ještě rozespalej přejedu odbočku a bloudím. Nakonec se teda setkáváme na autobusovém nádraží. Předáme si pár papírů a já odjíždím na ONO. Při výjezdu z autobusového nádraží, kde je zákaz vjezdu kamionům, míjím policejní auto, naštěstí kluci si nevšimli, že jedu ze zákazu a tak pokračovali dál. Na pumpě natankuju naftu i adblue, vyměním české peníze za eura, avšak já ještě malátnej a obsluha taky očividně nebyla ve své kůži, no prostě mi pán za pultem zapomněl dát eurové bankovky. Zaparkuju auto před stojany a jdu do sprchy. Při vstupu do sprch velký šok, na zdi jen tlačítko zapnout/vypnout, avšak teplota se štelovat nedala. S husí kůží lezu pod ledovou vodu a mumlám něco o době kamenné. Naštěstí se voda začala ohřívat a já se mohl opět zkulturnit. U pultu vrátím klíče, poděkuju a jdu do auta. Ještě poklidím papíry a v tu chvíli si uvědomím, že v ruce držím účtenku s výměnou českých peněz za eura, ale bankovky nikde. Rychle se teda vracím na pumpu a povídám pumpaři, co mám za problém. Chlapík se několikrát omlouvá, a už tahá eura z pokladny. S díky a velkou porcí štěstí sedám do auta a valím na Pomezí. Místy pršelo, ale i tak sem já a dva čeští kolegové ještě za tmy uháněli po německé bundesce rychlostí okolo 75kmh. Volám do vysílačky na kamion přede mnou a ptám se, kde se tady kupuje mýto. Kolega se žlutým Dafem mi poradil pumpu na Autohofu hned u dálnice. Tak teda jedeme směrem k dálnici, zamyšlen nevnímám okolí a v tu chvílí vidím, jak projíždím kolem odbočky na Autohof. Otáčím se u nákupního střediska 200m daleko a vracím se na pumpu. V automatu pečlivě hlídám trasu tak, abych dojel na známou dálnici ke Kasselu. Koupím teda ticket a vyrážím. Dálnice samej kopec, s 24 tunama dřeva spotřeba roste raketovým tempem. Při pomalém šplhání do kopců přemýšlím a uvědomím si, že sice sem nastavil trasu dobře ke Kasselu, ale už zapomínám nastavit trasu okolo Dortmundu. Tu trasu, kterou sem si koupil, sem jel jednou a to v závěsu za Ondrou Polem. Píšu mu teda SMS a zjišťuju, kudy tudy se tam jede. No, se štěstím projedu okolo Dortmundu, obrovské kolony jsou naštěstí jen v protisměru a už sjíždím z dálnice na pumpu, kde se nechá koupit mýto na Benelux. Najíždím na malou pidi pumpu, ale protože si málo nadjíždím, nevejdu se mezi stojany. Když si chci couvnout, Němec se starým Actrosem najede metr za mně a začne rozhazovat rukama. Vystupuju z auta, začnu taky mávat rukama a z paletového koše vytahuju dřevěné hranoly na podložení kol návěsu při nájezdu na obrubník. Potáhnu tedy dva metry dopředu, Němec najede vedle mě, já zase couvu, znovu si nadjedu a na druhý pokus se nasoukám mezi stojany. Uklidím hranoly, beru peníze a jdu na pumpu. Tam už stojí netrpělivý Němec a něco na mě mektá. Plynulou angličtinou odpovídám, že mu nerozumím, tak sklapl a hleděl si svého. Po zakoupení mýta skočím do auta a uháním na první parkoviště. Když počítám odjeté hodiny, vyjde mi 9:45 tak akorát. V hlavě ještě počítám, v kolik musím vstávat, abych byl v přístavu v 6h ráno. Pak mě ale napadne podívat se do přiložených papírů a tam vidím, že pracovní doba začíná v 7:30. Nuže dobrá, budík na 5 ráno a jdu spát.

