Běžná rutina...

Nejdřív trochu nesouvisejícího: V sobotu večer sem byl na plese a mile mě překvapilo, kolik lidí z okolí čte mé psaní. Jmenovitě musím uvést Kubu Havlíčka, který mě poslední půlrok potkával tady po okolí, ale já si ho ani jednou nevšiml :P …  A v tombole sem vyhrál poukaz na kadeřnické služby, ale jelikož sem už dost krásnej vyměnil sem to s kamarádkou za autokosmetiku.

V úterý ráno mě veze táta do Šumperka k autu s novým a čistým oknem. Po rychlé kontrole vyjíždím na Kostelec. Potřeboval sem vybrat peníze z bankomatu a tak sem si vyhlídl jeden v Červené vodě. Naproti bankomatu bylo parkoviště pro osobní auta, takže sem opatrně objel značku „zákaz vjezdu kamionům“ a zaparkoval mezi osobáky. S nacpanou peněženkou upaluju vstříc kopci, který se nazývá Suchý vrch. V prosinci jsem tu na sněhu bruslil ještě s Magnumem, nyní po mokré a špinavé cestě bruslím s Dafem bez návěsu. Pod kopcem se na mě lepil nějakej závodník s Roomsterem, ale když sem dvě zatáčky projel svižně a tak trochu smykem, udělal si bezpečný odstup a z dálky sledoval můj sprint. Po pár zatáčkách skoro dojíždím vojenský džíp, avšak řidič byl takový profesionál, že jakmile mě viděl v zrcátku, rychle se uklidil ke kraji a já mohl bezpečně a rychle předjíždět. Během chvíle prolétám přes vrchol Suchého vrchu a už upaluji do Něčeho nad orlicí. Chvíli mě brzdila lesácká Scania, ale i tento řidič byl profík a hned, jak bylo možnost, mě pustil. Okolo 10h přijíždím k hlídanému parkovišti, zapojuji návěs, kontroluji náklad a dělám pauzu. Při odjezdu z Kostelce si uvědomuju, že sem zapomněl nakoupit pečivo a další drobné jídlo. Rychlostí blesku prolétám Hradec Králové, jen ten kruháč za Hradcem mě zbrzdil. Roztahuju to od kruháče směrem na Jíčín a v koloně protijedoucích aut na mě bliká červené Volvo a Vašek od Žamberka v něm. Chvíli telefonujeme, ale to už brzdím v Milovicích u ONO pumpy. Po natankování a výměně českých korun za eura mi zbyla prázdná peněženka. Přesunuju se na Petrovický Agip a po zakoupení německého mýta měním žárovku v hlavním světle, která praskla někdy v pátek. Pořád se mi nějak nechtělo, ale mám tunu času, tak se poflakuju. Přizvedám kabinu, protože jednak se mi nechtělo povolovat 4 šroubky a jednak nemám šroubovák. Při zvedání poslouchám z telefonu smích linoucí se z Gugových úst a machrování, že u Scanie se kabina zvedat nemusí. Vytáhnul sem prasklou žárovku a z dáli slyším troubení. Zvedám hlavu a z kopce dolů fičí mávající Tom v modrém Actrosu. Mávnu na něj, udělám dva kroky a zakopávám o obrubník. Prasklá žárovka letí z ruky nad hlavu a potom rovnou na zámkovou dlažbu. Z kastlíku vytáhnu igelitku s náhradními žárovkami, v igelitce asi 6 krabiček. Namátkově otevřu jednu krabičku a nevšimnu si, že je trochu rozsypaná, takže další žárovka se rozkládá na střepy. Naštěstí potřebná žárovka je OK, takže nasazuji zpět a hurá, svítí. Ještě vyřídit nějakej telefonát a můžu vyrazit přes hranice. Během pár hodin stíhám dojet na vytipovanou pumpu Rohnetal, takovej středobod při cestě na můj západ. Bylo okolo 18h, takže se ještě dalo pěkně zaparkovat.

