Smůla se mi lepí na paty...
Můj pracovní týden začal po 4 dnech volna ve středu ráno. V
6:10 jsem seděl ve vlaku RegioJet mířícího do Prahy a při četbě
denního tisku jsem usrkával chutné kapučíno. O pár hodin
později jsem přesedal do osobního auta a nechal jsem se odvést ke
svému kamionu do Ústí nad Labem. Po vyřízení formalit jsem
přejel do místa nákladky. /Teď pozor/ Předkládám občanský
průkaz a vrátný si mě zapisuje do návštěvní knihy. Vklidu
naložím, dojedu na ONO do Chlumce, vystojím hodinovou frontu,
natankuju a upaluju přes Petrovice směrem na hraniční přechod
D/NL, na Venlo. Po 9ti hodinách za volantem už hledám místo k
noclehu, avšak parkoviště před hraniční přechod jsou ve 22h
narvané k prasknutí, tak spoléhám na velké parkoviště na
hranicích. Už po prvních metrech na parkovišti jsem si uvědomil,
že jsem se velice mýlil. Projet parkoviště z jedné strany na
druhou trvá normálně 10s, mě to trvalo přes 20min, protože
kamiony stály všude, na parkovišti, v uličkách, na trávě, na
ostůvcích. Dál jsem pokračoval nemohl, protože se měl koupenou
dálniční známku až na další den. Jediné možné místo bylo
před závorama na výjezdu nadměrných nákladu. Menší parkoviště
bylo prázdné, tak jsme se tam spolu s Bulharským kolegou postavili
a mysleli si, že postojíme do rána. Mrkl jsem na vetší
parkoviště pro nadměry a stály tam 3 kamiony, 2 měli délku přes
20m a třetí byl široký necelé 4m. Měl jsem obavy, jak se ten
široký nadměr kolem nás potáhne, ale za půl hodiny kolem nás
profičel jak vítr, tak jsem se vklidu zachumlal pod peřinu a
usnul. Za hodinu mi někdo buší na dvěře, nepříjemný řidič
doprovodného vozidla řvouucí, že tam nesmíme stát, že zavolá
oni tam neprojedou a takové. Chvíli jsem se snažil vyjednávat,
ale byl nekompromisní. Nezbývalo, než se jet dál i přes porušení
poviiné denní přestávky. Ujel jsem asi 6km a našel malou pumpu
narvanou k prasknutí, já neměl jinou možnost a narval jsem se
ještě víc. Návěs ve trávě, auto těsně u obrubníku a kabina
necelé tři metry od prvního stojanu. Pořídil jsem výstisk,
pokřižoval se, ať jsou na mě neměčtí policisté při případné
kontrole hodní, a šel spat.
Kupodivu to nikomu nevadilo. Ráno jsem roztáhl záclonky a vidím, že předemnou stojí cisterna a doplňuje palivo do podzemních tanků. Obejdu auto a vidím, že stojím 20cm od sloupu, což by při objíždění cisterny mohl být problém. Než jsem usednul za volant, mává na mě řidič cisterny, že za 5 minut odjíždí, tak ať počkám. Podařilo se, ujíždím pryč a za hodinu stojím na vykládce, za dalších 10 minut stojím u rampy. Při mé smůle jsem přijel v 10h a všichni destaři měli pauzu, takže půl hodiny čekačka, poté čekání 2h, než složí 31 palet. I rukama bych to snad vyložil rychleji! Mezitím mi přichází na mobil adresa nakládky v Antwerpském přístavu, takže vyrážím k Antwerpám. První zádrhel nastává 30km před Antwerpama, pocukávám v koloně a rychlosti se pohybuje okolo 15kmh. Za 30 minut stojím před firmou, utíkám do kanceláře, kde se na patě obracím, protože k registraci potřebuji hromadu dokladů. Všechno si chystám, vytahuju z peněženky řidičák, šáhnu pro občanku a vytáhnu vzduch mezi prstama. Mrknu do peněženky a tam, kde bývá občanka, je prázdno. Vytahuju koberečky z kabiny, koukám za přední okno, koukám mezi papíry, prohmatávám všechny bundy a nic.