Ráno vystřelím do Holandska, cestou míjím novoučké, vyvoněné, modré Volvo z firmy někde od Hradce, jezdící do Španělska, bohužel ale asi 30m od dálnice v trávě V 7h zastavuju kousek před Rotterdamem na pumpě a dělám krátkou pauzu, abych dorazil na místo akorát v půl osmé. Za patnáct minut pokračuju, najíždím na okruh a kochám se tříproudou dálnicí. Na světelném ukazateli vedle dálnice vidím, že cesta, po které chci jet, je označená červeně a hned na další tabuli je naznačená objížďka. Než se rozmyslím, kudy pojedu, tak míjím sjezd na objízdnou trasu. Sjíždím teda na dalším sjezdu a zkratkou se vracím na objížďku. Teda zkratkou, všude samá auta, stromy, tramvaje, cyklisti, tudy se asi do přístavu obvykle nejezdí, hehe. Po nervy drásajících 20 minutách cesty přes město, konečně přijíždím na vykládku do firmy DFDS Seaways. Na hlavní bráně jsou tři závory vedle sebe, volím závoru nejblíž k vrátnici, abych případný problém při vstupu mohl řešit hned z auta. Zastavím u okénka a pohledná brunetavá Belgičanka mi s úsměvem sděluje, že si musíim couvnout a nahlásit se na počítači, který byl o 5m vzadu. Tak tedy couvu, párkrát klepnu do dotykové obrazovky a závora se zvedá. Pomalu projíždím okolo vrátnice, slečna se usmívá a naviguje, kam se mám jet nahlásit. Tak se tedy nahlásím a při čekání odvazuju 24t dřeva. Po hodině a půl čekání sem na řadě. Přijela velká desta, 4x mi hrábla do návěsu a bylo složeno. Zaparkuju co nejblíž k vodě, udělám pár fotek, poklidím návěs a zahodím se na postel. Válím se na posteli, čumím na film a najednou se mi kolem auta začaly sjíždět manipulační tahače, co tahají návěsy po přístavu. Tak sem zbystřil a koukám, že k molu připlouvá loď. Když vyjelo 6 polských kamionů, zůstali na lodi jen návěsy, o které se postarali okolo stojící tahače. Tak na ně koukám a za půl hodiny přichází SMS s další prací. Pečlivě ji čtu a vidím tam datum nakládky na 14h dalšího dne. Protože bylo 11h dopoledne, tak si ověřuji, zda je to opravdu až na další den. Za půl hodiny přichází zpráva, že je to opravdu na další den a že je nutno dodržet datum i čas nakládky. Pomalu se vymotám z Rotterdamu a na okruhu zastavuju na první pumpě. Nečekal jsem, že zde budu dva dny, takže sem si v Německu zakoupil ticket na dálnici jen na jeden den. Připojím se tedy na wifi a hledám, na které pumpě se dá dokoupit ticket na další den. Pumpa nalezena a tak vyjíždím směrem na Antwerpy. Při najíždění na dálnici mě pouští červený Daf s kontejnerem, který o kilometr dále zastavuje na kraji silnice s defektem. Zběsile předjíždím jeden kamion za druhým, dokud nedojedu frigo návěs s poutavou reklamou na zadních vratech, viz fotka níž. Za pár kilometrů zastavuju a dokupuju ticket na pátek. Po Belgii už se poflakuju jen 80kmh a ani né za hodinu už projíždím skrz přicpané Antwerpy. Nebylo to tak hrozné, jak to vypadalo na začátku, a tak po druhé hodině odpolední zastavuju poblíž místa nakládky. Stojím blízko kanálu a tak beru kameru se stativem, který zapíchnu kousek od vody. Po zapnutí nahrávání se jdu kousek projít, jenže vítr mi rozcuchával vlasy, tak to balím a jdu do auta. Za půl hodiny vyskočím pro kameru a po prvotní kontrole zjistím, že kamera nahrála pár minut záznamu a pak nebylo kam nahrávat, takže nic. Proflákám odpoledne, něco pojím a jdu spat.

