Zase ty Antwerpy...
V pondělí kolem oběda jsme se šéfem
a „mým“ Dafem vyjeli do Prahy, kde jsme vyzvedli opravenou
Scanii. Cestou šéfovy povídám, že by se mi líbila cesta do
Košic, že už jsem tam dlouho nebyl, tak bych se tam rád podíval.
Po přepřahu návěsů jsem odvezl Dafa na cca kilometr vzdálené
parkoviště a jelikož měl šéf nějaké vyřižování, musel sem
přejet i se Scanii. Po ujetí pár metrů sem byl zděšen. Prejže
„značka profesionálů“, ale já bych to spíš srovnal s mým
předchozím Magnumem. Pravda, Scanie má větší poličky, ale
posed za volantem takovej nemastnej, palubka strašně nízko, sice
je pěkny, že je vidět půl metru před auto, ale vytrácí se ten
pocit toho mohutného kolosu, který je za zádama. No pár hodin
klábosení se šéfem a protože jsem musel brzo vstávat, tak sem
šel brzo spát.
V 5h ráno vyrážím z Prahy do Kutné
Hory, během dvou hodin skládám a nabírám směr na nakládku v
Divišově. Projíždím dědinama, dírama, až se najednou ocitnu
v KOŠICÍCH. Nejsou to zrovna ty, které jsem myslel, ale
lepší, než nic.
Pokračuju dál a najednou navigace
hlásí „odboč doprava“, tak odbočím a koukám na značku, že
za pár kilometrů následuje zákaz nad 3,5t. Vytahuju mapu, studuju
objížďku, přenastavuji navigaci a za necelou půl hodinu stojím
v průmyslové zóně v Divišově. Protože jsem tam o dvě hodiny
dřív, nasazuju rukavice a jdu poklidit do návěsu, zamést,
nachystat kurty. Za pár minut hotovo, tak jdu do kanceláře, pravou
rukou zvoním, levou tahám za kliku a koutkem oka vidím, že přes
celou dlaň krev. Do auta daleko, tak vrazím ruku do sněhu, trochu
ji očistím a jdu se nahlásit. Diktuju slečně za přepážkou
jméno, espézetky, telefonní číslo. Slečna si to zapíše,
koukne na mě a málem ji vypadly oči z důlků, když viděla tu
ruku. Vysvětlil sem jí, že sem se jen někde škrábl a že to nic
není. Slečna se uklidnila, řekla mi číslo rampy a že si mám
hodinu a půl počkat, než nachystají zboží k naložení. Jdu do
auta, přijíždím k mojí rampě, troubím přes celý areál a
vyháním Poláka, který sice stojí na parkovišti, ale návěs
nechal před mojí rampou. Jelikož sem vstával brzo, skočil sem do
postele a koukal na film. Za dvě hodiny mi zvoní telefon, že
můžeme nakládat. Asistuju u nakládky, přehazuju kurty přes
papírové krabice. I ty měkké papírové krabice kurtuji, když
jedu přes Německo. Vyjíždím z Divišova, poskakuju po D1 do
Prahy, kde se opět setkávám se šéfem, předávám papíry z
minulé přepravy, na pumpě koupím mýto a naftu a pokračuju na
D8. Protože je teprve úterý a mám hodně času, u Úžic sjíždím
na neplacenou silnici I. třídy a zpět na dálnici se vracím
kousek před Lovosicemi. Letecky profičím okolo Labe, krátká
zastávka Petrovickém Agipu a už se hrnu do kopce k hranicím. S
emerickym úsměvem míjím německou hlídku a upaluju, ať to ve
středu stíhám až na vykládku. Po hodině dojíždím polskou
Scanii jedoucí 85kmh, hážu blinkr, předjíždím, mám jeho
kabinu vedle svého návěsu, když se Scania rozjede a najednou je
vedle mě a opět trošku zpomaluje a opět předjíždím, situace
se opakuje, Polák se zase rozjíždí a zase je vedle mě, zamnou
kolona až do Drážďan, tak troubím, ubírám plyn a řadím se za
Poláka, o 100m dál sjíždím na parkoviště a končím, ohřívám
večeři, čumím na film a usínám.
