Letecká s tátou do Francie … a taky BAG...

Protože je celý víkend venku škaredě a prší, vylezu z domu až v pondělí odpoledne, když se udělalo trochu pěkně. Poklízím kabinu zevnitř, z venku trochu umyju a při mytí zjišťuju, že šrouby držící pravý mezinápravový spojler, jsou na jedné straně úplně volné. V tu chvíli přijíždí z práce otec, tak další hodinu zabíjíme řezáním starých rezavých šroubů a měníme je za nové.

V úterý ráno konečně pěkné počasí a tak jedu pro návěs a na vykládku. Jelikož vstávám ve stejný čas, jako máma, po cestě k návěsu ji svezu a vysazuji na místním vlakovém nádraží. Za 20 minut už stojím na vykládce. Vlétnu do haly a hned za dveřmi je malá bouda, ve které mají být mistři, ale nikde nikdo. Na dveřích jen nápis „V případě potřeby volejte směnového mistra“. Tak si jdu do kamionu pro telefon, zase zpátky k té boudě a volám volám. Za 15 minut se konečně někdo došoural, řekne, na kterou rampu mám couvnout a jde zase pryč. Tak tedy odkurtuju náklad a couvu na rampu číslo 2. Destař pomalu skládá a já si převlíkám povlečení na peřinách, protože o víkendu se mi nechtělo. Za 40 minut mám uklizeno, posnídáno a dokonce i složeno. Přesouvám se do Ostravy, přesněji do firmy ArcelorMittal. Přijíždím okolo půl desáté, vyřídím papíry potřebné pro vstup a přes hlavní bránu a váhu se dostanu až k hale, kde se mám hlásit. Tak teda jdu do haly, přes cééélou halu až na expedici. Tam mě jeřábník posadí a že mám čekat na mistrovou. Tak sedím, čumím okolo, všude samá trubka... Jako trubky ze železa, né ti lidi ... Po dvaceti minutách přilítne paní mistrová a hned mě posílá na do vrat na druhé straně haly, tak zase šmaruju k autu, objedu celou halu dokola a čekám, až naloží Poláka přede mnou. Než Polák naloží, já stihnu ještě něco posvačit a už jsem na řadě. Najedu na halu, rozdělám střechu a plachtu z obou stran a čekám. Za 10 minut přichází místní frajeři a začínají nakládat. I s kurtováním to trvá něco málo přes hodinu. Pro papíry musím opět objet celou halu a zase pěško na expedici. Vyzvedávám papíry, jeden autogram sem, druhý tam a odcházím zpět k autu. S 24 tunama železných trubek se šourám na váhu, dostávám vážní lístek a směřuju k hlavní bráně. Na hodinách odbila 14 hodina a během minuty se vynořily desítky osobáku. Já stál na vedlejší silnici a dával přednost kilometrové koloně, co stála na hlavní silnici. Po pěti minutách se nadrzo rvu mezi osobáky a za další pět minut stojím před závorou. Čipovou kartou si otvírám závoru a u závory stojí asi nějakej bezpečák v oranžové vestě a ptá se, jestli mám pás. V dobré víře mu dávám za pravdu, že pás nemám. On se zase ptá, proč pás nemám a tak mu ukazuju na váhu vzdálenou 400m a snažím se mu vysvětlit, že na takovou vzdálenost a při rychlosti chůze pás nepoužívám. Asi sem ho trochu naštval, protože mi rozkázal, ať příště pás použiju, nebo dostanu zákaz vstupu. Po 4h v areálu si potichu říkám, že vyhrožovat mi zákazem do Mittalu je naprosto bezúčelné. No, po pár větách se bezpečák vyřval, já mu vše odkejval a pokračoval ven z areálu. Vyřídím papíry potřebné k přepravě a připravuju se na odjezd. Když koukám do CMR, v kolonce „místo vykládky“ je napsané pouze „Francie“, žádná adresa, nic. Mrknu teda do telefonu a nějakou přibližnou adresu tam vyštrachám, naklepu do navigace a okolo Příbora a Nového Jičína se vracím k Olomouci. Po cestě mi šéf oznamuje, že vykládka je přesunuta z čtvrtečního rána až na páteční a že mám jet domů, tak tedy jedu domů. V 17h parkuju u nás v dědině a jdu domů. Večer se ještě domlouvám s otcem, jestli nechce jet semnou na výlet a ten bez dlouhého rozmýšlení přikývne.