 

Po probuzení se podívám z okna a děsně pršelo, tak sem zatáhl záclonky a válel se v autě až do 13h. A protože byl konec týdne, dopřál jsem si na snídani kuřecí kapsu, která byla parádní. Ve 13h najíždím na spedici, po kontrole pracovních bot, brýlí a stavu návěsu dostávám adresu nakládky. Naštěstí to je místo, kde už sem jako doma, tak mám za 3h naloženo, zakurtováno a mířím směrem domů. Bohužel, v pátek odpoledne byl hustý provoz a tak mi trvalo více jak hodinu, než sem se dostal z Antwerp. Další kolona na mě čekala na hraničním přechodu do Holandska. Potahujeme v koloně asi 6km před hranicemi. Asi o 5 kamionů zamnou dvou holandským řidičům kamionů došla trpělivost s osobníma autama a tak najeli do levého pruhu, ale nikoho nepředjížděli. Můj pohled dopředu byl vtipnej, pravý pruh plný kamionů, ale v levém pruhu široko daleko ani noha. Za holandskou čárou jsme se rozjeli, já jen na 85kmh, ty dva holandské kamiony blokující osobáky to rozfrčeli na minimálně 95kmh. Takhle upalujeme přes Holandsko až do Německa. Vyměním pár SMS s Ondrou Polem, který dělá pauzu na parkovišti zvaném Rohnetal. Shodou náhod, když se jede z Antwerp, jediné velké parkoviště je zrovna na Rohnetalu. Deset minut po půlnoci přijíždím na parkoviště a parkuji na nájezdu do první řady.

Ráno se probudím v 7h, mrknu na nějaký film a čekám do 8h, abych nebudil Ondru zbytečně brzy. Okolo osmé mu teda píšu SMS a když ji odesílám, tak vidím, že Ondra má roztáhnuté záclonky. Lezu z auta a šněruju si to přes parkoviště za ním. Přestože bylo v 8 ráno asi jen 5°, Ondra vyskočil v kraťasech a mikině, ale s horkou kávou v ruce. Hodinu povídáme a já už musím jet, přeci jen je sobota a raději sem v sobotu doma, než v Německu na parkovišti. Sobotní provoz byl lahoda, občas nějakej kamion, pár aut, jen to počasí bylo škaredé. Když jedu pár kilometrů od Drážďan, vidím, jak na silnici vedoucí podél dálnice stojí policejní auta, sanitky a také vrtulník. Mrazí mne v zádech, avšak stejným tempem svištím dál. Po přejetí hranic se udělalo pěkně, sluníčko, ptáčci, sobotní řidiči, nic nechybělo. Když už byla cesta volná, dojedu dva autopřepravníky plazící se sobotním tempem. Nikomu to neberu, ale já spěchám v sobotu domů, a jelikož sem byl omezen čtrnáctidenní dobou řízení, nemám času nazbyt. S trochou štěstí řidiči viděli, jak za nimi netrpělivě kličkuju, a asi za půl hodiny najíždí na autobusovou zastávku a pouštějí mne. Nasadím letecké tempo a fičím až do lesů kousek za Mimoň, kde dělám krátkou pauzu, během které trochu poklidím v kabině. Za 46 minut vyrážím dál, nikde nezastavuju, s nikým se nebavím, pouze na Studené Loučce tankuju pár kapek nafty, abych dojel domů. Protože mám zakázáno parkovat v místním zemědělské družstvě, návěs nechávám v blízkém městě v průmyslové zóně, asi 300m od úterní vykládky. I přesto, jak je Daf komfortní, tak bez návěsu je to děsně uskákaná koza, takže sem si posledních 8km domů náležitě užil.