Běžná rutina...
Nejdřív trochu nesouvisejícího: V
sobotu večer sem byl na plese a mile mě překvapilo, kolik lidí z
okolí čte mé psaní. Jmenovitě musím uvést Kubu Havlíčka,
který mě poslední půlrok potkával tady po okolí, ale já si ho
ani jednou nevšiml :P … A v tombole sem vyhrál poukaz na
kadeřnické služby, ale jelikož sem už dost krásnej vyměnil sem
to s kamarádkou za autokosmetiku.
V úterý ráno mě veze táta do
Šumperka k autu s novým a čistým oknem. Po rychlé kontrole
vyjíždím na Kostelec. Potřeboval sem vybrat peníze z bankomatu a
tak sem si vyhlídl jeden v Červené vodě. Naproti bankomatu bylo
parkoviště pro osobní auta, takže sem opatrně objel značku
„zákaz vjezdu kamionům“ a zaparkoval mezi osobáky. S nacpanou
peněženkou upaluju vstříc kopci, který se nazývá Suchý vrch.
V prosinci jsem tu na sněhu bruslil ještě s Magnumem, nyní po
mokré a špinavé cestě bruslím s Dafem bez návěsu. Pod kopcem
se na mě lepil nějakej závodník s Roomsterem, ale když sem dvě
zatáčky projel svižně a tak trochu smykem, udělal si bezpečný
odstup a z dálky sledoval můj sprint. Po pár zatáčkách skoro
dojíždím vojenský džíp, avšak řidič byl takový profesionál,
že jakmile mě viděl v zrcátku, rychle se uklidil ke kraji a já
mohl bezpečně a rychle předjíždět. Během chvíle prolétám
přes vrchol Suchého vrchu a už upaluji do Něčeho nad orlicí.
Chvíli mě brzdila lesácká Scania, ale i tento řidič byl profík
a hned, jak bylo možnost, mě pustil. Okolo 10h přijíždím k
hlídanému parkovišti, zapojuji návěs, kontroluji náklad a dělám
pauzu. Při odjezdu z Kostelce si uvědomuju, že sem zapomněl
nakoupit pečivo a další drobné jídlo. Rychlostí blesku prolétám
Hradec Králové, jen ten kruháč za Hradcem mě zbrzdil. Roztahuju
to od kruháče směrem na Jíčín a v koloně protijedoucích aut
na mě bliká červené Volvo a Vašek od Žamberka v něm. Chvíli
telefonujeme, ale to už brzdím v Milovicích u ONO pumpy. Po
natankování a výměně českých korun za eura mi zbyla prázdná
peněženka. Přesunuju se na Petrovický Agip a po zakoupení
německého mýta měním žárovku v hlavním světle, která
praskla někdy v pátek. Pořád se mi nějak nechtělo, ale mám
tunu času, tak se poflakuju. Přizvedám kabinu, protože jednak se
mi nechtělo povolovat 4 šroubky a jednak nemám šroubovák. Při
zvedání poslouchám z telefonu smích linoucí se z Gugových úst
a machrování, že u Scanie se kabina zvedat nemusí. Vytáhnul sem
prasklou žárovku a z dáli slyším troubení. Zvedám hlavu a z
kopce dolů fičí mávající Tom v modrém Actrosu. Mávnu na něj,
udělám dva kroky a zakopávám o obrubník. Prasklá žárovka letí
z ruky nad hlavu a potom rovnou na zámkovou dlažbu. Z kastlíku
vytáhnu igelitku s náhradními žárovkami, v igelitce asi 6
krabiček. Namátkově otevřu jednu krabičku a nevšimnu si, že je
trochu rozsypaná, takže další žárovka se rozkládá na střepy.
Naštěstí potřebná žárovka je OK, takže nasazuji zpět a hurá,
svítí. Ještě vyřídit nějakej telefonát a můžu vyrazit přes
hranice. Během pár hodin stíhám dojet na vytipovanou pumpu
Rohnetal, takovej středobod při cestě na můj západ. Bylo okolo
18h, takže se ještě dalo pěkně zaparkovat.
Ve středu, po snídani, brzo ráno vyrážím z
Rohnetalu a na krátkou pauzu zastavuju před Dortmundem. Na
toaletách se pokouším napustit do kýblu vodu, ale nedaří se.