Čtvrtek, 3h ráno a my vyrážíme na 1300km dlouhou cestu. Krátká zastávka na CS Gold na Studené Loučce, natankujeme naftu, požvejkáme bagety a fičíme přes Hradec a Jičín až na Truck Park v Žandově. V České Lípě ještě potkávám Tudleho, blikat nestíhám, tak jen troubím a mávám. V Žandově předávám „žezlo“ tátovi a ten pokračuje dál. Kousek za Petrovicema, už v Německu, potkávám Vencu na cestě domů. Máváme na sebe, Venca nás přes vysílačku upozorňuje, že před námi na dalším parkovišti je policejní kontrola a že si máme dát pozor. Tak si teda dáváme pozor, ale policisté si dávají větší pozor a stahují nás na parkoviště. Pár metrů před parkovacími pruhy stojí dodávka a před ní policajt, ukazuje nám, že máme zastavit vedle dodávky, tak zastavíme, policajt kouká na SPZ, nahlásí ji do dodávky a mává na nás, ať jedeme pryč. Najíždíme na dálnici a upalujeme pryč. Čtvrteční provoz byl docela pohoda, jen chvíli před místem, kde jsme se střídali, byla malá kolona způsobena nehodou malého německého autíčka převráceného na střechu. Máme štěstí, protože nehoda se stala chvíli před námi, takže jsme na začátku kolony. Za pár minut už nejde konec kolony v zrcátku vidět, ale to už projíždíme okolo převráceného auta a pálíme pryč. Další cesta po Německu už byla nudná, všude samej kamion, osobáků ještě víc, ale vždycky to nějak jelo, tak dobré. Okolo 18h přejíždíme přes hraniční přechod Venlo do Holandska. Za hodinu přejíždíme do Belgie a čeká nás ještě necelých 200km do Francie. To už řídím zase já, a protože jsme toho minulou noc moc nenaspali, oba toho máme „plné brejle“ a těšíme se, až budeme na parkovišti a půjdeme spát. Po tmě dojíždíme k belgicko-francouzským hranicím, zbývalo 13km do cíle, tak hledáme nějaké místo na stání. Jedna pumpa malé, další někde daleko, tak zastavujeme u místní hospody na velkém štěrkovém plácku. Otec při poflakování okolo auta našel 5 Euro, tak rychlá večeře, znaveni, ale s vydělanými 5 Eury lezeme do postele a hned usínáme.

 