Ve středu vyrážím brzo ráno, před
sebou 700km cesty, tak nasazuju max. rychlost 89kmh a už se sunu k
holandským hranicím, pohoda, klid, sluníčko, hudba. Cesta řádně
odsejpá, hudba jde slyšet určitě až v protisměru, já za
volantem kdákám ty svoje hitovky, no ideální den, přejíždím
hranice do Belgie, hned na prvním sjížďáku sjíždím do
průmyslové zóny, kolem pumpy, kolem haly a už vidím tu svoji
zítřejší halu, kde mám vykládat, jedu ještě 50m a za jinou
halou odstavné parkoviště, tak se tam nasoukám, parkuji, odjetých
necelých 9h. Bylo teprve 15h, tak si oblékám bundu, nasazuju
sluneční brýle a jdu se projít po průmyslové zóně. Asi
kilometr od auta se během minuty zatáhlo, začlo foukat a pršet.
Otáčím se a rychlou chůzí jdu k autu. Ze země vyskočím až za
volant, zavřu dveře a během 10s pršet přestalo a zase vylezlo
sluníčko. Očividně mi nebylo přáno někde courat, tak sem si
ohřál lečo, zapnul film a žvejkal. Tak dlouho žvejkal, až sem
si dal ještě řízek s brambory, když sem dnes urazil takovej kus
cesty. Kolem 21h pouštím hudbu, vypínám světlo a spím.
Ráno v 7h už stepuju v kanceláři, o
půl osmé stojím na rampě a vykládám. Stojím u rampy, kochám
se místníma destařkama, mě se ujal opálený asi Belgičan.
Odveze jednu paletu, pak druhou, koukám na něj jak, bez drža na
plnej plyn letí do návěsu, zapíná si bundu ke krku a přitom
nahlas řve „It's very cold“ /je zima/. Následuje rána a destař
už couvá s naloženou paletou, já na něj s otevřenou hubou
čumím, on se jen lišácky usměje a jede pryč. Hehe, pobavil mě.
Jsem složen, jdu ze skladu do kanceláře, v dálce vidím kolegu, s
kterým jsem před 14ti dny nakládal v Antwerpách. Vyřídím
papíry a jdu si popovídat, prodiskutujeme plán dne a já ujíždím
nakládat do mých oblíbených Antwerp. Najedu na dálnici, naladím
85kmh, brejle a fíí až k Antwerpám, kde v koloně zastavuji a
potahuji a potahuji. Ze dvou pruhů je najednou pruhů pět, všechny
plné.
Koněčně se to rozjelo a začal ten
pravej hukot, všichni 70-80kmh, z pátyho pruhu hrrr do odbočovacího
a zase naopak. Jako zkušenej Antwepák jsem se nacpal do skoro
levého pruhu, nasadil 80kmh a jen jsem sledoval, jak to všude lítá
zleva doprava, z prava doleva. Za pár kilometrů se to uklidnilo,
většina aut směřuje na Brussel a já pokračuju dál, do místního
přístavu. Přijedu ke spedici, dispečer si mě zkontroluje, zda
mám pracovní boty, brýle, čistou ložnou plochu a dává mi do
ruky papír s nakládkou. Aaaa, moje oblíbená nakládka, kde jsem
hned druhý týden strávil asi 4h. Zkušeně naburácím do firmy,
nejprve na váhu, potom do kanceláře. Naklapu do počítače pár
čísel a písmen a už se valí z tiskárny nějakej papír. Bohužel
ale špatnej, prosím slečnu v kanceláři, ať mi poradí a za
minutu už držím správnej papír, lezu do auta, couvu k rampě,
utíkám do haly, chytnu destaře, narvu mu papíry, on je omrkne a
že dobrý, že po přestávce se na to vrhne. Samá přestávka tady
v té firmě. Za 40min odjíždím od rampy na parkoviště,
odplachtuju střechu a bok, přetáhnu kurty, nasadím rohy, zacvaknu
střechu a už kurtuju. Oskárek pálí, krásnych 13°, jak na jaře.