Tak sem trochu ušmudlal mezinápravovy spojlery, ale nešlo to ani
poznat. Vyrážím dál po známé trase až k Antwerpám. Asi 3km
před Antwerpama sjíždím z dálnice a zkratkou se blížím k
vykládce. Úzké křižovatky, moc aut, ještě víc lidí, no ve
14h odpoledne sem nemohl být na lepším místě. Za 20 minut už
parkuju u firmy. Termín mám na čtvrteční ráno, ale protože je
ještě brzo, jdu zkusit složit. Skladník mi ukazuje oficiální
čas vykládky, já přikyvuju a usmívám se. Najednou se rozpovídal
a říkal, že mají hodně práce, ale když bude čas, že mě
složí. Vyjíždím tedy ven z areálu, vytáhnu vařič a ohřívám
vepřové výpečky se zelím a knedlíkem. Asi po 3 minutách
zkouším zelí a pořád studené, tak kontroluji vařič a hle,
prázdná plynová náplň. A protože to byla poslední náplň, mám
po teplé večeři a zhltl to studené. I tak to bylo tuze dobré. Na
spaní ještě brzo, tak jdu sundat ráčny z kurtů, ať se s tím
nemusím další den obtěžovat. Přihlížející Bělorusi na mě
zírají jak na mimozemšťana, nevím, co na mě bylo divného.
Bylo okolo 19h, já už se válel v peřinách, když mi někdo
bouchal na dveře. Otevřu okýnko a skladník huláká, že mám
hned najet na 7 rampu. Tak se zase oblékám, skáču za volant a
couvám na rampu. Přiběhnu do skladu a už se mi do návěsu cpe
mladý destař. Pozdravíme se, on odveze 2 palety a odjel kamsi
pryč. Po 20 minutách opět přijel, složil jednu paletu a odjel
zase někam pryč. U toho být nemusím, tak jdu do auta dodívatse
na rozkoukaný film. Dostal sem se do svízelné situace ohledně
pracovní doby, ale kamarádi mi po telefonu poradili, co a jak.
/díky Deliviovi, Gugovi, Lišce, Maxovi a Radysovi/ Po asi hodině
dojdu do skladu a koukám, že mám v návěsu nějak málo palet. Na
druhou nakládku tam mělo zůstat 14 palet, ale v návěsu bylo
palet jen 7. Zastavuju destaře a vysvětluju problém, po krátkém
osvětlení situace destař uhání hledat těch 7 palet, které jim
nepatří. Za 10 minut mám zase naloženo, destař se omlouvá, že
skládá kamion poprvé, tak jen mávnu rukou, rozloučím se a
přejíždím 3 km na druhou vykládku. Od kolegů vím, že tam
dělají do 22h, ale ve 20:10 sem se už na nikoho nedozvonil.
Ráno
v 8 jsem šel obhlídnout terén. Destař povídá, že mám termín
na desátou, ale že mám najet na rampu. Než dojdu k autu, už na
rampu couvá tlustá Belgičanka s kontejnerem. Najedu na vedlejší
rampu a přicházející destař, povídá, že nejprve musí složit
ten kontejner a pak až mne. Tak tedy čekám a snídám. V 10h mám
složeno a přejíždím na tradiční nakládku do Kutné Hory,
stejně jako minulý týden, předpřed minulý týden, ten týden
před ním a tak dále. Přijedu před kanceláře, zaparkuju a
rychle utíkám do kanceláře se zaregistrovat. Jelikož už v tom
mám praxi, za 2 minuty jsem se proklikal k nápisu „Registration
is completed.“ Otočím se k okénku a paní povídá, že musím
hodinu počkat na zaclení. Tak se jdu zase válet do auta. Pojedl
sem zbytek jídla, které nacházím v ledničce a čumím na Top
Gear. Vtipkující anglány přerušila až další belgická řidička
Scanie s kontejnerovým návěsem. Naburácela na parkoviště,
obkroužila všechny kamiony a zastavila kousek vedle mne. Vyřídila
papíry v kanceláři a už svištěla pryč. Všichni řidiči, co
vylezli z aut se podívat na tu slečnu, zase zalezli zpět. V