Ve středu, po snídani, brzo ráno vyrážím z Rohnetalu a na krátkou pauzu zastavuju před Dortmundem. Na toaletách se pokouším napustit do kýblu vodu, ale nedaří se. Tak sem trochu ušmudlal mezinápravovy spojlery, ale nešlo to ani poznat. Vyrážím dál po známé trase až k Antwerpám. Asi 3km před Antwerpama sjíždím z dálnice a zkratkou se blížím k vykládce. Úzké křižovatky, moc aut, ještě víc lidí, no ve 14h odpoledne sem nemohl být na lepším místě. Za 20 minut už parkuju u firmy. Termín mám na čtvrteční ráno, ale protože je ještě brzo, jdu zkusit složit. Skladník mi ukazuje oficiální čas vykládky, já přikyvuju a usmívám se. Najednou se rozpovídal a říkal, že mají hodně práce, ale když bude čas, že mě složí. Vyjíždím tedy ven z areálu, vytáhnu vařič a ohřívám vepřové výpečky se zelím a knedlíkem. Asi po 3 minutách zkouším zelí a pořád studené, tak kontroluji vařič a hle, prázdná plynová náplň. A protože to byla poslední náplň, mám po teplé večeři a zhltl to studené. I tak to bylo tuze dobré. Na spaní ještě brzo, tak jdu sundat ráčny z kurtů, ať se s tím nemusím další den obtěžovat. Přihlížející Bělorusi na mě zírají jak na mimozemšťana, nevím, co na mě bylo divného. Bylo okolo 19h, já už se válel v peřinách, když mi někdo bouchal na dveře. Otevřu okýnko a skladník huláká, že mám hned najet na 7 rampu. Tak se zase oblékám, skáču za volant a couvám na rampu. Přiběhnu do skladu a už se mi do návěsu cpe mladý destař. Pozdravíme se, on odveze 2 palety a odjel kamsi pryč. Po 20 minutách opět přijel, složil jednu paletu a odjel zase někam pryč. U toho být nemusím, tak jdu do auta dodívatse na rozkoukaný film. Dostal sem se do svízelné situace ohledně pracovní doby, ale kamarádi mi po telefonu poradili, co a jak. /díky Deliviovi, Gugovi, Lišce, Maxovi a Radysovi/ Po asi hodině dojdu do skladu a koukám, že mám v návěsu nějak málo palet. Na druhou nakládku tam mělo zůstat 14 palet, ale v návěsu bylo palet jen 7. Zastavuju destaře a vysvětluju problém, po krátkém osvětlení situace destař uhání hledat těch 7 palet, které jim nepatří. Za 10 minut mám zase naloženo, destař se omlouvá, že skládá kamion poprvé, tak jen mávnu rukou, rozloučím se a přejíždím 3 km na druhou vykládku. Od kolegů vím, že tam dělají do 22h, ale ve 20:10 sem se už na nikoho nedozvonil.

 

 Ráno v 8 jsem šel obhlídnout terén. Destař povídá, že mám termín na desátou, ale že mám najet na rampu. Než dojdu k autu, už na rampu couvá tlustá Belgičanka s kontejnerem. Najedu na vedlejší rampu a přicházející destař, povídá, že nejprve musí složit ten kontejner a pak až mne. Tak tedy čekám a snídám. V 10h mám složeno a přejíždím na tradiční nakládku do Kutné Hory, stejně jako minulý týden, předpřed minulý týden, ten týden před ním a tak dále. Přijedu před kanceláře, zaparkuju a rychle utíkám do kanceláře se zaregistrovat. Jelikož už v tom mám praxi, za 2 minuty jsem se proklikal k nápisu „Registration is completed.“ Otočím se k okénku a paní povídá, že musím hodinu počkat na zaclení. Tak se jdu zase válet do auta. Pojedl sem zbytek jídla, které nacházím v ledničce a čumím na Top Gear. Vtipkující anglány přerušila až další belgická řidička Scanie s kontejnerovým návěsem. Naburácela na parkoviště, obkroužila všechny kamiony a zastavila kousek vedle mne. Vyřídila papíry v kanceláři a už svištěla pryč. Všichni řidiči, co vylezli z aut se podívat na tu slečnu, zase zalezli zpět. V 11h40min jdu do kanceláře zjistit situaci. Celní papíry stále nejsou, že mám čekat. Tak čekám, a čekám. Slečnám úřednicím končí polední pauza ve 13h a sláva, celní papíry vyřízené a můžu jet nakládat. Přejíždím 3km do vedlejšího areálu a za 5 min stojím u rampy. Na