Sedl jsem si na postel a zamyslel jsem se, kde jsem ji viděl naposledy. Domyslel jsem se ke dvoum možnostem. Ta první byla, že zůstala ležet v Ústí na vrátnici. Ta druhá byla, že jsem si všechny papíry od zápisu, spolu s občankou, donesl do kabiny. Znovu jsem prohlídl celou kabinu, ale nic nenašel. Bylo trochu štěstí, že v Ústí jsou líní a místo, aby pro mě přišli těch 30m do kabiny, že mám hotové papíry, tak volají na mobil. Beru telefon a volám, zjišťuji, čekám na odpověď. Za 5 minut mi paní volá zpět, že u nich nic není. Škrábu se za uchem, přemýšlím, píšu šéfovy, že mám problém. Na nakládce pochopili, že když nemám občanku, že postačí profesní karta, ale jelikož bylo 15h, poslali mě ven z areálu, že až ráno. Znechucen sedím v autě, čučím, jak mi prší na přední okno a nadávám si, co jsem to za vola. Udělal jsem si čaj, ohřál si kuřecí kapsu s knedlíkama a přemýšlel, co budu dělat, když mě chytnou policajti, kdy si vyřídím novou občanku, jestli budu jezdit 3 týdny bez občanky, nebo jestli budu sedět doma. No nebylo mi nejlíp, přecijen jsem u firmy teprve 3 týdny a už tolik průserů. Aby toho nebylo málo, uvědomil jsem si, že mám zaplacenou dálnici jen na jeden den, který právě končí. Píšu oboum šéfům, oba dva jsou bez internetu. Volám tedy domů a po paměti zkouším rodiče navést na stránky, kde se dá koupit mýto online. I přes velkou snahu to skončilo neúspěchem, tak jsem se obrátil na bratra. I při té velké smůle se nám podařilo za pár minut mýto koupit, aspoň něco se povedlo při tom blbém čtvrtku. S plným bříškem, ale blbou náladou, usínam.
Ráno se vzbudím v 6h, z dálky koukám na kanceláře, všude tma, ulehám znovu do postele a budík přesouvám na 7h. Za pár minut mi přišla SMS od mamky, jestli jsem kartu našel, nebo jestli ji má zablokovat. Odepsal jsem, ať ji zablokuje. Za 5 minut zvoní telefon, na druhém konci paní z nakládky v Ústí, že se našla moje občanka, a jestli ji chci poslat poštou, nebo se zastavím osobně. Ihned pokládám telefon a píši mámě, ať občanku neblokuje, že se našla. Trnu a čekám na odpověď. Po úmorných dvou minutách přichází SMS, že občanka není zablokovaná, že jsem stihl napsat pár vteřin před jejím zablokováním. Skáču radostí ze sedačky na sedačku, volám zpět do Ústí a domlouvám si osobní vyzvednutí v sobotu ráno.
S dobrým pocitem jdu v 7h do kanceláří, avšak jsem poslán zpět do auta, že musím čekat na celní papíry. V 8h se opakuje to samé. Před devátou hodinou vidím, že z firmy vyjel český kamion a tak jdu pozjišťovat informace o nakládce. Zakecali jsme se asi na 20 minut, já věděl vše potřebné a šel to omrknout do kanceláře. Voala, držím papír v ruce, místo dvou nakládek pouze jedna, letím do auta, najíždím do firmy, avšak zase v 10h. Půl hodiny čekám, svačín a v 10:40 stojím na rampě a čekám na destaře. Ten provedl kontrolu návěsu a zepředu řve, že problém. V plachtě byly dvě díry, jedna jako hlavička od špendlíku a druhá velká jak palec. Dostal jsem izolepu a díry zalepil. Bylo mi naloženo 111 papírových krabic, celkem 17t. Vyzvedávám si papíry a ujíždím domů. V pátek ve 12h jsem raději poblíž Prahy, než v Antwerpách. Za pár minut už potahuju v koloně kamionů, avšak jako zkušenej pilot nahulákám do prostředního pruhu a fičím přes celé Antwerpy. Zastavil jsem se až na NL/D hranicích, koupil jsem německé mýto, dva litrové piva značky Faxe, domů na chuť, a také litr červeného francouzského vína pro mamku, která se musela starat kolem mé pár dní ztracené občanky. Po německu byly kolony jako v pátek odpoledne, dojíždím na vytipované parkoviště a na tachografu naskakuje 4:30. Hned jsem si vzpoměl na kolegy... lišky... kteří se v dojíždění na minuty vyžívají. Dělám pauzu, po 46 minutách usedám za volant a vidím na tachografu, že mám odjetých 4:31. S kyselym ksichtem dělám výtisk a ujíždím dál. Tři hodiny za volantem a už hledám parkoviště, a jelikož bylo teprve 20h a byl páteční večer, našel jsem místo v uličce hned na prvním parkovišti.
