Zase ty Antwerpy...

Zase ty Antwerpy

V pondělí kolem oběda jsme se šéfem a „mým“ Dafem vyjeli do Prahy, kde jsme vyzvedli opravenou Scanii. Cestou šéfovy povídám, že by se mi líbila cesta do Košic, že už jsem tam dlouho nebyl, tak bych se tam rád podíval. Po přepřahu návěsů jsem odvezl Dafa na cca kilometr vzdálené parkoviště a jelikož měl šéf nějaké vyřižování, musel sem přejet i se Scanii. Po ujetí pár metrů sem byl zděšen. Prejže „značka profesionálů“, ale já bych to spíš srovnal s mým předchozím Magnumem. Pravda, Scanie má větší poličky, ale posed za volantem takovej nemastnej, palubka strašně nízko, sice je pěkny, že je vidět půl metru před auto, ale vytrácí se ten pocit toho mohutného kolosu, který je za zádama. No pár hodin klábosení se šéfem a protože jsem musel brzo vstávat, tak sem šel brzo spát.

V 5h ráno vyrážím z Prahy do Kutné Hory, během dvou hodin skládám a nabírám směr na nakládku v Divišově. Projíždím dědinama, dírama, až se najednou ocitnu v KOŠICÍCH. Nejsou to zrovna ty, které jsem myslel, ale lepší, než nic.

Pokračuju dál a najednou navigace hlásí „odboč doprava“, tak odbočím a koukám na značku, že za pár kilometrů následuje zákaz nad 3,5t. Vytahuju mapu, studuju objížďku, přenastavuji navigaci a za necelou půl hodinu stojím v průmyslové zóně v Divišově. Protože jsem tam o dvě hodiny dřív, nasazuju rukavice a jdu poklidit do návěsu, zamést, nachystat kurty. Za pár minut hotovo, tak jdu do kanceláře, pravou rukou zvoním, levou tahám za kliku a koutkem oka vidím, že přes celou dlaň krev. Do auta daleko, tak vrazím ruku do sněhu, trochu ji očistím a jdu se nahlásit. Diktuju slečně za přepážkou jméno, espézetky, telefonní číslo. Slečna si to zapíše, koukne na mě a málem ji vypadly oči z důlků, když viděla tu ruku. Vysvětlil sem jí, že sem se jen někde škrábl a že to nic není. Slečna se uklidnila, řekla mi číslo rampy a že si mám hodinu a půl počkat, než nachystají zboží k naložení. Jdu do auta, přijíždím k mojí rampě, troubím přes celý areál a vyháním Poláka, který sice stojí na parkovišti, ale návěs nechal před mojí rampou. Jelikož sem vstával brzo, skočil sem do postele a koukal na film. Za dvě hodiny mi zvoní telefon, že můžeme nakládat. Asistuju u nakládky, přehazuju kurty přes papírové krabice. I ty měkké papírové krabice kurtuji, když jedu přes Německo. Vyjíždím z Divišova, poskakuju po D1 do Prahy, kde se opět setkávám se šéfem, předávám papíry z minulé přepravy, na pumpě koupím mýto a naftu a pokračuju na D8. Protože je teprve úterý a mám hodně času, u Úžic sjíždím na neplacenou silnici I. třídy a zpět na dálnici se vracím kousek před Lovosicemi. Letecky profičím okolo Labe, krátká zastávka Petrovickém Agipu a už se hrnu do kopce k hranicím. S emerickym úsměvem míjím německou hlídku a upaluju, ať to ve středu stíhám až na vykládku. Po hodině dojíždím polskou Scanii jedoucí 85kmh, hážu blinkr, předjíždím, mám jeho kabinu vedle svého návěsu, když se Scania rozjede a najednou je vedle mě a opět trošku zpomaluje a opět předjíždím, situace se opakuje, Polák se zase rozjíždí a zase je vedle mě, zamnou kolona až do Drážďan, tak troubím, ubírám plyn a řadím se za Poláka, o 100m dál sjíždím na parkoviště a končím, ohřívám večeři, čumím na film a usínám.