obrovské hale byl pouze jeden destař, tak sem dalších 30 minut čekal, než sem se dostal na řadu. Hurá, naloženo. Odjíždím od rampy, ale autu se nějak nechce. Náprava, co se vždycky při odjezdu odtud zvedne, se nezvedá. V kanceláři si vyzvednu papíry a koukám, že mám naloženo místo tradičních 16-17t bez pár kilogramů necelých 24t. Tak nějak to zakurtuju a vyrážím o 3h později, než minulý týden. Rychlým tempem prosvištím přes Antwerpy, za Antwerpama byla nehoda, naštěstí v protisměru, takže nemusím stát v té 6km dlouhé koloně. Cesta ubíhala dobře, provoz rozumný. Avšak jako vždy, před zúžením na křížení dálnic A40 a A3 kolona. Bylo mi divné, že ta kolona je mnohem kratší, než obvykle. Opět se tedy přesouvám do prostředního pruhu a chyba. Kolona se nehýbala jako vždy, ale pouze sunula. Navíc pravý pruh se sunul rychleji než prostřední. Tak se tedy šalamounsky cpu zpět do pravého pruhu a pomalu potahuju. Většinou jsme stáli, tak beru ze šuplíku pomeranč a začal ho loupat, moc to nešlo, tak do něj jen koušu a dělám kyselej ksicht na všechny okolo. Tento výraz mi vydržel dalších 20 minut…, pak jsme se dostali k jádru problému. V zúžení na dva pruhy se dva spěchající Němci trochu ťukly, takže ze tří pruhů se během 200m stal pruh jeden. Čert je ven, parchanty nepozorný. Dálnice se opět rozjela a tak uháníme okolo Dortmundu. Po pár kilometrech zase kolona. S respektem zůstávám v pravém pruhu, ale prostřední letí nezměněnou rychlostí. V tu chvíli si uvědomím, jakej sem blb. Stojím v koloně, která se tvoří díky sjezdu na další ucpanou dálnici. Neměl sem odvahu to tam někomu poslat, tak sem další 2km tahal s těma pomalýma. Škrábájíc se na bradě vyjíždím z konce kolony a opakuju si, že příští týden na to musím myslet, ať se zbytečně nezdržuju. Všichni tak nějak valíme, někteří 80, jiní 85, já 88, protože už trochu spěchám. Předjíždím pomalejší kamion a najednou mě předjíždí dodávky s nápisem BAG. /obávaní němečtí policisté/ Jako vždy se tvářím nenápadně a dokončuji předjíždění. BAG se zařazují za cisternu, jedoucí asi 150m přede mnou a pomalu je dojíždím. Cisterna jela sotva 85, policisté taky, ale já nemohl naznačit strach a tak sem upaloval stále 88. Už sem na dostřel, majáky stále nesvítí a tak se přesouvám do prostředního pruhu. Sotva sem v pruhu, BAG dávají pravý blink a odbočují na parkoviště. Jooo, to mi vyšlo nádherně :D … Kousek za Dortmundem dodělávám krátkou pauzu a pokračuju dál. Podruhé sem se účastnil nočního sprintu z Dortmundu ke Kasselu. Chvíli mi to trvalo, ale po pár předjetých kamionech nacházím sobě rovného. Němec s Dafem a frigem uháněl stejným tempem, takže pohoda. On razil cestu, já byl pár metrů za ním a tak jsme se bojovali až ke Kasselu. Němec pokračoval na Erfurt, já to sázel na druhou stranu. Pomalu se sunu do kopce, s 24t to není nic rychlého. Zákaz nezákaz, kamiony lítají okolo, jakoby se nechumelilo. Kupodivu, i já dojel někoho pomalejšího. Seat se zapřaženým karavanem funěl do kopce víc, než můj Daf. Tak i já sem porušil zákaz. Pár kilometrů dál, už z kopce dolů, míjím můj oblíbený radar. Místo fotky jen červené bliknutí. Velký bratr mě hlídá, je mi to jasné ... Najedu na A38, můžu jet max. 3h. Už bylo okolo 21h a já byl znaven, takže sem chtěl co nejdříve zaparkovat. Z prvního parkoviště čouhaly blikající kamiony až na dálnici, tak jedu na druhé parkoviště. Auta zase až k dálnici, ale já si těch svých 45m² najdu! A taky že našel, silnice se dělila na část pro kamiony a část pro osobní auta. Nasměřoval jsem to mezi osobní auta. A hnedle nájezd na parkoviště jsem zhodnotil jako dost dostatečně široké, takže 5 minut soukání se co nejvíce na kraj a konečně pod peřinu. 