Pokračoval jsem ráno v 5h, venku -12°, v kabině cca 25-27°, takzvaně Itálie, ale u mě normální stav. V 9h zastavuji v Ústí nad Labem, dělám krátkou pauzu a jdu si pro ztracený občanský průkaz. Paní na vrátnici ověřuje moje jméno a už tu plastovou mrchu držím v ruce. Z hluboka jsem si oddechl a šel do auta. Pobalil jsem si pár věcí do cestovní tašky a ujížděl na Prahu. Flákám se tak po cestičkách kolem D8 a vzpomněl jsem si, že jsem měl po přejetí hranic volat šéfovy. Tak tedy volám a dozvídám se, že jsem měl nechat auto v Roudnici nad Labem. Hlavou mlátím o volant, jakej sem blb. Protože jsem byl kousek od Prahy, šéf pohotově vymýšlí plán B a já mířím do areálu ČSAD v Kolíně. Mýtná krabička pípá dvakrát, takže u Českého Brodu sjíždím a upaluju po šoustce. Přeskáču pár výmolů, na jednom příčném výmolu stěhuju kabinu z horních poliček na podlahu a v tom mi zvoní telefon, kamarád kolega Johnny_P /zasvěcení znají/ mě v protisměru míjí a otáčí se zamnou. Zastavuji na pumpě a po 20ti minutách klábosení a kafíčkování mě Johnny vede do Kolína. Parkuji, balím si vědi, skáču do osobáku a uháníme s větrem o závod na nádraží. Měl jsem štěstí, za 5 minut mi to jede. Kupuju jízdenku, děkuji za odvoz Johnnymu a nastupuju do vlaku. /Johnny, díky, na Truck May Day to srovnáme ;)/ A tak při cestě domů zabíjím čas a píšu tento článek. Na nádraží už na mě čeká šéf, kterému předám pečlivě a pracně vypsané papíry, a který mě odveze domů na né moc zasloužený víkend.
No proště to byl naprd týden...
Kupodivu to nikomu nevadilo. Ráno jsem roztáhl záclonky a vidím, že předemnou stojí cisterna a doplňuje palivo do podzemních tanků. Obejdu auto a vidím, že stojím 20cm od sloupu, což by při objíždění cisterny mohl být problém. Než jsem usednul za volant, mává na mě řidič cisterny, že za 5 minut odjíždí, tak ať počkám. Podařilo se, ujíždím pryč a za hodinu stojím na vykládce, za dalších 10 minut stojím u rampy. Při mé smůle jsem přijel v 10h a všichni destaři měli pauzu, takže půl hodiny čekačka, poté čekání 2h, než složí 31 palet. I rukama bych to snad vyložil rychleji! Mezitím mi přichází na mobil adresa nakládky v Antwerpském přístavu, takže vyrážím k Antwerpám. První zádrhel nastává 30km před Antwerpama, pocukávám v koloně a rychlosti se pohybuje okolo 15kmh. Za 30 minut stojím před firmou, utíkám do kanceláře, kde se na patě obracím, protože k registraci potřebuji hromadu dokladů. Všechno si chystám, vytahuju z peněženky řidičák, šáhnu pro občanku a vytáhnu vzduch mezi prstama. Mrknu do peněženky a tam, kde bývá občanka, je prázdno. Vytahuju koberečky z kabiny, koukám za přední okno, koukám mezi papíry, prohmatávám všechny bundy a nic.
Sedl jsem si na postel a zamyslel jsem se, kde jsem ji viděl naposledy. Domyslel jsem se ke dvoum možnostem. Ta první byla, že zůstala ležet v Ústí na vrátnici. Ta druhá byla, že jsem si všechny papíry od zápisu, spolu s občankou, donesl do kabiny. Znovu jsem prohlídl celou kabinu, ale nic nenašel. Bylo trochu štěstí, že v Ústí jsou líní a místo, aby pro mě přišli těch 30m do kabiny, že mám hotové papíry, tak volají na mobil. Beru telefon a volám, zjišťuji, čekám na odpověď. Za 5 minut mi paní volá zpět, že u nich nic není. Škrábu se za uchem, přemýšlím, píšu šéfovy, že mám problém. Na nakládce pochopili, že když nemám občanku, že postačí profesní karta, ale jelikož bylo 15h, poslali mě ven z areálu, že až ráno. Znechucen sedím v autě, čučím, jak mi prší na přední okno a nadávám si, co jsem to za vola. Udělal jsem si čaj, ohřál si kuřecí kapsu s knedlíkama a přemýšlel, co budu dělat, když mě chytnou policajti, kdy si vyřídím novou občanku, jestli budu jezdit 3 týdny bez občanky, nebo jestli budu sedět doma. No nebylo mi nejlíp, přecijen jsem u firmy teprve 3 týdny a už tolik průserů. Aby toho nebylo málo, uvědomil jsem si, že mám zaplacenou dálnici jen na jeden den, který právě končí. Píšu oboum šéfům, oba dva jsou bez internetu. Volám tedy domů a po paměti zkouším rodiče navést na stránky, kde se dá koupit mýto online. I přes velkou snahu to skončilo neúspěchem, tak jsem se obrátil na bratra. I při té velké smůle se nám podařilo za pár minut mýto koupit, aspoň něco se povedlo při tom blbém čtvrtku. S plným bříškem, ale blbou náladou, usínam.