11h40min jdu do kanceláře zjistit situaci. Celní papíry stále
nejsou, že mám čekat. Tak čekám, a čekám. Slečnám úřednicím
končí polední pauza ve 13h a sláva, celní papíry vyřízené a
můžu jet nakládat. Přejíždím 3km do vedlejšího areálu a za
5 min stojím u rampy. Na obrovské hale byl pouze jeden destař, tak
sem dalších 30 minut čekal, než sem se dostal na řadu. Hurá,
naloženo. Odjíždím od rampy, ale autu se nějak nechce. Náprava,
co se vždycky při odjezdu odtud zvedne, se nezvedá. V kanceláři
si vyzvednu papíry a koukám, že mám naloženo místo tradičních
16-17t bez pár kilogramů necelých 24t. Tak nějak to zakurtuju a
vyrážím o 3h později, než minulý týden. Rychlým tempem
prosvištím přes Antwerpy, za Antwerpama byla nehoda, naštěstí v
protisměru, takže nemusím stát v té 6km dlouhé koloně. Cesta
ubíhala dobře, provoz rozumný. Avšak jako vždy, před zúžením
na křížení dálnic A40 a A3 kolona. Bylo mi divné, že ta kolona
je mnohem kratší, než obvykle. Opět se tedy přesouvám do
prostředního pruhu a chyba. Kolona se nehýbala jako vždy, ale
pouze sunula. Navíc pravý pruh se sunul rychleji než prostřední.
Tak se tedy šalamounsky cpu zpět do pravého pruhu a pomalu
potahuju. Většinou jsme stáli, tak beru ze šuplíku pomeranč a
začal ho loupat, moc to nešlo, tak do něj jen koušu a dělám
kyselej ksicht na všechny okolo. Tento výraz mi vydržel dalších
20 minut…, pak jsme se dostali k jádru problému. V zúžení na
dva pruhy se dva spěchající Němci trochu ťukly, takže ze tří
pruhů se během 200m stal pruh jeden. Čert je ven, parchanty
nepozorný. Dálnice se opět rozjela a tak uháníme okolo
Dortmundu. Po pár kilometrech zase kolona. S respektem zůstávám v
pravém pruhu, ale prostřední letí nezměněnou rychlostí. V tu
chvíli si uvědomím, jakej sem blb. Stojím v koloně, která se
tvoří díky sjezdu na další ucpanou dálnici. Neměl sem odvahu
to tam někomu poslat, tak sem další 2km tahal s těma pomalýma.
Škrábájíc se na bradě vyjíždím z konce kolony a opakuju si,
že příští týden na to musím myslet, ať se zbytečně
nezdržuju. Všichni tak nějak valíme, někteří 80, jiní 85, já
88, protože už trochu spěchám. Předjíždím pomalejší kamion
a najednou mě předjíždí dodávky s nápisem BAG. /obávaní
němečtí policisté/ Jako vždy se tvářím nenápadně a
dokončuji předjíždění. BAG se zařazují za cisternu, jedoucí
asi 150m přede mnou a pomalu je dojíždím. Cisterna jela sotva 85,
policisté taky, ale já nemohl naznačit strach a tak sem upaloval
stále 88. Už sem na dostřel, majáky stále nesvítí a tak se
přesouvám do prostředního pruhu. Sotva sem v pruhu, BAG dávají
pravý blink a odbočují na parkoviště. Jooo, to mi vyšlo
nádherně :D … Kousek za Dortmundem dodělávám krátkou pauzu a
pokračuju dál. Podruhé sem se účastnil nočního sprintu z
Dortmundu ke Kasselu. Chvíli mi to trvalo, ale po pár předjetých
kamionech nacházím sobě rovného. Němec s Dafem a frigem uháněl
stejným tempem, takže pohoda. On razil cestu, já byl pár metrů
za ním a tak jsme se bojovali až ke Kasselu. Němec pokračoval na
Erfurt, já to sázel na druhou stranu. Pomalu se sunu do kopce, s
24t to není nic rychlého. Zákaz nezákaz, kamiony lítají okolo,
jakoby se nechumelilo. Kupodivu, i já dojel někoho pomalejšího.