Ráno roztáhnu záclonky a nic nevidím. Všude bílá mlha. Pomalu projíždím už prázdné parkoviště a na dálnici to nebylo lepší, ale co. Roztáhnu to na mých 88 a hned na dalším nájezdu to přede mne pustil další Němec. K mému štěstí nasadil stejné tempo a tak uháníme spolu dalších 100km. Musel sem jet přibližně 40m za ním, abych ho aspoň trochu viděl a věděl, co dělá. Dojeli jsme kamion a hned jsme ho předjeli. Další pomalejší kamion, také jsme ho předjeli. Za další 4km si všímám značky „konec zákazu předjíždění pro kamiony“ No boože no, to ta mlha :D … U Lipska se udělalo krááásně, mlha opadla, sluníčko vysvitlo. 2,5° pod nulou se změnili na 4° nad nulou, čím dál lepší. Přejíždím z A14 a A4 a asi za 2km stojí u dálnice dvě dodávky BAG, vyhlížející potencionální zákazníky. Opět nasazuji nenápadnou tvář a prosvištím okolo. A4 je samej kopec a s 24t mi to moc nešlo, pořád mě někdo předjížděl, i jedna dodávka BAG. Naštěstí pokračovala dál a sebrala kamion vezoucí ADR. /nebezpečný náklad/. Hned sem si vzpomněl na kamaráda Radyse, který mi v pondělí říkal, že na tomhle místě ho zastavují pravidelně. Stíhám to doklouzat akorát na Petrovický Agip a musím dělat pauzu. Najíždím na parkoviště pro kamiony a hned na začátku byly 2 policejní dodávky, tak se přesunuji na druhý konec parkoviště a nenápadně se vypařil na čočkovou polévku. Ve zbývajících 20 minutách povinné pauzy akorát dodělávám papíry za celý týden a můžu pokračovat dál. Po cestě do Kolína mám pár telefonátů a každý hovor začal tak nějak stejně: „Tak co, co si rozbil tento týden?“ Hrdě jsem mohl odpovědět, že nic a že nejspíš začíná svítat na lepší časy. Na dálnici D11 z Prahy na Hradec si pouštím písničky a skáču za volantem do rytmu SKA. Než dobékám písničku, už jsem u Poděbrad, sjíždím a mířím do Kolínského ČSAD. Ve 14h jsem na místě, nahlásím se na vrátnici a za pár minut parkuju mezi kamiony. Trvalo mi 20 minut, než sem se vypakoval z auta. A kilometr pěško na nádraží bylo pěkné zakončení týdne. Jak si to šmaruju přes Kolín, divím se, jak dokáže místní kruhový objezd zkomplikovat dopravu. Kolony na všechny strany, i ten autobus, co mě předjel u ČSAD, dojíždí na nádraží o minutu později, než já. Za 10 minut stojím na peróně a za dalších 10 minut už se vezu. V pátečním narvaném vlaku najdu volné místo na sezení a tak se další hodinu a půl cesty můžu věnovat psaní tohoto článku. Na nádraží už na mě čekala mamka, která se očividně těšila domů, protože tak ostrým tempem nejezdím svým postarším Peugeotem ani já :D