Ve středu vyrážím brzo ráno, před sebou 700km cesty, tak nasazuju max. rychlost 89kmh a už se sunu k holandským hranicím, pohoda, klid, sluníčko, hudba. Cesta řádně odsejpá, hudba jde slyšet určitě až v protisměru, já za volantem kdákám ty svoje hitovky, no ideální den, přejíždím hranice do Belgie, hned na prvním sjížďáku sjíždím do průmyslové zóny, kolem pumpy, kolem haly a už vidím tu svoji zítřejší halu, kde mám vykládat, jedu ještě 50m a za jinou halou odstavné parkoviště, tak se tam nasoukám, parkuji, odjetých necelých 9h. Bylo teprve 15h, tak si oblékám bundu, nasazuju sluneční brýle a jdu se projít po průmyslové zóně. Asi kilometr od auta se během minuty zatáhlo, začlo foukat a pršet. Otáčím se a rychlou chůzí jdu k autu. Ze země vyskočím až za volant, zavřu dveře a během 10s pršet přestalo a zase vylezlo sluníčko. Očividně mi nebylo přáno někde courat, tak sem si ohřál lečo, zapnul film a žvejkal. Tak dlouho žvejkal, až sem si dal ještě řízek s brambory, když sem dnes urazil takovej kus cesty. Kolem 21h pouštím hudbu, vypínám světlo a spím.

Ráno v 7h už stepuju v kanceláři, o půl osmé stojím na rampě a vykládám. Stojím u rampy, kochám se místníma destařkama, mě se ujal opálený asi Belgičan. Odveze jednu paletu, pak druhou, koukám na něj jak, bez drža na plnej plyn letí do návěsu, zapíná si bundu ke krku a přitom nahlas řve „It's very cold“ /je zima/. Následuje rána a destař už couvá s naloženou paletou, já na něj s otevřenou hubou čumím, on se jen lišácky usměje a jede pryč. Hehe, pobavil mě. Jsem složen, jdu ze skladu do kanceláře, v dálce vidím kolegu, s kterým jsem před 14ti dny nakládal v Antwerpách. Vyřídím papíry a jdu si popovídat, prodiskutujeme plán dne a já ujíždím nakládat do mých oblíbených Antwerp. Najedu na dálnici, naladím 85kmh, brejle a fíí až k Antwerpám, kde v koloně zastavuji a potahuji a potahuji. Ze dvou pruhů je najednou pruhů pět, všechny plné.