Seat se zapřaženým karavanem funěl do kopce víc, než můj Daf.
Tak i já sem porušil zákaz. Pár kilometrů dál, už z kopce
dolů, míjím můj oblíbený radar. Místo fotky jen červené
bliknutí. Velký bratr mě hlídá, je mi to jasné ... Najedu na
A38, můžu jet max. 3h. Už bylo okolo 21h a já byl znaven, takže
sem chtěl co nejdříve zaparkovat. Z prvního parkoviště čouhaly
blikající kamiony až na dálnici, tak jedu na druhé parkoviště.
Auta zase až k dálnici, ale já si těch svých 45m² najdu! A taky
že našel, silnice se dělila na část pro kamiony a část pro
osobní auta. Nasměřoval jsem to mezi osobní auta. A hnedle nájezd
na parkoviště jsem zhodnotil jako dost dostatečně široké, takže
5 minut soukání se co nejvíce na kraj a konečně pod peřinu.
Ráno roztáhnu záclonky a nic
nevidím. Všude bílá mlha. Pomalu projíždím už prázdné
parkoviště a na dálnici to nebylo lepší, ale co. Roztáhnu to na
mých 88 a hned na dalším nájezdu to přede mne pustil další
Němec. K mému štěstí nasadil stejné tempo a tak uháníme spolu
dalších 100km. Musel sem jet přibližně 40m za ním, abych ho
aspoň trochu viděl a věděl, co dělá. Dojeli jsme kamion a hned
jsme ho předjeli. Další pomalejší kamion, také jsme ho
předjeli. Za další 4km si všímám značky „konec zákazu
předjíždění pro kamiony“ No boože no, to ta mlha :D … U
Lipska se udělalo krááásně, mlha opadla, sluníčko vysvitlo.
2,5° pod nulou se změnili na 4° nad nulou, čím dál lepší.
Přejíždím z A14 a A4 a asi za 2km stojí u dálnice dvě dodávky
BAG, vyhlížející potencionální zákazníky. Opět nasazuji
nenápadnou tvář a prosvištím okolo. A4 je samej kopec a s 24t mi
to moc nešlo, pořád mě někdo předjížděl, i jedna dodávka
BAG. Naštěstí pokračovala dál a sebrala kamion vezoucí ADR.
/nebezpečný náklad/. Hned sem si vzpomněl na kamaráda Radyse,
který mi v pondělí říkal, že na tomhle místě ho zastavují
pravidelně. Stíhám to doklouzat akorát na Petrovický Agip a
musím dělat pauzu. Najíždím na parkoviště pro kamiony a hned
na začátku byly 2 policejní dodávky, tak se přesunuji na druhý
konec parkoviště a nenápadně se vypařil na čočkovou polévku.
Ve zbývajících 20 minutách povinné pauzy akorát dodělávám
papíry za celý týden a můžu pokračovat dál. Po cestě do
Kolína mám pár telefonátů a každý hovor začal tak nějak
stejně: „Tak co, co si rozbil tento týden?“ Hrdě jsem mohl
odpovědět, že nic a že nejspíš začíná svítat na lepší
časy. Na dálnici D11 z Prahy na Hradec si pouštím písničky a
skáču za volantem do rytmu SKA. Než dobékám písničku, už jsem
u Poděbrad, sjíždím a mířím do Kolínského ČSAD. Ve 14h jsem
na místě, nahlásím se na vrátnici a za pár minut parkuju mezi
kamiony. Trvalo mi 20 minut, než sem se vypakoval z auta. A
kilometr pěško na nádraží bylo pěkné zakončení týdne. Jak
si to šmaruju přes Kolín, divím se, jak dokáže místní kruhový
objezd zkomplikovat dopravu. Kolony na všechny strany, i ten
autobus, co mě předjel u ČSAD, dojíždí na nádraží o minutu
později, než já. Za 10 minut stojím na peróně a za dalších 10
minut už se vezu. V pátečním narvaném vlaku najdu volné místo
na sezení a tak se další hodinu a půl cesty můžu věnovat psaní
tohoto článku. Na nádraží už na mě čekala mamka, která se
očividně těšila domů, protože tak ostrým tempem nejezdím svým
postarším Peugeotem ani já :D
Komentáře