S vápnem není žádná sranda
Byl pátek kolem poledne a já byl ve
vápence kousek za Prahou a čekala mě nakládka volně loženého
vápna z vagonu do silocisterny. Byla to má druhá nakládka z
vagonu, takže sem si ještě nebyl úplně jistej, kterou pákou
pohnout, aby vše fungovalo, protože s první nakládkou z vagonu mi
pomáhal před měsícem kolega. Tak jsem teda napojil hadice,
natlakoval vagon a foukal vápno do cisterny. Po půlhodině
sledování budíků a klepání kladívkem do cisterny jsem zjistil,
že vagon je prázdný a já mám přibližně 35t, čili tolik,
kolik sem chtěl. Zbývalo jen sbalit hadice a upalovat pryč.
To se ale lehko řekne. Odtlakoval sem
vagon i návěs, ale hadice pořád byla natlakovaná a plná vápna.
Už sem čul problém a jelikož mám k vápnu respekt, tak v tu
chvíli sem si šel obléct ochranný oblek a hlavně brýle na oči.
Po chvíli přemýšlení sem zkoušel profouknout hadice na obě
strany, pořád nic. Asi po 30ti minutách tahání za všechny páky
se mi podařilo vypráznit hadice od vápna, ale pořád byly
natlakované. Nezbývalo, než hadici pomalu odpojit a vypustit
vzduch skrz spoj.
Vzal sem tedy klíč, povolil hadici o
čtvrt otočky, následovala rána a z vagonu vytrisklo asi tak 30kg
vápna přímo mě na nohy. Byla to taková síla, že mě to
ždouchlo 2m dozadu, naštěstí sem to ustál a utíkal daleko od
auta, protože všude se prášilo a vápno se špatně dýchá, to
mi věřte. Za minutu prach padl na zem, já uklidil hadice, zametl
vápno do kbelíků, naskočil do auta a s klepajícíma rukama
upaloval pryč. Na váze sem zjistil, že mám o 3t méně, ale
jelikož mě tlačil čas a znovu nakládat z vagonu se mi moc
nechtělo, tak sem raději upaloval k domovu.
Komentáře