Ráno se vzbudím v 6h, z dálky koukám na kanceláře, všude tma, ulehám znovu do postele a budík přesouvám na 7h. Za pár minut mi přišla SMS od mamky, jestli jsem kartu našel, nebo jestli ji má zablokovat. Odepsal jsem, ať ji zablokuje. Za 5 minut zvoní telefon, na druhém konci paní z nakládky v Ústí, že se našla moje občanka, a jestli ji chci poslat poštou, nebo se zastavím osobně. Ihned pokládám telefon a píši mámě, ať občanku neblokuje, že se našla. Trnu a čekám na odpověď. Po úmorných dvou minutách přichází SMS, že občanka není zablokovaná, že jsem stihl napsat pár vteřin před jejím zablokováním. Skáču radostí ze sedačky na sedačku, volám zpět do Ústí a domlouvám si osobní vyzvednutí v sobotu ráno.
S dobrým pocitem jdu v 7h do kanceláří, avšak jsem poslán zpět do auta, že musím čekat na celní papíry. V 8h se opakuje to samé. Před devátou hodinou vidím, že z firmy vyjel český kamion a tak jdu pozjišťovat informace o nakládce. Zakecali jsme se asi na 20 minut, já věděl vše potřebné a šel to omrknout do kanceláře. Voala, držím papír v ruce, místo dvou nakládek pouze jedna, letím do auta, najíždím do firmy, avšak zase v 10h. Půl hodiny čekám, svačín a v 10:40 stojím na rampě a čekám na destaře. Ten provedl kontrolu návěsu a zepředu řve, že problém. V plachtě byly dvě díry, jedna jako hlavička od špendlíku a druhá velká jak palec. Dostal jsem izolepu a díry zalepil. Bylo mi naloženo 111 papírových krabic, celkem 17t. Vyzvedávám si papíry a ujíždím domů. V pátek ve 12h jsem raději poblíž Prahy, než v Antwerpách. Za pár minut už potahuju v koloně kamionů, avšak jako zkušenej pilot nahulákám do prostředního pruhu a fičím přes celé Antwerpy. Zastavil jsem se až na NL/D hranicích, koupil jsem německé mýto, dva litrové piva značky Faxe, domů na chuť, a také litr červeného francouzského vína pro mamku, která se musela starat kolem mé pár dní ztracené občanky. Po německu byly kolony jako v pátek odpoledne, dojíždím na vytipované parkoviště a na tachografu naskakuje 4:30. Hned jsem si vzpoměl na kolegy... lišky... kteří se v dojíždění na minuty vyžívají. Dělám pauzu, po 46 minutách usedám za volant a vidím na tachografu, že mám odjetých 4:31. S kyselym ksichtem dělám výtisk a ujíždím dál. Tři hodiny za volantem a už hledám parkoviště, a jelikož bylo teprve 20h a byl páteční večer, našel jsem místo v uličce hned na prvním parkovišti.
Pokračoval jsem ráno v 5h, venku -12°, v kabině cca 25-27°, takzvaně Itálie, ale u mě normální stav. V 9h zastavuji v Ústí nad Labem, dělám krátkou pauzu a jdu si pro ztracený občanský průkaz. Paní na vrátnici ověřuje moje jméno a už tu plastovou mrchu držím v ruce. Z hluboka jsem si oddechl a šel do auta. Pobalil jsem si pár věcí do cestovní tašky a ujížděl na Prahu. Flákám se tak po cestičkách kolem D8 a vzpomněl jsem si, že jsem měl po přejetí hranic volat šéfovy. Tak tedy volám a dozvídám se, že jsem měl nechat auto v Roudnici nad Labem. Hlavou mlátím o volant, jakej sem blb. Protože jsem byl kousek od Prahy, šéf pohotově vymýšlí plán B a já mířím do areálu ČSAD v Kolíně. Mýtná krabička pípá dvakrát, takže u Českého Brodu sjíždím a upaluju po šoustce. Přeskáču pár výmolů, na jednom příčném výmolu stěhuju kabinu z horních poliček na podlahu a v tom mi zvoní telefon, kamarád kolega Johnny_P /zasvěcení znají/ mě v protisměru míjí a otáčí se zamnou. Zastavuji na pumpě a po 20ti minutách klábosení a kafíčkování mě Johnny vede do Kolína. Parkuji, balím si vědi, skáču do osobáku a uháníme s větrem o závod na nádraží. Měl jsem štěstí, za 5 minut mi to jede. Kupuju jízdenku, děkuji za odvoz Johnnymu a nastupuju do vlaku. /Johnny, díky, na Truck May Day to srovnáme ;)/ A tak při cestě domů zabíjím čas a píšu tento článek. Na nádraží už na mě čeká šéf, kterému předám pečlivě a pracně vypsané papíry, a který mě odveze domů na né moc zasloužený víkend.
No proště to byl naprd týden...
Komentáře