Za 30 minut hotovo, přes váhu jedu do kanceláře, dostávám
papíry, naložen 23,4t, no hnus. Bylo 12h, ten správnej čas,
vyrazit domů. Cesta krásně utíkala, skoro pořád v levém pruhu.
Dojedu až na hraniční přechod Venlo, potichu se protáhnu kolem
německých policistů a zastavím na zákazu zastavení, protože
parkoviště nečekaně plné. Jdu koupit německé mýto a protože
mám trochu času, tak zkouším opravit neblikající blinkr. Sundám
kryt a všechny plíšky rezavé, ale fest. Chytnu za žárovku,
potáhnu sem a tam a žárovka se ani nehne, tak nasazuji kryt zpět
a jedu dál. Kousek za Dortmundem dělám krátkou pauzu, posvačím
a lezu ven dolít vodu do ostřikovačů a olej do motoru. Šachuju
tam s kanystrama, lítám kolem auta a koukám, že z dálky na mě
čumí BAG policajti, tak teda doleju ten olej do motoru, poklidím
kanystry, tvářím se nenápadně a sunu se po schodech do auta.
Zapínám film, dělám neviditelného a po chvíli policajti
vystřelí na dálnici. Oddychuju a vyrážím za něma. Už už jsem
u Kasselu, sjíždím kopec, tentokrát 60, né jako minulý týden,
jedeme v koloně kamionů a najednou mi kolem zrcátka proletí Němec
takových pěkných 95kmh a předjíždí celou kolonu, 100m před
radarem skáče na brzdy a cpe se mezi ostatní kamiony. Opět to
rozhulákám na 89kmh a poslouchám hudbu. Chvíli jsem přestal
vnímat okolí a za 20 minut sem si všiml, že ani za mnou, ani
přede mnou, žádnej kamion, jen občas projede osobák. Přemýšlím,
jestli jsem nepřehlédl nějakej zákaz, ale doproti kamiony jezdí,
tak asi ne. Skoro půl deváté večer, znaven parkuju pár metrů u
pumpy za stojany a po večeři spokojeně usínám.
Pátek, 6h ráno, domů přibližně
550km, tak akorát. Kolem sedmé hodiny se rozednívalo a sluníčko
spolu s mrakama malovalo po obloze. Škoda, že fotky jsou jen z
telefonu.
Okolo půl deváté přejíždím
hranice do Čech, tunelama 70kmh za nějakým šnekem. Když se pruhy
rozšířily na tři, já i kolega z Duvenbecku /jako blbci/
předjíždíme a hned na prvním sjezdu, asi za 400m, sjíždíme na
Děčín. Sletím do první dědiny a z vedlejší silnice vyjede
kamion a šine si to 30 dalších asi 5 kilometrů, přes ty dědiny.
Zoufale volám do vysílačky, že to mám při pátku ještě docela
daleko domů, tak že bych byl rád, kdyby mě pustil. Chvíli si
povídáme a pak slyším „Tady za zatážkou bude kopec dolů, tak
až ti řeknu, tak mě předjedeš“. Napjatě čekám na povel,
kolega projíždí zatáčku a hlásí, že můžu, před zatáčkou
přejíždím plnou čáru do prosměru a z kopce přejíždím
naloženího pomalého kolegu. Po vysílačce děkuji a mizím v
dáli. Cesta odsípá, tady kopec nahoru, tam kopec dolů, samá
zatáčka, průměrná rychlost klesá, průměrná spotřeba roste,
inu Česko. U Mimoně dělám pauzu, obvolávám známé i neznáme,
píšu papíry, žvejkám svačinu a fičím dál. V Hradci kávička
s bývalým spolužákem a pak zbývajících 120km domů. Cesta
odsejpala, chvíli se přede mnou motal nějakej jouda 70kmh, ale pak
se mi někde ztratil. Zbytek cesty už pohoda, kolem 15h jsem dojel
před barák. A protože sem byl poprvé s kamionem doma, tak jsem
musel spolu s otcem opravit utržený blatník a zástěrku. Pár
blbých plastů, ale do 19h jsme měli co dělat. Zbývalo jen odvést
návěs na parkoviště a auto na dvůr. V sobotu ještě mytí a komplikovaná výměna žárovky.
Komentáře