Koněčně se to rozjelo a začal ten pravej hukot, všichni 70-80kmh, z pátyho pruhu hrrr do odbočovacího a zase naopak. Jako zkušenej Antwepák jsem se nacpal do skoro levého pruhu, nasadil 80kmh a jen jsem sledoval, jak to všude lítá zleva doprava, z prava doleva. Za pár kilometrů se to uklidnilo, většina aut směřuje na Brussel a já pokračuju dál, do místního přístavu. Přijedu ke spedici, dispečer si mě zkontroluje, zda mám pracovní boty, brýle, čistou ložnou plochu a dává mi do ruky papír s nakládkou. Aaaa, moje oblíbená nakládka, kde jsem hned druhý týden strávil asi 4h. Zkušeně naburácím do firmy, nejprve na váhu, potom do kanceláře. Naklapu do počítače pár čísel a písmen a už se valí z tiskárny nějakej papír. Bohužel ale špatnej, prosím slečnu v kanceláři, ať mi poradí a za minutu už držím správnej papír, lezu do auta, couvu k rampě, utíkám do haly, chytnu destaře, narvu mu papíry, on je omrkne a že dobrý, že po přestávce se na to vrhne. Samá přestávka tady v té firmě. Za 40min odjíždím od rampy na parkoviště, odplachtuju střechu a bok, přetáhnu kurty, nasadím rohy, zacvaknu střechu a už kurtuju. Oskárek pálí, krásnych 13°, jak na jaře. Za 30 minut hotovo, přes váhu jedu do kanceláře, dostávám papíry, naložen 23,4t, no hnus. Bylo 12h, ten správnej čas, vyrazit domů. Cesta krásně utíkala, skoro pořád v levém pruhu. Dojedu až na hraniční přechod Venlo, potichu se protáhnu kolem německých policistů a zastavím na zákazu zastavení, protože parkoviště nečekaně plné. Jdu koupit německé mýto a protože mám trochu času, tak zkouším opravit neblikající blinkr. Sundám kryt a všechny plíšky rezavé, ale fest. Chytnu za žárovku, potáhnu sem a tam a žárovka se ani nehne, tak nasazuji kryt zpět a jedu dál. Kousek za Dortmundem dělám krátkou pauzu, posvačím a lezu ven dolít vodu do ostřikovačů a olej do motoru. Šachuju tam s kanystrama, lítám kolem auta a koukám, že z dálky na mě čumí BAG policajti, tak teda doleju ten olej do motoru, poklidím kanystry, tvářím se nenápadně a sunu se po schodech do auta. Zapínám film, dělám neviditelného a po chvíli policajti vystřelí na dálnici. Oddychuju a vyrážím za něma. Už už jsem u Kasselu, sjíždím kopec, tentokrát 60, né jako minulý týden, jedeme v koloně kamionů a najednou mi kolem zrcátka proletí Němec takových pěkných 95kmh a předjíždí celou kolonu, 100m před radarem skáče na brzdy a cpe se mezi ostatní kamiony. Opět to rozhulákám na 89kmh a poslouchám hudbu. Chvíli jsem přestal vnímat okolí a za 20 minut sem si všiml, že ani za mnou, ani přede mnou, žádnej kamion, jen občas projede osobák. Přemýšlím, jestli jsem nepřehlédl nějakej zákaz, ale doproti kamiony jezdí, tak asi ne. Skoro půl deváté večer, znaven parkuju pár metrů u pumpy za stojany a po večeři spokojeně usínám.

Pátek, 6h ráno, domů přibližně 550km, tak akorát. Kolem sedmé hodiny se rozednívalo a sluníčko spolu s mrakama malovalo po obloze. Škoda, že fotky jsou jen z telefonu.

Okolo půl deváté přejíždím hranice do Čech, tunelama 70kmh za nějakým šnekem. Když se pruhy rozšířily na tři, já i kolega z Duvenbecku /jako blbci/ předjíždíme a hned na prvním sjezdu, asi za 400m, sjíždíme na Děčín. Sletím do první dědiny a z vedlejší silnice vyjede kamion a šine si to 30 dalších asi 5 kilometrů, přes ty dědiny. Zoufale volám do vysílačky, že to mám při pátku ještě docela daleko domů, tak že bych byl rád, kdyby mě pustil. Chvíli si povídáme a pak slyším „Tady za zatážkou bude kopec dolů, tak až ti řeknu, tak mě předjedeš“. Napjatě čekám na povel, kolega projíždí zatáčku a hlásí, že můžu, před zatáčkou přejíždím plnou čáru do prosměru a z kopce přejíždím naloženího pomalého kolegu. Po vysílačce děkuji a mizím v dáli. Cesta odsípá, tady kopec nahoru, tam kopec dolů, samá zatáčka, průměrná rychlost klesá, průměrná spotřeba roste, inu Česko. U Mimoně dělám pauzu, obvolávám známé i neznáme, píšu papíry, žvejkám svačinu a fičím dál. V Hradci kávička s bývalým spolužákem a pak zbývajících 120km domů. Cesta odsejpala, chvíli se přede mnou motal nějakej jouda 70kmh, ale pak se mi někde ztratil. Zbytek cesty už pohoda, kolem 15h jsem dojel před barák. A protože sem byl poprvé s kamionem doma, tak jsem musel spolu s otcem opravit utržený blatník a zástěrku. Pár blbých plastů, ale do 19h jsme měli co dělat. Zbývalo jen odvést návěs na parkoviště a auto na dvůr. V sobotu ještě mytí a komplikovaná výměna žárovky.