Ráno vstáváme v 7h, snídaně, kousek filmu a před osmou vyrážíme na vykládku. Už doma jsem hledal místo, kde budeme vykládat, ale bez jakéhokoliv výsledku, tak jsem byl zvědav, co nás čeká. A překvapivě to byla pohoda, po třech kruháčích mě navigace přivede na ulici, kterou mám napsanou v SMS. Pomalu pokračujeme po ulici a náhle vidíme, že nalevo od silnice je velký areál a v něm velká hromada stejných trubek, jaké máme naloženy my. Při vjezdu do areálu vidím, že vedle stojí český kamion se zlínskou SPZ a tak se jdu optat, jak to tady chodí. Kolega povídá, že přijel brzo ráno a že ještě dělá pauzu, tak že máme složit před ním. Najedeme tedy do areálu, rozděláme návěs, sundáme kurty a za půl hodiny už první trubka letí vzduchem a bagr ji ukládá vedle návěsu. Chvíli předtím přijel polský důchodce a po deseti minutách přichází za námi a snaží se nám polsky něco vysvětlit. Já toho moc nepobral, ale otec pochopil, že potřebuje pomoc, tak jdeme s ním k jeho návěsu. Boky má odplachtované, ale střecha mu nejde. Lezu na trubky a pokouším se stáhnout střechu. Jak je návěs nový, nic není rozhejbané a vše jde ztuha. Na čtvrté zatáhnutí se střecha konečně hýbe. S vypětím všech sil shrnu střechu a slezu z jeho návěsu. Dědula děkuje a my odcházíme k našemu návěsu. Za půl hodiny složeno, odjedeme bokem a chystáme návěs na další nakládku. Vymeteno, kurty taky nachystané, plachta zatáhnutá a čekáme na SMS s dalšími instrukcemi. SMS přichází po dvou a půl hodinách čekání. Ze slíbeného Prešova se stávají Rokycany. Nic moc, ale lepší, než víkend ve Francii. Jedem teda na 40km vzdálenou nakládku. Za půl hodiny jsme na místě, jdu se nahlásit a dalších 10 minut trvá, než se před bránu dostaneme do areálu. Po nalezení správného vjezdu mrkneme do haly a zjišťujeme, že povezeme železo. Oblékáme tedy pevnou pracovní obuv, „žlutý kýbl“ na hlavu a najíždíme do haly. Vše probíhalo tak nějak dobře, dokud nepřišel hlavní mistr s papírama, ve kterých měl napsanou váhu. Povolená váha kamionu při mezinárodních přepravách je 40t. Frantík mi ukazuje papíry a tam napsáno 40,689kg. Volám šéfovi, povídám, že jsem přeložen a co dělat. Odpovídá, že máme hodinu čekat a že se to řeší. Složíme jeden balík vážící 2,4t a jedeme z haly ven. Když kurtujeme už naložené železo, přijde jiný mistr a na papírku má napsané 1800kg. Jelikož v železárnách angličtina nefrčí, tak se všemi komunikuje otec s jeho dříve naučenou řidičskou němčinou. Můžeme tedy couvnout do haly a nakládáme 1,8t balík železa. Teoreticky by celková váha měla být 40,100kg. Při vážení na výjezdu z areálu se nestačím divit. Na váze svítí číslo 40,420kg. Kroutím hlavou ve smyslu, že se nedomluvíme, v tom se do toho vloží cizí mistr a huláká něco ve smyslu, že si pořád něco vymýšlím a že mám jet pryč a neotravovat. Pořádně nasranej na cely podrbany francouzky železárny odjíždím znechuceně pryč. Jeden mistr mi řekne, že naloží 1800kg, naloží ale 2100kg a potom ještě dělá blbce ze mne. Děkuju, ale ve Francii sem byl poprvé a na dlouhou dobu zase naposled.

Je 15h a my máme před sebou 900km do Rokycan. Po přejezdu do Belgie píši Vegáčovi, jestli neví o nějakém parkovišti v Rokycanech, kde se dá zaparkovat kamion na víkend. Neuběhlo ani 10 minut a už mi zvoní telefon, na druhé straně Vegáč. Po krátkém hovoru přichází SMS s přesnou cestou na parkoviště, kde stojí i jeho Tulipán. Parkování domluveno, už jen těch zbývajících 800km do cíle. Opět pohodová cesta, ale protože nejsem zvyklý na takové dlouhé výkony, kolem půlnoci začínám být malátný. V tu chvíli se probudí i otec a začneme si povídat. Naráz jsem zase plný sil a ještě hodinu jedu na další pumpu. Trochu natankujeme, předávám volant tátovi a jdu si na pár hodin lehnout. S krátkou zastávkou na EuroWagu dorážíme v 3:30 do Rokycan a parkujeme vedle Vegáčovo Tulipána. Sbalíme věci a jdeme na vlak, který odjíždí v 4:30. Po úmorné cestě dorážíme v 8:20 do Zábřehu, kde už na nás čeká máma a rychle si nás veze domů. Ještě bylo pěkné vidět našeho malého psíka, jakou má radost, když se mu vrátil otec z dvoudenní cesty.

Zítra večer jedu zpět, vlakem, už teď se těším ....